Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Jeden z nejznámějších příběhů tzv. vlčího dítěte se týká mladého Rumuna Traiana Căldărara. Přestože se jej podařilo vrátit rodině, od které utekl, jeho život se nezjednodušil. Spíše naopak.
Vzpomeneš si, co jsi dělal v předškolním věku? Na dobu svého ranného dětství a následného vyrůstání nejspíš nikdy nezapomene Rumun Traian Căldărar, jehož životní příběh je z části jakoby vystřižený z drsnějšího zpracování knihy anglického spisovatele Rudyarda Kiplinga Kniha Džunglí, a z části psychologické drama, které zachycuje zneužívání a týrání dětí.
Celý svět jej zná jako takzvané Vlčí dítě. Člověka, který v mladém věku vyrůstal pouze se zvířaty bez zásahu člověka či civilizace. Bez nadsázky se však dá tvrdit, že to nebylo to nejhorší, co ho v jeho životě potkalo. Jeho osud byl spředen způsobem, který vydrží jen ti nejsilnější. Ve svém mladém životě totiž zažil pouze násilí, ponižování a tvrdou pěst reality.
Už od narození to neměl Traian jednoduché. Jak uvádí deník Adevărul, dnes už pětadvacetiletý muž se narodil v Polsku, kde společně s rodiči vedl nuzný život žebráka. Bída, zmar a, jak se později zjistilo, i násilí v rodině jej neskutečně trápilo. Podle jeho slov jej jak otec, tak i matka surově bili.
Žebrání v Polsku se nejspíš nevedlo, a tak se rodina přestěhovala do Rumunska do oblasti kousek od města Brasov.Zde se špatné zacházení stupňovalo. „Když jsem byl malý, bili mě koštětem do hlavy. K bití používali i velké dřevo, kterým mě také bili do hlavy a následně také přes nohy. Bili mě do dlaní i do chodidel. Používali i pěsti,“ svěřil se se svými otřesnými zážitky mnohem později Traian Căldărar.
„Pamatuji si, že když jsem s nimi ještě bydlel, žili jsme v jednom z těch menších domů kousek od vesnice Cris. Kdybych do něj kopl, sesypal by se mi dům na hlavu,“ svěřil se StirileProTV.
K násilí docházelo i mezi samotnými rodiči. Traianova matka, Lina Căldărar, podle The Telegraph přiznala, že v roce 1999, kdy byly mladému Căldărarovi pouhé 4 roky, rodinu nakonec opustila, a syna tak nechala doma samotného s otcem.
Nedlouho poté musel vzít životní osud do svých rukou i Traian. O předškolákovi neexistoval žádný záznam ani zpráva až do roku 2002.
V tomto roce se jeden rumunský pasáček ovcí vydal se svým stádem na pastvu ve Fagarašských horách. Určitě ale netušil, že mimo krásnou přírodu a spoustu ovcí narazí i na něco jiného a poměrně zvláštního. Během svého pobytu v horách totiž našel lepenkovou krabici. Když se podíval dovnitř, zarazil se. Uvnitř totiž leželo polomrtvé dětské tělo.
Dítě vypadalo, jako by mu nebyly víc než tři roky. Bylo vyzáblé, nahé, podvyživené, a tělo mělo plné škrábanců a různých zranění. Když na něj promluvil, nedočkal se odpovědi. Malý chlapec, jak si následně všiml, neuměl mluvit. Ovčák proto neprodleně zavolal pomoc, která se na místo dostala záhy.
Doktoři žasli, že se v horách někdo tak malý dokázal otáčet. Podle jeho četných zranění, vykloubenin a těžkému podvyživení jim bylo jasné, že se setkali s bojovníkem, který žil v divočině roky. A mohl v ní klidně i umřít, jelikož Faragašské hory nejsou malé kopečky. Jde o nejvyšší pohoří v Rumunsku, které rozlohou čítá 3000 km².
Traian měl proto velké štěstí, že jej někdo našel, a že vůbec přežil. Stav jeho těla napovídal, že se jedná o zhruba tříletého zbídačeného chlapce, který je chudokrevný a má křivici, přičemž nalezený šťastlivec byl o čtyři roky starší.
Odborníci, kteří jej vyšetřovali, následně zjistili, že chlapec nemohl v pustině přežit sám, a že se jej musela ujmout smečka divokých psů. K tomuto zjištění přispěl i fakt, že kluk ztratil řeč, nechoval se jako člověk, nýbrž divoch a vydával neartikulované skřeky.
Po převozu do nemocnice v nedalekém Făgăraşi se stal prakticky hvězdou, nemocniční personál z něj udělal sedmihradského Mauglího, a jeho příběh ihned zaznamenala lokální i světová média. Čekala jej intenzivní a dlouhá rehabilitace, při které se měl naučit být znovu člověkem. K tomu mu měl pomoci pobyt v brasovském sirotčinci.
Malý Căldărar v nemocnici poté, co jej našli v horách Zdroj: facebook.com/First Ako ! Please Maasar Kayo Sakin
Nešťastný happyend
Díky televizi a dalším médiím to dokonce vypadalo na úžasný happyend. V reportáži jej totiž poznala tehdy třiadvacetiletá matka Lina Căldărar, která si pro něj do sirotčince přijela. Tehdy si byla jistá, že její syn utekl od svého otce ze stejného důvodu jako od něj utekla ona.
„Svého syna jsem milovala, ale měla jsem manžela s násilnickými sklony, který mě bil. Když jsem utekla, nemohla jsem se s Trianem spojit, přestože jsem se snažila jej získat zpět,“ zachytil její hořekování The Telegraph.
Rumunské úřady nakonec využily chlapcovy rehabilitace k tomu, aby posoudily, zda je matka způsobilá jej vychovávat. Nakonec daly rodinnému setkání zelenou. Transylvánský Mauglí se proto přistěhoval ke své nové rodině do vesnice Viștea de Jos, která bydlela pouhých 12 kilometrů od místa, kde jej našel ovčák.
Než se tam ale dostali, Traian své matce údajně skoro způsobil infarkt. Jak byl totiž do té doby zvyklý, při odchodu z nemocnice vběhl do silnice kvůli tomu, že si všiml zaběhnuté kočky, a začal ji honit. „Neustále na něj někdo musí dávat pozor, protože se může strašně jednoduše zranit. Stále nedokáže určit, co je bezpečné na ulici dělat, a co není,“ okomentovala temperament svého syna.
Přes všechna trápení se ale nakonec s maminkou, jejími rodiči, třemi bratry a třemi sestrami pod jednou střechou setkal. S nejmladším ze svých strýců, devítiletým Mihaiem, se dokonce spřátelil natolik, že se z toho prý vyvinul opravdový vztah. Přestože spolu nemohli vést konverzaci, měli si rozumět. Zde by příběh mohl šťastně skončit. Bohužel se tak nestalo.
Osud tomu chtěl, aby to radostné rodinné pouto nevydrželo. Jeho matka se totiž dala znovu dohromady s otcem Traianem Ciurarem, kvůli čemuž mu začaly druhé galeje. Všechno se vrátilo do doby, kdy byl malým klukem. Jakožto člen rodiny, který vypadal nejzranitelněji, s ním bylo tak i zacházeno. Byl nucen spávat ve stáji se zvířaty, a když bylo třeba, jezdil žebrat do Brasova nebo do hlavního města Bukurešti.
Když se to mladému Traianovi nelíbilo a proti špatnému zacházení se ohradil, okusil staré pořádky na vlastní kůži. Byl zbit. Tak to šlo dohromady sedm let.
Poté, co škola, kam rumunské vlčí dítě chodilo, zjistila, jaký omyl byl vrátit dítě rodičům, obrátila se na obecní úřad ve Viștea de Jos, který zase oslovil Generální ředitelství sociální pomoci a ochrany dětí. Mladý Căldărar byl poté přemístěn do pohotovostního centra v brašovské čtvrti Ghimbavu, a den nato nastoupil do centra pro děti se zdravotním postižením ve městě, kde byl hospitalizován – ve Făgăraşi.
Traian ve škole Zdroj: facebook.com/Tinatamad ako e, Inaantok pa...
Příchod do takového centra byl pro Traiana vysvobozením. „První dny hodně jedl, pravděpodobně proto, že nedostával správně najíst. Komunikativní však byl,“ uvedla pro deník Adevărul doktorka a koodinátorka centra Cornelia Radocea. „Nicméně stále trpí poruchami chování. Má střední mentální nedostatek, ale jeho vývoj se zdá velmi dobrým. Naučil se číst a psát a je velmi komunikativní,“ komentovala tehdy jeho vývoj.
Jak rostl, později se úplně zařadil „mezi své“, a přesunul se do jednoho z azylových domů v Brasově. „Enormně pokročil,“ zhodnotil chlapcův vývoj zástupce ředitele Generálního ředitelství sociální pomoci a ochrany dětí Gheorghe Durnă. Deníku Adevărul dosvědčil, že mu pobyt prospívá.
„Už mluví plynně. Je vidět, že žije v komunitě. Stal se součástí běžného programu, je mezi všemi dětmi, a s pomocí pedagogů se velmi dobře integroval. Letos byl s ostatními i u moře, jezdil na výlety pod stan a nedělal žádné problémy. Naopak, je velmi zdvořilý,“ chválil jeho pokrok po dalších dvou letech.
Tehdy patnáctiletý Traian Căldărar nechtěl ani slyšet o tom, že by se vrátil zpátky ke své rodině. Během celého roku 2010 ani nenavštívil svou babičku, možná proto, že o něj ona sama ani nejevila zájem. Jiného člena rodiny ani navštívit nemohl. Jeho matka, která si pro něj tehdy do nemocnice přijela, totiž znovu svého syna opustila a odjela do Itálie. Po otci nebyly žádné informace.
Mladík si ze svého domu už ani moc nepamatoval. Nejlepší vzpomínky měl na zvířata, se kterými bydlel. „Když jsem bydlel doma, měli jsme koně a prasata,“ vzpomínal. „Chybí mi naši dva koně, Zora a Alina. Doma jsem je krmil.“ Sám ale fakt, že je pryč od své rodiny, hodnotil pozitivně. „Prostředí kolem mě se zlepšuje. Rád se s dětmi učím, čtu a hraji fotbal. Baví mě i malovat, dokonce jsem se zúčastnil soutěže,“ komentoval svůj pokrok Traian.
Když se z života Traian Căldărara vytratil zkažený rodičovský element, z mladíka se stal úplně normální teenager, který měl úplně normální sny. Dva roky po poslední mediální návštěvě, tudíž skoro deset let poté, co jej ovčák našel v kartónové krabici, se za ním přijela podívat televize StirileProTV.
Traian Căldărar ve svých 17 letech Zdroj: Reprofoto StirileProTV
Té se svěřil, že v momentě, kdy po své hospitalizaci strávil nějaký čas s rodinou, jej rodina posílala žebrat nejen do velkých rumunských měst, ale i do Itálie, kam nakonec jeho matka utekla. I přes všechny životní zkoušky si však skoro dospělý Traian udržel zdravou mysl a soustředil se na svou budoucnost. Chtěl se totiž stát kuchařem.
Reportéři se jej proto zeptali, jestli by chtěl ještě někdy vidět své rodiče. „Ne, ještě ne. Nechci o nich ani slyšet. Chci být sám a založit si rodinu sám,“ měl jasno. Případ vlčího dítěte z Transylvánie se nakonec stal jedním z deseti nejhorších případů nalezenců v divočině na světě.
