Začít podnikat na mateřské je nejlepší startovní pozice. Nejvíc tě brzdí, když si nevěříš, říká designérka

Martina Feitová začala vytvářet recyklovanou módu, když byla čerstvě na mateřské. Podnikání jí dalo svobodu a zároveň možnost dělat něco smysluplného. Zároveň přiznává, že kdyby měla od začátku počítat zisk, nikdy by ve své tvorbě nepokračovala.

„Velké úskalí recyklované módy je, že je někdy těžké naplánovat, jak budou věci přesně vypadat. Ty si můžeš říct, že bys chtěla vytvořit nádhernou minimalistickou kolekci, ale kolikrát přijde taková barevnost, že se to zkrátka ovlivnit nedá,“ říká v rozhovoru o módě vytvořené z věcí z druhé ruky.

Jak ses dostala k tomu, že budeš vytvářet módu z věcí, které by už by třeba nikdo nenosil?

Úplně na začátku jsem prodávala vintage módu na bleším trhu na Tylově náměstí. Byly to vlastně moje nenošené věci, které už jsem chtěla poslat dál. Přišlo mi to hrozně super a díky tomu jsem udělala Facebookovou stránku Recycle with love a potom jsem začala pořádat i vintage markety. Když bylo mojí dceři Emce deset měsíců, tak jsem úplnou náhodou narazila na to, že se tady na Letné ve Veverkově ulici uvolnil prostor a nevím proč, ale nějakým šíleným způsobem jsem si myslela, že je to skvělý nápad. Instagram jsem si založila až s obchodem. Tehdy ale nefungoval tak jako dnes.

 
Takže první myšlenka založit obchod s vlastní lokací přišla, až když jsi viděla volný prostor?

Jednou jsem šla  z focení na kafe do Bistra 8 a uslyšela: „Hele, uvolnilo se tady místo, nechceš kontakt?” Já si řekla: „Jo proč ne.” Potom jsem stála před obchodem, koukala na domy okolo a říkala si, třeba se sem jednou i nastěhujeme a za dva měsíce se tak stalo. Takže bydlíme přímo v domě nad obchodem. Od té doby všem říkám, že to, na co myslíš nebo co si přeješ, je splnitelné.

Kdy přišla na řadu tvoje vlastní tvorba? 

Na začátku jsem s vintage módou prodávala i tvorbu jiných mnou vybraných autorů a myslím, že právě to mě inspirovalo. Vintage móda mě bavila v tom, že jsem dělala selekci a bylo to něco speciálního. Potom už ale vintage začalo být a momentálně i je, mainstreamovou záležitostí. Jsem ráda, že jsem tomu takhle unikla. Někdy se lidé omezují a myslí si, že něco nemůžou. Když se ale uvolníš, zjistíš, že je dost dobře možný všechno. Já jsem si třeba řekla, že od léta už budu prodávat jen předělané věci a udělala to. Kdybych si tu myšlenku nedovolila, tak by se to nestalo.

Potom jsem si třeba řekla, že už tu nechci být a bude místo mě prodávat někdo jiný a nikdy už jsem tu od té doby nebyla. Během covidu jsem si zase řekla, že bude otevřeno jen ve čtvrtek – a je otevřeno jen ve čtvrtek.

A pak se ti najednou stane, že přijdou turisti a překvapí tě, když si kvůli otvíračce obchodu dokonce i přerezervovali jízdenku domů. To jsou momenty, kdy si řekneš, že je až neskutečné, že to jde. Zvlášť když si uvědomím, že obchod byl před „covidem” otevřený 7 dní v týdnu. Ale covid mě naučil ještě víc si uvědomit, že ten obchod musí bavit hlavně mě, i když jde o byznys.