Martin Veselovský: Mám plnou schránku tweetů, které jsem ve vzteku rozepsal, ale nikdy neodeslal. Sítě vytahují horší stránky lidí

Martina Veselovského určitě znáš jako moderátora DVTV, který se nebojí své hosty dostat za hranice jejich komfortní zóny. Za svou kariéru si prošel zábavním pořadem Áčko, Sedmičkou nebo Událostmi, komentáři. Z České televize později odešel a společně s Danielou Drtinovou, Janem Ouředníkem a Janem Rozkošným založil internetovou televizi DVTV, kde dělá rozhovory s významnými osobnostmi politiky, byznysu nebo kultury.

S Martinem jsme se sešli v karlínském sídle vydavatelství Economia, kde pracuje, a popovídali jsme si o tom, co miluje na komiksech, jak nahlíží na chování novinářů na sociálních sítích nebo o tom, kdy byl naposledy nervózní při rozhovoru. Řeč přišla také na Martinův work-life balance a na to, jak se v informacemi přesycené době orientovat. 

K tomu, abychom mohli na podobných rozhovorech pracovat, nám pomáhají naši předplatitelé. Pokud se ti naše tvorba líbí a chceš nás také podpořit, přidej se k předplatitelům nebo si článek rychle odemkni přes SMS.

Co pro vás znamená být novinář?Musím předeslat, že v téhle oblasti nejsem ani vzdělaný ani velký teoretik, takže vycházím jen z praxe. Pro mě novinařina znamená přetavení své zvědavosti do formy, ve které zvládnu jiným laikům mnohdy složitá témata přednést relativně srozumitelně.
 
Je to pro mě zájem o to, jak věci fungují, proč lidé dělají, co dělají, nebo jak lidé ve veřejné sféře placení z veřejných peněz plní svou funkci. A následně se snažím formou rozhovorů informace správně předat a vysvětlit.
 
Máte punc autentického novináře, což asi plyne z vaší schopnosti dostat z lidí tu informaci, kterou chcete. Kdy jste se naučil lidi takhle dusit?Dělal jsem čtyři roky talkshow Áčko, které mi dalo asi největší školu rozhovorů. Ten pořad teď možná působí lehce komicky, přece jen je to záležitost konce 90. let, ale mě vážně vyškolil. Denně jsme dělali rozhovory s lidmi z ulice, u kterých jste nikdy nevěděl, jak dobrý mluvič přijde. Scenárista sice hosty nějak proklepnul, ale nikdy mi nedokázal svou zkušenost zcela předat, takže jsem nevěděl, jací vlastně budou. Notabene jsme vysílali živě.
 
V průběhu Sedmičky na Nově jsem zjistil, že mi nedělá problém překročit hranici, kdy vám začne být fyzicky nepříjemné, že člověka uvádíte do nekomfortní pozice. To je úkol, do kterého mnoho lidí nechce jít, protože naproti vám pořád sedí jen člověk, se kterým byste normálně tímhle stylem nemluvil.
 
Pamatujete si chvíli, kdy vám přestalo být nepříjemné lidi konfrontovat?Já to někde v sobě měl vždycky. Ale pamatuji si, že jsem potkal editora, který na mě tlačil, abych šel vždy ještě o kus dál. Říkal, že musím přitlačit, protože mi respondenti z tématu po druhé otázce utíkají, a já říkal: „Vždyť jsi to viděl, že byli zpocení a rudí.“ Jeho odpověď zněla: „No jo, ale neodpověděli ti na otázku.“

 
Teď už dokážete vhodný moment, kdy respondenty nechat oddechnout, odhadnout sám?Bylo by asi špatně, kdybych to po tolika letech neuměl. Ale editoři jsou stále naprosto zásadní lidi. Skoro bych řekl, že když si dáte práci, tak nějakého moderátora vždycky vychováte. Ale editor to v sobě buď má, nebo nemá. A já měl opravdu úžasné editory už v rozhlase. Později v Událostech, komentářích jsem narazil na kolegy Honzu Ouředníka a Honzu Rozkošného, kteří se mnou a s Danielou spoluzakládali DVTV, a to byl absolutní game changer.
 
Tohle je asi běžná otázka, ale je potřeba to čas od času prověřit. Máte pořád trému před rozhovorem?No jasně. Před tím, než měl přijít Karel Janeček, jsem říkal kolegům, že jsem na nervy, a ti na mě koukali překvapeně, protože to moc často neříkám. Ale po těch letech je pro mě tréma už čistě motivující záležitost.
 
Proč vás znervóznil právě Karel Janeček?Měli jsme hodně věcí, které jsme chtěli probírat a já do sebe musel nacpat hodně dat a faktů z dávné minulosti. Zároveň jsme měli připravené dvě cesty rozhovoru, u nichž jsem věděl, že se v nich nebude cítit komfortně, a navíc jsem netušil, jak bude reagovat.