Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Se zpěvačkou a zakladatelkou projektu Sádlo a Moje tělo je moje jsme si povídali o ideálech krásy, body shamingu, který se stal běžnou součástí naší společnosti, ale třeba také o tom, jak najít cestu k sebelásce.
Zpěvačka Ridina Ahmedová koncem minulého roku založila projekt Sádlo, v němž se otevřeně rozhodla mluvit o tabuizovaném sádle, kvůli kterému společnost odsoudila a zavrhla nejednu ženu. Podcast zahýbal společností a na sociálních sítích s ní mnoho dívek, ale i mužů, začalo sdílet příběhy, v nichž i oni byli tyranizováni za svůj vzhled, pročež se Ridina rozhodla přijít s další kampaní. Moje tělo je moje má veřejnost naučit respektu, toleranci a zbavit společnost body shamingu, který se hojně vyskytuje nejen v médiích, ale také na českých ulicích.
Vy jste zpěvačka a autorka podcastu Sádlo. Proč jste ho pojmenovala zrovna takto?
Sádlo pro mě shrnuje všechnu nenávist, kterou člověk řešící svoje tělo zažívá. Promítají se v něm uštěpačné poznámky okolí a to, co mě často dovede až k nenávisti sebe samé. Jsem to sádlo. Jsem to, co nemá být. Většina žen někdy pocítila, že jejich tělo není takové, jaké by být mělo, že nevypadá tak, jak by mělo, že je na něm něco špatně. A nemusí to být jen sádlo. U někoho je to výška, tvar nohou, moc výrazné ochlupení, nos jako bambule, placatý zadek...
Každý si řeší něco, ale v mém životním příběhu je to sádlo. Navíc mám pocit, že sádlo či tuk je oproti jiným nedokonalostem velmi tabuizované a opovrhované. Dívky, které vystupovaly v mém podcastu, samy často říkaly že mají pocit, že nad nimi okolí láme hůl, protože jsou podle druhých moc tlusté. Šílené je, že tohle slyšely i ty, které měly úplně běžnou postavu, jen si například jejich rodiny myslely, že by měly vypadat ještě jinak a lépe. Takže slovo sádlo pro mě shrnuje nenávist k vlastnímu tělu.
V určitou chvíli jsem prostě nabyla pocitu, že je na čase říct: ‚Hele tohle jsem zažívala, tyhle urážky, šikanu a takhle jsem se při tom cítila. A je to zraňující a není to v pořádku, že se to děje.‘
Sádlo mělo být celý scénický projekt. Z toho nápadu sešlo?
Scénický projekt teprve bude mít premiéru. Nejdříve jsem ze Sádla chtěla udělat divadelní představení, komorní a malé, vůbec jsem nečekala, jaký společenský rozruch to přinese. Chtěla jsem vytvořit představení, v němž bych vyjádřila svůj nesouhlas s postojem společnosti. V určitou chvíli jsem prostě nabyla pocitu, že je na čase říct: ‚Hele tohle jsem zažívala, tyhle urážky, šikanu a takhle jsem se při tom cítila. A je to zraňující a není to v pořádku, žel se to děje.‘ Chtěla jsem mluvit o tom, co se děje s duší citlivého člověka, když v průběhu života opakovaně zažívá nevyžádané hodnotící komentáře.
Podcast vlastně vznikl jako vedlejší produkt, když jsem se rozhodla, že v představení nechci jen mluvit o tom, co jsem zažila já, že zajímavější bude, když dám dohromady zážitky dalších žen a dívek. Začala jsem je tedy zaznamenávat a bylo to velmi silné a zajímavé, až šokující. A proto jsem zkontaktovala Radio Wave a nabídla jim, jestli na toto téma nechtějí vytvořit podcast.
Zdroj: se souhlasem Ridiny Ahmedové/Petra Mandová
Cílem je tedy terapie sdílením, poukázání na problematiku body shamingu či i něco dalšího?
Primárním impulsem bylo, že je mi už dost na to, abych byla schopna mluvit i o takto nepříjemných věcech. Nemluví se o nich lehce, jsou velmi ponižující a tím, že o nich mluvíte, ponížení prožíváte znovu. Když popisuji, jak mi někdo řekl ‚ty seš vepř,‘ tak tu bolest zažívám znovu, a to i přes to, že se to stalo ve dvanácti letech na základce. O ponižování není snadné mluvit. Proto si i myslím, že šikanované děti o tom často neříkají svým rodičům – nemůžou. Ten stud je silnější.
Ale dnes už jsem o body shamingu schopná mluvit a chci, aby lidé věděli, co mnohdy svými hláškami způsobují. Nemyslím si, že ty zraňující věci vyslovují nutně lidé, kteří jsou zlí. Myslím si, že zlých lidí je opravdu minimum. Ani si nemyslím, že tím, co říkají, chtějí vždy ublížit. Často si prostě dopad svých slov neuvědomují, mohou být pod vlivem alkoholu, naštvaní, nešťastní a ve stresu... Často jsou to třeba i mámy, které samy nemají svoje tělo v lásce a chtějí dceru ochránit, aby byla v životě úspěšná a šťastná, a to se podle nich stane jen v případě, že bude štíhlá. A tak jí říkají ‚nežer, koukni, jakou máš prdel, nikdo tě nebude chtít,‘ čímž ji vlastně chtějí pomoct a neuvědomují si, jak ji zraňují. Je velmi důležité o body shamingu mluvit. Po vysílání podcastu mi dokonce často píší právě i rodiče, kterým poslech pomohl ujasnit si, čemu se v komunikaci s dětmi vyvarovat.
A mluvit o tom přináší také smíření. S postupem věku se chceme smiřovat s tím, co nás v životě potkalo, chceme odpouštět, abychom mohli jít dál a to, že o ponížení promluvíme, nám může dát lehkost a může nám to pomoct problém uzavřít a jít dál.
Zatím je moc brzo na to dělat závěry, pořád jsem v procesu toho všeho, co se kolem podcastu děje. Představení bylo odloženo kvůli pandemii na červen, podcast odstartoval v lednu a pořád víří vody společnosti a já jsem za to moc vděčná. Ono i překonat strach a začít o těchto věcech mluvit je samozřejmě zprvu diskomfortní, ale zároveň to přináší úlevu. Na základě podcastu mi píše ohromné množství lidí, kteří mi děkují, že o body shamingu začínám mluvit, sami se mnou sdílí životní příběhy a je vidět, že jsou rádi, že existuje prostor, kde se můžou svěřit. V těch příbězích se často dočtu, že šikanované ženy, ale i muži, mají pocit, že si to zasloužili, že jsou opravdu tak hrozní a najednou, když v podcastu slyší, že nejsou jediní, kdo něco takového zažil, jim dojde, že takové chování není v pořádku.
Četla jsem, že to celé začalo jedním příspěvkem na Facebooku, v němž jste ženy vyzvala ke sdílení svých zážitků s body shamingem. Napsalo vám hodně žen?
Ano. Původně jsem si myslela, jak budu muset příběhy z lidí dolovat, jak budu shánět respondenty přes kamarádky a že to bude opravdu náročné, ale ukázalo se, jak velké množství lidí body shaming zažilo. To mě až zaskočilo.
Je nějaký příběh, který vás opravdu zasáhl?
Velká část příběhů byla použita v podcastu a po jeho vydání přišla další velká vlna lidí, kteří se také rozhodli napsat mi své zážitky. Mezi nimi jsou opravdu velmi silné příběhy, i od mužů. Jeden kluk mi například napsal svědectví toho, jak ho šikanovali ve škole. Říkal, že kluk nikdy nesmí brečet, nesmí mít strach a když není dost svalnatý nebo je oplácaný, tak to slízne. Líčil, jak na pisoárech ve škole byli kluci šikanováni, když podle kápa neměli dost veliký penis. Body shaming není jenom holčičí téma, dotýká se i kluků.
Máte představu, kolik procent mužů v porovnání s ženami se s tímto problémem potýká?
Napíše mi třeba jeden muž na dvacet žen. Ale to asi souvisí i s tím, že celé promo Sádla je mířeno především na ženy a taky si myslím, že pro muže je ještě o něco těžší o tomhle mluvit, neboť se od nich očekává, že budou ti ‚tvrďáci.‘
Ten obrovský společenský tlak na to, co je považováno za ideál krásy, vede i normální ženy k tomu, že si nechají řezat do těla a trpí poruchami příjmu potravy.
Zahrnula jste do podcastu i ženy, které naopak ‚nemají dost tuku‘? I hubená žena může být terčem body shamingu...
Podcast byl koncipován jako moje osobní autorská reflexe toho, co já jakožto baculatá holka zažívám. Výzva zněla: ‚Hledám holky, které na svém těle mají podle okolí nesprávné množství sádla.‘ Polovina respondentek přitom vůbec nemá nadváhu, což považuji za důležité zmínit, neboť mě někteří obviňují z propagace tloušťky. Celé toto téma ale vůbec není o tloušťce, je o nastavení společnosti vůči ženám.
Pořád platí, že primární očekávání od ženy je, že bude hezká a pokud možno co nejblíž ideálu krásy. Když je něčeho někde moc nebo málo, je to problém. Některým bylo vyčítáno, že mají boky, vypouklé bříško nebo naopak malá prsa a hubené tělo. Jedna žena slyšela od rodiny, že má rozkydlá stehna. Ten obrovský společenský tlak na to, co je považováno za ideál krásy, vede i normální ženy k tomu, že si nechají řezat do těla a trpí poruchami příjmu potravy. Plastické operace nesoudím, je to každého věc, jak se svým tělem naloží, ale přijde mi smutné, kolik žen svoje tělo nenávidí právě kvůli tomuto toxickému důrazu na dokonalost.
Buďme si vědomi toho, že jakákoliv poznámka, na kterou můžeme za 5 minut zapomenout, se druhému zaryje pod kůži a bude ho trápit roky nebo i celý život.
Vy jste již zmiňovala, že lidé, kteří kritizují většinou nejsou zlí, ale dělají to například z nevědomosti. Jak jim máme vysvětlit, že jejich chování je špatné?
Společnost hodnotí naše těla velmi přísně a trefovat se do toho, jak vypadáme, je hrozně snadné. Ve chvíli, kdy budu mít přetlaky a nebudu v pohodě, je pro mě velmi jednoduché si frustraci vybíjet na jiných lidech, což je podle mě jeden důvod, proč se to děje. Například jedna respondentka říkala, že ráda diskutuje na sociálních sítích a když s ní někdo nesouhlasí, tak jí ve chvíli, kdy mu dojdou argumenty, napíše: ‚Seš hnusná a tlustá‘.
Druhá věc je nevědomost. Mnoho holek se mi svěřilo s tím, že i věty typu ‚jé ty jsi krásně zhubla, ty jsi tak prokoukla,‘ je zneklidňují. To byly předtím šeredné? Tlusté? Co tím chce ten člověk říct? Lichotka má také svá úskalí. Zrovna spouštíme nový projekt Moje tělo je moje a líbí se nám pojem body neutrality. Nikoliv body positivity, protože při něm se naopak vychvaluje a opěvuje každé tělo, což může být nebezpečné a v extrémní formě to může oslavovat právě i obezitu. Nadváha není super, je to zdravotní problém, ale i člověk s nadváhou si zaslouží respekt a úctu. Takže tělo druhého neoslavuju ani neponižuju, jsem neutrální. Ale můžu třeba nabídnout pomoc a podporu.
Musíme si uvědomit, že pokud někdo bude chtít znát náš názor, tak se nás zeptá. Když se nezeptá, tak přece není nutné komentovat něco, do čeho nám vůbec nic není. Moje motto je ‚není mojí povinností vyhovovat představám jiných lidí.‘ Moje tělo je moje, já si za něj nesu zodpovědnost a z té se nevyvleču. Je pouze na mě, abych se k sobě chovala zodpovědně, udržovala svoje tělo zdravé, pečovala o něj, vnímala, jak mu je a dopřávala mu péči, aby bylo v pořádku. Ale není mojí povinností vypadat podle představ nějakých jiných lidí.
Buďme si vědomi toho, že jakákoliv poznámka, na kterou můžeme za 5 minut zapomenout, se druhému zaryje pod kůži a bude ho trápit roky nebo i celý život. Jedna dívka mi psala, že ji na základní škole spolužák řekl ‚ty jsi tak strašně hnusná, tlustá a nikdo tě nikdy nebude chtít.‘Přestože byla drobná a štíhlá, po tomto zážitku přestala úplně jíst. Nešlo to. Rozjela se jí anorexie, přibylo i sebepoškozování a trvalo roky se vyléčit. Prošla si hospitalizací na psychiatrii a několik let musela docházet na terapie. Nikdy prostě nevíte, co vaše slovo může způsobit, takže buďte opatrní na to, co vypouštíte, protože slova nevezmete zpátky. A pokud máte o někoho opravdovou starost, tak mu to řekněte tak, aby cítil, že ho podporujete, respektujete a máte ho rádi.
Zdroj: se souhlasem Ridiny Ahmedové/Petra Mandová
Je podle vás body shaming v České republice velký problém?
Obrovský problém a přijde mi zajímavé, že lidé žijící v zahraničí mi často říkají, že jsou překvapeni, co se děje v Čechách, že u nich panuje větší respekt k tomu, jak kdo vypadá, jak chodí oblékaný, jakou má barvu vlasů… Pokud tím neobtěžuje či neubližuje druhým, tak je to opravdu pouze jeho starost. U nás mám navíc pocit, že mnoho lidí tělo považuje za veřejnou věc a myslí si, že mají právo ho nálepkovat, kritizovat, zesměšňovat. Tohle není normální a musí se to změnit.
Nejsem zastáncem americké extrémní korektnosti. Ano, ten, kdo váží 130 kilo má většinou vážný zdravotní problém a říkat ‚každé tělo je pořádku‘ může být dost nebezpečné, neboť se tím legitimizuje něco, co může ublížiti i zabít. Ale zároveň si každý člověk, i ten nemocný, zaslouží základní lidskou úctu, která by neměla být ničím podmíněná. Protože ten, kdo cítí, že je respektován, snáz najde sílu nahradit sebenenávist sílou k uzdravování se.
Zmiňujete Spojené státy, a i v dalších zemích se body shaming hodně řeší. Kdy myslíte, že tento trend přijde i k nám?
Změna nastává tím, že toto téma vůbec otevíráme. Vidím, že můj podcast Sádlo spustil něco, s čím jsem vůbec nepočítala, což mi napovídá, že už to asi ve vzduchu viselo delší dobu a problematika body shamingu je zralá na změnu. Těch lidí, kteří cítí, že se běžně děje něco škodlivého o čem se mlčí, je ohromná spousta. Teď to rezonuje, praskají ledy, lidé se zvedají a chtějí o tom mluvit.
Ve středu jsme na Hithitu v rámci kampaně Moje tělo je moje vydali video, které je v podstatě takové Me too a účinkují v něm ženy i muži, staří a mladí, a říkají ‚jo, já jsem to taky zažila, já taky, já taky, já taky, mně cizí muž řekl tohle, mně máma řekla tohle a dodneška to řeším.‘ Vystupuje v něm i Simona Babčáková a spousta dalších lidí, kteří si tuto bolest zažili a chtějí změnit postoj společnosti. A to, že se něco takového děje, považuji za skvělé.
Otevřeně mluvíte o své postavě a mě napadá, jste sama se sebou spokojena?
To nejsem! (smích) Ale nevím, jestli je možné být se sebou úplně spokojený. Ten pocit, že jsem se sebou úplně spokojená, je možná spíše iluze než něco, čeho opravdu lze dosáhnout. Sebelásku a sebepřijetí vnímám jako proces, ne jako něco, co se překlekne z NENÍ na JE. Je to cesta, na které jsem dnes dál než před pár lety, ale zároveň je to každodenní práce a pořád se to učím. Ale radost můžu mít už TEĎ.
Vzhled je pouze jeden kousek mozaiky, která nás utváří, musíme se vnímat jako celek složený ze spousty umů a vlastností. A že nejsem dokonalá? To přece není důvod k tomu se nenávidět.
Jak se vám povedlo dostat se na tu cestu?
Myslím, že člověku může pomoct spousta věcí a mně pomohlo začít mluvit o svých zkušenostech. To je neuvěřitelně vysvobozující a dostalo mě to právě na tu cestu. Člověk si uvnitř sebe střádá všechny nepříjemné poznámky, které za celý život slyšel, zpochybňuje sebe samého, váhá, zda má nárok na to být milován, zda si zaslouží přijetí od druhých lidí, když je přece tak nedokonalý. Ale vyslovit to zaprvé znamená, že se s tím smiřujeme a zadruhé zjistíme, že spousta dalších lidí řeší totéž, neboť i oni začnou říkat ‚já taky to znám, taky to zažívám.‘ Pak je snazší si uvědomit, že takové chování si nikdo nezasloužíme. Vzhled je pouze jeden kousek mozaiky, která nás utváří, musíme se vnímat jako celek složený ze spousty umů a vlastností. A že nejsem dokonalá? To přece není důvod k tomu se nenávidět. Naučila jsem se říct si ‚vím, že nejsem dokonalá, ale nikdo nejsme dokonalí, a i tak jsem si přece zasloužím úctu.‘
Sama jste zmiňovala, že mnoho lidí si do života přenáší traumata především z dětství. Vy máte tři děti, jak s nimi o těle a kráse mluvíte?
Taky se to učím. To, že se tímto tématem zabývám vůbec neznamená, že bych přesně věděla, jak o tom s vlastními dětmi mluvit. Musíme být opatrní, neboť přenášet svoje problémy na děti je velmi snadné. I výzkumy potvrzují, že to, co si o svém těle myslí máma, přebírá i její dcera, a to i v případě, že takové výtky jejímu tělu absolutně neodpovídají. Takže pokud si máma říká ‚jsem tlustá, mám velký zadek,‘ tak její hubená dcera se také uvidí takto kriticky.
Jedna věc totiž je, co dětem říkám a druhá věc je, co děti samy vycítí. Ani v jednom nemám úplně čistý stůl, ale se svými dětmi se snažím mluvit citlivě, empaticky a nikoho neshazuji pro jeho nedostatky. Jako rodič musíte nastolit rovnováhu mezi tím, co chcete pro vaše dítě vy a co chce ono samo. Můžete říct ‚hele nechávám to na tobě, je na tobě, kolik toho sníš, protože důsledky si poneseš sám,‘ ale takový extrém rozhodně není dobrý, stejně tak jako zakazování a diktování. Rodičovství je o balancu.
Na nich vidíme hlavně upravované a nastylizované fotky plné filtrů od jakoby dokonalých lidí, perfektní herečky ve filmech a pak se máme po celém dni podívat do zrcadla a máme obstát sami před sebou? To je skoro nemožné.
Mají na vnímání krásy nejen u dětí sociální sítě velký vliv?
Sociální sítě mají zásadní vliv. Když jsem byla malá, tak jsem většinu svého času trávila v reálném světě, kde jsem viděla pouze reálné lidi s reálnými těly. Pak tedy byla televize s dvěma programy, ale na tu jsme až tolik nekoukali, takže jsem byla obklopena realitou. Dnes, nota bene s příchodem lockdownu, jsme pořád obklopeni internetem a sociálními sítěmi. Na nich vidíme hlavně upravované a nastylizované fotky plné filtrů od jakoby dokonalých lidí, perfektní herečky ve filmech a pak se máme po celém dni podívat do zrcadla a máme obstát sami před sebou? To je skoro nemožné. Ustát tenhle tlak ve zdraví je obrovská práce.
Zdroj: se souhlasem Ridiny Ahmedové
Ideály krásy se v průběhu let hodně mění. Jak by podle vás tento trend vypadal za 20 let?
Slovo ideál vnímám jako něco nedosažitelného, jako něco, čeho se nemůžu dotknout. Přála bych si, aby ideálem byl člověk, který je v kontaktu se svým tělem, který víc než na to, co si o něm myslí jeho okolí dbá na to, jak se cítí sám, naslouchá svému tělu a jeho potřebám a umí každý den žít tak, aby mu ve svém tělu bylo dobře. Ideál by se měl přijímat, radovat se z každého dne a měl by vědět, že i když není dokonalý, tak má svoji hodnotu. Nejsme jenom tělo, jsme bohatý celek spousty věcí a každý člověk může hodně hezkého dávat i přijímat.
Každé tělo si zaslouží respekt a úctu a pokud se ke mně někdo nebude chovat s respektem, tak mám právo mu říct ‚hele stop, takhle se ke mně chovat nebudeš.‘
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Kam chcete svoje projekty posunout?
Minulý týden byla odstartována kampaň Moje tělo je moje, která formuluje a zviditelňuje téma body shamingu a zároveň se netýká jen toho sádla, ale celkově neideálních těl, které trápí muže i ženy. Každé tělo si zaslouží respekt a úctu a pokud se ke mně někdo nebude chovat s respektem, tak mám právo mu říct ‚hele stop, takhle se ke mně chovat nebudeš.‘ Nikdo si nezaslouží šikanu a blbé poznámky, není mojí povinností je poslouchat a je mým právem se proti nim vymezit. To je základní heslo naší kampaně.
Pokud na Hithitu dobře dopadne, tak máme v plánu uskutečnit spoustu věcí. Za prvé chci nějakým způsobem pokračovat v podcastu, chceme dělat besedy ve školách, brožury, které budou obsahovat podněty pro rodiče, jak komunikovat s dětmi ohledně těla a chceme spouštět takového hlídacího psa, který by upozorňoval na body shamingové fauly, ke kterým běžně dochází nejen v médiích, neboť takové chování je v naší společnosti bohužel normalizované. Vzpomeňme si, kolikrát prezident Miloš Zeman urazil ženy a nikdo nevolá po jeho rezignaci, lidé se tomu zasmějí, což prostě není v pořádku. Naším cílem je, aby takové chování bylo diskvalifikující. Máme i další plány, které zahrnují například i putovní výstavu fotek žen, které byly šikanovány, ale to se bude odvíjet od toho, kolik peněz se nám podaří vybrat.
Primárně jsem muzikant, takže mám i mnoho hudebních plánů, ale ty se budou podřizovat situaci s koronavirem. Plánuju novou sólovou desku, koncerty s HLASkontraBAS a mnoho dalšího.
