K zotročování žen jsem se dostala úplnou náhodou v rámci výzkumu během bakalářského studia. Měli jsme si vybrat téma, které se bude týkat bezpečnostních hrozeb ve 21. století a narazila jsem na několik článků týkajících se obchodování s lidmi v Německu, kde jsou únosy dětí poměrně běžnou záležitostí a přivedlo mě to až k obchodování s lidmi v Česku.
Během rešerše jsem pak narazila na sex trafficking, který ve mně vzbudil zvědavost a čím více jsem o něm četla, tím více mi přišel jako palčivé téma, a hlavně nepokryté téma, což mě velmi zarazilo. Mimo to mě zarazilo i to, jak těžké je o tom získat informace, protože všechny orgány, které by se tím měly zabývat, se tomu nevěnují příliš detailně. To pro mě byl impuls, abych se tomu pověnovala více do hloubky.
Co se týče Německa, tak tam se to velmi řeší, mají veřejné kampaně, které na tento problém upozorňují a stejně je tomu tak i v Nizozemí či na Balkáně. Zrovna před nedávnem mi vyprávěla kamarádka, která navštívila Chorvatsko, že na autobusových nádražích visí plakáty, které lidem radí, kam se mohou obrátit, pokud se stali obětmi obchodování.
U nás je nízký zájem pravděpodobně způsobem tím, že nedochází k víc než stovkám případů ročně a tím pádem to není tak kritickým problémem a nejsou na něj kapacity. Na jednu stranu to nikomu nemůžeme mít za zlé, protože víme, že kapacity opravdu omezené jsou a člověk musí mít nějaké priority. Na druhou stranu si ale myslím, že minimálně v metodické části řešení tohoto problému existují slabá místa, která by byla dobrá posílit.
Věnují se jí od roku 2016, kdy jsem vypracovávala bakalářskou práci a dostala jsem se tím i k dalším souvisejícím problémům, především v mezinárodním kontextu.
Podle statistik ročně dochází k zotročení jednotek až desítky žen. Co se týče obchodování, tak v roce 2017 bylo prodáno 16 lidí a v roce 2018 to bylo 13 registrovaných případů. To, kolik případů z toho byl sex trafficking a kolik prodání za jiným účelem bohužel není přesně známo, ale obecný trend v rámci Evropy je takový, že většina případů, zhruba 70 %, je podezření na sex trafficking, tedy obchodování s lidmi za účelem sexuálního vykořisťování. Poté, co se tyto případy dostanou k soudnímu přelíčení, tak se potvrdí zhruba polovina případů sex taffickingu.
Odpovědí se dostáváme k poměrně širšímu problému. U obchodování s lidmi musí být prokázáno, že oběť byla zbavena svobody, že byla zadržovaná. Kdežto u kuplířství se nic takového prokazovat nemusí. Tam postačí, že oběť byla různými prostředky pachatele přinucena ke komerčnímu sexu. U obchodování s lidmi jde o kompletní nakládání s osobou jako takovou, tedy i převážení, přechovávání, zadržování atd. Rozdíl toho, zda bude konkrétní čin klasifikován jako kuplířství nebo obchodování s lidmi často ale závisí na drobných nuancích.
Je to v podstatě velmi jednoduché a ač si mnoho lidí myslí, že obchodování s lidmi nebo kuplířství se týká pouze sociálně vyloučených skupin, tak to tak není a může se týkat i vysokoškolských studentů či vzdělaných žen. Úplně nejjednodušší pro pachatele je výhružka násilím, k čemuž často dochází mezi partnery. To je mimochodem další ze zajímavostí, že pachatel vůbec nemusí být cizí člověk, ale často je jím partner. Podobný trend ostatně pozorujeme i u znásilnění. Ženy jsou k partnerovi důvěřivé, mohou na něm být i finančně závislé a často se také jedná o emočně slabší osoby, které si třeba v minulosti prožily něco nehezkého a vytvoří si k pachateli citovou vazbu.
Roli zde často hrají také drogy, kdy kuplíř bývá i dealer a drží tak ženu v šachu. No a co se týče vysokoškolských studentek, tak známe případy, kdy si dívky na studium vydělávají natáčením pornografických filmů a přes ně se pak mohou dostat i ke kuplířům.
Jedná se o trend, který klesá nebo naopak stoupá? Přibývá případů sexuálního zotročení žen?
Žádný trvalý trend v této problematice nevidím a nelze říci, zda kuplířství nabývá na popularitě nebo naopak ztrácí. Obchodování s lidmi potom často reflektuje události v mezinárodním měřítku. Vysvětluji si to tím, že právě obchodování s lidmi je jeden z doprovodných aspektů migrace, kdy se lidé za každou cenu snaží dostat z bodu A do bezpečnějšího bodu B, chtějí pro sebe lepší budoucnost a zkontaktují se s někým, kdo jim „pomůže“. Pak se zaplétají do pašeráctví, kuplířství, díky kterému například splatí svůj dluh pašerákům či přímo do obchodování s lidmi. Zaznamenali jsme například jednu zvýšenou vlnu obchodování s lidmi, a to po začátku války na Ukrajině, v roce 2014. Tehdy k nám do Česka bylo zobchodováno mnoho žen z Ukrajiny, které ze země utíkaly za lepším životem.
Mnoho žen se do zahraničí chtělo dostat za lepší budoucností, narazily na někoho, kdo jim „lepší budoucnost“ zprostředkuje a když přijely na místo určení, tak přišly o všechny doklady, peníze a neměly žádnou jinou možnost, nemohly se vymanit ze spárů pachatelů.
K čemu v rámci České republiky dochází častěji? K sex traffickingu nebo obchodování za jiným účelem?
Na to je těžké odpovědět, neboť statistiky v podstatě neexistují, na což jsem upozorňovala i ve své bakalářské práci. Existuje určitá komunikace mezi organizacemi, které se obchodování věnují a ministerstvem vnitra, jenž má na starosti tento typ zločinu, ale statistiky nejsou přesné. Mnohdy se totiž stává, že žena, která byla zobchodována za účelem sexu, chce spolupracovat jenom s organizací a nezahájí trestní řízení, aby nemusela spolupracovat s policií. Takový případ pak není zařazen do oficiálních statistik.
Odkud jste čerpala informace o zotročování žen?
Takovým rozcestníkem pro mě byly výroční zprávy ministerstva vnitra o obchodování s lidmi, avšak jeho statistiky nemají jednotnou formu a mnohé v nich chybí. Navíc, jak jsem již zmiňovala, ne všechny případy jsou nahlášeny, takže nejsou ani klasifikovány jako sex trafficking a získání dat je tím pádem také o komunikaci s organizacemi. Problémem je, a já to plně respektuji, že tyto organizace nejsou příliš otevřené a nechtějí sdílet informace s veřejností, neboť si zakládají na integritě a na důvěře mezi obětí a organizací. Organizace LaStrada je, co se týče obchodování s lidmi, hlavním partnerem ministerstva vnitra, osobně jsem měla možnost spolupracovat s projektem Magdala, který spadá pod Charitu České republiky.
Byla jste v kontaktu i s konkrétními obětmi kuplířství?
Samozřejmě jsem chtěla, ale organizace to neumožňují, což si myslím, že je i částečně správné, protože oběti si prošly mnoha událostmi a je pro ně těžké navázat důvěrný vztah s někým dalším. Organizace navíc potřebují, aby k nim ženy byly upřímné, vše jim řekly a aby v následném procesu reintegrace nezadržovaly nějaké informace. Potřebují vědět, zda se k tomu oběti v budoucnu nevrátí dobrovolně, což se také stává atd. Proto nedovolují, aby se výzkumníci s obětmi potkávali.
Naopak příběh, který mi zůstal v hlavě kvůli svojí podstatě, byl ten, kdy matka prodala svoji dceru do Velké Británie či Irska a té se podařilo utéct, vrátila se zpět a matka ji prodala podruhé
Je nějaký příběh zotročování za účelem sexu, který by vám uvízl v hlavě?
Když zkoumáte obchodování s lidmi, tak vám v hlavě uvízne každý jeden příběh, a to i v případě, že si je pouze čtete. Měla jsem možnost číst výpověď jedné z žen, která byla psaná ručně, protože oběť byla hluchoněmá a v určitých fázích jejího vyprávění bylo z písma zřejmé, jak byla nervózní, co prožívala atd.
Naopak příběh, který mi zůstal v hlavě kvůli svojí podstatě, byl ten, kdy matka prodala svoji dceru do Velké Británie či Irska a té se podařilo utéct, vrátila se zpět a matka ji prodala podruhé. To je pro mě asi nejvíce nepochopitelná věc. Pokud ženě něco podobného udělá partner, tak je to samozřejmě strašné, ale pořád tam není rodinné pouto a pouto matky a dítěte.
Bývají prodáváni i muži? Nebo převážně ženy?
Ano, prodáváni bývají i muži. Zase použiji přirovnání ke znásilnění, kdy i muži bývají znásilněni, jen se o tom příliš nemluví a co jsem vyvodila ze statistik a rozhovorů, tak pro muže je ještě náročnější se na někoho obrátit a poprosit ho o pomoc. Ženy si většinou řeknou o pomoc ve chvíli, kdy mají dítě, což mě přivádí k dalšímu příběhu. Tato oběť měla děti a bylo jí už úplně jedno, co bude s ní samotnou, ale věděla, že násilí, které bylo páchané na ní, přešlo už i na její děti, a to je impuls, který žena silně vnímá a rozhodne se vyhledat pomoc.
Necítila jste se kvůli této investigativně někdy ohrožena?
Ne, protože jsem vždy respektovala doporučení. Když jsem dostala adresu, na kterou se mám dostavit, tak jsem jí nikomu nesdělovala, nezveřejňovala jsem jí, případy jsem anonymizovala… Měla jsem k tomu vždy respekt a nepouštěla jsem se do terénního výzkumu, kdy bych šla a vyslýchala prostitutky v ulicích.
K tomuto tématu je zajímavá kniha od Siddhartha Kara z roku 2009, který takto cestoval po Asii, po masážních a zábavných podnicích, v nichž si vždy zaplatil hodinu s ženami a vedl s nimi rozhovory. To vyžaduje neskutečnou odvahu a člověk tak zabrušuje do nebezpečné sféry. Já jsem tuto problematiku spíše zasazovala do bezpečnostně-politického kontextu.
Pachatel může ženě napsat třeba na LinkedInu, říct jí, že pro ni má dobrou pracovní příležitost v zahraničí, kde si vydělá dobré peníze a pak už záleží jen na ní, jak je uvědomělá a zda si dokáže dohledat a ověřit informace. Pro obchodníky není nic lehčího, než to zkusit
Podle čeho si kuplíři a pachatelé obchodování s lidmi vybírají své oběti? Mají oběti nějaké společné charakteristické rysy?
Roli zde určitě hraje osobní vazba, a to, že pachatelé k ženě většinou nepřistoupí náhodně, ale ani s prvotním záměrem, že ji budou chtít prodat. Příkladem je případ, kdy dívka vyrůstala v dětském domově, kde se spřátelila s dvěma chlapci, bratry, kteří z dětského domova odešli dřív než ona a odjeli do Velké Británie. Když pak domov opustila i tato dívka, tak samozřejmě hledala lepší budoucnost a tito chlapci už tehdy věděli, že obchodování s ženami v Británii je „dobrý“ podnikatelský plán. O dívce věděli, že nemá příliš dobré vzdělání, že chce lepší život a jakožto kamarádi, kterým věřila, jí řekli, ať přijede za nimi a že u nich může pečovat o nemocnou tetu. Pro ni to byla lákavá nabídka, ale realita byla jiná.
Pachatelé si své oběti vybírají především podle povahy. Nikdo nepřijde za sebevědomou podnikatelkou a pokud přeci jenom dojde k obchodování u vzdělanějších žen, tak je to většinou v případě, kdy žena s pachatelem měla intimní vztah. Přesvědčit a nalákat mladší ženy, které například ukončí vysokou školu a nevědí, co chtějí dělat, je navíc ještě jednodušší. Stačí, aby je oslovil někdo, kdo v tom již umí chodit a například se i přizpůsobuje současným trendům v profesní komunikaci. Pachatel může ženě napsat třeba na LinkedInu, říct jí, že pro ni má dobrou pracovní příležitost v zahraničí, kde si vydělá dobré peníze a pak už záleží jen na ní, jak je uvědomělá a zda si dokáže dohledat a ověřit informace. Pro obchodníky není nic lehčího, než to zkusit…
České ženy jsou tedy nejčastěji prodávány do Velké Británie?
Ano. Můj skromný odhad je, že Brexit to může změnit, neboť Schengenský prostor značně usnadňoval přesun obětí. Brexit by tak obchodování s ženami mohl pozitivně ovlivnit, ale změna pořád musí nastat i na politické úrovni. Například mezi Francií a Británií se nyní velmi řeší migrační krize, kdy by spousta migrantů, kteří se dostali do Francie, chtěla až do Británie, ale politické strany nemohou najít společnou řeč. To pak může negativně ovlivnit spolupráci zemí i v otázce obchodování s lidmi.
Na druhou stranu Evropská unie má velmi propracovaný systém, Evropská komise se obchodování s lidmi věnuje pravidelně, ale vždy to záleží i na jednotlivých členských státech a na tom, jak se k tomu postaví.
Od roku 2010 jsme i cílová země. Dováženy k nám bývají především ženy z východu, z Ukrajiny, Ruska, Bulharska a také Vietnamky
Ženy které národnosti naopak bývají nejčastěji prodávány k nám do Česka?
Česká republika byla ještě mezi lety 2000 až 2010 hlavně tranzitní zemí, což koresponduje i s ekonomickým vývojem. V 90. letech jsme byli zemí původu, kdy ženy za prostitucí dobrovolně jezdily do Německa, po vstupu do Evropské unie jsme se stali tranzitní zemí, což jsme u mnoha typů organizovaného zločinu i nyní a od roku 2010 jsme i cílová země. Dováženy k nám bývají především ženy z východu, z Ukrajiny, Ruska, Bulharska a také Vietnamky.
Dělala jsem rozhovor s jedním bývalým příslušníkem policie, který se kupčení s Vietnamkami důkladně věnoval, prováděl kontroly různých podniků, kontroloval pracovní povolení zaměstnaných žen a říkal, že odhalit něco u českých podniků je mnohem jednodušší než u vietnamské komunity. Ta je totiž velmi uzavřená sama do sebe a je těžké do ní proniknout. Ví se tedy, že se to děje, že je u nás více zobchodovaných Vietnamek, než víme, ale dat se nelze dopátrat. Organizovaná skupina, která s ženami obchoduje, bývá navíc často založená na rodinných vazbách, což mě velmi překvapilo. Na únosu a držení se podílí třeba matka se synem, která oběť hlídá, když syn musí do práce či jinam. A u vietnamské komunity to platí dvojnásob.
Ve výpovědích pak oběti navíc píší, že měly styk i 30krát za den, byly zdrogované a ztrácely přehled o tom, co se s nimi dělo
Zmiňovala jste, že jste četla výpovědi zotročených žen. Proč povětšinou nahlásí spáchání trestného činu až ve chvíli, kdy mají děti? Proč o své situaci neřeknou dřív, například klientům?
Říct něco takového klientovi je velmi těžké, protože jemu to je jedno, on ženě nepřišel pomoci. V tomto ohledu by mohla pomoci legalizace prostituce, protože v té chvíli by se z ní stal byznys, který je nějakým způsobem kontrolovaný. Muži mají k ženám nabízejícím sexuální služby velmi rozdílný přístup a pokud za placeným sexem půjde muž, například podnikatel, který nemá čas na přítelkyni a chce jen potěšení, tak takový klient by pravděpodobně pomohl. Ale takový normální muž si vybere osvědčený podnik a nepojede někam na kraj města do pochybného bytu, kde jsou obchodované ženy drženy nejčastěji.
Pokud je ale žena zobchodovaná, odvezena například právě do Velké Británie jako většina Češek a Slovenek, tak se často dostane i do rukou jiné národnosti, která zajišťuje organizovaný zločin. Když jsem mluvila o ženě, kterou prodala její matka, tak ta se dostala do rukou Nigerijců a v tu chvíli se stala majetkem nigerijské komunity a ostatním to bylo jedno. Muži přicházejí do nějakého bytu v odstřižené čtvrti a nezajímá je, co je to ženu.
Ve výpovědích pak oběti navíc píší, že měly styk i 30krát za den, byly zdrogované a ztrácely přehled o tom, co se s nimi dělo. V takových extrémních případech pak většinou klíčovou roli sehrají až lékaři. Když oběť řešila nějaký zdravotní problém, pravidelně docházela k lékaři, tak si k němu vybudovala důvěru a poté se mu svěřila. Žena musí vědět, že pokud to někomu řekne, tak to bude mít efekt, protože se za sebe stydí a bojí se.
Co zadrženým kuplířům hrozí? Jaký trest mohou dostat?
U klasického kuplířství pachatelům hrozí 2 až 8 let za mřížemi a pokud kuplíř ženě svojí činností způsobí újmu na zdraví nebo smrt, tak mu hrozí 10 let. U obchodování s lidmi je to pak 2 až 10 let a až 18 let v případě, že žena zemře. Tyto sazby se mohou zdát velmi nízké, obzvlášť ve světle toho, kdy uvězněná žena například ztratila 8 let svého života a člověk, který ji zobchodoval, dostal 5 let, což je strašné.
Osobně si pouze myslím, že by bylo dobré, kdyby soudce do případu reflektoval i další okolnosti a místo po minimální sazbě sahal po té maximální
Pomohla by podle vás legislativní úprava? Nebo zpřísnění trestů?
To je až další krok. První krok by podle mě měl být, aby se o této problematice více mluvilo, což nyní dělá i iniciativa Bez trestu v souvislosti s domácím a sexualizovaným násilím. Samozřejmě bych byla i pro navýšení trestů, ale nejsem právník, osobně si pouze myslím, že by bylo dobré, kdyby soudce do případu reflektoval i další okolnosti a místo po minimální sazbě sahal po té maximální.
Může, co se týče této problematiky, nějak pomoci i veřejnost?
Pomůže, když o kuplířství a obchodování budeme mluvit a budeme prolomovat tabu. Důležitou roli zde hraje i vzdělání a tím nemyslím vzdělání typu „dostávejme ve škole samé jedničky“, ale takové, kdy bychom se měli učit přemýšlet, vyhledávat si informace, ověřovat je a pracovat na sociální inkluzi na individuálním levelu. Angažujme se ve vyloučených lokalitách, zapojme se do projektů, které podporují vzdělání a snažme se lidem z vyloučených lokalit pomoci, aby získali nejen rozumové sebevědomí. Člověka nikdy neochráníte před vším, musíme klást důraz na vzdělání a přemýšlení.
