Ruska Katerina o válce na Ukrajině: Všechno, co se nyní děje, je následkem toho, že jsme zaútočili jako první. Je to naše vina

„Zatýkají děti, vyhazují lékaře a nutí nás povídat si v tajnosti, skrytí za našimi dveřmi, a bát se toho, jestli nás nechytí při rozhovorech o válce," říká jednatřicetiletá Katerina. Refresher se s ní spojil přes videohovor. Připojila se k nám z obývacího pokoje svého moskevského bytu, který už příliš často neopouští. Centru města se prakticky vyhýbá a o politické situaci či válce na Ukrajině mluví jen s evropskými kolegy nebo malou skupinkou kamarádů. Osobně, aby o tom nezůstaly žádné důkazy.

Její jméno jsme na její žádost změnili, protože jí v současné situaci hrozí přísné tresty a potenciálně by mohla přijít i o práci. Pracuje ale v mezinárodním korporátu a je součástí mezinárodního týmu. Zvažuje, kam se odstěhuje, neboť Rusko, které nyní sleduje, už prý není země, kterou znala. V rozhovoru pro Refresher popisuje, jaká je v ruské společnosti momentálně atmosféra. 

Ruskou invazi na Ukrajinu sledujeme živě každý den. Rozhovory s dalšími Rusy, ale i Ukrajinci, kteří reagují na současnou situaci, najdeš v této sekci článků. Více takového obsahu budeme moci dělat jen s tvojí podporou, přidej se do klubu Refresher+.

Už to není moje Rusko

Třicátnice, která žije v Moskvě s manželem a malým synem, přišla teprve před několika měsíci o dceru, která podlehla mozkové obrně. S pětiletým chlapečkem proto o válce zatím nemluví, je ráda, že překonal prvotní zármutek. Sama při pohledu na zprávy o aktuálním dění říká, že tomu pořád nemůže uvěřit.

Katerina se věnuje řadě dobrovolnických a společensky prospěšných aktivit. Mentoruje ženy, které se chtějí vrátit do práce a budovat si kariéru po mateřské, a vede také podpůrnou mezinárodní skupinu pro matky s dětmi s mozkovou obrnou. Kromě toho pracuje se ženami, které podobně jako ona přišly o dítě.

Některé z nich pocházejí z Ukrajiny, už se jim podařilo ze země utéct. „Jedna z nich žila v blízkosti Kyjeva, kde došlo k bombardování několikrát. Několik dní se skrývali ve sklepě, kde neměli ani přístup k vodě, nakonec se jim podařilo dostat do Polska.“

Její další kamarádka je z Charkova, zná ji přes podpůrnou skupinu pro rodiče dětí s mozkovou obrnou. Nyní jsou již v Itálii. „Aby se v tomto století lidé skrývali ve sklepě nebo ve svém bytě kvůli nějaké válečné operaci... je to děsivé a bolestivé. Každý den jsem znovu prožívala bolest jako tehdy, když mi dcera umřela v náručí. Prožívám to s nimi, vím, že neustále žijí ve strachu z toho, kdy útoky zasáhnou i je.“

Před vypuknutím války se moc nevěnovala politice, nesledovala ji a teď má pocit, že se něco pokazilo. Říká, že Rusko miluje, také miluje život v Moskvě, a přestože je ráda, že má kariéru v mezinárodní firmě, díky které poznává i jiné kultury, na tu ruskou nedá dopustit. „Proto mi současná situace láme srdce. Mám pocit, že jsem přišla o svou zemi.“

V týmu má lidi z Ruska, ze střední i jižní Evropy a říká, že si dobře rozumějí. O válce se ale baví jen s kolegy z jiných evropských zemí. „U nich se cítím bezpečně a svobodně a vím, že mají na situaci stejný pohled. Můžu se s nimi podělit o své pocity a názory. Ale s ruskými kolegy, dokonce i se svými kamarády z Ruska, je to úplně jiné. Nikdy o válce nemluvíme, zejména ne na veřejnosti.“