Často zapomínám, určitě mám ADHD. Mám velký strach před zkouškou a představuju si, jak neuspěju, jasná známka úzkosti! I takhle to někdy vypadá na videích, které k závažným diagnózám dělají jednoduché zkratky.
Mezi nejčastější sebediagnostiky pak patří snad nejzranitelnější skupina: jeden ze čtyř teenagerů a teenagerek si někdy na TikToku sám určil diagnózu. Proč to dělají?
Výzkumnice Moeke Oldeman z Fakulty sociálních a behaviorálních věd na univerzitě v Amsterdamu pro to vidí tři důvody.
1. Hledají pomoc
Data z citovaného výzkumu pochází z Nizozemska, kde místní výzkumnictvo argumentuje, že pro teenagery chybí dostatek odborné pomoci. Česká čísla jsou přitom ještě horší než v západní Evropě. V tuzemsku chybí odborníci a odbornice, například na termín do psychiatrické ordinace se čeká i půl roku. Z dat Národního ústavu duševního zdraví víme, že počet těch, kteří by ho potřebovali, je alarmující. Čtyři z deseti žáků a žaček reportují známky středně těžké až těžké deprese, třicet procent pak úzkosti.
A tak zatímco na opravdového psychiatra*psychiatričku musíš čekat v lepším případě několik měsíců, telefon s TikTokem a rychlými odpověďmi je tu prostě vždycky. „Adolescenti, kteří zažívají potíže, samozřejmě chtějí vědět, co ‚je s nimi špatně‘, proč se cítí tak, jak se cítí. TikTok se pak může zdát jako jednoduchý zdroj informací o tom, co se s nimi vlastně děje,“ vysvětluje souvislost Oldeman.
2. Podpora a komunita
Není to jen pomoc a diagnóza, ale také propojení a podpora, co na sítích mladí hledají. Samotu po covidu cítí na 60 procent Američanů a Američanek a až 47 procent Britů a Britek. Ti, které něco trápí, si pak na pocit samoty stěžují častěji, říká amsterdamská studie.
A pokud ses někdy dostal*a do těch internetových vod, kde se probírá duševní zdraví, možná jsi to zažil*a. Komentáře pod příspěvky, komunity vznikající kolem stránek a všemožné skupiny působí většinou jako milé, laskavé a podporující prostředí.
„Když přijdou do onlinu, vidí všechny tyhle lidi, kteří zažívají ty stejné věci. Onálepkovat sám sebe sebediagnózou pak může vést k pocitu, že do skupiny zapadám,“ osvětluje mechanismus odbornice, proč je snazší zapadnout do online komunity lidí s podobnými problémy a přesvědčit sám*sama sebe o diagnóze než třeba zapadnout mezi spolužáky.
3. Algoritmy
Možná ten pocit znáš: jsi líný*líná si například uklidit pokoj a na for you page na tebe vyskočí video o tom, že problémy s pořádkem jsou hlavním rysem ADHD. Nebo si hledáš tipy pro prezentaci a vyjede ti něco o tom, jak strach prezentovat prozrazuje známky úzkosti...
Sociální sítě ale rády dělají jednoduché zkratky, které mají jediný cíl: udržet tě na nich co nejdéle. Jakmile tedy olajkuješ nebo dokoukáš jedno video třeba o zmíněné úzkosti, TikTok nebo Instagram jich na tebe vychrlí dalších padesát. A v přesvědčení, že netrpíš jen zdravým strachem, ale nevyléčitelnou chorobou, tě důkladně ujistí.
Jenže v reálném životě a světě diagnóz to tak jednoduché není. Pokud tě něco dlouhodobě trápí, využij raději než telefon odkazy výše. Od obsahu spojeného s duševním zdravím ale nikoho neodrazujeme. Třeba právě zmíněná komunita a sdílení může být užitečným pomocníkem. Jinými slovy – je ok hledat na sítích pochopení a bavit se o svých problémech s lidmi, kteří si prochází stejnými výzvami.
Než ale podlehneš dojmu, že ti TikTokoví tvůrci či diskutující vidí do duše nebo do zdraví, vybuduj si určitý odstup. Jde jim totiž především o jedno: o zvyšování dosahu. A to s tvým individuálním prožíváním nemá nic společného.
