Tomáš Hromják dal výpověď v rakouském korporátu a chtěl procestovat svět. Namísto toho nechtěně na osm měsíců uvízl na exotickém ostrově v Tichém oceánu.
„Moje cesta na Tongu skončila úsměvně, protože jsem původně přijel na 15 dní, ale když mi zůstávaly dva dny do odletu, Nový Zéland uzavřel hranice a zrušil všechny lety kvůli pandemii,“ konstatuje dnes Tomáš Hromják, který učinil před více než rokem a půl rozhodnutí, o jakém sní spousta z nás.
Ze dne na den dal výpověď v korporátní práci, díky které měl slušný plat a komfortní život, aby se vydal poznávat zákoutí naší planety. Nejdříve odletěl do Asie, ale to bylo v době, kdy o koronaviru nikdo ani neslyšel.
V momentě, kdy se svět začal uzavírat, zůstávaly mu dva dny do odletu z odlehlého ostrova Tonga uprostřed Tichého oceánu. Z Tongy už ale neodletěl a místo dvou týdnů prožil na ostrově osm měsíců.
Dnes ničeho nelituje, protože tam potkal úžasné lidi a poznal mentalitu, o jaké můžeme v současné Evropě leda číst v desítky let starých knihách. Život na Tonze ovšem nebyl vždy ideální, zpět domů na Slovensko se stále nevrátil. I když je pandemický turismus mnohem komplikovanější, zadostiučinění z objevování světa zůstává stejné.
- Jak přestaly Tomáše bavit problémy, které řešili kolegové v rakouské firmě.
- Proč snil od dětství o tom, že jednou procestuje naši planetu.
- Proč ho starší kolegové nechtěně motivovali dát výpověď.
- Jak mu lidé říkali, že už 15 dní na Tonze je příliš dlouhý pobyt a bude se nudit.
- Jaké byly jeho první pocity, když si uvědomil, že na ostrově Tonga náhle uvízl.
- Díky čemu si našel ubytování u místní majitelky obchodu za tři minuty.
- Proč za ubytování nemusel platit.
- Jak je možné, že Tongané patří mezi nejobéznější lidi světa.
- Proč jsou životní náklady na Tonze extrémně vysoké navzdory nízkým platům.
- Jak se Tomáš opil s místními ministerskými úředníky a dostal práci.
- Kdy měl pocit, že se najednou probudil do dystopického světa.
Před více než rokem ses rozhodl dát výpověď a odejít z dobře placené korporátní práce. Proč?
Když jsem dostudoval, téměř sedm let jsem žil a pracoval v Rakousku. Postupem času jsem se rozhodl, že minimálně na jistý čas potřebuji změnit svůj život a prostředí, což jsem koneckonců plánoval od svého prvního dne v práci, respektive už od dětství. Vždy jsem si sliboval, že pokud se mi taková možnost odejít a procestovat svět naskytne, tak to chci udělat.
V Rakousku jsem během kariéry potkal spoustu lidí, kteří mi říkali, že měli stejné cestovatelské plány, jenže dnes už jim je 56 let a zřejmě je pozdě. Vešla jim do toho rodina, pak přišly děti... Ale já jsem věděl, že takhle dopadnout nechci . Ne každý dostane takovou šanci, ale je horší takovou šanci dostat a nevyužít.
Původně jsem z práce odešel s myšlenkou, že chci cestovat přibližně rok. Mezitím do mých plánů vstoupila korona, a tak dnes cestuji více než rok a půl a zřejmě to ještě potrvá, protože momentálně stále nevidím smysl v návratu domů v současné situaci.
Existuje teorie, podle které je ideální, pokud člověk změní každých 5 až 7 let pozici v práci nebo zcela otočí svou profesi, které se věnuje. Díky tomu se může naučit víc.
Kolegové ti vyprávěli, jak chtěli za mladých let odejít i oni, ale nikdy se k tomu neodhodlali. Měl jsi nakonec ke svému rozhodnutí dát výpověď konkrétní důvod?
Mnoho kolegů mi říkalo o tom, jak chtěli odejít z práce a cestovat po světě, když byli mladí, ale nakonec se jim to nepodařilo. Potkal jsem ale i takové, kteří to opravdu udělali, dva roky byli pryč a nakonec se vrátili. Jeden kolega z Finska cestoval 21 měsíců, jiný kolega nad 40 let vyhořel a vzal si na rok volno. V práci mu dali „opušťák“, aby se pak mohl vrátit, ale já jsem dal rovnou výpověď, protože jsem se vrátit neplánoval.
A jaký důvod k odchodu jsem měl? Bylo jich víc. V Rakousku sice všechno funguje suprově, ale zřejmě to není kultura, která by ke mně pasovala. Lidé tam řešili problémy, které se mi na první pohled zdály postupem času příliš banální.
Měl jsem pocit, že se už v práci neposouvám dopředu a neučím se nové věci, což je pro mě v životě velmi podstatné, a tak jsem se to rozhodl změnit. Existuje teorie, podle které je ideální, pokud člověk změní každých 5 až 7 let pozici v práci nebo zcela otočí svou profesi, které se věnuje. Díky tomu se může naučit víc.
Bylo tvé okolí překvapené, když jsi dal výpověď a vydal se do světa?
Moje okolí odjakživa vědělo, že jsem tvrdohlavý a stejně nakonec udělám to, co chci. Mnoho lidí si říká, že jednoho dne budou cestovat, ale ne vždy jsou na to možnosti a příležitost. Když jsem ji dostal já, chytil jsem se jí a většinu lidí z mého okolí to nepřekvapilo.
V práci ale byli kolegové, kteří se jen pousmáli, neboť jsem o cestování vyprávěl od prvního dne, a vždy nad tím jen tak mávli rukou, že prý s nimi i tak zůstanu na stejném místě. A já nezůstal. Zřejmě podcenili mé odhodlání a také to, že nejsem Rakušan, tak jsem ke konkrétnímu místu, kde jsem pracoval, nebyl příliš vázán.
Začal jsi cestovat ještě před vypuknutím pandemie.
Na cesty jsem se vydal v září 2019, když jsem odletěl do Japonska. Následně jsem přejel přes pevninskou část Malajsie, Thajsko, Laos, Vietnam, Kambodžu, opět Thajsko, Myanmar, Indonésii, malajské Borneo, Brunej a Singapur až na ostrov Tonga v Polynésii uprostřed Tichého oceánu. Vždy mě na Tonze něco lákalo, i když tuto zemi možná většina lidí ani nezná.
Na Tonze jsi ale nezůstal jen pár dní, jak zněl původní plán.Moje cesta na Tongu skončila úsměvně, protože původně jsem přijel na 15 dní, ale když mi zůstávaly dva dny do odletu, Nový Zéland uzavřel hranice a zrušil všechny lety kvůli pandemii.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak mu lidé říkali, že už 15 dní na Tonge je příliš dlouhý pobyt a bude se nudit.
- Jaké byly jeho první pocity, když si uvědomil, že na ostrově Tonga uvízl.
- Díky čemu si našel ubytování u místní majitelky obchodu za tři minuty.
- Proč za ubytování ani jídlo nemusel celé měsíce vůbec platit.
- Jak je možné, že Tongané patří mezi nejobéznější lidi světa.
- Proč jsou životní náklady na Tonze extrémně vysoké navzdory nízkým platům.
- Jak se opil s místními ministerskými úředníky a dostal práci.
- Kdy měl pocit, že se najednou probudil do dystopického světa.
