Emma Smetana: Neznám nikoho, kdo fetuje míň než já (Rozhovor)

Co jsi dělala, nebo jak ses cítila, když jsi ji slyšela poprvé?

No já vlastně jsem takovej mírumilovnej člověk, snažím se mírnit svoje emoce, i když jsou velký, v tom, jak je vyjadřuju, takže mi nesedí třeba ta míra vulgarity, nějak se v tom nedokážu najít, není to můj svět, ale když si jako odmyslím nějak tu formu, tak to teda chápu jako píseň, která byla myšlena dobře, nebo bylo mi to tak řečeno Robinem Zootem, režisérem klipu mi to bylo řečeno na stejný akci, kde jsem potkala Robina Zoota. Robin Zoot si pak dělal nějakou koláž z titulní strany Maminka, kde jsem já, Jordan a naše dcera a místo Jordyho tam nasadil svoji hlavu, takže se z toho stává taková mozaika zřejmě jaksi láskyplně myšlených projevů. Někdo mi vysvětloval, že v tý písničce „Hanna Montana, Emma Smetana hraje na kytaru“, tak „Hanna Montana“ je prý v Americe přezdívka pro MDMA, tak jsme z toho odvodili, ale možná to je chybná logika, protože možná se tady žádný klasický logický principy nedají aplikovat, ale kdyby ano, tak by to možná znamenalo, že moje jméno a příjmení je teď krycí jménem pro MDMA v Česku. V podstatě neznám nikoho, kdo fetuje míň než já, takže je to zajímavý paradox, ale z těch je život takto zábavně sestaven. A další názor na to nemám, protože nemám, jak si ho utvořit, ten žánr se mnou nic moc nedělá, ale máme s Milion Plus různý společný kamarády nebo známý, kteří mě prostě ujistili, že je to prý vlastně nějaká forma přízně či co. Tak to je samozřejmě milý.

Myslíš, že může do budoucna vzniknout nějaká skutečná spolupráce?

No, já se teď snažím do DVTV pozvat výrobce zlatých zubů pro nejed Milion Plus, takže vlastně jsem to jako okolí tohoto projektu docela bedlivě sleduju. Je to svým způsobem na český scéně fenomén. Nejsem si jistá, jestli někdo má větší čísla zhlédnutí na YouTube a tak dále. Takže jako obtížně si dovedu představit uměleckou spolupráci, ale někdy bych s něma docela podebatovala. A Logica už jsem zvala do DVTV, ale řekl mi, že by to chtěl pak autorizovat, cožm u nemůžu slíbit, takže zatím nedorazil.

Necháš si svoje grillz, když budeš mít toho pána na výrobu zubů?

Já doufám, že na ten rozhovor dorazí vybaven a že tam už rovnou něco vyfasuju.

Jakou máš možnost si volit svoje hosty?

Velkou. Teďka jsme zrovna přijela z naší pravidelný úterní obsahový porady, kdy se v DVTV všichni utkáme spolu se svými tématy, většinou jich nejvíc nosí editoři, ale ne vždycky. Dneska jsem zrovna měla navržený 5 hostů, všch 5 hostů si kolegové zapsali, zapsalo se to do zápisu, ale zatím nevím, kdo prošel a neprošel. Je to o tom, že v rámci aktuálního dění se to potom nějaký editor chytne nebo nechytne, ale myslím si, že si je budeme postupně zvát. Ale vlastně každej návrh hosta, co kdo máme, prochází takovým jako ne úplně snadným intelektuálním kláním, kdy si tak jako ping-pongujeme pro a proti a je docela dobrý mít tu argumentaci připravenou, proč zrovna tenhle host by pro nás měl být dobrý, zajímavý a proč by to mělo zajímat víc než 30 lidí z oboru toho hosta, což bývá pro mě největší problém, protože mám často tendenci se nadchnout pro něco, co zajímá mě a dalších 29 lidí v zemi, což pro internetovou televizi s celostátními ambicemi není vždycky úplně ideální.

A už se ti někdy stalo, že už jsi někoho prosazovala, tým byl proti nebo se jim to nezdálo a pak ve výsledku to zbouralo celej internet?

Myslím, že když jsem o někoho opravdu hodně stála, tak jsem si to dokázala vždycky nějak vybojovat. Ale vybavuju si věc, která byla dobrá, vymyslela jsem si, že chci Billie Eilish, zadala jsem to editorce. Pár lidí mi zcela vážně řeklo, že o ní neslyšeli. Ale to je vlastně správně, že jsme tam generačně namíchaní tak, aby se mohlo stát, že někdo Billie Eilish nezná a byla jich asi polovina. Pak se doma pochlubili svojí nevědomostí a děti se jim vysmály a já jsem byla na chvíli za hvězdu, že vím. A moje koeditorka ji chvíli sháněla, nějak to nevycházelo, já jsem na to mezitím zapomněla a týden před tím, než Billie přiletěla, jsem si na to vzpomněla, ale ukázalo se, že je to pořád na bodu mrazu.

Jak dlouhá doba byla od toho prvního impulzu až po ten koncert?

Myslím, že měsíc. Vzpomněla jsem si na to docela včas na to, abychom ji začali shánět, což se dělo, ale bez nějaký reálný odezvy. Týden předtím, než přijela do O2 areny, tak jsem si vzpomněla, že jsem ji vlastně chtěla a že pořád nevím, co se děje. Dozvěděla jsem se, že se neděje nic a začala jsem to nějak přes různý svoje kámoše v Universalu zkoušet po vlastní ose. Nakonec se zázrakem podařilo, že jsme byli mezi těmi třemi vyselektovanými médii, protože víc jich její management nepovolil. A tudíž se nám naskytla tato krásná příležitost a když jsme odjížděli, tak jsem jsem z toho rozhovoru měla tak dobrej pocit, že jsem trošku apelovala na kolegy, aby přestože ji neznají, a přestože to možná žádný velký čísla neudělá, tak bychom ji zkusili nasadit jako ranní video, což je vlastně tahoun toho dne. A to, co my nahazujeme v 6 ráno na DVTV, je to, od čeho si slibujeme číselně nejúspěšnější dopad. To se mi hodně smáli. Ale máme osvícenýho superšéfa Honzu Rozkošnýho, já mu říkám občas „český Steve Jobs“, protože vždycky vidí za tři rohy, a myslím, že patřil k těm, kdo zezačátku nevěděl, kdo je Billie Eilish, ale podlehl tomu mému entuziasmu a nastavil tam nějaký minimální číselné kritérium, abychom si řekl, že to nebyl úplnej propadák a tohle kritérium, už si nepamatuju, kolik to přesně bylo, ale vím, že jsme to ztrojnásobili, takže jsme trojnásobně předčili očekávání opatrně skeptického šéfeditora a to jsem vnímala jako velkej úspěch a hlavně jsem měla radost z toho, že si to našlo diváky. Pak jsme dali nějakou ukázku na YouTube, která se dostala do trendů a po pár dnech z toho bylo číslo 2 trend, což mě šokuje vzhledem k tomu, co se v českým YouTubu do trendů dostává na ty přední příčky. Takže pardon za strašně dlouhou odpověď na jednoduchou otázku.

Když jsi seděla na té židličce a ona za tebou šla Billie, co se ti honilo v hlavě? Měla jsi z toho nervy? Protože ona musí mít strašnou auru kolem sebe, ne?

Má, ale ta aura je tak hezky vyklidněná, že nervy má jen člověk, co sám v sobě je v nepohodě, ale když se člověk nechává spíš jen ovlivnit tím prostorem a tou energií, která přichází z venku, tak v případě Billie Eilish má šanci se krásně vyklidnit, což se stalo mně. Čili jediný, co mě stresovalo, bylo vědomí, že to může kdykoliv skončit, protože tam byl její docela velkej tým. Byli tam lidi z labelu, byla tam její maminka a byl tam nad náma jasně visící časovej press, v rámci kterýho je potřeba, aby se umělec dostavil včas na zvukovou zkoušku a tak, a myslím, že jsme měli domluvených 10 minut, který jsem lehce přetáhla a počítala jsem s tím, že to může teoreticky skončit po třech nebo čtyřech minutách, když se tam někdo tak na tom místě rozhodne. Byť jsme předem řekli, že v rozhovorech nestříháme, takže tím tomu okolí zpovídanýho hosta zkomplikujete tu situaci v tom, že by do toho najednou vlezl a nějak to dramaticky, agresivně ukončoval. Ale i tak jsem věděla, že se to může dít, takže jsem měla jenom mírně respekt z toho, v jakým pořadí ty otázky kladu, protože jsem věděla, že toho času nebude nekonečno, byť v tomto případě by mě to vlastně mrzelo a asi bychom tam spolu seděly dlouho, kdyby to bylo jenom na nás dvou.

Myslíš si, že u takové osobnosti jako je Billie jsi dokázala nahlídnout na to, jaký je to člověk? Protože každej má asi nějakou personu, kterou tvoří, kterou prezentuje a ona se zdá, že působí hodně přirozeně, hodně otevřeně a ty jsi jedna z mála lidí, kteří jí takto nahlédli do očí a oči jsou…

Okno do duše. Mně přijde, že ty okna do duše Billie Eilish jsou právě otevřený dost dokořán a nemyslím si, že když je někdo světová hvězda, tak automaticky líp kamufluje nějaké svoje vnitřní dění. A já jsem vyrostla jako dítě s Věrou Bílou a Kale, o kterou se 10 let staral můj tatínek, což pro mě bylo ztělesnění nějaký autenticity a života v přítomnosti tady a teď, což asi patří do cikásnkého způsobu života. Já takto žít nedovedu, ale strašně se mi líbí, když to takto někdo umí. Ideálně, když domyslíš i to, co se stane za pár hodin nebo dnů, tak je to fajn, ale jinak ej to docela rychlá cesta ke štěstí, ta schopnost být v přítomnosti a v tý autentičnosti. A tohle je pocit, kterej jsme pak měla v životě z málokoho, proto jsem o té Věře mluvila, protože ta to takto měla absolutně. A u té Biliie se mi to připomenulo a měla jsem pocit, že proti mně sedí 17letá holka, která říká to, co ji před vteřinou napadlo, občas to moc nedává smysl, ale nemá nad sebou to intelektuální břímě třeba evropskýho teenagera, kterej je myslím trochu více vedenej k tomu, aby všechno komplexní, logický, má základně trochu větší penzum nějakých vědomostí   než průměrnej americkej teenager, takže třeba předem mnou tam byla redaktorka České televize, která se jí ptala na to, co si myslí o dnešní generaci mladých lidí, jaký mají problémy a radosti. A Billie nejdřív vlastně nechápala tu otázku, protože to bylo 100krát složitější než průměrná otázka v americké talk show a měla se najednou zamýšlet nad problémy své generace, tak si to nechala zopakovat a pak řekla něco ve smyslu „Oh yeah, I think my generation is fantastic, you know, like this girl from Sweden, Greta… what’s her surname?“ A její maminka já napověděla: „Thunberg!“ A Billie „Yeah, that Greta, she’s great, right?“ A to byla celá její odpověď na otázku, která si možná zasloužila o pár odstavců víc a která si možná zasluhovala, když už zmiňuju Gretu Thunberg, vědět, jak se jmenuje celým jménem, a mně přišlo úplně fantastický, že ona se tímto vůbec nezatěžuje, nechá si napovědět maminkou, necítí žádnej druh studu za to, že neví úplně přesně a že neuplatňuje úplně dokonalou vědomost, a jede prostě po takový pocitový vlně, což bych asi v příštím životě brala.

Myslíš, že se neumíš takto unášet momentem a vykašlat se sem tam nějaký konsekvence?

Sem tam jo, dokonce často, ale většino u toho nebývá zapnutá kamera. Což v případě Billie Eilish kamera jela na plný obrátky, reflektory na nás pálily, a její nesebekontrola byla stejná, jako když se to vyplo. Což umí ona, Věra Bílá, moje tříletá dcera a tříletí kámoši mé dcery.

Jak dlouho ses učila vytvořit ten obraz kolem sebe, abys nebyla 100% ta spontánní?

Mně se ten obraz vytvářel těsně po nástupu na Novu, kterej vlastně byl ro mě samotnou velkým překvapením. V tu chvíli si mě vzalo do péče PR oddělení televize Nova.

Kolik ti bylo?

23 mi bylo. A tam se začalo dít pro mě úplně něco nepoznanýho, takže jsem spíš pár měsíců, ne-li let, pozorovala, co se to kolem mě odehrává. Prvních pár měsíců mě fascinovala ta debata kolem mýho příjmení, který 23 let bylo každýmu ukradený a holt mám dvě příjmení, protože mám 2 národnosti a ve Francii se děti jmenují po svých otcích, i když nemají penis. Najednou z toho tady bylo něajký veřejný tíma, zřejmě se to potkalo s nějakou poptávkou na téma přechylování. Do toho jsem pozorovala, že to, co já jsme považovala do té doby za svoje spíš přednosti, se v rámci komunikace přes PR oddělení na TV Nova mělo upozaďovat, aby to neodstrašilo typického diváka televize. No a vlastně se zdůrazňovaly jiný věci, který jsou pro mě druhořadější, takže jsem chvíli byla, zpět viděno, trochu pasivnější, než by mi bylo přirozený, protože jsem moc nevěděla, co se děje a že se právě tvoří můj nějakej veřejnej obraz. A to se tak člověku může stát, když někam nastoupí, a ještě díky bohu, že ve třiadvaceti, a ne v patnácti, protože v patnácti by si člověk mohl dokonce tu svoji identitu sám převymyslet, což když někam nastupujete jako hotovej člověk, tak naštěstí to riziko je menší a scie se můžete chvíli divit a zírat fascinovaně na to, co se děje, ale potom procitnete a případně to potom celý včas předefinujete a vrátíte se k něčemu, co jste bytostně vy. Ale tím pádem jsem odběhla od otázky, jejíž podstatu jsem možná úplně nevystihla.

Tak jsme se ale navodili někam jinam. Když bychom se bavili ještě o té osobnosti, tak jaká osobnost je osmiletá Emma Smetana?

Osmiletá? Ta v tom má jasno. 8letá Emma Smetana si přeje žít se svým tatínkem, jezdit s ním po evropským turné a celosvětovým turné s Věrou Bílou. Mrzí ji, že nemůže být v Hollywood Bowl s Věrou Bílou. Když s ní zrovna někde na koncertu je, tak si tančí na pódiu, vůbec neřeší, že je to asi hodně směšný a prostě to dělá. Chce bejt pop star, protože miluje Spice Girls, Backstreet Boys, miluje Filip Nikolice z francouzskýho boy bandu 2Be3. Z Filipa Nikolice se pak bohužel později stal neúspěšný herec, alkoholik a už umřel, velmi brzo. Ale toho jsem milovala hodně. Tomu jsem právě někdy v těch 8 letech napsala dopis, že ho miluju nejen proto, že je slavný, ale proto, jaký je. Tak očekávám, že mi teď nějaký 8letý chlapec tohle napíše, ale ještě nejsem dost slavná, takže to mi ještě nepřišel takovej dopis. Takže jsem měla jasno v tom, že budu zpěvačka, že budu mít buffalo boots jako mají Spice Girls, který mi pak rodiče z ortopedických důvodů zakázali. Ještě jsem nevěděla, že se budu vracet do Čech, kam jsem do té doby jezdila jenom na prázdniny. Tak jsme se vraceli, když mi bylo 10, takže jsem byla taková průměrná osmiletá holčička žijící ve Štrasburku, trávící nějakej čas s tatínkem v Paříži, kde jsem to měla radši. A měla jsem ještě pořád dostatek upřímnosti sama k sobě, abych to měla vymyšlený tak, že to bude ta hudba. A při mytí nádobí jsem si vymýšlela videoklipy. Vlastně to je zajímavý, protože to moje zodpovědný nebo mentálněji aktivnější ego nastoupilo až později. V 10 se to už pokazilo a chtěla být právnička, začala jsem být rozumná.

Co to byl za zvrat?

Já nevím. Nějak jsem usoudila, že je třeba být užitečná pro společnost. Dělat něco smysluplnýho. Začala jsem mít dojem, že je třeba prokázat svým rodičům, že nejsem úplnej blb a že se tím pádem potom nabízí studium nějaký vysoký školy. A tak jsem zrozumněla. Ale v těch 8 letech to byla ta pravda.

A kdy ses naposledy cítila jako ta osmiletá?

Já jsem teď spíš na levelu toho tříletýho dítěte každej večer.

To je ještě lepší, máš 5 let k dobru.

Je to mnohem lepší, všechno mě teprve čeká. S Lennonkou… mně se o tom hrozně blbě mluví, protože já vlastně se ostýchám upadat do patosu a v momentě, kdy si vybavím tuto bysto, tak to nejde jinak. Takže co bych tak k tomu řekla? Včera večer jsme vydávali všechny možné i nemožné zvuky, vymýšlíme si lidi, příběhy, hudby a situace v místnosti, kde nejsou. Fascinovaně zírám, že její fantazie je taková, že dokáže s támhletím polštářem komunikovat jako s holčičkou jménem Amalika a celý večer si hrajeme s Amalikou, která tam s náma nesedí, a já jenom počítám půlhodinu, hodinu, dvě hodiny, než se mě ta Lennonka zeptá, jak to je s tou Amalikou nebo kde vlastně je a ona to nikdy nezradí. Jdeme spát s tím, že jsme Amalice dali pusinku a jdeme spát. Já si myslím, že mám geniální dítě a že není vůbec nic euforičtějšího než se dostat na tu její úroveň a za nic jí nepokazit ten její level uvažování a fantazie a otevřenosti a totálního štěstí, kterej je absolutní a kterej jsem nikdy s nikým neměla šanci pozorovat, zažít a dokonce takto sdílet. Prostě to musíme dokončit, abych za ní za chvilku šla.

V tom případě se přesuneme k hudbě. Kde jste točili Over?

Točili jsme to v jediný oficiální prérii Evropy, což je Almeria na úplným jihu Španělska, takže jsme jeli 30 hodin v dodávce s kameramanem, s oběma režiséry, s ostřičem a se střihačem, kterej si chudák myslel, že jede na dovolenou.

Jak dlouho jste tam strávili?

Příliš dlouho, protože už jsme se na konci neměli rádi. Ale zároveň tak akorát na to, abychom to natočili tak hezky, jak jsme chtěli. Reálně jsme byli na místě 3 nebo 4 dny. Neprošvihli jsme jediný východ ani západ slunce, všichni jsme se postupně pozuráželi, měli jsme hlad, žízeň, spali jsme 2-3 hodiny denně, všem nám probíhaly hlavou myšlenky o tom, proč nejsme jinde, netrávíme krásný léto jinak. A pak jsme se vrátili s 5 hodinama hrubýho materiálu, z toho jsme sestříhali výsledný 3 minuty. Nevím, co budeme dělat se 4 hodinama a 56 minutama toho, co zbylo, ale budeme si to jednou až budeme staří promítat a vybavovat si, kdy jsme se nenáviděli nejvíc. Ale pravda je taková, že až budu zase točit nějakej klip, tak ho budu dělat se stejným týmem, protože za A jsou nejlepší a za B je mám prostě ráda a oni už mě mají asi taky rádi. Protože už uběhly asi 2 měsíce od toho natáčení, tak jsme si odpustili.

A postprodukci jste dělali rovnou na místě, nebo až v Čechách?

Ne ne, náš střihač, který si myslel, že jede na dovolenou, dělal řidiče, odrazku, sháněl tam velmi neúspěšně sendviče a tak pracoval. Potom přendával věci z karty do počítače, aby to všechno nepřišlo vniveč a mimoto dělal baviče a psychologa všem další neurotickým psychopatům, kteří se tam vyskytovali, z nichž on je na tom taky dost blbě, ale místo to dokázal trochu odlehčovat.  

Měli jste šanci se tam potkat i s nějakýma lokálama?

Bydleli jsme u naší rodinný kamarádky Hanky, který má krásnej dům vedle Benidormu, a ta tam žije s takovým skvělým chlapíkem Dionim. Ten nám půjčil to auto, který tím klipem jezdí. Kdyby nám ho nepůjčil, tak nám hrozila půjčovna a nějaký horší auto a díky němu jsme měli ideální pro to, co jsme chtěli točit, takže za to jsme vděční. Mimo to jsme si díky ní dali jedno fakt dobrý jídlo, a to bylo velikánská mořská paella. Přestože jsme si ji dali s člověkem, o kterým jsem se pak dočetla, že je vrah, ale že ho osvobodil soud pro nedostatek důkazů, respektive nenašlo se tělo. Takže jsme zažili nečekaný věci. A další lokálové byli policisté, co nás vyrazili z jedné lokace, protože se na ní nesmí legálně točit, kde se taky nesmí točit, ale řekli, že tam za náma nepojedou a že to budeme mít hezčí. Takže tímto děkuju španělské policii. A na závěrečný lokaci, ze který já odjíždím na konci klipu nás přesně v momentě, kdy zbývali asi poslední 4 minuty toho zapadajícího slunce, to znamená opravdu malej shot, tak se za náma doštrachal trošku pofidérně vypadající odnikud, zeptal se, jestli máme povolení tam točit, tušil, že nemáme, že ani mít nemůžeme, a chtěl 20 euro. Což je snadno řešitelný, když má člověk po kapsách 20 euro, ale my jsme neměli nic, byli jsme cashless, tak jsem vytáhla jednu rtěnku od sponzora, pánovi jsem ji dala, vysvětlila jsem mu ve španělštině, že když bydlí na takovým krásným místě, tak jistě nebydlí sám a že pozdravuju manželku a že místo 20 eur tady má vynikající rtěnku. A jeho to naštěstí šokovalo ta, že už se nezmohl na nic. Také ty 3 minuty jsme to dotočili, doběhlo slunce dolů, a pak jsme dál řešili, že nemáme těch 20 eur. A pak jsme nasedli do auta a ujeli.

Co pro tebe ta píseň znamená? Máš něco, co si tam najdeš, i když to nemusí být tím, o čem se tam pojednává, ale třeba právě tím vším, co jsi díky tomu zažila?

S každou písničkou jsem něco zažila. V tomto případě je pro mě docela zásadní, že je to první věc, kde jsem si naplno přiznala, že si to chci i produkovat, a tak jsem prostě byla asi 40krát ve studio Tomáše Havlena, kde se to všechno nahrálo, kde teda to měl původně produkovat on, ale ukázalo se, že stejně neexistuje cesta, jak se vyhnout tomu, abych k tomu měla miliardu připomínek. Ne proto, že by nebyl dobrý producent, ale protože jsem prostě control freak a tahle část mě dostává čím dál větší prostor a oni to nějak zkousnou. Takže tohle je první věc, kde bych řekla, že je cítit ta spoluprodukce. U Lost and Found už to bylo taky, u No Fire do určitý míry taky, ale tady z toho, co šlo jako výsledek ven, už není ani vteřina, která by mě trápila nebo mi vrtala hlavou, že kdyby to bylo úplně po mým, tak by to bylo ještě jinak. Tady to 1:1 odpovídá tomu, jak jsem si to vysnila, takže mě to jako nejmíň ze všech věcí, co jsem kdy vydala, znervózňuje nějakou nedokonalostí, protože zatím ji tam nevidím.

A co třeba styling? To sis dělala sama, nebo kdo to dělal?

To jsme nějak s Jordanem dali dohromady a pak jsme to na té poušti kombinovali podle toho, co jsme si zrovna nezapomněli v jiným autě, ve kterým jsme tam ještě popojížděli, takže je to částečně náhodný a částečně naplánovaný a taky podle toho jaký bylo světlo, tak se ukázalo, že nějaká barva hodí líp. Plus je tam míň černýho oblečení, než jsme měli původně v plánu, protože jak už jsem naznačovala, máme osobnostně složitého kameramana, kterýho nechcete naštvat, ruského původu, mentálně mu je 12, má rád Colu, koblížky, lízátka, zmrzlinky, fekální vtipy a když ho lidi poslouchaj, no a ten se tam velmi silně zasazoval o to, abych furt nebyla v černým, protože mu splynu se vším. Takže jsem tam barevnější, než byla původní idea. Ale jinak si myslím, že jsme ten styling základní připravili s Jordym v Praze. 4 kufry s náma jely do Španělska.

A když se vrátíme k DVTV, tak tam se může oblíkat sama, nebo dostáváš hotový kostýmy.

Emma: Oblíkám se sama.

A diskutuje s tebou někdo, co si bereš na sebe? Nebo tě vzali s tím, že Smetanu chceme, důvěřujeme jí, může se oblíct tak, jak chce, protože víme, že se nepřijde v zelený čelence?Za B s tím, že oni věděli, že nepřijdu jako úplnej šílenec. Na druhou stranu je tak takovej důraz kladenej na obsah, že to, do jakýho se zabalí obalu je pod rozlišovací schopnosti lidí, kteří tam dělají z mýho pohledu kvalitní novinařimu, takže tohle neřeší. A já vím, že jsem jen jednou adresovala dotaz, že si jdu nabarvit hlavu na růžovo. To byla jedna z mnoha barev, který jsem vystřídala. Těsně po porodu jsem se potřebovala ujisti, že i když jsem maminka, tak jsem stále mladá a cool. Takže jsem měla růžovou, modrou, zelenou. A mám pocit, že tehdy o tom měl jeden člověk pochybnosti, ale to nebyl tak výraznej hlas v tom celkovým týmu, kde se za mě všichni klíčoví lidé postavili a mám pocit, že Martin Veselovský psal, že je to OK, i když si oholím hlavu, hlavně ať jdeme dobře dělat rozhovory. Tak toho jsem si dost považovala a považuju doteď, i když teď jsem vlastně docela normálně v konformní fázi, ale kdyby to na mě zase přišlo, tak to asi zase projde.

Kdyby sis měla vybrat jedno jediný oblečení, který bys měla do konce života nosit, co by sis vybrala?

Levisky 501, barva půlnoční tmavě modrá, bílý nebo černý velký tričko po mým tatínkovi, béžovej baloňák nebo kožená křivá bunda značky Perfecto. A Martensky jsou celoročně pohodlný.

Máš nějakej fígl na to, jak nosit Martensky tak, aby z toho lidi první týden neumírali?

Já je mám většinou od svých 13 let všechny, takže si ten první tejden nepamatuju. V těch 13 jsem přestala růst a je to kvalitní bota, takže proto má pocit, že bych v ní byla schopná dožít. Ale ne, přeloni mi Jordy koupil ve Freshlabels takový bílý, který se dřív nevyráběly.

Nebolela tě z nich noha?

Ajo, že by mě bolela? Já jsem myslela, že to myslíš jako aromaticky. Vybavuju si jiné boty jiných společností, kde tenhle problém je potřeba řešit a hlavně u jiných lidí, jiných pohlaví (smích).

My jsme tu zmínili spoustu značek, tak jakou máš nejradši?

Beatles.

Máš i nějaký oblečení s Beatles?

Mám, ale nic není nový, všechno je po tom mým tatínkovi. To jsou celkově moje nejoblíbenější trička.

Máš doma i desky Beatles?

Všechny.

Jaká je tvoje nejoblíbenější?

Asi Abby Road. Aniž by byla asi objektivně nejlepší, ale asi jsem jí slýchala nejčastěji v tom nejklíčovějším období a nejvíc to se mnou dělá.

Čeká tě teď turné?

Je to tak. Vydali jsme singel Over, ke kterýmu pojedeme Over Tour. Začátek je 30. října, pak se jede do Ostravy, do Zlína, do Brna, do Prahy, do Plzně a ještě v prosinci do Kolína, na což se těším hodně. Kromě placek mám i nový merch na tématiku Over tour, všechno si to navrhuju a potom prodávám po koncertech sama. Což je skvělý, protože mám potom možnost se po koncertech s těma lidma setkávat v tom merch stánku, i když třeba nic nechtějí a přišli si jen povídat, tak je to hrozně milý, Takže na to turné se těším a všechny na něj zvu.

Uzpůsobuješ nějak koncerty různým zastávkám?

V Praze a Brně budu mít předkapelu. Je to slovenská kapela The Youniverse, který pro mě představují to, jak já si vizuálně představuju rock ‚n‘ roll. Kdyby mi bylo o 10 let míň, tak by to vypadalo takhle, dneska bych už měla pocit určitý nepatřičnosti, tak si je vezmu s sebou, aby tam tuhle rock ‚n‘ rollovou složku vyplnili. A jinak na zbylých zastávkách jsme jen my. Asi neuzpůsobuju podle zastávek, ale spíš podle toho, jak to odpovídá časově tomu, co je u mě aktuální. To znamená tahle nová písnička, další dvě, z nichž jedna vyjde v listopadu, Freedom, k výročí 30 let svobody. Teď jsem si složila před 14 dny písničku asi během hodiny na tý zmíněný chalupě mý babičky od začátku do konce, všechno i s textem, kterej teda po většinu napsal Jordy, ale kterej během hodiny to bylo hotový. A je to myslím taková „nejlennonovštější“ věc, co jsem kdy napsala, takže jsem na to momentálně hrozně hrdá. Takže to tam budu hrát taky. A Jordy připravuje sólovku, takže ten se tam chystá ukradnout stage pro pár svých ukázek v předpremiéře téhle sólovky a já budu obdivně hledět a budu pozorovat svoje konkurentky v publiku a nebudu se ji divit, že hledí.

O čem si nejčastěji povídáš se svýma fanynkama?

Moje fanynky většinou studují nějakou vysokou školu nebo se na nějakou chystají. A většinou se radí, co se životem a já se většinou omlouvám, že jim poradit nedokážu, protože je zas tak dobře neznám. Ale často jim popisuju třeba zkušenosti z Francie, z Německa nebo z Belgie a snažím se je upevnit v názoru, který často mají, že by bylo dobrý chvíli studovat i jinde nebo žít mimo hranice této země, protože pak se člověk vrací s odstupem a nadhledem a vlastně i určitou velkorysostí, se kterou se pak člověku některý věci tady snáz tráví, nebo taky ne. Takže často řešíme nějaký mezinárodní zkušenosti, českou hudební scénu, co je téma, kterýmu se snažím vyhýbat, protože nechci být moc negativní a často se samozřejmě ptají na politiku, kdy to já zase ostražitě hážu do autu, protože zaprvé si nemylsím, že bych toho svého vlivu měla zneužívat k tomu, abych někomu říkala, koho má volit. Takže to já ze sebe maximálně vypustím třeba ten proevropskej směr, ke kterýmu jsem se rozhodla, že se budu hlásit, i když to je už možná v rozporu s tou absolutní novinářskou neutralitou. Ale mám pocit, že v tomhle je možná dobrý říct, kde zhruba člověk stojí, tak já věřím na pravdu, lásku, sluníčko, Havla a spojenou Evropu a udivuje mě, že někdo v 10milionové zemi má pocit, že by bylo nejlepší, kdybychom byli zavření jako na ostrově a že by se nám dařilo líp. To je naprosto scestný.

Byla bys ochotná nám říct, jaký by podle tebe měl být náš prezident?

Já bych byla ráda, kdyby to byla žena, samozřejmě, což je ale složitý kritérium a byla bych hrozně ráda, kdybychom žili v dobách, kdy by člověk takto uvažovat vůbec nemusel, protože by se stejnou samozřejmostí se mohl stát prezidentem mohl stát žena i muž. Pozorujeme to v okolních státech, takže naštěstí to už samozřejmostí začíná být. A mně by úplně stačilo, kdyby ideální prezident byl takových, který nelže, nekrade, není cynickej, dívá se na Evropu podobným způsobem, to znamená pragmaticky. Asi nevyžaduju nějaký dětský ideály, ale myslím si, že ten pragmatismus vlastně spočívá v tom „nezcyničtění“.

Myslíš, že někdo takový momentálně v Čechách je?

Jo, napadá mě několik lidí, ale většina z nich nemá poruchu osobnosti a tudíž se jim nechce do politiky a moc se jim nedivím.