Až 80 % obětí sexuálního násilí zná pachatele. Často je jím někdo z rodiny, kolegů či „kamarád“, říká ředitelka proFemu (Rozhovor)

Jsou mezi obětmi i muži?

Ano, i když jich je oproti ženám výrazně méně. V roce 2020 využívalo naše dlouhodobé poradenství 7 mužů. Obvykle se jedná o oběti mezigeneračního násilí, tedy násilí, kterého se na těchto mužích dopouští jejich děti, případně jiní blízcí příbuzní žijící ve stejné domácnosti.

Naše klientky hovoří například o tom, že až právě na naší skupině zažily bezpečný prostor, kde o zážitcích mohou hovořit otevřeně, nebo dokonce i o tom, že jim skupina doslova zachránila život

Poskytujete obětem pouze psychickou nebo i právní pomoc?

Vzhledem k tomu, že se jedná tedy převážně o ženy, tak budu mluvit o klientkách. Klientkám poskytujeme odborné sociální poradenství, což je tedy jak psychická podpora, tak pomoc ve zorientování se v aktuální situaci a možnostech řešení.
 
Dále poskytujeme právní poradenství, a to bez ohledu na to, zda se klientka rozhodne podat trestní oznámení nebo ne. Pokud má zájem, získá u nás informace o svých právech, a právě například i o tom, jak podat trestní oznámení a je už jen na ní, zda této možnosti využije.
 
Dále je možné u nás využít dlouhodobou individuální terapii a již zhruba rok pořádáme i skupinové terapie pro oběti sexuálního násilí. Jedna skupina je určená obětem sexuálního zneužívání v dětství, druhá skupina je pak určena obětem sexuálního násilí v dospívání a dospělosti. Skupiny jsou určeny výhradně ženám, jsou uzavřené a nelze do nich vstoupit poté, co běh skupiny začne. Aktuálně realizujeme druhý běh těchto skupin a z prvního běhu máme od účastnic velmi pozitivní zpětné vazby. Ty hovoří například o tom, že až právě na naší skupině zažily bezpečný prostor, kde o zážitcích mohou hovořit otevřeně, nebo dokonce i o tom, že jim skupina doslova zachránila život.
 
Dále je přes nás možné zprostředkovat advokátní zastoupení u soudu.

Může se na vás obrátit i rodina oběti? Věřím, že ani pro ni to není lehká situace.

Může. Do budoucna budeme dokonce otevírat skupinu pro příbuzné obětí sexuálního násilí, kterou bychom chtěli spustit v příštím roce. I dnes se ale samozřejmě občas stane, že k nám chce přijít na konzultaci někdo z příbuzných, poradit se, co může pro oběť udělat nebo jak s ní vhodně mluvit, případně si pohovořit o svých vlastních pocitech, jako je například vztek na pachatele, bezmoc atd. Pracujeme tedy i s těmito osobami. Důležité je ale zmínit, že řešení samotné situace nebo dopadů násilí je jen a pouze na oběti. Je pochopitelné, že se okolí často snaží oběť motivovat k tomu, aby situaci řešila. Důležité je ale uvědomit si, že to, co nám připadá jako nejvhodnější způsob řešení nemusí vůbec být to, co oběť v danou chvíli opravdu potřebuje. Proto osobám blízkým toto často zdůrazňujeme a rozlišujeme, co je jejich vlastní potřeba a co jsou potřeby obětí.

Dle výzkumů je ve více než 80 % případů sexuálního násilí pachatelem někdo z blízkého okolí oběti

Mnoho lidí si myslí, že oběti sexuálního násilí většinou neznají útočníka. Jak to je v realitě?

To je jeden z častých stereotypů. Dle výzkumů je ve více než 80 % případů sexuálního násilí pachatelem někdo z blízkého okolí oběti. Jedná se například o někoho z úzké rodiny (partner/manžel, otec, otčím, děda), širší rodiny (strýc, bratranec), či někoho z „kamarádů“ nebo kolegů. Sexuální násilí je často součástí domácího násilí, takže takové tvrzení považuji za mýtus, který je potřeba vyvracet.

Doporučeno

V kauze Cimický padla další obvinění. „Znásilňoval mě a vyhrožoval mi elektrošoky,“ vypověděla jeho pacientka 9. listopadu 2021 v 10:45

Když se vám ozve oběť sexuálního násilí, tak jak dále postupujete? Na co se má připravit?

První je mapovací setkání, během kterého zjišťujeme celkovou situaci, co od nás klientka potřebuje, s čím můžeme pomoci a pak se stanoví další kroky. Čemu se budeme věnovat, jestli bude potřebovat sociální poradenství nebo bude vstupovat do individuální terapie, zda bude chtít právní poradenství… Takže první konzultace je pouze mapovací a probíhá se sociální pracovnicí, která zjistí potřeby klientky. Z naší strany klademe důraz na bezpečné prostředí a vytvoření důvěry, tak, aby se klientka mohla zeptat opravdu na vše, co ji zajímá, nebo sdílet všechny svoje emoce bez obavy, že ji za to bude pracovnice soudit. Zároveň dbáme na vysokou kvalitu našich služeb, všechny naše sociální pracovnice, terapeutky i právničky mají odpovídající kvalifikaci a dále se v různých směrech přímé pomoci obětem násilí kontinuálně vzdělávají.

To, že by docházelo k trestnímu oznámení je spíše výjimka a většinou se na nás obracejí ženy, které traumatizující zážitek potřebují zpracovat pomocí odborníků

Co následuje po zmapování situace?

Poté následuje další konzultace nebo jiné aktivity dle plánu, na kterém se klientka a pracovnice dohodly. Mohou to být tedy další konzultace se sociální pracovnicí, doprovody na instituce, konzultace za účasti právničky, kde oběti představíme možnosti trestně-právního řešení situace. Nebo konzultace, na které se bavíme o možnostech terapeutické pomoci, ale to vše se opravdu odvíjí od potřeby klientky. Někdo se rozhodne jít právní rovinou a někdo se rozhodne zůstat u individuálních terapií nebo sociálního poradenství. To, že by docházelo k trestnímu oznámení je spíše výjimka a většinou se na nás obracejí ženy, které traumatizující zážitek potřebují zpracovat pomocí odborníků, takže spíše využívají individuální terapie a sexuální násilí nechtějí nahlásit. Ano, někdy k tomu nahlášení během procesu zpracování dojdou, ale dost často se s tím jen potřebují vyrovnat a my jsme tu pro ně.

Pokud se obětí sexuálního násilí stane někdo z našeho okolí, jak se s ním o tom máme bavit? Jak mu můžeme pomoci?

Důležité je nikdy nezpochybňovat to, co vám daná žena nebo oběť říká. Měli bychom ji podpořit, doptat se, co by teď nejvíce potřebovala, dát ji vědět, že jsme tu pro ni, že kdyby potřebovala, pomůžeme jí... Nesmíme omlouvat pachatele, protože každý to může vnímat jinak a je potřeba se s tím vyrovnat a nebagatelizovat celou situaci. Vlastně stačí velmi málo: Důvěřovat, nezpochybňovat a být tady pro oběť ať už chce situaci řešit jakkoliv.
 
Určitě také doporučujeme nenutit je, aby trestný čin nahlásily. Chápeme, že pro osoby blízké to může být velmi jasný a srozumitelný způsob řešení situace, ale v prvních chvílích po útoku to často není to první, co oběť potřebuje. Naše zkušenost je, že ženy nejprve potřebují bezpečí, pochopení a přijetí. Důležité je také je „nepřepečovávat“ a nedělat věci a rozhodnutí za ně.

Oběti během sexuálního násilí zažívají naprostou bezmoc, kdy o svém těle nemohou vůbec rozhodovat. Proto je důležité umožnit jim, aby si znovu vybudovaly pocit kontroly nad sebou samými. Ať už je to kontrola nad tím, zda podají nebo nepodají trestní oznámení, nebo jde o rozhodování o menších, každodenních a zdánlivě bezvýznamných věcech.
 
Právě na tyto vhodné a nevhodné reakce okolí se zaměřovala naše nedávná kampaň Věříme obětem. To motto bylo vcelku jednoduché: Důvěřujte, nebagatelizujte, neobviňujte.

Je potřeba se vyvarovat otázkám typu, jestli neflirtovala, nebyla nevhodně oblečená, pila alkohol, proč tam s ním šla sama, copak se nebránila apod.

Existují otázky, které bychom oběti rozhodně neměli klást?

Rozhodně není vhodné dotazovat se na veškeré stereotypy, které se k sexuálnímu násilí vážou. Je potřeba se vyvarovat otázkám typu, jestli neflirtovala, nebyla nevhodně oblečená, pila alkohol, proč tam s ním šla sama, copak se nebránila apod. Takovými otázkami totiž říkáme, že je to její vina a tím můžeme oběť zapříčinit to, že se „uzavře“, a to i na dlouhé roky, kdy se s traumatem nebude chtít nikomu dalšímu svěřit. Oběť musíme podporovat, dávat jí najevo, že věříme tomu, co říká, jsme tu pro ni a jasně ji sdělit, že za to, co se stalo, může pachatel, ne ona. Hlavně na ni netlačit ohledně další kroků. Vždy ji podpořit v rozhodnutí, jak celou situaci chce řešit. To je i pro naší práci jedna z hlavních zásad. Nikdy nenutit žádné řešení, ale pouze nabídnout možnosti a podporu.
 
Více o tom, jak s obětí vhodně mluvit a reagovat je možné nají v naší publikaci Nejste na to sama. Ta je primárně určena obětem sexuálního násilí, ale zařadili jsme tam kapitolu právě i pro blízké obětí. Publikace je dostupná zdarma na našem webu.

Problémem prý je, že oběť často nezná svoje práva. Můžete říci základní práva, o nichž se moc neví?

Na oběti sexuálního násilí se vztahuje Zákon o obětech trestných činů, který definuje práva, jež tyto obětí mají. Základní je právo na právní pomoc a psychosociální podporu. Tento zákon zajištuje také právě bezplatné služby advokáta. Další jsou například právo na informace, právo na to být vyslýchána osobou stejného pohlaví, právo na to, aby oběti nebyly pokládány nevhodné otázky, například na předchozí sexuální život, nebo například právo na finanční odškodnění.
 
Každý policista, nebo právník by měl oběť hned od začátku komunikace seznámit se všemi právy tak, aby jim rozuměla. Oběti sexuálního násilí mají status zvlášť zranitelné oběti, a tak by se s nimi v celém procesu mělo i zacházet.
 
Víme, že vyznat se v zákonech je někdy velmi složité, obzvlášť v tak náročné životní situaci. Proto jsme připravili sérií videí, kde právě jednoduše a srozumitelně vysvětlujeme, jaká práva oběť sexuálního nebo i domácího násilí má. Různé právní i další klíčové informace se snažíme obětem předat také ve formě srozumitelných brožur. Víme totiž, že řada lidí si ráda nejprve informace vyhledá, v klidu přečte, a až pak se ozve s žádostí o konzultaci. Brožury Vaše právo (pro oběti domácího násilí) nebo Nejste na to sama (pro oběti sexuálního násilí) jsou volně dostupné na našem webu.

Doporučeno

Dominik Feri čelí nařčení ze sexuálního obtěžování žen. Deník N a Alarm přinesly jejich svědectví 25. května 2021 v 17:01

Poskytuje obětem určitou podporu i stát?

Stát financuje sociální služby, kterých je pro oběti sexuálního násilí bohužel velmi málo. Problém je, že existují různé poradny pro oběti trestných činů, ale jak jsem už dříve zmiňovala, ne všechny oběti chtějí jít touto trestně-právní rovinou a tím pádem nespadají pod poradenství obětem trestných činů. Za mě by určitě bylo potřeba, aby byly více podporovány specializované služby, které budou umět s traumatizovanými obětmi vhodně komunikovat a pracovat.
 
Pokud se ale pohybujeme v trestně-právní rovině, tak Ministerstvo spravedlnosti má registr organizací, které poskytují poradenství obětem trestných činů, přičemž některé z uvedených organizací jsou zaměřené na oběti domácího a sexuálního násilí a v nich je možné získat bezplatné právní poradenství. Na stránkách ministerstva je i registr advokátů, kteří v různé míře poskytují bezplatné poradenství, ale zase bych ráda upozornila na to, že to musí být člověk, který je s problematikou dostatečně seznámen.
 
Oběti mají nárok na náhradu škody a peněžitou pomoc, o kterou ale musí včas zažádat. To jsou záležitosti celého procesu, se kterými by správná právní poradna měla klientce pomoci, protože to má určitý postup, který když nedodržíte, tak o pomoc strašně rychle přijdete.
 
Co se terapií týče, tak tam je praxe nejhorší, protože terapeutů a terapeutek, kteří se na téma sexuálního násilí zaměřují, je velmi málo a problém je i to, že pokud nemáte psychologa hrazeného pojišťovnou, tak si tyto nákladné služby musíte zaplatit sami.
 
Také zdravotní pomoc obětem, konkrétně pak obětem sexuálního násilí, je často nekonzistentní. Podle České lékařské komory jsou lékaři povinni poskytnout pouze akutní bezodkladnou péči a gynekologické ošetření může být odmítnuto, pokud gynekolog shledá, že nemá potřebné vybavení. Dle České gynekologicko-porodnické společnosti pak neexistuje celostátní postup pro ošetření a vyšetření obětí sexuálního násilí a není ani dostupný seznam lékařů, kteří uchovávají biologický materiál (tedy vzorky/důkazy). V praxi to pak často znamená, že lékaři vyžadují, aby oběti chodily na vyšetření v doprovodu Policie, čímž se opět vracíme k tomu, co již bylo zmíněno několikrát a to, že řada obětí nechce situaci vůbec, anebo minimálně ne ihned po útoku, řešit s Policií.
 
Také toto bylo impulsem pro zřízení specializovaného Centra pro oběti sexuálního násilí, na kterém aktuálně pracujeme. V Centru, jehož spuštění plánujeme od přibližně začátku roku 2023 najdou oběti naše dosavadní služby: Sociální a právní poradenství, psychoterapii, ale navíc také krizovou pomoc ihned po útoku, a právě i možnost zdravotního ošetření, sběru a uchování vzorku. Je pak na oběti, zda a kdy tyto vzorky jako důkazy, ale tuto možnost u nás bude mít.

Jak hodnotíte práci Policie ČR v souvislosti s řešením sexuálního napadení?

Klientky podporujeme, aby to, co se jim stalo, nahlásily na policii, ale samozřejmě mašinérie, která se následně rozjede, je tak náročná, že je strašně těžké to celé ustát. Myslím si, že v poslední době, za posledních 10 až 15 let, se práce policie poměrně hodně zlepšila. Vím i o projektech, které se zaměřují právě na komunikaci s obětmi apod.
 
Ale k té druhotné viktimizaci ze strany policie stále dochází velice často. Oběti se dostávají na služebny, kde se sexuálním násilím neumí pracovat a případů, kdy role policie selhává, je bohužel ještě celá řada. Musím však dodat, že jsou i policejní týmy, které se tomuto tématu věnují, mají proškolené policisty a opravdu hodně záleží na tom, ke komu se dostanete.

Co by podle vás mohlo pomoci, aby k sexuálnímu násilí docházelo méně?

Rozhodně je to včasná osvěta, která by měla začínat už na nejnižším stupni vzdělávání. Děti ve školkách a školách by se měly učit znát svoje hranice, hranice toho, co si k nim dospělí nesmí dovolit a co si k sobě mohou a nemohou dovolit navzájem… Celou společnost je potřeba edukovat o tom, že sexuální násilí je nepřípustné jednání, které společnost odmítá. Měla by u nás panovat společenská shoda na tom, že je to chování, které bude velice přísně trestáno, ale v praxi bohužel vidíme pravý opak. Násilí bývá bagatelizováno a není dostatečně trestáno.
 
Musíme zapracovat na preventivních nástrojích, mezi které patří i mediální kampaně zaměřené na celou společnost. Ale také na tom, aby pachatelé viděli, že pokud k něčemu takovému dojde, tak společnost zakročí a potrestá je. V tom u nás však panuje obrovská disproporce, protože veřejnost nemá pocit, že pachatel bude adekvátně potrestán, což je pro oběti traumatizující a frustrující.

Dělali jsme analýzu 55 rozsudků, která se uskutečnila v roce 2017, a vyšlo nám, že celých 50 % případů je řešeno podmínkou

Zmiňujete nedostatečné trestání pachatelů. S jakým trestem od soudu většinou odcházejí?

Dělali jsme analýzu 55 rozsudků, která se uskutečnila v roce 2017, a vyšlo nám, že celých 50 % případů je řešeno podmínkou. A tresty, které jsou udělovány, jsou neúměrně nízké. Máme určitou trestní sazbu, ale soudci stále opakovaně sahají k trestům, které jsou pod spodní hranicí, což je opravdu velmi špatné.

Pomohla by podle vás i redefinice pojmu znásilnění?

Za nás je to určitě cesta, kterou bychom do budoucna měli jít a myslím, že se není čeho bát. Pokud chceme patřit do západní moderní společnosti, tak by k redefinici mělo dojít.

Co byste vzkázala obětem, které váhají, zda vyhledat pomoc?

Já bych je chtěla podpořit. Pomoc tu existuje a jsou organizace, které jim pomohou to břímě nést. Nemůžeme jim slíbit, že se vše vyřeší, ale pomůžeme jim žít s traumatizující zkušeností trošku snáz. Chtěla bych je podpořit v tom, aby vyhledaly pomoc a rozhodně si to, co se jim stalo, nenechávaly pro sebe, ale oslovily specializovanou organizaci.