Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S Martinou Feitovou o designu, módě a recyklování použitého oblečení.
Martina Feitová začala vytvářet recyklovanou módu, když byla čerstvě na mateřské. Podnikání jí dalo svobodu a zároveň možnost dělat něco smysluplného. Zároveň přiznává, že kdyby měla od začátku počítat zisk, nikdy by ve své tvorbě nepokračovala.
„Velké úskalí recyklované módy je, že je někdy těžké naplánovat, jak budou věci přesně vypadat. Ty si můžeš říct, že bys chtěla vytvořit nádhernou minimalistickou kolekci, ale kolikrát přijde taková barevnost, že se to zkrátka ovlivnit nedá,“ říká v rozhovoru o módě vytvořené z věcí z druhé ruky.
Jak ses dostala k tomu, že budeš vytvářet módu z věcí, které by už by třeba nikdo nenosil?
Úplně na začátku jsem prodávala vintage módu na bleším trhu na Tylově náměstí. Byly to vlastně moje nenošené věci, které už jsem chtěla poslat dál. Přišlo mi to hrozně super a díky tomu jsem udělala Facebookovou stránku Recycle with love a potom jsem začala pořádat i vintage markety. Když bylo mojí dceři Emce deset měsíců, tak jsem úplnou náhodou narazila na to, že se tady na Letné ve Veverkově ulici uvolnil prostor a nevím proč, ale nějakým šíleným způsobem jsem si myslela, že je to skvělý nápad. Instagram jsem si založila až s obchodem. Tehdy ale nefungoval tak jako dnes.
Recycle Store Zdroj: Katarina Bell / Recycle Store
Takže první myšlenka založit obchod s vlastní lokací přišla, až když jsi viděla volný prostor?
Jednou jsem šla z focení na kafe do Bistra 8 a uslyšela: „Hele, uvolnilo se tady místo, nechceš kontakt?” Já si řekla: „Jo proč ne.” Potom jsem stála před obchodem, koukala na domy okolo a říkala si, třeba se sem jednou i nastěhujeme a za dva měsíce se tak stalo. Takže bydlíme přímo v domě nad obchodem. Od té doby všem říkám, že to, na co myslíš nebo co si přeješ, je splnitelné.
Kdy přišla na řadu tvoje vlastní tvorba?
Na začátku jsem s vintage módou prodávala i tvorbu jiných mnou vybraných autorů a myslím, že právě to mě inspirovalo. Vintage móda mě bavila v tom, že jsem dělala selekci a bylo to něco speciálního. Potom už ale vintage začalo být a momentálně i je, mainstreamovou záležitostí. Jsem ráda, že jsem tomu takhle unikla. Někdy se lidé omezují a myslí si, že něco nemůžou. Když se ale uvolníš, zjistíš, že je dost dobře možný všechno. Já jsem si třeba řekla, že od léta už budu prodávat jen předělané věci a udělala to. Kdybych si tu myšlenku nedovolila, tak by se to nestalo.
Potom jsem si třeba řekla, že už tu nechci být a bude místo mě prodávat někdo jiný a nikdy už jsem tu od té doby nebyla. Během covidu jsem si zase řekla, že bude otevřeno jen ve čtvrtek – a je otevřeno jen ve čtvrtek.
A pak se ti najednou stane, že přijdou turisti a překvapí tě, když si kvůli otvíračce obchodu dokonce i přerezervovali jízdenku domů. To jsou momenty, kdy si řekneš, že je až neskutečné, že to jde. Zvlášť když si uvědomím, že obchod byl před „covidem” otevřený 7 dní v týdnu. Ale covid mě naučil ještě víc si uvědomit, že ten obchod musí bavit hlavně mě, i když jde o byznys.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Co Martina považuje za největší překážku v podnikání
Nejsem dobrá na čísla. Když vyděláš neznamená to, že je to čistý příjem. To si myslím, že je někdy základní chyba lidí, co něco vytváří. Často si neuvědomujeme, že něco jiného je peníze otočit a něco jiného je vydělat. Já jsem to dělala hlavně srdcem a tím, že mě to bavilo. Kdybych to takhle nedělala a měla od začátku počítat zisk, tak bych nikdy nepokračovala. Myslím ale, že se to pořád ještě učím, že se stále učím, jaká musí být cena zboží, aby to celé dávalo smysl.
Měla jsem obrovské štěstí, že jsem začala při mateřské. Ty markety předtím, byly jen takové hobby, ale nebyl to hlavní příjem. Obchod jsem si otevřela, až když jsem šla na mateřskou. Skutečně podnikat jsem tedy začala až s miminkem, což je podle mě úplně nejlepší začátek pro každou podnikající ženu. Nemusíš platit sociální a zdravotní a dostáváš rodičovský příspěvek, takže pro mě to byla obrovská výhoda a díky tomu to pokračovalo. Znám ale spoustu lidí, kteří něco vytvářeli a byli nešťastní, že jim to nejde, že si to nikdo nekupuje. I já se ale po tolika letech stále učím, že když něco vytvořím, neznamená to, že to musí být prodané do dvou měsíců. Tvůrci ale často zlevňují a nechají se tím strhnout.
Bála ses do toho jít?Já jsem nevěděla do čeho jdu. V listopadu jsem dostala prostor a v lednu jsme otevřeli. Po otevířačce jsem tady najednou seděla s 10měsíčním miminem a připadala si krapet divně. Nedošlo mi, co to vlastně znamená si otevřít obchod s tak malým dítětem. Pak ale po krátké době díky obchodu jsem navázala nová přátelství, zákazníci se zamilovali do Emky a chodili pak třeba i za ní. Zpětně musím říct, že to bylo lepší než být máma, která je většinu času sama, kočárkuje po parcích a doufá, že se potká s kamarádkou. Teď už to s druhým dítětem zase nechápu a už to nepotřebuju, tehdy to ale bylo fajn.
Recycle Store Zdroj: Táňa Lvovska / Recycle Store
Co byly největší překážky toho podnikání?
Největší překážka je asi, když si nevěříš. Myslím, že sebedůvěra v to, co děláš a že tě to baví, je ta největší hodnota. Od toho se odvíjí úplně všechno. Když tomu věříš, tak si i naceníš správně, co prodáváš. Jasně, že je dobré mít i nějaké know-how a pokračovat v sebevzdělávání ve svém oboru. Ale zpětně musím říct, že znalosti bez důvěry v to, co děláš, jsou k ničemu.
Takže jsi to dopředu neměla promyšlené?
Ne, jsem spontánní typ. Napříkla i původní název Recycle with love mě časem omrzel, jen jsem nevěděla, jak ho přeměnit. Vymyslela jsem ho jen tak přirozeně bez velkého konceptu. Přitom při tvorbě značky se většinou snaží lidé vytvořit ucelenou identitu, kterou moc často nemění. A tohle naučený klišé se snažím bořit. Každý rok nebo někdy snad i každého půl roku logo obchodu měním ve spolupráci s různými umělci nebo grafiky. Vznikají z toho limitované kolekce oblečení.
Je pro tvojí značku tedy ikonické to, že děláš tyhle limitované kolekce?
Myslím si, že ano. Nové kolekce jsou neopakovatelné. To vše vychází z toho, že přetvářím second-hand oblečení a žádný kus není stejný. Během těch 7 let jsem i měla chuť vytvářet lidem oblečení na zakázku, ale taky to není nejjednoduší cesta.
Taky často uvažuju nad tím, že když produkuješ něco nového, co se hned nebude nosit nebo nevíš, kdo to bude nosit a jestli se to prodá, tak je to taky neekologické, i když to děláš ze starých věcí. Koncept a filosofie produkce jsou zkrátka neeokologické samy o sobě.
Zažila jsi na téhle cestě v podnikání nějaké „aha zjištění”, u kterého sis řekla, že kdybys to věděla dřív, tak by se ti to vlastně dost hodilo?
Asi ta víra v to, co děláš. Myslím, že tady v Čechách a zvlášť holky si obecně málo věří. Tahle generace si možná bude věřit až moc a bude to zas z extrému do extrému. Takže rozhodně větší sebedůvěra by možná mé tvorbě prospěla, ale určitě ten proces a ta cesta k sebepoznání jsou taky důležitou součástí.
Měla jsi nějaké krize?
Krize je vždycky, pořád člověk pochybuje. V té pochybnosti ale zároveň vidím důvod, proč pokračovat. Nikdy není nic černobílé a jen negativní.
Na webu jsi jednou psala, že koupí lidi podpoří tebe a Emu, byly jste na to někdy samy?
V jednu chvíli jo a tohle nás obě živilo. Nebylo to jednoduché, ale díky tomu obchodu jsem si to mohla dovolit a v jednu chvíli jsem si uvědomila, že můžu udělat něco, co spousta žen udělat nemůže – rozejít se a být matka samoživitelka. Ten obchod mi dal svobodu. My si tady v Praze žijeme v takové bublině, ale spousta žen takové životní rozhodnutí kvůli financím udělat nemůže.
Máš hodně zákazníků ze zahraničí?
S covidem jsem začala hodně tlačit on-line prodej a sklízet, co jsem si zasela v předchozích letech. Mám to štěstí, že mi přicházejí i objednávky ze zahraničí. Posílám balíky i do Japonska, New Yorku, Los Angeles ale třeba i do Holandska.
Podepsala se pandemie nějak na Recycle storu, nebo to spíš nabudilo právě ten web?
Pandemie hlavně nabudila mě v tom, že jsem si začala dělat věci víc podle sebe. Ten web ale taky samozřejmě, protože nebyla jiná možnost. Když to přišlo, nezačala jsem zoufat a říkat si: „Co teď budu dělat?”. Ale snažila se opět najít způsob, jak pokračovat dál a ještě lépe.
Co tě motivuje?
Možná mám pořád zažitý takový ten narativ z dětství, že člověk chce být v něčem „nejlepší”. Zároveň to je ale moje potřeba být kreativitní a tvůrčí. Tvořím teď hodně pletené věci, které jsou z nevyužitých vlněných klubek. A je to úplná posedlost. Dokončím jeden svetr a už se nemůžu dočkat, až si vyberu další barevnost a udělám něco nového. Hodně mě na tom baví, že nikdy nevím, co udělám.
Velké úskalí recyklované módy je, že je těžké naplánovat, jak věci budou přesně vypadat. Vlastně upřímně už jsem si zvykla na ten organický postup při tvorbě. Ty si můžeš říct, že bys chtěla vytvořit nějakou nádhernou minimalistickou kolekci, ale kolikrát přijde taková barevnost, že se to zkrátka ovlivnit nedá. Trochu někdy závidím designérkám, že si svojí tvorbu mohou lépe promyslet a pracovat s materiály, které si zvolí, aby vytvořily ucelenou kolekci. Ale to by asi Recycle jako projekt ztratil svoji autenticitu.
Co bys chtěla svojí tvorbou předávat?
Asi bych řekla, že poskytuju možnost oblékat se lokálně a udržitelně. Zároveň ale i příběh, že koupí mého oblečení podporuješ to, že je možný být jako jedinec kreativní, mít obchod, být máma se dvěma dětmi a vůbec to realizovat.
Když tady lidi vidí na stole šicí stroje jsou z toho často nadšení a ptají se mě, jestli oblečení přešívám a vytvářím přímo já. Mě se to hrozně líbí, že když sem někdo přijde a potká mě, tak se přímo potká s tvůrcem. Popovídá si se mnou a hned tím získá úplně jiný vztah ke kousku, který si tu zakoupí. Zná jeho cestu, kdo ho vytvořil a místo, kde vzniklo.
Všechno vyrábíš sama?
Dřív jsem měla švadlenku, ale momentálně vše vytvářím sama. Respektive momentálně s mojí druhou čerstvou dcerou Julií. I když je ten proces časově náročnější, tak si myslím, že je to lepší, protože všechny věci nesou kus mé energie a můj rukopis.
Učila ses šití a všechny techniky za pochodu?Je to tak. Háčkovat mě potom naučila jedna paní z projektu Elpida pro seniory. K ručním pracím jsem byla ale vedená od dětství.
Co jsou pro tebe nejdůležitější milníky za těch sedm let?
Celý ten obchod je jeden velký milník v mém životě, ale obě moje dvě dcery jsou s tím dost propojené. Osobní život se mi promítá i do tvorby. Různé moje podoby, různé moje životní etapy. Vše se dá číst v tom, co vytvářím. Moje druhé těhotenství a narození mé druhé dcery mě vrátilo zpátky k ženskosti a ještě víc podpořilo víru v individualitu a krásu každého jedince.
Pro koho je tvoje móda? Všimla jsem si, že jí nosí hodně lidi na ravech.
Super je, že já ani nevím, kdo ji nosí. Nebo spíš já jsem máma od dvou děti a na rave už se moc nedostanu. Ale móda, kterou vytvářím je pro všechny, ale je pravda, že ji nosí ale hlavně mladí lidé.
Spolupracuješ s jinými lokálními tvůrci?
Limitované kolekce jsou vytvořeny ve spoupráci s jinými tvůrci. Já se snažím spolupracovat hlavně s lidmi, u kterých mě zaujala jejich tvorba. Dělala jsem třeba kolekci s Kristýnou Kulíkovou a to mělo obrovský ohlas. Ty lidi ale většinou nehledám, musí mě prostě někdo zaujmout.
Nemáme, a bylo to skvělý uvědomění. Protože jako rodič si řekneš, že chceš toho tvora, co se narodí respektovat a brát ho přesně takového, jaký bude. Pak ale nastane období, kdy začne nosit věci, se kterýma se neztotožňuješ. Když jsme chodili třeba do školky, Ema si vybrala oblečení, já se na ni podívala a říkala si: „Takhle půjdeš ven”? Ale pak si jsem si vzápětí uvědomila: „Jo, takhle půjde, protože to je ona a je to její volba a její styl.” Potom jsem se oblékla já a vždycky mě bavilo,jak občas jsme svými kombinacemi oblečení budili na ulici pozornost.
Moje tvorba se ale Emce líbí. Nedávno mi sama od sebe řekla, jak jsem šikovná a že mi vše jde tak krásně. Tohle slyšet od své lehce už pubertální dcery mě chytlo za srdce. Myslím, že jí moje tvorba ovlivňuje aniž bych to cíleně zamýšlela. Líbí se mi i to, že reálně vidí, co její máma dělá. Spousta dětí vidí své rodiče odcházet do práce a pak se zase vracet. Ona vidí ten kreativní tvůrčí proces a myslím, že to vlastně ani nevnímá, že je to práce. Prostě cítí a vidí, že dělám to, co mě baví.
