Se studentkou psychologie Alenou Spálenskou o tom, jaký je život s ADHD, proč to není „nemoc zlobivých dětí“, proč je důležité mít ADHD diagnostikované, i o tom, z jakých důvodů se rozhodla o tomto syndromu založit osvětový profil.
Je studentkou druhého ročníku Psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na stejné škole má vystudovanou i Žurnalistiku. Jedním z logických vyústění této kombinace tak pro Alenu bylo založení informačního profilu o ADHD, které jí bylo diagnostikováno nedávno. „Jsem speciální – řekli mi to v poradně,“ vtipkuje Alena. Humor je jí ostatně přirozený: „Tím, jak člověka s ADHD trochu nudí normální realita, vyhledává větší zábavu a bývá díky tomu zábavnější,“ vysvětluje v rozhovoru pro Refresher.
Jak bys přiblížila život s ADHD lidem, kteří s touto diagnózou nežijí?
Je náročné někomu přibližovat něco, co sám nezažil, to je jako snažit se představit si barvu, kterou jsi nikdy neviděla. Když se můj kluk dozvídal o tom, co ADHD je, tak mi říkal, že mu to připomíná jeho potom, co někde chlastal. Takovou tu mentální kocovinu. Třeba ti ani není blbě, ale ten den prostě nic neuděláš, do ničeho se ti nechce, neudržíš myšlenku. Takže šlo by to připodobnit k takové roztěkanosti po kocovině.
Ale jinak je to zkrátka úplně jinak fungující mozek. Teď tedy beru medikaci, takže asi dokážu trochu pochopit, v čem se můj mozek liší od ‚normálních‘ lidí. S ADHD je to tak, že si sednu, že budu dělat něco do školy, ale než se ten mozek na práci naladí, tak to trvá třeba hodinu. I když chci začít hned, tak to prostě nejde. Pořád odbíhám dělat jiné věci, jdu do ledničky, vzpomenu si, že nemám věci na psaní. Ani to není, že bych chtěla odbíhat, ale moje hlava je jako televize, jejíž ovladač drží někdo jiný a neustále přepíná kanály. Je těžké pak něco skutečně začít dělat, udržet pozornost. A tak to má člověk s ADHD úplně se vším – i s dlouhodobými cíli nebo s motivací do života.
Já ADHD nejspíše nemám, tobě bylo relativně nedávno diagnostikováno. Nyní proti sobě sedíme v kavárně a povídáme si. Jak se bude lišit tvé a mé prožívání tohoto – předpokládejme – hodinového rozhovoru?
Teď mě třeba napadá, že bych ráda dělala něco s rukama – třeba cvakala propiskou. Cítím, že mám v sobě nevybitou energii, kterou bych na něco ráda zaměřila. Což ty asi nemáš. Je to jako kdybys seděla na špendlíku a stále bys něco chtěla dělat. Máš tu potřebu a touhu, ale není, kam ji nasměrovat. A když tu přebytečnou ‚energii‘ někam nenasměruješ, tak ona to udělá za tebe, a to jsou pak ty rozbíhající se myšlenky. Třeba fidget spinner, hračka z roku 2016, vznikla pro lidi s ADHD, aby měli co dělat s rukama a lépe se soustředili. Až pak se z toho stala hračka pro všechny.
Mám také tendenci neustále kontrolovat mobil. Kdybychom si to teď prohodily a já kladla otázky tobě, tak kdybys řekla něco, co by mě zaujalo, tak bych nad tím začala přemýšlet a zapomněla bych tě vnímat. A tak to mám pokaždé, když mi někdo něco říká.
Na svém osvětovém profilu Můj ADHD mozek píšeš: „Není to nemoc zlobivých dětí,“ čímž odkazuješ k tomu, že se dlouho předpokládalo, že se ADHD týká převážně dětí – což tak není, často přetrvává do dospělosti. Jak ovlivňuje životy dospělých?
Co se dozvíš po odemknutí?
- Co je „časová slepota“ a jak ovlivňuje život lidí s ADHD
- Jak ADHD ovlivňuje vztah k jídlu
- Proč o své diagnóze poprvé začala přemýšlet díky TikToku
- Proč je důležité mít ADHD diagnostikované
