Někdo vedle nás se na vrzající sedačce zavrtí. Kromě občasného šepotu mezi kamarádkami je v kinosále ticho. Přerušují ho jen vzdechy herců, jejichž nahá těla se spojují a odlučují na obrovském plátně. V pozadí zní instrumentální hudba, ale málokdo ji zřejmě eviduje. Šňůra pornofilmů ve vídeňských kinech Schikaneder a Top Kino diváky pohltila natolik, že se sotva hýbou, ačkoli někteří z nich by se zřejmě hýbat chtěli...
Dívat se na jiná témata přes pornografii místo toho, abychom konzumovali samotné porno, znělo trochu sci-fi. Nikdo u nás o filmech pro dospělé přece nemluví jako o uměleckých prostředcích. I proto jsme do kinosálu vstupovali s obavami: co když někdo vedle nás začne masturbovat? Pomohou nám všechny rady, které jsme sesbírali během kauz masturbátorů ve vlacích, nebo to prostě k pornofestivalu patří?
Tyto myšlenky jsme setřásli už při prvním bloku filmů a brzy se nám porno na stříbrném plátně zalíbilo. Přečti si, jaké jsme měli zážitky, co jsme viděli a slyšeli a jak vnímali festival jeho návštěvníci. Vzhledem k autorským právům i citlivosti některých diskusí jsme během promítání fotit nemohli.
Sedíme v zadní řadě v retro kinosále, od jakých jsme si po multiplexových návštěvách už odvykli. Ruce si velmi vědomě složíme v klíně, tak, aby je bylo vidět, a odmítáme se zakrýt kabátem, ačkoli je v sále zima. Nechceme, aby si někdo myslel, že se při sledování uspokojujeme – název „krátké pornofilmy“ v nás totiž evokuje pocit, že uvidíme jen sestříhané erotické scény, podobné těm na Pornhub. Nemohli jsme se více mýlit.
Páteční den festivalu otevírá sbírka dokumentárního porna: jde o klasické, krátké dokumenty, které však hovoří o pornu nebo o pornohercích. Do výběru se dostal i Dopis mé matce (Letter to my mother, 2019), osobní dokument trans Iráčanky Aminy Maher. Její příběh je srdceryvný: již jako dítě věděla, že je jiná, ale v Íránu to klidně mohlo znamenat i smrt. Projevovalo se to výbušností a pohrdáním žen včetně její mámy. Přijmout vlastní sexualitu je podle jejích slov celoživotní proces a ve filmu nejde ani tak o explicitní sex než o to, jak se začíná ztotožňovat se svým ženským já. Tím pravým já.
Zážitek z promítání posiluje, že Maher je v kinosále s námi. Vyslouží si dojímavý potlesk za svou odvahu obnažit se tak, jak to málokdo mohl dlouho vidět, protože divákům ukázala zejména svou duši. Tu, pro kterou ji mnoho lidí odmítá přijmout.
Chvilkové dojetí rychle vystřídá vzrušení i překvapení, když sledujeme další dokument s názvem Another Beautiful Creature. V něm vidíme gay pár, cismuže (cisgenderový člověk je někdo, kdo se identifikuje jako pohlaví, s jakým se narodil – pozn. red.) Se pseudonymem Poodle Mixx a transmuže Jaspera Lowa. Lowe čeká jejich vytoužené společné dítě a prochází obrovskými fyzickými změnami. Říkají a zároveň ukazují, jak se učí žít se svými těly a zejména, jak se Lowe vyrovnává s pohlavní dysforií (tedy s tím, že jeho tělo vypadá jinak, než jak se on sám vnímá a cítí).
Součástí výběru je i rozlučkové porno transherce Jamala Phoenixe, který se takto loučí se svými prsy předtím, než absolvuje jejich chirurgické odstranění (film Més Chéris, 2020). I když jde o zákrok v rámci jeho tranzície nebo proměny, příběh je navzdory tíživé myšlence odlehčený. Phoenix do kamery vysvětluje, že chce, aby jeho prsa zažila všechno dobré předtím, než se s nimi rozloučí. Proto si naposledy obléká své alter ego a jako prostitutka si vychutnává muže, který je velkým milovníkem prsou. Samotné dění v posteli si už umí domyslet každý.
Navzdory těžkému tématu ve filmu vidíme i nádherně vzrušující sexuální scény. Jsou výjimečné. Jen těžko najdeš takovou diverzitu a reálnost v mainstreamovém pornu. Běžné, bezplatně dostupné a často neetické porno vůbec neřeší queer lidi, nepátrá po tom, jak se žije smíšeným párům či jak mají sex lidé jiných ras. Nezajímá se až tak o ženskou rozkoš a málokdy v něm zobrazují kondom, rozhovory o hranicích, smích, potřebu napít se nebo vytřást křeč. Prostě to, co běžně při sexu lidé i zažijí.
Ve Vídni však vidíme scény, které jsou atypické, netradiční, ale zdají se mnohem skutečnější: silný muž chce být podřízen, něžná žena chce být dominantní, lidé s postižením mají brutálně dobrý sex a lidé bez postižení se potýkají s nízkým sebevědomím nebo s psychickými problémy, které se projevují i v sexu.
Porno jako život
Při dokumentech byl sál poloprázdný, ale na sbírku lesbických krátkých filmů přišlo více lidí, než je volných míst. Hodina plná nádherných žen v ještě krásnějších polohách je náročnější, než by se mohlo zdát. Ne jen proto, že nás porno vzrušuje, ale hlavně proto, že víme, že vzrušuje i lidi v našem okolí.
Překvapují nás však vtipné scény. Lidé se nejprve nesměle, později už hurónsky smějí vtipům nebo trapasům, které herci zažívají. Zasmějeme se od nadšení, když dvě ženy konečně najdou strap-on, který jedna z nich zašantročila a není na obvyklém místě. Umíme se ztotožnit s tím, že se narychlo kondom nedaří nasadit, ale líbí se nám, že postavy ve filmech trvají na ochraně a respektují své partnery.
Po dvou blocích porna (tedy po více než dvou hodinách) přichází konečně uvolnění. Přestáváme filmy vnímat jako něco, co lidé sledují jen potají nad ránem na datech, aby nikdo v domácnosti nezjistil, co dělají. Začínáme konečně filmy vnímat jako zábavu, jako umění a jako společenskou aktivitu, což je největším zlomovým bodem. A nejsme jediní.
Několik účastníků nám potvrzuje, že jejich počáteční obavy se v kinosálech rychle rozplynuly. „Myslela jsem si, že to bude trapné, a neuměla jsem si představit dívat se na porno s mými kámoši,“ říká nám 23letá návštěvnice, která na festival přijela se svou partou. Její kámošky přikyvují.
Nejvíce se jim líbí, že v pornu viděly i dívky, které mají těla podobné těm jejich: ne všechny jsou vysportované nebo extrémně obézní, jsou různých ras a národností a také mluví různými jazyky. Takové byly totiž i jejich vztahy na vysoké škole, a tak se s tím umí více ztotožnit.
Vozíčkáři mají sex, a jak!
Nejdelší film, který jsme viděli, byl z francouzské produkce Anoushka. S názvem Vivante (v překladu „naživu“ nebo „živá“) hovoří o sexuální asistenci, tedy cílené sexuální práci pro lidi s postižením. Jde o systematické setkání se sexuální pracovnicí, která svým klientům pomáhá znovu probudit své tělo a naučit se mít aktivní milostný život po traumatickém zážitku (například po nehodách, které člověka nechají na vozíku a omezí jeho schopnost hýbat se).
Krátkou ukázku z filmu si můžeš prohlédnout níže.
Ne, film není vrcholným dílem francouzské kinematografie. Herci nejsou až tak dobří, příběh místy kulhá a střih nám čas od času připomíná, že je to „jen porno“, i když jsou herci právě oblečení. Šokuje nás však čistota a upřímnost sexuálních zážitků. Osudy hlavních postav se proplétají, místy jejich otázky a hledání odpovědí připomíná seriál Sex Education. Vivante hovoří o síle mysli, o důležitosti sebelásky a poznání vlastního těla, o tom, že sex není jen o penetraci, vztah není jen o sexu a orgasmus můžeš poznat i bez partnera.
V kinosále sedí mladí i staří lidé a všichni jsou stejně ohromeni tím, jak bez studu postavy komunikují o svých potřebách. Navíc film otevírá téma, o kterém se ve společnosti málo mluví: lidé s postižením mají sexuální potřeby. Především rodiče dětí s postižením mají problém takto na své ratolesti koukat, jak nám řekla i česká sexuální asistentka Tina. Celý rozhovor o její práci najdeš zde.
Porno umí být i politické
Po dalším bloku filmů si před kinem povídáme s Jasmin Hagendorfer, kreativní ředitelkou a spoluzakladatelkou festivalu. Je zodpovědná za téma festivalu, které se každý rok mění. Podle jejích slov sestavuje seznam filmů a doprovodného programu. Je také kurátorkou výstavy, která probíhá během festivalu.
Sama je umělkyní, dělá zejména film a umělecké instalace a také na festival se dívá jako na souhrn uměleckých děl. Takový pohled na pornografii je stále novinkou i ve světě a obvykle se spojuje s etickým přístupem ke všem zaměstnancům v byznysu.
Podle Jasmin je filmový festival jednoduchým nástrojem pro otevření různých témat. „Nahé lidi vidíme všude, ve filmech, v článcích, živě. Přesto je pornografie stále takovým velkým tabu. Nemyslím tím jen nadržené věci. Filmy, které ukazujeme, mají často i politický odkaz.“ Říká, že cílem festivalu je zároveň bourat stereotypy, které diváci mají.
Porno odráží společenské postoje: buď tím, že se zařadí do mainstreamu, nebo tím, že tě výběr něčeho okrajového překvapí či znechutí. Stejně jako všechno, co konzumujeme, i porno, které sledujeme, časem formuje to, jak k sexu a sexualitě přistupujeme.
Po celém dni začínáme vnímat filmy pro dospělé jinak. Festival porna nám ukázal, že pornografie může být uměleckým nástrojem. Tvůrci se jí mohou vyjádřit k tématům, na kterých jim záleží. Mohou ilustrovat rasismus a rasové stereotypy, které ubližují. Mohou hovořit o fašismu a o tom, jak politická situace v zemi ovlivňuje dokonce i náš vztah k vlastní sexualitě: pokud ji musíme skrývat, pokud je potlačována nebo pokud nás zákony pořádně nechrání před jejím zneužitím. Odkaz, se kterým jsme přišli domů, není, že od nynějška budeme porno sledovat jen s jinými lidmi v místnosti.
Odjíždíme spíše s otázkou, jaké porno vůbec sledovat chceme.
