Co kdybychom vzali 2D výsledky z CT a magnetické rezonance a vymodelovali z nich orgán ve virtuální realitě? David Sibřina dostal přesně takový nápad a pro lékaře v IKEM jej zrealizoval.
Virtuální realita je budoucnost, v níž prakticky již žijeme. Sice ještě jsme poměrně velký kus od situace, v níž bychom se mohli ponořit do světa mimo svět, kde bychom dýchali, cítili a žili realitu jedniček a nul opravdu „na vlastní kůži“, ale pomocí nástrojů do ní dokážeme nakouknout i dnes. Stačí vlastnit VR headset, který je již poměrně cenově dostupný, a ochutnat lákavou vizi zítřka.
A jistě tě napadne, že využití virtuální reality neleží pouze ve sférách gamingu či sledování filmů z různých úhlů – asi není překvapení, že VR figuruje zejména ve spojení s vědou. V České republice máme i jednu zajímavou raritu, a to je příprava na operační zákroky ve virtuální realitě.
Konkrétně se jedná o spojení zejména s operacemi jater. Ve virtuální realitě se vymodeluje orgán, na němž si mohou doktoři prohlédnout, jakým způsobem operaci provést. Aplikaci vyvinul mladý IT specialista David Sibřina, jenž jako vývojář v Institutu Klinické a Experimentální Medicíny (IKEM) v Praze schopný vytvořit model orgánu „na míru“. Jak moc je vývoj daleko, jak to celé funguje, a co to znamená pro budoucnost medicíny jsme se zeptali za tebe.
- Jak se modelují játra ve VR
- K čemu je to vlastně dobré
- Jestli zde existují potenciální rizika
- Které další orgány jsou v hodné k vytváření modelu
- Jaká je budoucnost spojení VR a medicíny
Web Seznam Zprávy napsal: „IKEM je díky bývalému vývojáři her průkopníkem hi-tech medicíny.“ Souhlasil byste s tímto výrokem? To je strašně zavádějící téma. Myslím, že nejdeme cestou revoluce, ale evoluce. Je fakt, že tu virtuální realita byla i předtím, ale během koronaviru se s ní prakticky roztrhl pytel. Začala se prodávat i pro domácí použití a tak dále.
Co z vás tedy dělá průkopníka?
Řekl bych, že vzhledem k informacím, které jsme nasbírali, jsme průkopníci VR v kombinaci s operací jater, zejména onkologických, a v tom, že jsme schopni vytvářet modely orgánů na denní bázi. Podle toho, co zatím víme, si myslíme, že jsme průkopníky spojení VR v klinickém prostředí.
Sbíráme totiž data z každodenního provozu a průměrně děláme alespoň 4 modely týdně. Příprava a sběr dat musí být precizní a je nutné, aby se eliminoval lidský error. Jiné studie, které se týkají VR a operačního plánování, se většinou na ty případy dívají zpětně.
