Jordan Haj: Nesu v sobě zábavné materiály pro film i spoustu bolesti, frustrace a nevděku vůči životu, jenž jsem prožil (Rozhovor)

Rozumím. A když to vezmeme konkrétně, tak ta izraelská anabáze probíhala jak?

Po příjezdu do Izraele jsme nejprve žili v Nazaretu, což je takový pokus o arabsko-židovské město. Táta pracoval v italské nemocnici, která spadala pod Vatikán. A táta, jakožto Arab ateista, se spolu s mámou rozhodl, že není moudré mě, zasněné dítě, strčit do arabské školy, protože by mi tam snílkovství a něžný attitude rozflákali o topení.

Pak jsme se přestěhovali za prací a tátovou rodinou na sever Izraele do města Akko, kde jsme bydleli až do mých devatenácti let. O Akku jsem již veřejně řekl pár věcí, které mi byly vytknuty dokonce vlastní matkou. Pořád ale platí, že kdo zná filmy od bratrů Coenů nebo Tarantina, kdo někdy viděl jejich zobrazení maximálního buranova, tak je to Akko v bledě modrém. (smích) Žijou tam nejtupější lidi a já tam strašně trpěl.

Čím to bylo?

Přicházel jsem do rané puberty, bylo mi 12 a začalo to být trochu náročné. Ostříhali mi ve škole vlasy, první pokusy o šikanu… Rodičům se zdálo, že by mi to mohlo uškodit a náhodou se dozvěděli o kibucu. Najednou se můj dlouhodobě neúnosný život proměnil v něco krásného. V sedm ráno jsem jen slezl pod barák do minibusu směr kibuc, takže mi nikdo nestihl rozbít hlavu baseballkou…

To se někdy stalo?

Ne. (smích) Ale různě na mě najížděli BMX koly. Já jsem tam pak s nimi válčil se skatem v ruce a jednomu klukovi i rozbil hlavu. Byly to pouliční gangy debilů. Dodneška tam běhají tlupy psů po ulicích, které honí čtyřicet arabů-analfabetů s vyraženými zuby, a ty honí čtyřicet debilů ortodoxních židů, kteří také nechodí do školy... Je to fakt blé, prostě Akko.

V pubertě, když jsem se začal formovat v člověka uvažujícího nad světem, kulturou, společností a identitou, jsem se ocitl v hrozných kleštích mezi arabským a židovským světem, který mě logicky nemohl přijmout. Oblékal jsem se relativně výstředně a hlásal, že je v pořádku být jiný, jíst, co chceš, věřit v co chceš, milovat, koho chceš. K tomu jsem ale byl ještě v rámci židovské komunity, která je taky pěkně zabedněná, izolován do něčeho, čemu se říká kibuc.

Chápu správně, že kibuc je vzdělávací zařízení? 

Je to přežitek malých socialistických vesnic, na nichž se postavila izraelská ekonomika při založení Izraele,  a do jednoho takového jsem chodil na prémiový gympl a pár dní v týdnu tam žil. V době, kdy jsem tam studoval, to bylo něco jako extrémní montessori/surfařský gympl v San Franciscu v roce 72. (smích)

Nejsi na druhou stranu rád, že tě ty události v Akku potkaly, zocelily tě a dnes tě jen tak nějaký problém nepřekvapí?

Hele, to je obrovská otázka, co se týká výchovy. I teď to vlastně řešíme u naší starší dcery Lennon. Já si s sebou nesu spoustu informací, zábavných materiálů pro skeče a rozhovory a v hlubším rozměru klidně i příběh pro film. Mimochodem, teď s Givim děláme na filmu a ukazuje se, že dokážu napsat dobré scény o buranech. 

Zároveň v sobě ale nesu spoustu bolesti a také frustrace a nevděku vůči životu, který jsem prožil, a do toho jsem technicky nepoužitelný pro zbytek praktického života. Pravda je, že když mě posadíš do studia a řekneš mi, že mám napsat desku, tak já pravděpodobně s kýmkoli v jakémkoliv žánru dokážu fungovat a být přínosný. Můžeme natáčet klip, připravovat event, dělat divadelní představení.

S praktickými věcmi ale bojuju. Mám ženu, dvě děti, je mi třicet dva a je trošku tristní, že si nedokážu jít ani pravidelně zasportovat, vyluxovat auto či zavčas natankovat. Moje dezorganizovanost je hodně na obtíž. Jak prohlásil Giviho táta, když jsem se dostal na DAMU, šel jsem podle něj na “vyšší odbornou hopsa hejsa”. To je ono: je to tak nehmatatelné, nespočítatelné, objektivně nezhodnotitelné a závislé na tolika nehmatatelných faktorech, že je těžké v tom žít. 

Říkám to proto, že jsem sice žil v Akku, chodil do kibucu, a bylo to hrozně fajn a easy, ale já teď zpětně narážím na to, že nemám určité skills, které jiní lidé mají. Tím, že jsem v neumělecké rodině žil umělecký sen, tak cokoliv, na co jsem sáhnul a jakž takž mi šlo, tak bylo oukej přesně na té úrovni, na které jsem to na první dobrou udělal. Nikdy v tom nebyl drill. Najednou je mi třicet a chci, aby věci měly formu a dotahovaly se do maxima.Jsem rozkročen mezi deset uměleckých oborů, a strašně by se mi hodilo v tom mít disciplínu.

Chápu. Než se ale dostaneme k tomu, čím vlastně jsi, rád bych se zeptal na tvůj návrat do Česka. Našel jsi tady po příjezdu zpět to, co jsi hledal?

Já vlastně zpětně ani nevím, co jsem hledal. Když to ale vezmu jinudy a řeknu si, že mám třináct let vztah, který je pro mě absolutně zásadní, mám dvě úžasné zdravé holčičky a to by nebylo, pokud bych se sem nepřistěhoval, tak jsem to určitě našel, i když jsem to možná nehledal.

Setkání s Emmou, s jejím otcem, který ovlivnil mé umělecké i mravní vnímání světa, pracovní návyky… Jiří Smetana, táta mé ženy, byl, když to hodně nadnesu, takový můj private Havel. (smích) Byl v tom všem majákem, protože já jsem se odstěhoval, Emma, kterou jsem potkal po roce života v Praze, první roky našeho vztahu pendlovala mezi Bruselem, Paříží a Berlínem a můj táta upadl do kómatu. Vztah s ním byl náhle uťat radikálním způsobem a ještě ke všemu na dálku. Dva roky jsem za ním létal, on jen bezvládně ležel a dlouho bylo nejasné, jak to dopadne. 

Emmin táta mi pak byl (...) morálním kompasem v otázkách, které jsem si v druhém dospívání, které se podceňuje, potřeboval klást. Myslím dospívání v době mezi dvaceti a třiceti, kdy jsi na všechno sám. (...) Je to doba, kdy se máš zformovat, ale pak zjistíš, že ses vůbec nezformoval, protože nic neplatí. Dospělost je jiná, než kdokoliv čeká.

To zní opravdu strašně.

Přišel jsem o něj ve dvaceti čtyřech, což bylo poměrně brzy. Emmin táta mi pak byl najednou morálním kompasem v otázkách, které jsem si v druhém dospívání, které se podceňuje, potřeboval klást. Myslím dospívání v době mezi dvaceti a třiceti, kdy jsi na všechno sám. Musíš se vypořádat s partnerským, pracovním a dalším životem. Je to doba, kdy se máš zformovat, ale pak zjistíš, že ses vůbec nezformoval, protože nic neplatí. Dospělost je jiná, než kdokoliv čeká. Možná mormon nebo ortodoxní žid má dospělost takovou, jakou čeká, protože v jeho životě se nic nemění.

V jiných životech je to jinak. Když jsem se přestěhoval do uměleckého světa, myslel jsem si, že budu vědět, o čem bude, ale věděl jsem p*ču! Věděl jsem, že jedu žít ke Givimu do Kobylis nad garáž, založit kapelu, vyzkoušet všechny alkoholy a drogy, nastoupit na uměleckou školu a začít život uměleckého studenta. V tom jsem začal vztah na dálku s Emmou, s ohromnou osobností (smích). Prozření je náročné, těžké. Unést ten první kick dospělosti bylo pro mě tak těžké, že mi z toho poprvé vypadaly vlasy. Zárodky rozj*bané psychiky mám z této doby.

Označil ses za umělce. S tím bych souhlasil a stejně tak i internet, kde se píše, že jsi muzikant, herec, režisér a scénárista. Čím se cítíš být nejvíc?

To je proměnná záležitost. Pravda je taková, že jsem byl umělecky založený člověk, který celkem nic moc neuměl, ale vize byla čistě herecká. Měl jsem o tom představu, kterou má hodně lidí: z pětasedmdesáti nepřiznaných procent je narcistní, jelikož se vyžíváš sám v sobě, svých emocích a chceš se koukat na sebe na kameře nebo stát před lidmi, a z pětadvaceti přiznaných je to vnitřní nutkání se nějak projevovat a ztvárňovat. 

S tím jsem šel na vyšší odbornou školu hereckou a v zimě pak udělal přijímačky na DAMU. Chtěl jsem být herec a až ke konci, když jsem zažil divadelní praxi v divadle Disk a díky jednom představení v Národním divadle, jsem začal pociťovat určitý druh umělecké frustrace z toho, že bych měl život prožít takhle. Nefrustrovala mě představa té činnosti, kterou miluju, ale toho života, který s tím souvisí. Závislost na tom, jaké režiséry dostanu, jak se udělá plán na kvartál, jestli dostanu štěk nebo plnohodnotnou roli, jestli okouzlím lidi na castingu. 

Je to dlouhodobě nepříjemné na ego a to je to, co z nás herců dělá vratké osobnosti, protože jsi neustále hodnocen někým jiným. V té době, možná i kvůli čerstvě mrtvým tátům, vypadaným vlasům a rozháranosti, jsem z divadelní dráhy utekl.

Aha. 

Chvíli jsem se bincal a pak začal s Jirkou Burianem dělat na Eminně desce. Do toho jsme s Givim měli kapelu Peter Pan Complex a dělali desku. Hudba byla aktivnější, ale nedalo se z toho moc žít, a tak jsem byl strašně chudý. Později, když Emma desku dotočila, potřebovala klip a režisér Jirka Maršál to celkem na poslední chvíli odřekl. Tak to hodila na mě a Giviho se slovy, že jsme stejně říkali, že chceme být režiséři. Natočili jsme to a tím jsme se jimi stali, přestože jsme nic neznali a neuměli. 

Měli jsme ale dobrou vizi a nápady, což se hrozně zalíbilo klukům z vypsané fiXy, kteří taky chtěli klip, pak Tomáš Klus, Mandrage a za dva roky jsme natočili 30 klipů pro přední tváře šoubyznysu. K tomu herectví se vracím až teď, protože mi to chybí. Ale už na tom nelpím.

Mezitím jsme začali s Jirkou Burianem dělat Kapitána Dema. Vymysleli jsme postavu, děláme klipy a to je další celá činnost, co by stačila na full-time. S Givim jsme stihli za tři roky na těch klipech vyhořet; přestalo nás bavit to, že kapely nemají budget a chtějí klipy za milion a my jim to nemůžeme dodat. Řekli jsme si, že nebudeme dělat jen ušmudlané reklamy a krátké formáty, které dotujeme, hecneme se a napíšeme film. Tohle všechno dohromady mě uživí, ale hůř než sebemenší spolupráce na Instagramu, což je absurdní. (smích)

Čím si myslíš, že ses nejvíc zapsal na „seznam“ české umělecké scény?

Existuje nějaký seznam? (smích) Nejsem si jistý, jestli jsem se nějak zapsal. Třeba ten film, to je pro mě real sh*t. Tím bych se zapsal rád.

Během rešerše mě zaujal profil na M2marketu, kde se jako první dozvídáme o tom, že ses proslavil „mimo jiné spoluprací s Jirkou Burianem na projektu Kapitán Demo“. Lze tvrdit, že ses proslavil jako člen Kapitána Dema a potom to ostatní?

Pokud chceme mluvit o slávě a o tom pomíjivém a trapném jevu proslavení se, tak jsem se nejvíc proslavil tím, že jsem partner ženy, která je mnohem slavnější než já. Moderovala zprávy na Nově, dělí republiku na ty, co ji milujou, a ty, kteří ji nesnáší, a proto ji každý googlí.

Svět toho známý/neznámý je tak debilní, že bych se nedivil, kdybych měl za dvacet let na poličce Anděla a Lva a pro běžného člověka byl slavný proto, že jsem hrál v seriálu Gympl nebo proto, že jsem ten, kterého Smetana podle bulváru podváděla s Trojanem. Příležitostí na to proslavit se, je v životě českého umělce dost. Jde o to, kde si ho kdo všimne. Loni mi směrem k určitému publiku pomohla účast v show Tvoje tvář má známý hlas. Na druhou stranu, z mých hudebních fanoušků tohle viděl jen zlomek.

To, co lidem z hip hopu vadilo, bylo to, že si z nich děláme srandu. Ale i to je hrozně krátkozraké. Tvrdit, že současné trapové hvězdy nemají manýry, že jazyk není stylizovaný, že nezní zhuleně a že mluvit v triolách není něčím směšné, je mimo.

Přeci jen se ale o Demovi pobavme, zajímá mě spojitost s místní rapovou scénou. Nejprve bych tě chtěl poprosit, jestli bys mi mohl tvými slovy popsat, o čem ten projekt je.

Kapitán Demo je projekt Jirky Buriana, jenž jakožto indie muzikant z kapely Southpaw a dalších projektů vytvořil po vzoru humoru Andyho Kaufmana a s velkou láskou k hip hopu fiktivní postavu. Byla to hrozně niche alternativní záležitost, kterou znalo pár jedinců z Letné a Karlína, a docela dlouho to tak bylo. Satirické texty, které tvořily rapového magnáta à la Rick Ross nebo DJ Khaled, byly jakási Jirkova sebeterapie, jelikož je to jiné ale zároveň stejné jak on. O tom by se dal natočit film. 

Promítnul do něj přímočaré sebevědomí a nesebekritičnost, což je v reálném životě úplně naopak. Nějak se to proslavilo a všem to bylo strašně sympatické. Pak se k tomu přidal Givi jako saxofonista, co hraje na playback, z čehož se vyvinula postava GIVI KROSS. A když jsme se s Jirkou scházeli kvůli Emmině desce, skamarádili jsme se a zjistili jsme, že jsme humorově kompatibilní jak Werich s Voskovcem.

Líbilo se mu, jak jsem v rámci srandy předvedl nějaké hiphopové manýry, na hotovou desku jsem mu narapoval Seriály, vymysleli jsme postavu Ray Ben a bylo to funny. Pak jsme spolupráci rozvinuli, udělali písničku Trendsetter a vzniklo moje alterego ProGram. Na desce Bez klobouku Boss už s Givim rapujeme jako součást crew. A najednou začaly reakce v hiphopové scéně.

No právě...

Bylo to něco jako je to vtipné/není to vůbec vtipné, leze nám to do zelí a dělá nám to špatnou vizitku. Celá ta věc je ale od začátku úplně mylná hned ve dvou věcech. Jestli někdo doopravdy strašně miluje hip hop, poslouchá ho a chce dělat kvalitní beaty, je to Jirka Burian. A jestli to někdo vášnivě poslouchá, má oblíbené interprety a fakt tím žije, tak jsme to já s Givim. Takže říkat, že chceme zesměšňovat hip hop, je úplně mimo. 

Jestli tam něco je, tak je to fascinace a láska k hiphopu. Texty Kapitána Dema jsou vtipné, ale nedělají si srandu ze žánru. Jestli z něčeho, tak z poměrů ve společnosti.

To, co lidem z hip hopu vadilo, bylo to, že si z nich děláme srandu. Ale i to je hrozně krátkozraké. Tvrdit, že současné trapové hvězdy nemají manýry, že jazyk není stylizovaný, že nezní zhuleně a že mluvit v triolách není něčím směšné, je mimo. Hip hop není zlatá kráva, je to žánr jako každý jiný. 

K tomu chci jen podotknout, že asi neexistuje věc, na které by se celá česká scéna napříč subžánry shodla. Ale pokud se tomu něco blíží, tak je to nechuť k projektu Kapitán Demo a to ještě říkám jemně. To jste určitě slyšeli.

Samozřejmě, hejty vznikají pořád. Je tu ale jedna věc, která je na místě říct a kterou taky všechny naštvem, protože budou říkat, že to tak není. Kapitán Demo existoval předtím, než si toho kdokoliv z hip hopu všiml. Existoval třeba deset let jako alternativní věc, která měla stovky views, než to začalo vadit. Dokud to tak bylo a nezačala přitahovat pozornost, tak s tím lidi ze scény docela sympatizovali a takový trn v oku to nebyl. 

Chápu určité argumenty, které v tom jsou a vlastně se jim vůbec nedivím. Neříkám, že jsem raper, ale jestli ten žánr chápu správně, tak vím, že když někdo v žánru dělá něco fiktivního, tak je to opak toho, co je real. Bytí real je jedna ze tří nejdůležitějších svatyň hip hopu. Demo nemá hood, nemá real problémy a nic nezažil, ale je to proto, že neexistuje. 

Chápu taky argument, že když se takto Kapitán Demo proslaví, tak je srovnávaný ve stejné kategorii s lidmi, kteří tím žijou a je to jejich kultura, což je fakt napřesdržku. Představuji si situaci, že za někým z Milion+ přijde jeho máma a zeptá se, proč nedělá něco jako Zlatíčka a to tě nas*re absolutně právem. Tady je to ale zase o negramotnosti lidí a o tom, že začali Kapitána Dema brát jako čistě hiphopový projekt. Přitom ta poslední deska má třeba od hiphopu strašně daleko. Nesnažíme se být součástí scény.

Vím, že jste se v jednom videu od hip hopu distancovali. Konfrontoval vás kvůli Demovi někdo osobně?

Samozřejmě! To se cyklicky vrací. Něco ale nepochopím. Třeba to, že se někdo ze scény „pošpiní“ vlastní dílo, třeba desku, hejtem na Kapitána Dema – na projekt, který to tak ani nemyslel. Jak říkám, celá rovnice je postavena mimo. Nebýt toho fejmu, Zlatíček a lidí, kteří to neznají a pletou si to s hip hopem, tak by ten problém nevznikl. 

Lidi mi píšou na sítě, proč fňukám. Není to ale o tom, že když člověku vypadají vlasy a trápí se, že je hned narcis, jelikož si neuvědomuje, že lidé na světě umírají hlady a dostávají rakoviny. Já to, do p*dele, vím. Neznamená to ale, že lidé nepotřebují nástroje k tomu, aby tenhle tlak zvládli.

Pojďme se teď pobavit čistě o tobě a tvých problémech. Ty jsi minulý rok v rozhovoru s Tomášem Poláčkem mluvil o nedostatku koncertů, méně financí… Už se to ustálilo?

Nevím, to jsou takové viditelné věci. Koncerty nebyly, teď zase jsou a vypadá to, že na podzim zase nebudou, tak uvidíme. (smích) Já jsem loni naštěstí nastoupil do Tváře, což původně neměl být jediný finanční příjem, a pak to nakonec jediný příjem byl, tak jsem za to byl samozřejmě rád.

Dalším nevyřešeným problémem bylo tvé sólo muzikantství jako takové. Poslední videoklip jsi vydal před osmi měsíci; tehdy jsi mluvil o tom, že vydáš desku. Jak to pokračuje?

Jak nešlo koncertovat, tak jsem odjel na čtvrt roku na Bali, kde nebyl prostor to dodělat. Teď na tom zase dělám. Deska je rozfázovaná; já jsem se rozhodl, že budu vydávat singly a ten zvuk budu hledat postupně. Do konce roku by to už ale vyjít mělo. Celá věc s deskou je pro mě nová, zajímavá a možná to byl celou dobu i sen, který jsem si nepřipustil. 

Mimochodem o sólové dráze jsem začal uvažovat teprve v době, kdy jsme dělali desku Emmě. Předzpíval jsem jí písničku No Fire, jelikož jsem dostal nápad a chtěl to rychle nahrát, abych to nezapomněl. Jim se to s Jirkou ale líbilo tak, že to tam nechali. Byl to můj první duet, kde jsem byl podepsán jako interpret Jordan Haj. Zde jsem taky dostal první masivní feedback na svou hudbu. 

Posledním z nich, který jsi již zmiňoval, je alopecie, tedy vypadávání vlasů. Psal jsi o ní i na Instagramu. Můžeš přiblížit, jak se projevuje a jak se to dá léčit?

Je to autoimunitní onemocnění, které může být způsobeno stresem, kterého jsem měl před dvanácti lety docela dost. Vrací se to takovým způsobem, že mi vypadají kolečka vlasů. Léčí se asi dvaceti různými způsoby, ale žádný z nich není zárukou úspěšného vyléčení, takže jde o takový pokus omyl. Je to hrozně nevyzpytatelné, a proto to může být i síla na psychiku. Nikdy nevíš, jestli ti ráno nevypadá obočí a budeš vypadat jako Fantomas. 

Nicméně je třeba to nezlehčovat a nezpochybňovat. Lidi mi píšou na sítě, proč fňukám. Není to ale o tom, že když člověku vypadají vlasy a trápí se, že je hned narcis, jelikož si neuvědomuje, že lidé na světě umírají hlady a dostávají rakoviny. Já to, do p*dele, vím. Neznamená to ale, že lidé nepotřebují nástroje k tomu, aby tenhle tlak zvládli. I já teď chodím na terapii a dozvídám se, že vlasy jsou jen špičkou ledovce, který je v nepořádku. Lidi by měli citlivě a zavčas do sebe nahlédnout a pracovat na tom, aby jim bylo zevnitř dobře. Pak bude dobře jim, lidem kolem nich, jejich dětem...

Štěstí je taková zlatonka. Myslím si, že lidé, včetně mě, občas nahlíží na momenty, o kterých nevěděli, že jsou štěstí, jako na momenty, které byly průzračně obrazem štěstí a naopak.

Dětmi to navíc ukončíme. V dubnu ses stal dvojnásobným otcem. Je to jiný pocit, než ten, když se ti narodí první dítě? Rozumím tomu, že první dítě je obrovský skok, ale zajímá mě, jestli ses cítil jinak.

No, je to hodně jiné. Ale je to takové plíživé jako s tím prvním dítětem. O to důležitější je být v pohodě, což krásně navazuje na předešlou otázku. Je jedno, jestli bude mít moje dcera plešatého tátu. Jde o to, aby měla otce, který nevstává s úzkostí a který má všechno vyřešeno. Je vtipné, že ta odpovědnost za to cítit se v pohodě vlastně taky vyvolává stres, že jo. Ale snažím se o to být v klidu. 

Nemůže být uklidňujícím elementem právě skutečnost, že máš super partnerku a dvě zdravé děti, jak jsi říkal? Není to definice štěstí?

Štěstí je taková zlatonka. Myslím si, že lidé, včetně mě, občas nahlíží na momenty, o kterých nevěděli, že jsou štěstí, jako na momenty, které byly průzračně obrazem štěstí a naopak. To je na celý další rozhovor a stejně ti neřeknu nic, co by se dalo tesat do kamene.

Nyní třeba nemám zrovna nejlepší období v životě a je to způsobeno tím, o čem jsme mluvili. Ale zároveň mám nejšťastnější období, protože mám dvě zdravé děti, partnerku, kterou miluju a ona mě, přijímáme se a to je něco, co není samozřejmost.

Poslední otázku mám na tvé cíle. Kam nyní směřuješ?

Vždycky, když jsem si dal v životě nějaké cíle, tak byly důležité k tomu, abych získal drive a o něco se pokoušel. Většinou jsem ale po cestě docílil jiných věcí, které mě posunuly dál (smích). Chci udělat dobrou sólovku a uzdravit se. Zároveň tady ale probíhá i život – čtyřicet koncertů s Demem, deska k dodělání, film k napsání… Cílem je jednoduše nepodělat žádný z projektů, protože vím, že by to na mě mělo psychický dopad. Naštěstí to dělání umění léčí samo o sobě.