Se zpěvačkou a zakladatelkou projektu Sádlo a Moje tělo je moje jsme si povídali o ideálech krásy, body shamingu, který se stal běžnou součástí naší společnosti, ale třeba také o tom, jak najít cestu k sebelásce.
Zpěvačka Ridina Ahmedová koncem minulého roku založila projekt Sádlo, v němž se otevřeně rozhodla mluvit o tabuizovaném sádle, kvůli kterému společnost odsoudila a zavrhla nejednu ženu. Podcast zahýbal společností a na sociálních sítích s ní mnoho dívek, ale i mužů, začalo sdílet příběhy, v nichž i oni byli tyranizováni za svůj vzhled, pročež se Ridina rozhodla přijít s další kampaní. Moje tělo je moje má veřejnost naučit respektu, toleranci a zbavit společnost body shamingu, který se hojně vyskytuje nejen v médiích, ale také na českých ulicích.
Vy jste zpěvačka a autorka podcastu Sádlo. Proč jste ho pojmenovala zrovna takto?
Sádlo pro mě shrnuje všechnu nenávist, kterou člověk řešící svoje tělo zažívá. Promítají se v něm uštěpačné poznámky okolí a to, co mě často dovede až k nenávisti sebe samé. Jsem to sádlo. Jsem to, co nemá být. Většina žen někdy pocítila, že jejich tělo není takové, jaké by být mělo, že nevypadá tak, jak by mělo, že je na něm něco špatně. A nemusí to být jen sádlo. U někoho je to výška, tvar nohou, moc výrazné ochlupení, nos jako bambule, placatý zadek...
Každý si řeší něco, ale v mém životním příběhu je to sádlo. Navíc mám pocit, že sádlo či tuk je oproti jiným nedokonalostem velmi tabuizované a opovrhované. Dívky, které vystupovaly v mém podcastu, samy často říkaly že mají pocit, že nad nimi okolí láme hůl, protože jsou podle druhých moc tlusté. Šílené je, že tohle slyšely i ty, které měly úplně běžnou postavu, jen si například jejich rodiny myslely, že by měly vypadat ještě jinak a lépe. Takže slovo sádlo pro mě shrnuje nenávist k vlastnímu tělu.
V určitou chvíli jsem prostě nabyla pocitu, že je na čase říct: ‚Hele tohle jsem zažívala, tyhle urážky, šikanu a takhle jsem se při tom cítila. A je to zraňující a není to v pořádku, že se to děje.‘
Sádlo mělo být celý scénický projekt. Z toho nápadu sešlo?
Scénický projekt teprve bude mít premiéru. Nejdříve jsem ze Sádla chtěla udělat divadelní představení, komorní a malé, vůbec jsem nečekala, jaký společenský rozruch to přinese. Chtěla jsem vytvořit představení, v němž bych vyjádřila svůj nesouhlas s postojem společnosti. V určitou chvíli jsem prostě nabyla pocitu, že je na čase říct: ‚Hele tohle jsem zažívala, tyhle urážky, šikanu a takhle jsem se při tom cítila. A je to zraňující a není to v pořádku, žel se to děje.‘ Chtěla jsem mluvit o tom, co se děje s duší citlivého člověka, když v průběhu života opakovaně zažívá nevyžádané hodnotící komentáře.
Podcast vlastně vznikl jako vedlejší produkt, když jsem se rozhodla, že v představení nechci jen mluvit o tom, co jsem zažila já, že zajímavější bude, když dám dohromady zážitky dalších žen a dívek. Začala jsem je tedy zaznamenávat a bylo to velmi silné a zajímavé, až šokující. A proto jsem zkontaktovala Radio Wave a nabídla jim, jestli na toto téma nechtějí vytvořit podcast.
Cílem je tedy terapie sdílením, poukázání na problematiku body shamingu či i něco dalšího?
Primárním impulsem bylo, že je mi už dost na to, abych byla schopna mluvit i o takto nepříjemných věcech. Nemluví se o nich lehce, jsou velmi ponižující a tím, že o nich mluvíte, ponížení prožíváte znovu. Když popisuji, jak mi někdo řekl ‚ty seš vepř,‘ tak tu bolest zažívám znovu, a to i přes to, že se to stalo ve dvanácti letech na základce. O ponižování není snadné mluvit. Proto si i myslím, že šikanované děti o tom často neříkají svým rodičům – nemůžou. Ten stud je silnější.
Ale dnes už jsem o body shamingu schopná mluvit a chci, aby lidé věděli, co mnohdy svými hláškami způsobují. Nemyslím si, že ty zraňující věci vyslovují nutně lidé, kteří jsou zlí. Myslím si, že zlých lidí je opravdu minimum. Ani si nemyslím, že tím, co říkají, chtějí vždy ublížit. Často si prostě dopad svých slov neuvědomují, mohou být pod vlivem alkoholu, naštvaní, nešťastní a ve stresu... Často jsou to třeba i mámy, které samy nemají svoje tělo v lásce a chtějí dceru ochránit, aby byla v životě úspěšná a šťastná, a to se podle nich stane jen v případě, že bude štíhlá. A tak jí říkají ‚nežer, koukni, jakou máš prdel, nikdo tě nebude chtít,‘ čímž ji vlastně chtějí pomoct a neuvědomují si, jak ji zraňují. Je velmi důležité o body shamingu mluvit. Po vysílání podcastu mi dokonce často píší právě i rodiče, kterým poslech pomohl ujasnit si, čemu se v komunikaci s dětmi vyvarovat.
A mluvit o tom přináší také smíření. S postupem věku se chceme smiřovat s tím, co nás v životě potkalo, chceme odpouštět, abychom mohli jít dál a to, že o ponížení promluvíme, nám může dát lehkost a může nám to pomoct problém uzavřít a jít dál.
A dalo vám to lehkost?
Zatím je moc brzo na to dělat závěry, pořád jsem v procesu toho všeho, co se kolem podcastu děje. Představení bylo odloženo kvůli pandemii na červen, podcast odstartoval v lednu a pořád víří vody společnosti a já jsem za to moc vděčná. Ono i překonat strach a začít o těchto věcech mluvit je samozřejmě zprvu diskomfortní, ale zároveň to přináší úlevu. Na základě podcastu mi píše ohromné množství lidí, kteří mi děkují, že o body shamingu začínám mluvit, sami se mnou sdílí životní příběhy a je vidět, že jsou rádi, že existuje prostor, kde se můžou svěřit. V těch příbězích se často dočtu, že šikanované ženy, ale i muži, mají pocit, že si to zasloužili, že jsou opravdu tak hrozní a najednou, když v podcastu slyší, že nejsou jediní, kdo něco takového zažil, jim dojde, že takové chování není v pořádku.
Četla jsem, že to celé začalo jedním příspěvkem na Facebooku, v němž jste ženy vyzvala ke sdílení svých zážitků s body shamingem. Napsalo vám hodně žen?
Ano. Původně jsem si myslela, jak budu muset příběhy z lidí dolovat, jak budu shánět respondenty přes kamarádky a že to bude opravdu náročné, ale ukázalo se, jak velké množství lidí body shaming zažilo. To mě až zaskočilo.
Je nějaký příběh, který vás opravdu zasáhl?
Velká část příběhů byla použita v podcastu a po jeho vydání přišla další velká vlna lidí, kteří se také rozhodli napsat mi své zážitky. Mezi nimi jsou opravdu velmi silné příběhy, i od mužů. Jeden kluk mi například napsal svědectví toho, jak ho šikanovali ve škole. Říkal, že kluk nikdy nesmí brečet, nesmí mít strach a když není dost svalnatý nebo je oplácaný, tak to slízne. Líčil, jak na pisoárech ve škole byli kluci šikanováni, když podle kápa neměli dost veliký penis. Body shaming není jenom holčičí téma, dotýká se i kluků.
Máte představu, kolik procent mužů v porovnání s ženami se s tímto problémem potýká?
Napíše mi třeba jeden muž na dvacet žen. Ale to asi souvisí i s tím, že celé promo Sádla je mířeno především na ženy a taky si myslím, že pro muže je ještě o něco těžší o tomhle mluvit, neboť se od nich očekává, že budou ti ‚tvrďáci.‘
Ten obrovský společenský tlak na to, co je považováno za ideál krásy, vede i normální ženy k tomu, že si nechají řezat do těla a trpí poruchami příjmu potravy.
