Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S influencerkou, autorkou knih, cestovatelkou, vášnivou kuchařkou a vegankou Dewii jsme si povídali o mentálním zdraví, veganství a ekologickém způsobu života.
Dewii, kterou můžeš znát z Instagramu, YouTube či blogu, je influencerka, autorka knih a cestovatelka, která se v současné době nachází na Kostarice. Vliv na sociálních sítích využívá k osvětě týkající se péče o mentální zdraví, vnímání vlastního těla, postavení žen ve společnosti, ale zároveň propaguje zdravý životní styl, veganství a ekologický způsob života. V rozhovoru se můžeš dočíst, jak si najít cestu k sebelásce, proč je důležité přijmout vlastní tělo nebo třeba i to, jak můžeš pomoci naší planetě.
Jako influencerka se nesoustředíš pouze na jedno téma, ale věnuješ se veganství, fitness, ekologii i cestování. Co z toho je ti nejbližší?
To se odvíjí od toho, v jaké fázi života se zrovna nacházím. Moje sítě reflektují, co v životě zrovna nejvíce řeším a postupně se na sebe jednotlivá témata nabalují. Vše začalo veganstvím, posléze jsem začala řešit cvičení, zajímat se o udržitelnost a v tuto chvíli je pro mě nejbližším tématem péče o mentální zdraví, mentální zdraví jako takové a tabu ve společnosti.
Dvojí metr ve společnosti, sexualita a feministická témata obecně jsou něco, co mě v současné době hodně zajímá
Jaké tabu ve společnosti? Můžeš to konkretizovat?
Zajímám se o problematiku týkající se žen, takže dvojí metr ve společnosti, sexualita a feministická témata obecně jsou něco, co mě v současné době hodně zajímá a chtěla bych se tomu více věnovat. Zatím se však zamýšlím nad tím, jak to pojmout. Původně jsem k tomu chtěla využít Instagram, ale zjistila jsem, že má nově upravená pravidla, kdy maže profily, které sdílí určitá témata, mezi která patří i sex. Ale v hlavě mám mnoho nápadů a názorů týkajících se vztahů, sexu a ženství, které bych ráda sdílela.
Zdroj: se souhlasem Dewii
Když je řeč o feminismu a vím, že hodně cestuješ, vnímáš velký rozdíl mezi tím, jak se rozvíjí v Česku a jak je tomu v jiných zemích?
V tuto chvíli jsem na Kostarice a bavila jsem se s jednou místní slečnou, která mi přiblížila, jak to tu funguje a musím říct, že dle všeho jsme na tom u nás o něco lépe. Ale já osobně jsem se tu spíše, až na minimum výjimek, setkala s příjemným chováním. Z mých zkušeností nejsou Kostaričani tak drzí jako čeští muži, a když mě na ulici osloví, tak je to v naprosté většině případů s respektem. Nic ve stylu ‚kočičko kam jdeš, to je mi ale prdýlka,‘ jako slýchávám v Praze. Dokonce jsem se dočetla, že tu je skupina lidí, kteří žijí v matriarchátu namísto patriarchátu.
Kdy jsi začala se sociálními sítěmi? A která z nich tě baví nejvíce?
Moje první síť, přes kterou jsem něco sdílela, byl blog a bude to už 10 let zpět. Vím, že s Instagramem jsem začala v roce 2012 a YouTube jsem si tuším založila až po Instagramu, takže přibližně v roce 2013 či 2014.
Nejvíce mě určitě baví Instagram, ale s tím, jak omezuje svobodu slova mě nutí přemýšlet, zda ho chci i nadále brát jako svoji hlavní platformu, či ne. Už asi rok a půl mám v hlavě i podcast, ale ještě nevím, zda do něho jít. Instagram je skvělý v tom, že na něj člověk může přidávat takřka cokoliv – fotky, psané slovo, krátka i delší videa, poskytuje instantní spojení s ostatními skrze stories… Ačkoliv musím říct, že právě to psané slovo, které je moje oblíbené, je na něm omezeno určitým počtem znaků, což mi občas dokáže pěkně zavařit (smích).
Pokud bych měla vypíchnout nějaké hodnoty, co se snažím předat, pak je to větší otevřenost a respekt. Respekt k ostatním lidem, přírodě, zvířatům, ale i k sobě samému.
Co se jejich prostřednictvím snažíš followerům předat?
To je těžké, já vlastně sdílím pouze sebe, svoje názory, co jím, kam cestuji, v podstatě svůj život a to, co mám v hlavě. A lidi to očividně baví a inspiruje je to dál, což je úplně úžasné, je to takový přirozený proces. Pokud bych měla vypíchnout nějaké hodnoty, co se snažím předat, pak je to větší otevřenost a respekt. Respekt k ostatním lidem, přírodě, zvířatům, ale i k sobě samému.
Sama jsi zmiňovala, že tvůj content se v průběhu života mění a já jsem si všimla, že fitness již není na tvém Instagramu tak výrazně zastoupené, jako tomu bylo dřív. Stále se mu věnuješ?
Momentálně moc ne (smích). Ale není to tak, že bych se na něj vykašlala, dost za to může i covid situace a vládní nařízení, která v Česku fitness centra zavřela, takže jsem v posledním roce posilování moc nedala. Ale obecně jsem od něj trochu opustila, neboť jsem se začala věnovat jiným sportům, třeba teď na Kostarice chodím skoro každý den surfovat, takže trénink mám stále a zrovna v případě surfu je to opravdu náročný trénink.
V současné chvíli se už necítím jako součást fitness světa, ale neznamená to, že bych cvičení úplně vyřadila ze svého života. Udržovat svaly v kondici je důležité, ale už to v sobě nemám nastavené tak, že bych musela být ve fitku 5x týdně a že bych měla nutkání ‚hrotit to‘ – hlídat si, zda zvyšuji váhy, jestli mi roste svalová hmota, zda mám dostatečně velký kalorický příjem a všechny ty věci okolo. Teď už to beru spíše jako takovou meditaci s činkami.
Nemyslíš si, že fotky dokonalých těl na sociálních sítích mohou mít negativní vliv na psychiku těch, kteří taková těla nemají?
Přesně na toto téma chystám příspěvek na Instagram. Jednou jsem napsala, že je skvělé přijmout vlastní nahotu a dostala jsem několik odpovědí typu, že ‚mně se to teda říká s mojí postavou,‘ a podobně. Je jedno, jak kdo vypadá, protože důležité je, jak to má nastavené v hlavě. I Victoria’s Secret modelky mohou své tělo nenávidět víc než dívka, která má dle představ společnosti nějaké to kilo ‚navíc‘. Všechno je to o mindsetu. Ona své tělo může nosit hrdě a může se k němu chovat víc s respektem a láskou než někdo, kdo má podle společenských ideálů dokonalé tělo, ale uvnitř trpí pocitem nedostatečnosti.
Snad každý z nás má v sobě více či méně zakořeněnou snahu vyhovovat společenským ideálům, proto se o tom snažím hodně mluvit. Sama vím, že i na mně, pokud vidím nerealisticky dokonalá těla, kterých je Instagram plný, to má negativní dopad. Takže jsem se naučila takové účty nesledovat a doporučila bych to i všem ostatním. Jakmile v tobě něčí content nevyvolává inspiraci či jakékoliv jiné pozitivní pocity, tak bys ho dle mého neměl sledovat, jinak ti bude negativně ovlivňovat mentální zdraví. Když jsem vyskočila z fitness světa, tak jsem přestala sledovat většinu fitnesek, protože jejich profily mi do hlavy tlačily ten hlásek, který mi říkal ‚měla bys jít cvičit, měla bys cvičit 5x týdně, abys měla ten dokonalý kulatý zadek,‘ a já jsem věděla, že tohle už není priorita v mém životě.
Ušla jsem dlouhou štreku od nenávisti k sobě samé a svému tělu, až do stádia, kdy při pomyšlení na své tělo cítím lásku.
Ani ty jsi tedy nebyla vždy spokojena s tím, jak vypadáš. Co se změnilo?
Pořád jsem na cestě a nemůžu říct, že si o sobě nikdy nepomyslím něco nepěkného. Ta sebekritika se mi občas furt vrací do hlavy, ale naučila jsem se ji rychle přepínat. Jsem v mnohem větším míru s tím, jak moje tělo vypadá, což neznamená, že by bylo podle ideálů, co mně se líbí nebo že by dokonce bylo podle obecných společenských ideálů, ale beru ho takové, jaké je a raději se soustředím na to, co všechno pro mě dělá než na to, jestli něčemu vyhovuje. Ušla jsem dlouhou štreku od nenávisti k sobě samé a svému tělu, až do stádia, kdy při pomyšlení na své tělo cítím lásku. Vliv na to má určitě i to, že jsem se o něj začala starat s větším respektem, začala jsem cvičit, správně jíst, odpočívat, ale určitě nejvíce pomohlo pracovat s tím, co mám v hlavě.
Je to velmi zdlouhavý (a asi i nikdy nekončící) proces, kdy člověk překope celý svůj život, svoje myšlení, svoje chování a pokud by se to dalo nějak shrnout do pár tipů, tak by to samozřejmě bylo ideální, ale bohužel to moc nejde (smích). Je to zkrátka práce na mnoha úrovních. Skvělé je, že náš mozek je plastický, takže i když jsi naučená myslet nějakým způsobem, tak to můžeš změnit. A právě myšlení a mluva k sobě samotné je v tomhle dost důležitá. Když jdu třeba kolem zrcadla, tak se někdy stane, že si řeknu něco ve stylu ‚no tak ten můj zadek dneska teda úplně nevypadá,‘ ale pak se zastavím a pomyslím si ‚ne, je skvělý!‘ (smích) A dopomyslím si, že je hlavně úplně jedno, jak vypadá, je to jen zadek. Nic opravdu podstatného. Takhle si to v hlavě pořád přehazuji. Mluva k sobě je velmi důležitá a je to skvělý začátek sebelásky.
Zdroj: se souhlasem Dewii
Ty jsi také autorkou knihy Veganův průvodce. Proč ses rozhodla ji stvořit a co se v ní lidé mohou dočíst?
Už to bude 6 let, co kniha vznikla a základem pro ni byl můj blog, kde jsem sdílela věci týkající se veganství a následně jsem se rozhodla dát je do ucelené formy. Jinak, co se Veganova průvodce týče, tak ten je již vyprodaný a nové dotisky se dělat nebudou. Ale mohu nalákat na druhou knihu, Eko průvodce, která vyšla v prosinci 2019 a je stále dostupná (smích). Byla bych ráda, kdyby ji měl doma každý, ne proto, že jsem její autorkou, ale protože obsahuje spoustu cenných informací a bylo by skvělé, kdyby se o ekologii zajímalo více lidí a implementovali by do života věci, o kterých v ní píšu.
O jakých tématech v Eko průvodci píšeš?
V knize je takových pět hlavních témat. Odpady a to, jak s nimi správně nakládat, dále je tam móda, což je podle mě velmi probíraná kapitola v udržitelném světě, kapitola strava, zelené alternativy s tipy, jak věci dělat trochu jinak a to tak, aby to mělo menší dopad na naši planetu a poslední velká kapitola je kosmetika a čistící prostředky.
Předpokládám, že splňuješ všechny tyto body, ale najde se u tebe v šatníku i nějaká fast fashion?
Najde, ale jedná se o kousky, které jsem si koupila již před x lety a pouze je donošuji, protože nevidím důvod, proč je vyhazovat. Ale moje novější oblečení je buď od udržitelných značek, lokálních značek nebo ze second handu.
Zdroj: se souhlasem Dewii
U jakých českých udržitelných značek ráda nakupuješ?
Ona kombinace lokálního a udržitelného není úplně častá, většinou značky splňují jedno, nebo druhé, ale výjimky se najdou. Tím, že jsem hodně aktivní, tak také řeším sportovní věci a plavky a tam bych doporučila značku Circlle, která je jak lokální tak udržitelná. Co se třeba spodního prádla týče, tam mě napadají hned tři lokální značky, které bych doporučila, a to Paon label, Corpus Lingerie a LNK Rules. Udržitelné prádlo mám ráda od značky Organic Basics a udržitelné a etické oblečení obecně ráda vyhledávám v Etikbutiku.
Omezení množství živočišných produktů v jídelníčku je dobrá volba nejen pro planetu, ale i pro zdraví lidí.
Pokud je někdo v této oblasti nováčkem, co bys mu pro začátek doporučila? S čím může začít, aby pomohl k lepšímu stavu naší planety?
Jeden z výzkumů udává, že největší vliv na naši planetu má veganství. Není nutné to brát striktně, nemusíš hned najíždět na 100 % veganskou stravu, ale stát se například reduktariánem má velký dopad. Omezení množství živočišných produktů v jídelníčku je dobrá volba nejen pro planetu, ale i pro zdraví, neboť většina lidí jich jí opravdu zbytečně moc. Jejich redukce by tak udělala líp jim i planetě a také zvířata by určitě byla radši.
Jak dlouho jsi vegankou? A proč ses jí rozhodla stát?
Už je to 8,5 let, a ještě dva roky předtím jsem byla vegetarián postupně se připravující na veganskou stravu. Přímo k veganství mě dostal jeden hudební festival, kde bylo nabízeno pouze veganské jídlo. Do té doby jsem měla pocit, že veganství je moc extrémní, že vegani jedí pouze ovoce, zeleninu, rýži a až tam jsem zjistila, že existuje i veganský burger, palačinky a zmrzlina. Vůbec jsem to nechápala (smích).
Když jsem se z festivalu vrátila domů, tak jsem si začala zjišťovat, proč se vlastně rozhodne někdo být veganem a po nasátí informací, jak to funguje například v mlékárenském průmyslu, jsem se rozhodla, že takové potraviny mít v jídelníčku nechci.
Jaké potraviny jsou pro tvůj jídelníček stěžejní?
Tady na Kostarice je to avokádo, plantejny, fazole a rýže (smích). Z toho se skládá i jejich tradiční oběd, kterému se říká casado a já ho naprosto miluju. Je vyvážený, zdravý, chutný a s českou svíčkovou je, co se týče živin, nesrovnatelný. Ale českou svíčkovou miluju taky, jen si jí nedopřávám dvakrát denně jako casado.
Když jsem v Česku, tak v mé kuchyni nesmí chybět ovoce, především borůvky, dále vlašské ořechy, lněné semínko, červené zelí, kadeřávek, ovesné vločky, jáhly a čočka.
Říká se, že veganská strava je finančně náročnější než ta obvyklá. Je to pravda?
Záleží na tom, jak si člověk veganskou stravu sestaví. Ano, může být i pekelně drahá, ale je jen na tobě, jaké potraviny si budeš kupovat. Veganské sýry, jogurty, burgery a další hotové věci jsou zkrátka dražší. Ale myslím, že je důležité zmínit, že pokud budeš jíst zpracované potraviny, tak nebude plakat pouze tvoje peněženka, ale i tvoje tělo. Jakmile si ale začneš vařit ze základních potravin, tak to stojí pár korun a tělo bude šťastné.
Co můžu, to koupím bio a navíc bezobalu. Můj nákup tak splňuje všechny kategorie, které jsou brány jako dražší a stejně za jídlo neutrácím gigantické částky.
Zdroj: se souhlasem Dewii
Teď jsi vyjmenovala, co všechno tvůj nákup jídla musí splňovat a mně napadá, zda jeho obstarávání není časově náročnější než obyčejný nákup v supermarketu?
Ani ne, většinou nakupuji na farmářských trzích, kde seženu veškerou zeleninu a ovoce. Když chci opravdu hodně doplnit zásoby, tak si objednám bedýnky od lokálních farmářů, to mi pak bedýnka po pár kliknutích na internetu dorazí až před dveře bytu. Zbytek potravin dokupuji v bezobalovém obchodě. A jednou za čas skočím i do toho supermarketu, většinou pro nějaké více speciální potraviny.
Jakých chyb se podle tebe lidé ve veganském jídle nejčastěji dopouštějí?
Záleží, v jakém směru, ale jestli myslíš chyby ke svému tělu, tak musím říct, že ač se pohybuji v kruzích veganů, tak se stravuji nejzdravěji z nich (smích). Mnoho veganů jsou tzv. etičtí vegani, tudíž se tak stravují kvůli zvířatům, takže svoje zdraví řeší o něco méně. Ale nebrala bych to jako chybu, každý máme jiný přístup a nemyslím si, že jsem v pozici, kdy bych mohla někomu říkat, že dělá chyby.
Potřebujeme změnu shora, změnu průmyslu, protože ten napáchá více škody na životním prostředí než jednotlivci.
Pokud nezačneme nic dělat, jak bude podle tebe naše planeta vypadat třeba za 50 let?
Nejsem vědec a nedokáži říct, jak moc budou třeba zatopené naše pevniny, ale doporučila bych dokument od Davida Attenborougha: A Life On Our Planet, který to krásně popisuje. David ukazuje, jak se během jeho života změnila planeta a už z toho je vidět, jak extrémní posun k horšímu se za těch pár desítek let udál. Vyobrazuje i to, jak planeta bude vypadat, pokud nic nezměníme, a to je opravdu děsivé.
Zároveň si uvědomuji, že potřebujeme změnu shora, změnu průmyslu, protože ten napáchá více škody na životním prostředí než jednotlivci. Ale i změna jednotlivce je důležitá, protože na ni reaguje právě i průmysl, který může změnit své návyky na základě poptávky – za mě je důležitý být tou změnou, kterou chci vidět ve světě. Jednotlivci mohou také vyvíjet tlak na politiky, kteří mohou měnit legislativu a vše se vlastně ovlivňuje navzájem. Ale jde nám to moc pomalu, musíme přidat (smích).
S politikou mi nahráváš na omezené cestování. Jak dlouho už jsi na Kostarice? A proč ses pro tuto výpravu rozhodla?
Jsem tu přes tři měsíce a zrovna minulý týden jsem se vrátila z Mexika, kde jsem si prodlužovala víza, abych zde mohla zůstat dalších 90 dní.
Původně jsem měla v plánu odjet s přáteli na Bali, ale kvůli koronaviru jsme od toho opustili a já jsem počítala s tím, že přes zimu tedy zůstanu doma. Ale v listopadu jsem dostala v podstatě pracovní nabídku, abych přijela na Kostariku a takové věci se neodmítají, takže jsem sedla na letadlo a jsem tady (smích). První měsíc jsem pak strávila prací na jedné knize a teď zkouším solo traveling a užívám si života mimo koronavirus.
Pracovní nabídkou myslíš spolupráci na nové knize od Kamu?
Je to tak, četla jsem, co spolu s Robim napsali a k tomu jsem jim dávala svoje poznámky. Vlastně jsem byla takový první čtenář, který knihu doplňuje o svoje poznatky a názory.
Zdroj: se souhlasem Dewii
Na závěr mi ještě prozraď, kdo je tvým životním vzorem a idolem?
Žádný vzor či ideál nemám. Jsou lidé, které ráda sleduji nebo je obdivuji za to, co dělají a mezi ty patří například již zmíněný David Attenborough nebo třeba Greta Thunberg. Ale obecně ve mně slova jako vzor či idol vyvolávají představu až pomalu nějakého uctívání, a to mi úplně nesedí.
A kde vidíš samu sebe za 10 let?
Zrovna včera se mě jeden kamarád ptal, jaké mám plány do budoucna a já jsem se tomu vysmála (smích). Já měla tolik plánů za posledních x let a život se pořád děje, plány se mění… Líbí se mi rčení: ‚Lidé plánují, Bůh se směje,‘ to přesně vystihuje můj život. Proto už dlouhodobý plány nedělám a soustředím se na to, co je teď.
Každopádně jeden takový můj celoživotní plán, který zůstane, je pracovat na sobě – chci se vyvíjet, chci zkoušet nové věci, mít nové zážitky, ale konkrétní představu o tom, kde a jak třeba za 10 let budu žít, nemám. Namísto velkých plánů raději nechávám život plynout a jenom se fascinovaně směju tomu, jak se vyvíjí.
Říkají jim české Grety. Anička a Eliška bojují za ochranu životního prostředí
2. února 2021 v 10:45
