Alena Spálenská o životě s ADHD: Není to handicap, je to skrytá výjimečnost. Troufám si říct, že jsem díky němu vtipná

Předpokládalo se, že je to nemoc dětí, protože jak člověk dospívá, tak se ADHD naučí maskovat. Odkouká, jak se chovají ostatní, co společnost očekává, co je žádoucí, a to pak napodobuje. Proto je i mnoho profesionálů přesvědčených, že ADHD neexistuje. Na dospělých to často nevidíte, protože oni sami nechtějí, abyste to viděli.

V pracovním životě je typická neschopnost přijít včas a nedodržování deadlinů. Lidé s ADHD mají takovou libůstku, která se jmenuje časová slepota. Váže se to k časovému horizontu – je to bod v budoucnosti, který vám ještě připadá reálný. Když se ty teď zamyslíš nad tím, co tě v blízké budoucnosti čeká, tak si dokážeš vizualizovat to, co vše budeš dělat. A to dokážeš na pár týdnů či měsíců dopředu. Takový mentální kalendář. Ale člověk s ADHD to tak má maximálně na týden nebo pár dní dopředu. Tím, že si to nedokáže vizualizovat, tak mu to přijde nereálné. Tím pádem nemá žádný plán, jak si vše naplánovat, aby to stihl – což vede k tomu, že nutně nějaký deadline shoří. Jak kdyby každý ‚normální‘ člověk měl v hlavě kalendářovou aplikaci a člověk s ADHD ji nemá.

Ovlivňuje to také způsob, jakým si celkově organizuješ čas. Je úplně normální si naplánovat tři věci na jeden den, protože nějak nedokážu vizualizovat, že to všechno nejde stihnout. Než jsem začala brát prášky, tak jsem každý den říkala, že musím zamakat, že dnes stihnu vše, co hoří. Stejně jsem si ale během dne pokaždé ‚na chvilku‘ sedla na gauč odpočinout a otevřela si k tomu nějakou sociální síť. A z chvilky se potom stalo několik hodin. A já vůbec nevěděla, kam ten čas zmizel. Večer jsem každý den šla spát s tím, že jsem neudělala vůbec nic. A takto každý den, celý den, celý život. I když člověk fakt chce, a vymýšlí, jak to udělat, třeba si plánuje dny bez sociálních sítí, tak to prostě nejde. Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě neschopná a závislá na sociálních sítích, když se od nich nedokážu odlepit a dělat něco produktivního. Pak jsem začala brát prášky a najednou to šlo samo.

Jaké jsou méně očividné projevy ADHD? Jaké symptomy této diagnózy lidi třeba překvapují?

Lidé s ADHD jsou často kreativní a tvořiví. Je to dané tím, jak jejich mozek přirozeně utíká a rozbíhá se do různých směrů, tak spojuje věci, které by ostatní lidi nenapadlo spojit. Jejich mozek je takový rychlejší. Když se pak třeba někde nudíš, tak v hlavě vymýšlíš stále nové věci. ADHD má třeba Jim Carrey nebo i jiní zábavní kreativci a baviči – herci, malíři, fotografové, spisovatelé…

A ADHD také ovlivňuje vztah k jídlu. Tím, jak má člověk tendenci odbíhat, tak může odbíhat třeba do ledničky. Jídlo mu zároveň dává dopamin. ADHD je totiž, laicky řečeno, způsobené tím, že má člověk málo dopaminu, takže má tendenci vyhledávat cokoliv, co mu ho dodá. Loví ho všude, kde může. Dopamin je nutný k optimálnímu fungování mozku a k psychické pohodě. Ovlivňuje pozornost, motivaci i spokojenost. A jídlo je skvělý zdroj dopaminu, který má každý z nás v ledničce. Takže proč si pro něj nechodit co nejčastěji, že. Zároveň je jídlo návykové. Kvůli tomu je i studiemi dokázaná spojitost mezi ADHD a obezitou. Tato tendence k závislostem se váže i k drogám, workoholismu nebo k jakékoli jiné závislosti, kterou člověk může mít. Je potřeba si hledat zdravé zdroje dopaminu, jako jsou například sport nebo kočky.

Jsou nějaké aspekty této diagnózy, za které jsi vděčná? V čem může být ADHD přínosem?

Já si troufám říct, že jsem díky ADHD vtipná. Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že si lidé hledají kamarády pro to, aby spolu vtipkovali a srandovali. Takže jsem zapracovala na tom, abych byla vtipná, a tak vtipná jsem. Tím, jak člověka s ADHD trochu nudí normální realita, vyhledává větší zábavu a bývá díky tomu zábavnější, živelnější a upovídanější.

Já mám třeba ADHD hodně ráda, jsem ráda, že ho mám. Většinu života jsem ráda nebyla, protože jsem nevěděla, co se děje a co je jinak, ale když o ADHD člověk ví a ví, jak sklidit ty dobré stránky, které mu ADHD poskytuje, tak mi to přijde jako velká výhoda. V něčem je ten mozek takový počítač, je rychlý. Dáš mu nějaké informace a on je rychle schroustá, rychleji než u zbytku populace, a pak vyhodí něco nového. Také se mi u ADHD líbí, že člověka baví nové věci a přitahuje ho novost. A když ho přitahuje, tak ji sám dokáže produkovat.

Je na tom hezké, že člověk je fakt výjimečný. Je to něco jiného a člověk cítí, že je jiný. Jsem speciální – řekli mi to v poradně.

Jak jsi došla k podezření, že bys ADHD mohla mít?

Díky TikToku. Jejich algoritmus je tak vymakaný, že snad sám pochopil, že mám ADHD na základě toho, co a jak sleduju. Začal mi házet videa o ADHD, takže jsem si pak říkala: ‚Hm, s tím se až moc ztotožňuji.‘ Takže jsem se o to začala více zajímat, přečetla jsem pár knížek, zjistila jsem, že i odborná literatura souhlasí s tím, že mám ADHD, a pak jsem se došla vyšetřit.

Ale není to ojedinělé, zjistila jsem, že skrze TikTok došlo k diagnóze hodně lidí. Protože ta aplikace lidi s ADHD přirozeně baví. Jsou tam krátká videa, instantní dopamin, velká závislost. Takže historku ‚diagnózu mám z TikToku‘ jsem slyšela už vícekrát.

Mužům bývá ADHD diagnostikováno častěji, jelikož projevy, které se pro něj uvádějí jako typické – například hyperaktivita – jsou často příznačné spíše pro muže než pro ženy. Stále převládá narativ, že ADHD existuje pouze v podobě zlobivého hyperaktivního chlapce. Máš i ty zkušenost s gender gapem v kontextu této diagnózy?

Tu zkušenost mám už ze základní školy. Můj dodnes dobrý kamarád byl dost neposedný a diagnózu ADHD získal už tehdy. Mně se tehdy hrozně líbil, byl strašně vtipný, takže jsem také chtěla být tak vtipná. Tíhla jsem k němu, ale zpětně si uvědomuji, že se mi na něm vlastně líbila ta diagnóza, protože byl stejný jako já. On tu diagnózu dostal a já ne, i když jsme byli na stejné škole. Já jsem přitom vyrušovala úplně stejně, byla jsem ještě zlobivější než on, ale nikdo si mě nevšiml. Dostala jsem jenom bídu a poznámky. Ale jemu ta diagnóza také nepomohla, u nás jsme v tomto ohledu sto let za opicemi. Chodil k divnému psychologovi, který to vůbec neuměl a on si tak vybudoval odpor k jakékoli pomoci. A až teď začíná přemýšlet nad tím, že by to nějak řešil, i když to ví mnohem déle než já.

A vnímám to i na svém účtu Můj ADHD mozek. Sledují mě hlavně ženy 18-30 let a často se od nich dozvídám, že přemýšlejí, že by se nechaly vyšetřit, nebo, že se o své diagnóze dozvěděly až v pozdějším věku, třeba skrze své vlastní ADHD dítě. Je to totiž dědičné. Pro muže je mnohem jednodušší tu diagnózu získat. Dostávají ji už v dětství, ženy ne.

Před chvilkou jsi řekla, že jsme u nás, co se týče ADHD, „sto let za opicemi“. Mohla bys konkrétněji přiblížit proč?

Jsem ve druháku na Psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dělala jsem docela náročné přijímací zkoušky, na které jsem se toho musela naučit opravdu hodně, a ani při přípravě, ani za dva roky studia jsem zatím jediné slovo o ADHD neslyšela. Stále se omílají ty samé poruchy – například deprese, úzkost, bipolární porucha. Ale o ADHD jsem nikdy neslyšela, i když se odhaduje, že to má 3–5 procent lidí. I to procento je těžké určit, protože se o tom dostatečně nemluví. Lidé nevědí, jaké jsou všechny projevy ADHD a nemají tak třeba diagnózu, přestože by na ně seděla.

Navíc jsem od hodně lidí slyšela zkušenost, že je u nás mnoho specialistů, kteří třeba na ADHD v dospělosti ani nevěří. Přestože je normálně uvedeno v diagnostických příručkách, kterými by se měli řídit. Dříve se věřilo, že je ADHD dětská porucha. Už je dávno prokázané, že tomu tak není.

Jak ses cítila, když se ti diagnóza potvrdila?

Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli si to celé nenalhávám. Myslela jsem si, že to na mě sedí, i jsem říkala mámě ‚mám hrozné ADHD, takto na mě nemůžeš‘. Ale do poslední chvíle jsem pochybovala. Souvisí to s tím stigmatem, že ADHD lidé jsou jenom líní, nebo je to výmluva. Takže jsem si říkala, že možná jsem opravdu jen líná a vymlouvám se. Když se mi to pak potvrdilo, tak jsem pocítila úlevu. Že za ty problémy, se kterými jsem se vždycky potýkala, nemůžu. Začala jsem pak rekapitulovat všechny chvíle, kdy jsem dostala od učitelky vynadáno a úplně jsem si říkala: ‚Achjo, potřebovala jsem pomoc, ne poznámky do sešitu.‘ Pak jsem tedy byla naštvaná, což je normální, myslet si: ‚Měli jste mi pomoct, místo toho jste mi dali bídu.‘ Ale nakonec mi nalezení diagnózy dalo jen pozitiva, člověk ví, na čem je.

Jak na to reagovala tvá rodina či blízké okolí?

Mamka mi na to řekla: ‚No je pravda, že když jsi byla jako malá na logopedii, tak ses stále vrtěla.‘ S kamarády je to už ustálený vtip. Když něco pokazím, tak už můžu říct: ‚Mám na to diagnózu.‘

Proč je důležité mít ADHD diagnostikované?

Když máš ADHD a nevíš o tom, tak celý život cítíš, že nezapadáš. Když jsi malá a hraješ si s ostatními dětmi, tak cítíš, že bys chtěla ‚řádit‘ víc. A oni nechtějí. A najednou je otravuješ tím, co je pro tebe přirozené. Nebo ve škole vyrušuješ, protože je pro tebe úplně mentálně vyčerpávající a skoro až fyzicky bolestivé jen sedět a poslouchat, a navíc v tom ani nevidíš smysl. Ostatní ale z nějakého důvodu školu snášejí v pohodě. V takovýchto jemných nuancích neustále cítíš, že nezapadáš. Dávají ti to sežrat učitelé, rodiče, všichni – že si jiná, divná, že se máš chovat normálně. Jenomže ty se chováš přirozeně, jen se to odlišuje od té přirozenosti ostatních.

Pak přijde dospívání, kde se to nezapadání a nepatření ještě prohloubí, člověk si přijde neschopný. Přijde si, že má větší potenciál, než jakého dosahuje, a i když se strašně snaží, tak věci stále nevychází. Nejhorší na tom je, že člověk neví. Neví, že za to nemůže, neví, jak si pomoci. I kvůli tomu sebepřijetí je hodně důležité diagnózu mít.

A nastavení naší současné společnosti asi také nepomáhá – velké tlaky na hyperproduktivitu a efektivitu.

Přesně. Dřív, když lidé žili více komunitně, tak duševní poruchy nebyly takový problém, protože se ta rozmanitost lidí více využívala. Dnes je vše unifikované a pokud člověk nezapadá, tak je to průšvih. Dřív se to dalo lépe využít a přizpůsobit. Když byl na vesnici ‚blázen‘, tak mohl třeba pomáhat na poli a být normální součástí komunity, zatímco dnes by byl někde zavřený a osamocený, protože se lidem nevyplatí ho zapojit.

Setkáváš se s nějakými předsudky či stereotypy, když někomu řekneš, že máš tuto diagnózu?

Ani ne, ale myslím, že je to tím, jakými lidmi se obklopuji. Navíc studuji psychologii, takže obzvlášť spolužáci mají pochopení. Když si ale přečtu jakoukoli diskuzi kdekoli na internetu, tak jsou tam ty typické názory, že je to výmluva rodičů, nebo že je to nová diagnóza, že to neexistuje, že si to někdo vymyslel, aby prodal více léků.

 
Na svém profilu píšeš, že s mnoha projevy, které jsou typické pro ADHD, se za život občas potká každý. Jak poznám, že nemám jen větší tendenci prokrastinovat, ale nejspíše jsem neurodivergentní?

Ta hranice je moment, kdy to člověku začíná zasahovat do toho, jak funguje. Když člověk cítí, že je to překážka, kterou vlastní vůlí nedokáže zkrotit, i když opravdu chce. Když vidí, že je odjakživa trochu jinde. Že s tím měl problém od dětství. Protože ADHD nevzniká v průběhu života, je to jinak ‚narostlý‘ mozek.

Jak se dá s ADHD pracovat? Dají se jeho projevy eliminovat?

Příjemná je medikace, ale ne každému zabírá, ne pro každého je to možnost, a ne každý ji chce, což je v pořádku. Pomáhá mi také jóga a meditace, pomáhá se trochu uzemnit. Chvilku být sám v sobě. Což může být hrozně nepříjemné, protože člověk jde proti svému mozku, který na něj řve, že chce nějaké stimuly. Kromě klidu je důležité živit svůj mozek aktivitami, které ho nabíjejí. Není například realistické se učit týden v kuse a neprokládat to aktivitami, které jsou pro člověka příjemné. Takže živit mozek dopaminem. Zdravým dopaminem – žádné drogy, spíše tvoření, tanec, drbání psů a čas strávený s kamarády.

A je dobré přicházet na to, co funguje a co nefunguje. Často to není o tom tu poruchu vyléčit, ale očůrat ji tak, aby fungovala v normálním životě. Já jsem třeba nikdy nedávala pozor o hodinách. Buď mě to nezajímalo a raději jsem byla na mobilu, nebo mě to zajímalo, ale prostě jsem nedokázala jen tak sedět. Být v klidu mi bylo skoro fyzicky nepříjemné. Pak mi pomohlo, když jsem si v hodinách začala kreslit. Najednou jsem zvládla být v klidu, hodina mi utekla, a navíc jsem pak mohla obrazy vyměňovat s učitelkami za to, že mě nechaly být. Takže je dobré si věci, kterým se člověk nevyhne a musí je dělat, kreativně přizpůsobit tak, aby pro něho byly jednodušší.

Proč ses rozhodla založit osvětový profil o ADHD?

Souvisí to s tím rozhořčením a zklamáním, že mi to nikdo nediagnostikoval. Měla jsem pocit, že kdybych se o tom dozvěděla dřív a léky brala déle, tak jsem mohla být někde jinde. Informace tady byly, ale nikdy se ke mně nedostaly. Takže jsem chtěla být tím člověkem, který je k ostatním dostane. A viděla jsem, že tady žádný kanál v češtině není. V Česku navíc zdroje o ADHD hrozně chybí, jinde už je to dávno velké téma.

A když jsem začala brát léky, tak byl můj mozek najednou takové ferrari, které věci zvládá, tak jsem přemýšlela, na co ho pošlu. (smích) Takže jsem si zapsala 70 kreditů ve škole a založila 3 projekty.

ADHD vůbec není handicap, když se s ním člověk naučí pracovat. Je to skrytá výjimečnost

S jakými reakcemi se na svém profilu setkáváš od lidí, kteří taktéž žijí s touto diagnózou?

Jsou hrozně hezké a motivující. Často mi chodí zprávy: ‚Tento profil mi hodně pomáhá pochopit, čím procházím. Děkuji, že to šíříš.‘ Občas mi někdo napíše, že se to díky mně i dozvěděl. Což je úplně to nejlepší, co můžu slyšet. Je to potvrzení toho, že to má smysl. Že to někomu pomohlo se k té diagnóze dohrabat. Nedávno mi přišla hrozně hezká zpráva – nějakou slečnu hospitalizovali na psychiatrii kvůli depresím a rovnou jí diagnostikovali ADHD. Jeden spolupacient jí pak ukázal můj profil. Psala mi, jak jí to pomohlo, že vše najednou dává smysl, že asi zkusí léky. Dostávám mnoho děkovných zpráv od lidí, kteří jsou rádi, že to konečně někdo řeší. Že se mohou lépe pochopit.

Co bys vzkázala lidem s ADHD?

Že ADHD vůbec není handicap, když se s ním člověk naučí pracovat. Že vzdělávat se a zkoušet, co funguje a nefunguje, strašně stojí za to. A že je to skrytá výjimečnost.

Jak mohou takzvaní neurotypičtí lidé ulehčovat život neurodivergentním lidem?

Nejdůležitější je asi trocha pochopení pro to, když s neurodivergentními lidmi nejdou věci úplně ‚podle plánu‘. Že to neděláme schválně, že se většinou fakt snažíme ostatním neobtěžovat život. Že prostě fungujeme trochu jinak. Je hrozně milé od blízkých cítit pochopení, když na sraz už zase dorazím o 20 minut později, přestože jsem do toho ‚dala všechno‘.

Je super, když se blízcí o vaši diagnózu zajímají a chápou i její ‚nehezké projevy‘. ADHD může například způsobit to, že se člověk ocitne ve stavu naprosté přestimulovanosti. Člověk s ADHD se kvůli tomu může dostat do stavu, kdy je uzavřený, nezvládá komunikovat a je vzteklý. Což se mi také stává. Třeba když je horko, někdo na mě celý den mluví, škrábe mě cedulka na tričku a já pak zakopnu o dítě, které jede na tříkolce, tak se hrozně naštvu. Úplně vypnu a musím jít domů, dát si hodinu klidu. Pak jsem už zase funkční. Tohle může na ostatní lidi působit fakt blbě, že mám kvůli dítěti na tříkolce takovou reakci. Je ale důležitý nebrat si to osobně a vědět, že to chování neznamená, že je tvůj partner idiot, ale že doslova v tu chvíli nemůže udělat nic jiného.

Nedávno jsem přesně v takovém stavu byla, nic jsem nezvládala, byla jsem strašně přestimulovaná. Ani nevím, jak to popsat. Je to stav, kdy tě cokoli dalšího strašně naštve. Ani to není vyloženě vztek, ale úplně mentální vyčerpání. Byla jsem zrovna s přítelem a najednou jsem nezvládala komunikovat nebo dělat jakýkoli rozhodnutí. Potřebovala jsem si lehnout a můj kluk mi donesl pyžamo, udělal mi kakajíčko a řekl mi, ať si dám šlofíka, že to bude dobré.