Ewa Farna se proslavila, když jí bylo pouhých třináct let. Od té doby si prošla velkou proměnou, ze slečny se stala žena, matka a nyní pomáhám ostatním ženám vyrovnat se se svými těly, která pochopitelně prochází nejrůznějšími změnami. S Ewou jsme si povídali o body shamingu, mateřství, výhře v anketě Český slavík, ale také o jejím novém albu UMAMI, které vyjde již začátkem prosince.
Malinovkou s kapelou v divadelním klubu (smích). Bylo to hrozně fajn, po zbytek večera jsem si povídala s kapelou a moc jsem si to užila. Jsem ráda, že jsem Českého slavíka dostala zrovna tento rok, kdy slavím 15 let a je to celé takové symbolické. Mám pocit, že kdybych ho dostala v roce, kdy jsem toho příliš neudělala, nevydala něco nového, aktuálního, co chci lidem sdělit, tak by to bylo jiné. Ale letos mě to opravdu těší, že se to takto sešlo.
Hudba mě prostě strašně baví. Pořád si říkám, že je neuvěřitelné, že moje práce je zároveň i moje největší hobby a moc si nedokáži představit, co jiného by mě bavilo tolik, jako zpívání. To je ten obrovský motor. Ale samozřejmě i nějaký ten úspěch, že se mi nějakým způsobem vrací to, že moje hudba lidi zajímá. Ano, existují období, kdy mám pocit, že se snažím něco dělat, ale nikoho to nezajímá, rádia to nehrají atd. I z toho má člověk občas depky, a proto je hrozně hezké, když vidím, že to lidé vnímají, zajímá je to a baví, i po těch 15 letech.
Zlomových okamžiků bylo asi víc a záleží, jak se to vezme. Kariéra, jak se tak říká, není jenom o hlase nebo o tom, jestli se lidem líbí, jak zpíváte. Je to i o písničkách, které máte, o důležitých bodech kariéry, které vás někam posunou atd. Hodně jsem se posunula třeba i díky účasti v porotě SuperStar, což je zdánlivě nehudební činnost, ale bylo to v době, kdy jsem se v očích lidí potřebovala přerodit z holčičky v ženu a nebylo jisté, zda to zvládneme.
Najednou jsem měla boky, výstřih, ale co jsem měla hlavně, byl můj názor, což svým způsobem odlišuje dospělé lidi od dětí. To pro mě bylo definující, že jsem najednou byla někdo, kdo není jako loutka, ale vystupuje sám za sebe.
Zlomových momentů tedy bylo více, od písně Mám boky jako skříň, která je velmi důležitá, přes účast v porotě SuperStar, až po můj desetiletý koncert ve Foru Karlín. A teď uvidím, zda se něco změní, po Zlaté slavici.
Nějakou dobu jste teď pracovala na nové desce UMAMI. Proč zrovna tento název?
Mně se strašně líbil, byl pro mě libozvučný a měl v sobě ten fór – UMAMI, u mámy, tedy místo, kde je nám dobře a kde se cítíme bezpečně, ve své komfortní zóně. UMAMI je pátá chuť, díky které jídlo chutná kompletně a zároveň zvýrazňuje všechny ty ostatní chutě. Umami života je pro mě mateřství, takže mi to celé dávalo smysl, propojovalo se to.
Je to moje první řadová deska, kterou dělám sama za sebe a sama ji i producentsky a vydavatelsky vydávám. Mateřství jsem sice nikdy nechtěla dávat do hudby, nechtěla jsem míchat profesní a rodinnou dráhu, ale celé mateřství mi dalo jiný pohled na spoustu věcí a inspirovalo mě i během psaní textů.
Na co se mohou posluchači těšit? Bude to ta Ewa, kterou už všichni dobře znají?
Snažili jsme se, aby to tak nebylo, aby to byla trochu jiná Ewa, taková Ewa verze 0.2 (smích). V první půlce prosince budeme dokonce vydávat třetí singl z chystané desky, který se jmenuje právě Verze 0.2. Tím, že jsem neměla novou desku sedm let, tak chci, aby lidé cítili, že jsem mezitím sbírala zkušenosti, témata, co a jak jim to chci říct, a proto si myslím, že ta Ewa je už trošku jiná. Leccos se změnilo, obzvlášť v období, kdy se ze slečny stala žena. Celé album je proto jiné, než jsou asi mí posluchači úplně zvyklí, ale zároveň se stále jedná o pop a u českého, poctivě zpívaného popu chci zůstat.
S Jendou Vávrou ze skupiny Jananas, který mi s deskou pomáhal, jsme se shodli na tom, že se nebudeme držet nějakého konkrétního stylu, že chceme prostě album, které si sami pustíme, aniž bychom přeskakovali nějaké písničky. Takže jsme udělali skladby, které se nám líbí, baví nás a hýbají s nám. Podle mě jo to pop, který v dnešní době nabízí velmi široké možnosti, což vidíme i v zahraničí. Dělá ho The Weeknd, Dua Lipa, Beyoncé ale i Imagine Dragons, přičemž všichni hrají jinou hudbu, ale je to pop. Pro někoho je to, paradoxně, svobodný žánr.
Dočkají se fanoušci i doprovodného tour k albu, vzhledem k tomu, že čekáte dalšího potomka?
Plánovat něco během covid pandemie je náročné. Ještě teď dojíždíme turné Málo se známe, které jedeme už asi dva roky. Vtipné ale je, že jsem na to turné vyjížděla, když jsem byla těhotná se svým prvním synem a nyní jsem opět těhotná a stále ho jedu (smích).
K desce UMAMI na příští podzim plánujeme pět koncertů v Česku a pět v Polsku, plus tam máme nějaké koncerty během léta, na nichž už také budeme hrát nový repertoár a nový set. Nicméně stále je tu ta pandemická situace a nevíme, zda se kultura opět nebude zastavovat. Hodně kapel své koncerty již nyní přesouvá a je těžké cokoliv plánovat. Takže ani tady dítě není překážkou (smích).
Blbý den, a to, že se stále neusmíváme, neznamená, že jsme nešťastní. Smutek je normální emoce, kterou je potřeba si prožít, ne ji v sobě potlačovat
Ve třinácti letech jste zpívala o lásce, později o vašem těle. Zdá se, že vždy reagujete na situace, které v životě zažíváte. Bude to tak i tentokrát? Bude hlavním tématem mateřství?
Mateřství tam tolik není, ono spíše formuje to, jak se dívám na různé věci. Ano, je tam skladba Tělo, která je pro mě spojena s mateřstvím, ale pro spoustu lidí to tak být nemusí. Každý má jiný příběh svého těla a je jedno, zda je poznamenané mateřstvím, nemocí nebo jestli se člověk narodil s nohami do O a ostatní se mu za to smějí. Nicméně když jsem tu skladbu psala, tak jsem tam to mateřství cítila. K mateřství se ještě váže poslední píseň na desce, které se jmenuje UMAMY a slouží jako dopis pro mého syna, ale v podstatě se jedná o jedinou věc, která je ryze mateřská. Ostatní písně jsou o různých tématech, jen se do nich promítá moje touha po rovnováze, duševním klidu a k tomu mě také mateřství dost nakoplo, ovlivnilo, jak ta témata pojímám.
Na albu posluchači najdou například i píseň Smutná, kde zpívám o tom, že mám na jazyku smutnou písničku, mám blbý den, a to tím tuplem nechcete, aby se vás na to někdo vyptával, žejo. Prostě blbý den, a to, že se stále neusmíváme, neznamená, že jsme nešťastní. Smutek je normální emoce, kterou je potřeba si prožít, ne ji v sobě potlačovat. Dobré je, a i to v písni zpívám, že věřím, že pokud je něco špatné, tak to není konec a po smutné písničce vždy přijde ta veselá. Doufám, že všechny moje skladby nesou nějakou pozitivní zprávu a celá deska je dost plná naděje.
Co vám bylo inspirací pro píseň Smutná?
Dost mě inspiroval film V hlavě, protože je v něm velmi hezky ukázáno, že smutek je součástí emocí a bez něho by to nešlo. Můžeme ho dobře překlenout v téměř příjemnou vzpomínku a přesně o tam je moje písnička.
Máte už přesné datum, kdy deska vyjde?
V podstatě ano a fyzicky vychází dřív než digitálně. Digitálně vychází 10. prosince, ale fyzicky ji můžete mít od 2. prosince. Lidé, kteří si ji zakoupí jako fyzický exemplář, dostanou album s mým podpisem, protože mi přišlo fajn dát těm fyzickým nosičům přidanou hodnotu, kterou totiž v dnešní době ztrácí. Premiéra digitální desky se navíc pojí s premiérou dalšího singlu.
Máte to opravdu nabité. Relaxujete vůbec někdy?
Málokdy relaxuji tak, že bych vypla. Moje práce mě opravdu baví, ale mateřství je samo o sobě dost náročné a na vypnutí nemívám čas. Dnes máme dotočnou, na což se hrozně těším, protože tam můžu polevit, a navíc za námi přijela moje máma, aby mohla během Slavíků a dotočné hlídat, z čehož je můj Art’a nadšený a babičku přímo zbožňuje, takže i já mohu být klidná. Co se týče času pro sebe, tak když nějaký uzurpuji, tak ho prostě využiji pracovně. Spát chodím obvykle spolu se synem, miluju společné uspávání a je to náš vyklidněný čas plný čtení a povídání.
Úplně mě děsí, když média sledují nějaké herečky či zpěvačky, kterým začíná být 50, 60. Je naprosto normální, že každá žena v tomto věku začne mít vrásky a nechápu, proč někdo řeší, že stárnou. No ježišmarja, to je teda šok (smích)
Vrátím se ke skladbě Tělo. Vy se kvůli svému tělu často dostáváte do hledáčku médií. Jaké to ve vás vyvolává emoce?
Mám pocit, že média se toho chytají čím dál méně, a to díky tomu, že jsem na všechny brutální útoky, kdy jsem byla propírána, že nevypadám tak, jak jsou lidé v showbyznysu zvyklí, reagovala písní Mám boky jako skříň. Pak jsem vydala Tělo, které je o změnách, na něž nemáme vliv, jako jsou právě operace, nemoci, těhotenství, život jako takový, stárnutí, vrásky, něco, co se bude dít a člověk s tím nic neudělá. Úplně mě děsí, když média sledují nějaké herečky či zpěvačky, kterým začíná být 50, 60 a je naprosto normální, že každá žena v tomto věku začne mít vrásky a nechápu, proč někdo řeší, že stárnou. No ježišmarja to je teda šok (smích). Upozorňování na to je nehezké vůči jakékoli ženě.
Obecně si ale myslím, že k podobným útokům a kritikám mojí osoby již tolik nedochází. Teď se to neděje takřka vůbec, protože jsem těhotná a na Slavíky jsem šla úplně v klidu, že nemusím zatahovat břicho a pokud o tom někdo napíše, tak sorry, ale mám na to právo (smích).
Člověk by řekl, že v 21. století už k body shamingu docházet nebude, a přece se to děje. Co vám pomáhá tyto situace zvládat?
Mám pocit, že všem pomáhá vědomí, že v tom nejsou sami. Terapie sdílením docela funguje. Já osobně jsem moc neměla problém akceptovat svoje tělo, nebo minimálně po prvním těhotenství a kdo ví, jak to bude dál. Viděla jsem ale, že toto téma trápí hodně holek, žen a maminek, takže jsem si řekla, že o tom zazpívám. Vždyť ty ženy odnosily život, vůbec se nemají trápit tím, že najednou mají třeba strie, trošku vytahané bříško, ve kterém ještě před pár dny bylo dítě. Nelze se srovnávat s ostatními.
Navíc jsou to věci, kde vám slabé argumenty jako „tenhle je bohatý, slavný, ten si to zařídí,“ nestačí, protože se to týká naprosto všech. Když vám je blbě, rodíte dítě nebo třeba máte covid, tak je úplně jedno, jaké máte povolání či společenský status. Je super najít tyto jednotící momenty, které můžete promítnout i do hudby a já jsem cítila, že k tomu mám co říct, že můžu ostatní třeba potěšit a dát jim vědět, že v tom nejsou samy. Že i holky z plakátu nemají vždy vyretušované břicho (smích).
Písnička Tělo není jenom pro holky, které se cítí špatně, ale spíš pro společnost, aby se naučila neupozorňovat na nedokonalosti a aby neměla nesmyslné nároky, že všechny musíme vypadat jako Kylie Jenner
Co byste poradila dívkám, které trápí jejich vzhled?
Písnička Tělo není jenom pro holky, které se cítí špatně, ale spíš pro společnost, aby se naučila neupozorňovat na nedokonalosti a aby neměla nesmyslné nároky, že všechny musíme vypadat jako Kylie Jenner. Pokud společnost bude brát úplně normálně, že někdo třeba má bříško nebo je jeho příběh takový, že nemá nohu nebo se narodil s pihami, nebude ostatní za nedokonalosti či odlišnosti pomlouvat, tak holky ty problémy mít nebudou. Máme je proto, že nás společnost upozorňuje na to, že je s námi něco jinak, „špatně“. Je to tedy takový apel za normalizaci toho, že každé tělo vypadá jinak a pokud to přijmeme, tak se nám bude lépe žít. A to samozřejmě neznamená, že by měl být člověk líný, že by se na péči o sebe měl vykašlat nebo být obézní, nezdravý. To vůbec ne.
Mám například blízkou kamarádku, který celý život cvičí, jí zdravě, je krásná, ale pořád nevypadá tak, jak by si přála, protože má třeba nějaké nohy, které nevypadají jako nohy Kate Moss. Přitom je hubená, jenom má jinou stavbu těla. Je potřeba se přijmout takové, jaké jsme. Nemůžeme se přece celý život trápit tím, že nevypadáme jako někdo jiný. Někdo má prostě přirozeně velká prsa, někdo menší…
Žijeme v době, kdy se hrozně klade důraz na estetickou stránku těla, přičemž ne vždy musí vypovídat o faktickém zdravotním stavu toho člověka. Kolik je lidí, kteří říkali, jak jsem nezdravá, přičemž mi výsledky vycházely naprosto ok. Navíc kolik je holek, které třeba jsou hubené a trápí je neplodnost. Prostě to není vždy o tom, jak tělo vypadá, ale jak funguje. Chtěla jsem skrze song Tělo poslat zprávu lidem, že když je člověk zdravý a spokojený vevnitř, bude to vyzařovat i ven, a to je krása.
Existuje podle vás naděje, že se česká společnost změní a přestane mluvit do vzhledu druhých?
Ve světě už k tomu pomalu dochází, ale u nás nevím. Kdybychom vyrůstali v době, kdy byla sex symbolem Věstonická venuše, tak to taky vnímáme úplně jinak. Vše se odvíjí od toho, jakou vybudujeme kulturu pro naše děti a v čem budou vyrůstat. Pokud budou vyrůstat v tom, že těla jsou různá, vypadají různě, není dobré se jim smát a naučí se akceptovat to, že někteří mají třeba důvod pro to, že jsou teď větší, že zrovna mají jiné priority či je něco trápí, tak se bude všem žít lépe. Pojďme se podporovat v tom, že máme pečovat o své zdraví, ale nenadávejme si za to, že někdo přibral a podobně. Přesně k tomu jsem chtěla přispět písní Tělo. Aby to holky, které do světa přijdou po mě, měly jednodušší.
Média tak chtěla naznačit, že nejsem soudná, že bych se měla obléct do černého hábitu, abych zakryla kila navíc, protože je to něco, za co se musím stydět. A to je pro mě jako červená na býka
Zmiňujete svět versus Česká republika. Vidíte i nějaký rozdíl v tom, jak k body shamingu přistupují česká a polská média?
Ano, mám pocit, že v Polsku jsou takoví laskavější. Také tam sice napsali něco o tom, že nevypadám standardně, ale vždy to napsali laskavěji, stylem: „Asi má pár kilo navíc, ale umí je nosit. Podívejte se, jak to Ewě sluší.“ Naopak v Čechách titulky hlásaly: „Nemá vkus, měla by se zahalit.“ Média tak chtěla naznačit, že nejsem soudná, že bych se měla obléct do černého hábitu, abych zakryla kila navíc, protože je to něco, za co se musím stydět. A to je pro mě jako červená na býka, takže jsem na to někdy zareagovala i tak, že jsem se podvědomě obalila a mohla vypadat nezdravě. Prostě mě to vypsychlo a je to začarovaný kruh (smích).
Vnímáte nějaký rozdíl mezi českými a polskými fanoušky?
Ano, čeští fanoušci jsou více věrní, což se projevilo právě i na Českém slavíkovi. V Polsku je asi více zpěvaček, hudební scéna se tam rychleji obměňuje a když dva roky nevydám album, tak přijde nová zpěvačka, která ho vydá. Je potřeba se tam více a intenzivněji udržovat.
Na druhou stranu polští fanoušci jsou oddaní, z Gdaňska za mnou dokonce přijeli i na koncert ve Foru Karlín, což je 900 kilometrů! Věděli, že je to pro mě důležitý koncert, tak si udělali výlet do Prahy, což je určitě stálo nemalé peníze, a to Češi moc neudělají. Když mám koncert 30 kilometrů od jejich města, tak radši počkají, než přijedu blíž (smích). Samozřejmě nejsou takoví všichni, ale mám pocit, že Poláci jsou více zažraní, jezdí za mnou stovky kilometrů, píší diplomové práce na téma polsko-českých vztahů, učí se česky atd.
Je pro vás přirozenější zpívat v češtině nebo v polštině?
Lépe se mi zpívá v polštině, ale lépe se mi mluví v češtině. České texty jsou totiž poměrně těžké na psaní a mám pocit, že polština je taková zpěvnější a více věcí v ní zní dobře. České texty opravdu musíme frázi po frázi vysedět. Trend českých mladých zpěváků, kteří sice zpívají česky, ale mnohdy máte pocit, že to česky není, protože používají špatné přízvuky, mi není přirozený. Často proto nad českou písní sedím dlouhé hodiny, aby neztratila vibe, ale zároveň byla česky. Je to výzva.
Vydělat první milion je výzva, ale největší výzva je to umět zopakovat, neztratit ho druhý den, nerozfofrovat ho. Úspěch chci násobit, reinvestovat a chci správně nakládat s fanouškovskou důvěrou
Vy jste velmi mladá a dosáhla jste už mnoha úspěchů. Máte přeci jenom vytyčené ještě nějaké cíle, kterých byste ráda dosáhla?
Určitě, ono samotné udržení se na trhu jak v Polsku, tak v Čechách, a dělání hudby je pro mě ta největší výzva. Kdybych mluvila do Forbesu, tak řeknu, že vydělat první milion je výzva, ale největší výzva je to umět zopakovat, neztratit ho druhý den, nerozfofrovat ho. Úspěch chci násobit, reinvestovat a chci správně nakládat s fanouškovskou důvěrou, která mi byla svěřena. Chci se rozhodovat o tom, jakou hudbu chci hrát, jak chci, aby vypadaly mé koncerty, ale třeba i o tom, jaké spolupráce na sociálních sítích vezmu.
K fanouškům je potřeba přistupovat s pokorou, poctivě a autenticky, aby věděli, koho poslouchají, jaké hodnoty dotyčný reprezentuje, jaký je a mohli se sami rozhodnout, zda mě budou podporovat nebo ne. Největší cíl pro mě tedy je pokračovat a zároveň si držet autenticitu.
Vidíte se v hudební branži i za dalších 20 let?
Vůbec nevím, kde hudební branže bude, co bude nutné dělat pro to, abych se v ní mohla udržet a podle toho se budu rozhodovat, zda chci být její součástí. Chci být svobodná, dělat to, co a jak cítím, co mě baví a nerada bych dělala něco, co by vyžadoval trh, ale mně by to bylo proti srsti. Na druhou stanu si neumím představit, že bych dělala něco jiného. Zpívání mě hrozně baví, je to moje největší hobby, láska, flow, kdy nevnímám čas, nic… Takže doufám, že tu stále budu. Jedenáctým přikázáním showbusinessu je překvapovat, tak jsem zvědavá, jestli pro lidi budu zajímavá a jestli já sama jim budu mít co nabídnout. Zpívat chci ale vždycky.
