Někteří muži se bojí projevovat emoce. Na vině může být i dogma, že kluci nepláčou, říká psychoterapeut (Rozhovor)

Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) spáchali muži v roce 2020 82 % všech sebevražd. Byla by chyba zobecňovat všechny případy, ale vyvstává otázka, proč je tento trend ve společnosti dlouhodobě přítomný. Na vině mohou být podle odborníků společenské role tlačící na muže, aby se „pochlapili“, pracovní a finanční tlaky, zneužívání návykových látek, ale i neschopnost uchopit a popsat své emoce. 

„Jednoduchou odpovědí je rodový či rodinný vývoj, ve kterém se projevování emocí nepodporuje, případně zakazuje. To se projevuje například v onom klasickém: ,Kluci nepláčou.‘ Je to sice dost zastaralý fenomén, bohužel ale stále přežívá a v rodinách je přítomný i dnes. Když něco zakážete, člověk se naučí to neprojevovat,“ vysvětlil v rozhovoru pro Refresher psychoterapeut Michal Vybíral z Ligy otevřených mužů.

Čím je Liga otevřených mužů specifická?

Liga otevřených mužů (LOM) vznikla v roce 2006 navázáním na mužské skupiny, které fungovaly od roku 1999. Jednalo se o osobnostně rozvojové workshopy v duchu humanistické terapie, které byly často provázané s různými outdoorovými aktivitami.

Je v Evropě ojedinělé, že podporujeme muže nejen přímo, ale i nepřímo. Prostřednictvím přímé podpory pracujeme s muži na skupinových setkáních či během mužských cest a dalších kurzů. Zároveň se ale angažujeme občansky. Ať už se jedná o naši kampaň Suchej únor, či fakt, že jsme součástí poradních orgánů vlády a ovlivnili jsme například vznik otcovské dovolené po porodu.

Doporučeno

Z dětského domova do dospělosti: Nikdy mě ani nenapadlo, že bych v reálném světě neuspěl, říká devatenáctiletý Milan 1. dubna 2022 v 7:00

Právě otcovství je jedním z našich klíčových dlouhodobých témat, zabýváme se také třeba zvládáním vzteku, odstraňováním násilných vzorců, ale i podporou chlapecké síly – abychom ji nemuseli potlačovat, protože by se v budoucnu mohla projevit patologicky. Proto vedeme kurzy Agrese je OK, Výchova bez násilí, Nenechme se vytočit či Cesty pro otce a dcery, syny. Máme také dlouhodobý program Patron, prostřednictvím kterého podporujeme chlapce i dívky z dětských domovů.

Kdo jsou ti „otevření“ muži?

Pro LOM pracuje asi 45 lidí. Nefungujeme na základě nějakého členského stylu, nýbrž nabízíme hodnoty. Máme „čtyři O“: otevřenost, odvaha, odpovědnost, originalita. Otevření muži jsou ochotní o sobě přemýšlet, vyhledat pomoc, přijít do individuální podpory či si vůbec přiznat, že mají problém. Jsou otevření sebereflexi.

Na takzvanou krizi mužství a na to, jací mají „skuteční“ muži být, odpovídáme, že nevíme. Ale myslíme si, že je důležité, aby byl každý muž sám k sobě otevřený. Pokud nepracuji otevřeně sám k sobě, druhým a ke světu, pak těžko můžu dojít k dospělé odpovědnosti, originalitě či odvaze. Proto jsme Liga otevřených mužů, nikoli například odpovědných, otevřenost zkrátka vnímáme jako primární kvalitu, která otevírá cestu k vývoji, dospívání, k sobě samému. 

Zmínil jste krizi mužství. Co si pod tím mám představit?

To bychom také rádi věděli. (smích) V širokém kontextu lze krizi vnímat jako fázi, kdy staré již nefunguje a nové ještě nenastoupilo, jedná se o prostor „mezi“. Pojem krize mužství je ale dle mého moc zevšeobecňující, paušalizující. Hovořil jsem o něm, jelikož je to často zmiňovaný fenomén.

Doporučeno

Trvá věčnost, než odpoví? Neustále žárlí? Je čas se rozejít? Napiš nám a my se zeptáme terapeutky, co s tím můžeš dělat 24. července 2024 v 8:00

Jsou muži, kteří si v krizi nepřijdou, a naopak muži, kteří ji zažívají celý život. Některé to může odrazovat od řešení problému, protože oni přece „žádnou krizi nezažívají“. V LOMu bychom se ale asi shodli na tom, že jakási obvyklá podoba mužství už není úplně platná – existují různé podoby toho, jak být dospělým mužem. Mužství je různorodé, a to je dobře.

Bojí se podle vás muži projevovat své emoce? Proč tomu tak je?

Hodně mužů se bojíme projevovat emoce – množné číslo používám schválně. Jednoduchou odpovědí na otázku „proč?“ je rodový či rodinný vývoj, ve kterém se projevování emocí nepodporuje, případně zakazuje. To se projevuje například v onom klasickém: „Kluci nepláčou.“ Je to sice dost zastaralý fenomén, bohužel ale stále přežívá a v rodinách je přítomný i dnes. Je to úplně jednoduché: když něco zakážete, člověk se naučí to neprojevovat.

Někteří muži se bojí otevírat emoce, jelikož jim to navozuje pocit selhání, odsouzení, nepřijímání a nepochopení. Proto jsme se je naučili neprojevovat. Uvědomuji si, že to zní dost stereotypně, zároveň si myslím, že se to zkrátka děje. Vnitřně se může jednat o větší zaměření na čin než na prožívání či jednání. Otázkou je, na kolik je to součást maskulinity obecně. Já to vnímám spíše jako kulturní fenomén, než že by to tak bylo nastavené u všech mužů obecně.