Rozhovor s moderátorem a spoluzakladatelem DVTV Martinem Veselovským.
Martina Veselovského určitě znáš jako moderátora DVTV, který se nebojí své hosty dostat za hranice jejich komfortní zóny. Za svou kariéru si prošel zábavním pořadem Áčko, Sedmičkou nebo Událostmi, komentáři. Z České televize později odešel a společně s Danielou Drtinovou, Janem Ouředníkem a Janem Rozkošným založil internetovou televizi DVTV, kde dělá rozhovory s významnými osobnostmi politiky, byznysu nebo kultury.
S Martinem jsme se sešli v karlínském sídle vydavatelství Economia, kde pracuje, a popovídali jsme si o tom, co miluje na komiksech, jak nahlíží na chování novinářů na sociálních sítích nebo o tom, kdy byl naposledy nervózní při rozhovoru. Řeč přišla také na Martinův work-life balance a na to, jak se v informacemi přesycené době orientovat.
K tomu, abychom mohli na podobných rozhovorech pracovat, nám pomáhají naši předplatitelé. Pokud se ti naše tvorba líbí a chceš nás také podpořit, přidej se k předplatitelům nebo si článek rychle odemkni přes SMS.
Co pro vás znamená být novinář?Musím předeslat, že v téhle oblasti nejsem ani vzdělaný ani velký teoretik, takže vycházím jen z praxe. Pro mě novinařina znamená přetavení své zvědavosti do formy, ve které zvládnu jiným laikům mnohdy složitá témata přednést relativně srozumitelně.
Je to pro mě zájem o to, jak věci fungují, proč lidé dělají, co dělají, nebo jak lidé ve veřejné sféře placení z veřejných peněz plní svou funkci. A následně se snažím formou rozhovorů informace správně předat a vysvětlit.
Máte punc autentického novináře, což asi plyne z vaší schopnosti dostat z lidí tu informaci, kterou chcete. Kdy jste se naučil lidi takhle dusit?Dělal jsem čtyři roky talkshow Áčko, které mi dalo asi největší školu rozhovorů. Ten pořad teď možná působí lehce komicky, přece jen je to záležitost konce 90. let, ale mě vážně vyškolil. Denně jsme dělali rozhovory s lidmi z ulice, u kterých jste nikdy nevěděl, jak dobrý mluvič přijde. Scenárista sice hosty nějak proklepnul, ale nikdy mi nedokázal svou zkušenost zcela předat, takže jsem nevěděl, jací vlastně budou. Notabene jsme vysílali živě.
V průběhu Sedmičky na Nově jsem zjistil, že mi nedělá problém překročit hranici, kdy vám začne být fyzicky nepříjemné, že člověka uvádíte do nekomfortní pozice. To je úkol, do kterého mnoho lidí nechce jít, protože naproti vám pořád sedí jen člověk, se kterým byste normálně tímhle stylem nemluvil.
Pamatujete si chvíli, kdy vám přestalo být nepříjemné lidi konfrontovat?Já to někde v sobě měl vždycky. Ale pamatuji si, že jsem potkal editora, který na mě tlačil, abych šel vždy ještě o kus dál. Říkal, že musím přitlačit, protože mi respondenti z tématu po druhé otázce utíkají, a já říkal: „Vždyť jsi to viděl, že byli zpocení a rudí.“ Jeho odpověď zněla: „No jo, ale neodpověděli ti na otázku.“
Teď už dokážete vhodný moment, kdy respondenty nechat oddechnout, odhadnout sám?Bylo by asi špatně, kdybych to po tolika letech neuměl. Ale editoři jsou stále naprosto zásadní lidi. Skoro bych řekl, že když si dáte práci, tak nějakého moderátora vždycky vychováte. Ale editor to v sobě buď má, nebo nemá. A já měl opravdu úžasné editory už v rozhlase. Později v Událostech, komentářích jsem narazil na kolegy Honzu Ouředníka a Honzu Rozkošného, kteří se mnou a s Danielou spoluzakládali DVTV, a to byl absolutní game changer.
Tohle je asi běžná otázka, ale je potřeba to čas od času prověřit. Máte pořád trému před rozhovorem?No jasně. Před tím, než měl přijít Karel Janeček, jsem říkal kolegům, že jsem na nervy, a ti na mě koukali překvapeně, protože to moc často neříkám. Ale po těch letech je pro mě tréma už čistě motivující záležitost.
Proč vás znervóznil právě Karel Janeček?Měli jsme hodně věcí, které jsme chtěli probírat a já do sebe musel nacpat hodně dat a faktů z dávné minulosti. Zároveň jsme měli připravené dvě cesty rozhovoru, u nichž jsem věděl, že se v nich nebude cítit komfortně, a navíc jsem netušil, jak bude reagovat.
Ten rozhovor se podle vás nakonec povedl? Z mého pohledu se to povedlo nám, ale myslím, že z jeho pohledu se to jemu úplně nepovedlo (smích). Měl jsem tam ale těžkou chvilku, když jsem ho upozorňoval na pravopisnou chybu v příčestí minulém v jednom z textů v kampani. To pro mě byla největší výzva za dlouhou dobu. Seděl jsem a periferním viděním jsem zjistil, že tam chyba je. Půlka mozku mi přes tři otázky a odpovědi pracovala na tom, jestli v té větě náhodou není vedle ženského rodu také mužský. Takže jsem byl úplně ve smrti, že mi Karel Janeček řekne, že tam mužský rod je a já budu za úplného debila.
Co vám pomáhá nervozitu překonat?Já ji úplně překonat neumím. Pomáhá mi to, že si nenechávám moc času na to, abych nervózní byl a samotnou přípravu se snažím dotlačit až před samotný rozhovor. Žádný recept nemám, protože na mě žádná z meditačních praxí, které jsem zkoušel, buď nefungovala, nebo jsem je dělal blbě.
Na Twitteru mám plnou schránku tweetů, které jsem ve vzteku rozepsal, ale naštěstí neodeslal.
Jak se chystáte na rozhovory? Vím, že máte tým rešeršistů, ale zajímá mě přímo proces vaší práce.Třeba Karlem Janečkem jsem strávil celou noc z pondělí na úterý, až jsem z toho nemohl spát. Jinak na práci našich rešeršistů je skvělé to, že ji dělají opravdu úžasně, ale zároveň je lákavé začít díky nim svoji vlastní přípravu flákat a nechat ji jen na nich.
Nakousli jsme, že pro vás nefungují meditační cvičení ani praxe. V rozhovoru pro ČRo Proglas jste řekl, že po práci hned vypínáte. Jak to v zahlcení třeba bez těchto cvičení děláte?Pro mě je to naprosto přirozený jev, nijak jsem se o to nezasloužil. Do pracovního stresu mě vrací jen to, že se vzteknu na sociálních sítích.
Ujíždí vám tam nervy?Jo, jo. Na Twitteru mám plnou schránku tweetů, které jsem ve vzteku rozepsal, ale naštěstí neodeslal.
Víte, že ve svých tweetech máte také pravopisné chyby? (smích)Hele! Rozdíl je v tom, že já nekandiduju na prezidenta (smích).
To jsem jen odbočil v souvislosti s Karlem Janečkem, ale zpět k tématu. Twitter máte poměrně silný a jste na něm dost aktivní. Vypadá to ale, že ho nesnášíte. Proč jste na něm mimo práci tedy tak aktivní?Ono pronikání DVTV k divákům se děje právě na sociálních sítích. I přesto, že mě Twitter štve neskutečným způsobem, z podnikatelského hlediska bych považoval za hloupé jej opustit. Byť by se mi někdy chtělo. Navíc ho i přes to, že se tam občas vytočím, používám daleko víc na letadla, kočky nebo komiksy.
Novináři jsou na sítích vcelku aktivní obecně. Je správně, aby zpravodajci na sítích působili mimo kočky, komiksy a letadla?Jestli se ptáte na veřejnoprávní novináře, tak vím, že Česká televize přijala určitý dodatek k etickému kodexu, kde mají pravidla, myslím, jasně vymezená. Když si novinář dá disclaimer, že jeho tweety nevyjadřují názory redakce, je to hezké, ale podle mě nefunkční. Výrazné tváře, jako je Václav Moravec nebo Jakub Železný od jejich instituce neoddělíte.
To, že jsou na sítích aktivní, mi přijde v situaci, kdy je teď Česká televize pod tlakem, spíš kontraproduktivní. Přeci pokud se novináři ve vysílání drží toho, že z nich nemá být patrná politická preference, nevím, proč by se to nemělo dodržovat na sociálních sítích.
Když diskuse přesáhne do osobních útoků, výhrůžek násilím, tak myslím, že je správné komentář odstranit a člověka poslat do bloku.
Platí to i u novinářů ze soukromých institucí?Tam je to jedno. Ty si platíte dobrovolně, žádnou formou daně.
Nemůže jejich aktivita ale ublížit důvěře v média? Je tady přece víc pohledů než jen, jestli si je platím, nebo neplatím.To asi nedokážu posoudit, protože to v sobě skrývá míru generalizace a já nemám data. Asi jo, ale nevím, jak sítě vypovídají o reálné společnosti.
Máte pocit, že se ve veřejném prostoru daří udržet rozumná diskuse?Na sociálních sítích se nedaří udržet rozumného vůbec nic. Podle mě představují potenciálně nebezpečný prostor. Mám pocit, že vytahují z lidí jejich skryté horší stránky, které by za jiných okolností nenechali probublat ven.
Jak se stavíte ke komentářům na sítích, které jsou často nenávistné?Já komentáře na platformách DVTV čtu často jen pro to, abych se podílel na eliminování těch, které přesahují všechny myslitelné hranice a případně je skrýval nebo mazal. Když diskuse přesáhne do osobních útoků, výhrůžek násilím, tak myslím, že je správné komentář odstranit a člověka poslat do bloku.
Sociální sítě napomáhají i ke vzniku tzv. "alternativních fakt". Přemýšlíte o tom, jak se člověk v takové záplavě informací dokáže neztratit?Pokud se ptáte na nenovináře, tak mohu vycházet jen ze zkušeností, které mám u mých dvou dcer. U Rózy a Viki mám pocit, že se se sítěmi naučily žít víc než třeba já a lépe se dokážou zahlcení ubránit. Myslím, že mladá generace se dostane k velmi podobnému modelu, který fungoval ještě dávno před sociálními sítěmi.
Člověk si prostě vybere weby, které vás budou v názorech utvrzovat, nebo si bude číst i ty, u kterých se bude trápit, protože s nimi nesouhlasí. Moje dcery se sítěmi zachází vlastně stejným způsobem a po našem vzoru, myslím, filtrují názory od informací.
Mám velkou výhodu, že mám vedle sebe svou ženu, která je mi velkou pomocí v momentě, kdy bych mohl tápat v tom, co je ještě cajk a co už není.
Vy je k tomu vychováváte aktivně?Ne. My jim jenom chodíme příkladem. Zjistili jsme, že vychovávání ve smyslu „ukážu ti, jak to budeš dělat“ u našich dětí moc nefunguje.
Jak jdete příkladem?My jsme se ženou novináři oba a naše dcery byly pasivními a teď i aktivními účastnicemi našich debat o rozhovorech, o novinářské práci i o informacích, které jsme se ženou konzumovali.
V rozhovoru pro Proglas jste řekl, že je pro vás důležitá možnost se i po všech svých rozhodnutích podívat na sebe do zrcadla. Jaké jsou vaše osobní etické hodnoty?Já mám velkou výhodu, že mám vedle sebe svou ženu, která je mi velkou pomocí v momentě, kdy bych mohl tápat v tom, co je ještě cajk a co už není. Ale asi v tom není potřeba hledat žádné raketové inženýrství. Dá se to zjednodušit na to, aby se člověk nechoval jako hajzl, nepodrážel lidi a nelhal a z toho pak nějaká korouhev vyvstane a ukáže, jakým směrem se vydat.
Máte něco, za co se na sebe podívat nemůžete?No jéje. Ale to jsou věci, které zůstanou schované.
Když se řekne Martin Veselovský, představím si seriózního pána v obleku. Teď tu sedím s Martinem Veselovským v anime tričku. Co je skutečnější Martin?Anime tričko. V kvádru nechodím ani do práce a převlékám se do něj jen při rozhovorech. A musím říct, že jsem se dneska rozhodoval, jestli si mám obléct triko s Lilo a Stitchem, nebo tohle (smích).
Odkud pramení vaše nadšení pro tenhle druh kultury? Někdy v 80. letech mě vzal strejda na Parcon (setkání fanoušků sci-fi v Pardubicích a později v Praze – pozn. redakce) a já z toho padl na záda, protože jsem viděl burzu zahraničních komiksů. Za ušetřené peníze jsem si koupil nějakého německého Conana, kterého jsem začal obkreslovat, protože mám od táty trochu geny na kreslení, a už to jelo.
Na gymplu jsem pak chodil do sci-fi klubu RUR a po celé devadesátky kupoval všechno, co tu ve sci-fi a fantasy vyšlo. Třeba takový Zaklínač byl v době svého prvního vydání jak rána palicí do hlavy!
Říkal jste, že máte geny na kreslení. Ilustrujete fejetony své ženy. Odpočíváte při tom? Jak bych vám to vysvětlil… Moje žena pracuje pod tlakem. Takže když ona text dopíše, zbývají mi třeba jen dvě hodiny na to, abych něco nakreslil. Navíc to, co mě na první dobrou napadne, považuje Monika často za spoiler, takže návrhy musím měnit a pod tlakem tedy musím pracovat taky. Teď jsem si ale pořídil k Ježíšku grafický tablet, tak uvidím, jak se to změní. Mám víc a víc chuť se do kreslení pustit.
Na závěr bych vás poprosil o doporučení čtenářům. Co má člověk dělat, aby se udržel v obraze, když není novinář?Na to je těžká odpověď. Nedokážu si totiž představit, že bych se v obraze udržoval jinak, než jak to dělám. Pokud se chcete udržet ve své názorové bublině, stačí vám přečíst si pár článků v médiu, které je vám blízké. Pokud ale chcete jít za hranice své názorové bubliny, musíte se připravit na to, že budete muset sledovat víc médií, asi budete muset mít i nějaká předplatná a počítat s tím, že vám to zabere poměrně dost času.
