S feministou a filmovým kritikem Kamilem Filou jsme si povídali o kontroverzních výrocích sexuologa Radima Uzla, genderové rovnosti, ale také nastupujících trendech do kinematografického průmyslu.
Kamil Fila je uznávaný filmový kritik, feminista a Genderman roku 2018, který koncem loňska vytvořil cyklus Uzel zahradníkem, v němž rozebral kontroverzní výroky nejznámějšího českého sexuologa Radima Uzla. V tomto rozhovoru si můžeš přečíst, jak se staví k problematice znásilnění, k postavení žen ve společnosti nebo třeba také to, co si myslí o zavedení kvót ve filmovém průmyslu.
Vy jste považován za feministu. Co pro vás toto označení znamená?
Feministé můžou být v akademické sféře nebo aktivisté, a ani jedno nejsem. Nejsem typ člověka, který by rád vystupoval na veřejnosti, ale pokud budeme feminismus brát jako určitý náhled na společnost, tak ten se u mě projevuje.
Pokud by se mě někdo před dvaceti lety zeptal, jestli jsem feminista, tak pravděpodobně řeknu že ne, i když jsme se o feministické teorii učili na vysoké škole. Před deseti lety bych už řekl, že ano, ale nikoli radikální. A dnes bych klidně uvedl, že jsem svým způsobem radikální v tom, že si uvědomuju svoje mužská privilegia, vidím, že jsem to měl v životě snazší než moje vrstevnice, a vidím důsledky nerovnosti. Nikoli všude, podezíravě či paranoidně, ale tam, kde jsou a odmítám před tím zavírat oči. Ženy mají mít rovnost příležitostí, a to se v současnosti nenaplňuje téměř nikde, přičemž mnohdy se u toho i porušuje platný zákoník práce či jiné zákony a ustanovení. Byl bych rád, kdybychom nemuseli používat pojem feminista nebo feministka, ale aby se z toho stalo synonymum pro „normální člověk“.
Proč u nás stále panuje genderová nerovnost?
Použil bych metaforu velké zaoceánské lodi, u níž je nesmírně komplikované změnit kurs. A společnost je podobně pomalu jedoucí kolos. Před tisíci lety si muži rozdělili majetky, na nichž se pak ženy nepodílely a spíš byly samy majetkem. Muži si vymysleli politiku, přičemž ženy po většinu historie neměly ani volební právo nebo stejnou možnost být voleny, a tato nerovnováha tu stále panuje, byť v méně viditelné podobě. Úloha žen v historii je neustále potlačována. Co víme o velkých umělkyních, političkách či významných ženách? Existovaly vůbec? Jistěže ano, jenomže odjakživa byly opomíjeny v učebnicích. Mnohdy na něco přišly, něco vynalezly, ale jejich nápad si přivlastnil jim nadřízený muž – dějiny Nobelových cen nebo kosmického výzkumu skrývají takových příběhu spousty.
Mnoho lidí obou pohlaví má dodnes představu, že se žena musí starat o děti a domácnost víceméně na 100 % a mít druhou neplacenou pracovní směnu. Stále málo je rozvinutá sociální politika, která by umožňovala oběma partnerům sladit rodinný život s profesním. Mužů se na pohovoru nikdo neptá, zda budou mít děti, ale žen ano, i když je to dnes už nezákonné. Musí tedy začít fungovat větší spolupráce či dohoda mezi muži a ženami o tom, jak si role rozdělí. Mimochodem, nedá se odvolávat na žádnou údajně „tradiční rodinu“, která v dějinách existuje pouze pár století.
Změna kurzu bude dlouhá a začíná už u vzdělávání, kdy bychom se měli učit, že role nejsou nastaveny automaticky, každý může dělat víceméně cokoli. Dnes už na základě vědeckých výzkumů víme, že neexistují významné rozdíly mezi mužskými a ženskými mozky, takže dělící čára vede jen mezi individuálními schopnostmi. Přesto se pořád dozvídáme, že ženy nemají mozek na matematiku, techniku či jakýkoli leadership. Ale dobré je, že změny přicházejí velmi rychle.
Teď jsem koukal na nejnovější oxfordskou studii, že 80 % všech političek, které se kdy objevily v historii, působily v posledních dvaceti letech. Což je neskutečné číslo, které zároveň ukazuje, že ženy do politiky chtějí a že změna je možná. V Česku můžou jít věci paradoxně pomaleji než na Západě, protože můžeme mít dojem, že za socialismu už bylo rovnosti víceméně dosaženo, což je omyl. Ženy jen více chodily do práce a měly zajištěnou delší mateřskou než na Západě, nic víc.
