Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
O strachu z emocí a neschopnosti s psychoterapeutem Michalem Vybíralem z Ligy otevřených mužů.
Podle dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) spáchali muži v roce 2020 82 % všech sebevražd. Byla by chyba zobecňovat všechny případy, ale vyvstává otázka, proč je tento trend ve společnosti dlouhodobě přítomný. Na vině mohou být podle odborníků společenské role tlačící na muže, aby se „pochlapili“, pracovní a finanční tlaky, zneužívání návykových látek, ale i neschopnost uchopit a popsat své emoce.
„Jednoduchou odpovědí je rodový či rodinný vývoj, ve kterém se projevování emocí nepodporuje, případně zakazuje. To se projevuje například v onom klasickém: ,Kluci nepláčou.‘ Je to sice dost zastaralý fenomén, bohužel ale stále přežívá a v rodinách je přítomný i dnes. Když něco zakážete, člověk se naučí to neprojevovat,“ vysvětlil v rozhovoru pro Refresher psychoterapeut Michal Vybíral z Ligy otevřených mužů.
Zdroj: se svolením Michala Vybírala
Čím je Liga otevřených mužů specifická?
Liga otevřených mužů (LOM) vznikla v roce 2006 navázáním na mužské skupiny, které fungovaly od roku 1999. Jednalo se o osobnostně rozvojové workshopy v duchu humanistické terapie, které byly často provázané s různými outdoorovými aktivitami.
Je v Evropě ojedinělé, že podporujeme muže nejen přímo, ale i nepřímo. Prostřednictvím přímé podpory pracujeme s muži na skupinových setkáních či během mužských cest a dalších kurzů. Zároveň se ale angažujeme občansky. Ať už se jedná o naši kampaň Suchej únor, či fakt, že jsme součástí poradních orgánů vlády a ovlivnili jsme například vznik otcovské dovolené po porodu.
Právě otcovství je jedním z našich klíčových dlouhodobých témat, zabýváme se také třeba zvládáním vzteku, odstraňováním násilných vzorců, ale i podporou chlapecké síly – abychom ji nemuseli potlačovat, protože by se v budoucnu mohla projevit patologicky. Proto vedeme kurzy Agrese je OK, Výchova bez násilí, Nenechme se vytočit či Cesty pro otce a dcery, syny. Máme také dlouhodobý program Patron, prostřednictvím kterého podporujeme chlapce i dívky z dětských domovů.
Kdo jsou ti „otevření“ muži?
Pro LOM pracuje asi 45 lidí. Nefungujeme na základě nějakého členského stylu, nýbrž nabízíme hodnoty. Máme „čtyři O“: otevřenost, odvaha, odpovědnost, originalita. Otevření muži jsou ochotní o sobě přemýšlet, vyhledat pomoc, přijít do individuální podpory či si vůbec přiznat, že mají problém. Jsou otevření sebereflexi.
Na takzvanou krizi mužství a na to, jací mají „skuteční“ muži být, odpovídáme, že nevíme. Ale myslíme si, že je důležité, aby byl každý muž sám k sobě otevřený. Pokud nepracuji otevřeně sám k sobě, druhým a ke světu, pak těžko můžu dojít k dospělé odpovědnosti, originalitě či odvaze. Proto jsme Liga otevřených mužů, nikoli například odpovědných, otevřenost zkrátka vnímáme jako primární kvalitu, která otevírá cestu k vývoji, dospívání, k sobě samému.
Zmínil jste krizi mužství. Co si pod tím mám představit?
To bychom také rádi věděli. (smích) V širokém kontextu lze krizi vnímat jako fázi, kdy staré již nefunguje a nové ještě nenastoupilo, jedná se o prostor „mezi“. Pojem krize mužství je ale dle mého moc zevšeobecňující, paušalizující. Hovořil jsem o něm, jelikož je to často zmiňovaný fenomén.
Jsou muži, kteří si v krizi nepřijdou, a naopak muži, kteří ji zažívají celý život. Některé to může odrazovat od řešení problému, protože oni přece „žádnou krizi nezažívají“. V LOMu bychom se ale asi shodli na tom, že jakási obvyklá podoba mužství už není úplně platná – existují různé podoby toho, jak být dospělým mužem. Mužství je různorodé, a to je dobře.
Bojí se podle vás muži projevovat své emoce? Proč tomu tak je?
Hodně mužů se bojíme projevovat emoce – množné číslo používám schválně. Jednoduchou odpovědí na otázku „proč?“ je rodový či rodinný vývoj, ve kterém se projevování emocí nepodporuje, případně zakazuje. To se projevuje například v onom klasickém: „Kluci nepláčou.“ Je to sice dost zastaralý fenomén, bohužel ale stále přežívá a v rodinách je přítomný i dnes. Je to úplně jednoduché: když něco zakážete, člověk se naučí to neprojevovat.
Někteří muži se bojí otevírat emoce, jelikož jim to navozuje pocit selhání, odsouzení, nepřijímání a nepochopení. Proto jsme se je naučili neprojevovat. Uvědomuji si, že to zní dost stereotypně, zároveň si myslím, že se to zkrátka děje. Vnitřně se může jednat o větší zaměření na čin než na prožívání či jednání. Otázkou je, na kolik je to součást maskulinity obecně. Já to vnímám spíše jako kulturní fenomén, než že by to tak bylo nastavené u všech mužů obecně.
Roli hraje také to, že se od nás emoce tolik neočekávají. V momentě, kdy se očekávají, tak mnozí z nás jsou bezradní, nevíme. Některé knihy totiž ukazují, že to není o strachu, nýbrž o tom, že to neumíme pojmenovat.
Dá se projevování emocí naučit v dospělosti?
Má dvacetiletá terapeutická zkušenost říká, že ano. Dá se to rozvíjet a kultivovat i v dospělosti. Někomu to jde poměrně rychle, někdo je v tomto ohledu pomalejší. Brání tomu například traumata.
Souvisí to i se zvládáním vzteku. Když se naučíme přijímat vztek a to, jak roste, naučíme se všímat i tělesných signálů – že se nám potí ruce, rychleji buší srdce, jsme nervózní. V momentě, kdy se tuto abecedu naučíme, pak můžeme měnit jednání. Vztek je emoce, které nelze zabránit. To, vůči čemu se vymezujeme, je agresivní jednání.
Zdroj: se svolením Michala Vybírala
Může být toxická maskulinita příčinou či důsledkem duševních problémů?
Je to takový kruh, může být příčinou, důsledkem i obojím dohromady. Když půjdeme do tělesna, tak lze říci, že potlačování emocí způsobuje: … A tam si lze dosadit prakticky cokoli: násilné i destruktivní chování, deprese, psychosomatické obtíže, stahování břicha. Leckteří jdou dál a za důsledek označují i třeba rakovinu.
Pokud nejsme v souladu se sebou a se všemi svými stránkami – od tělesné, emocionální, sociální až po spirituální, tak se to dříve nebo později někde projeví. Být v souladu znamená být celistvý a rozvíjet celý svůj potenciál. Jakákoli část, která je potlačovaná, je v tu chvíli nerozvíjená a někde nám chybí.
Proč je mezi sebevrahy o tolik více mužů než žen?
Když potlačuji nějaké své části, tak navenek se sice nic neděje, ale děje se toho hodně uvnitř. V určitou chvíli tlak překročí mez a já musím volit nějaký způsob, jak jej uvolnit. A jednou z nich je násilí – i na sobě samém. U dětí může být paralelou například sebepoškozování. Cíl je stejný, uvolnit napětí.
Ze statistik dokonaných sebevražd, kterým muži vévodí o desítky procent, jasně vyplývá, že nám něco chybí, ale nedokážeme to artikulovat.
Když zároveň někteří muži dojdou do bodu, že potřebují terapii, tak si usmyslí, že jsou tak v háji, že se raději oběsí. Sebevražda je taková poslední možnost, kdy si myslím, že nad tím vším mám ještě moc. Ženy s mocí, potažmo bezmocí, zachází trochu jinak, například více sdílíte, vzájemně se o sebe staráte. Možná tak za tím stojí chybějící mužská solidarita.
Muži bagatelizují: „o nic nejde, to dáš“, „z toho se nepoděláš“, „co tě nezabije, to tě posílí“. Ale vyslechnutí, přijetí emocí, uznání bezmoci, zkrátka solidární pochopení asi jen tak na potkání neumí. Mluvíme o tom, jak stavíme barák, jak nás to štve v práci, ale k hlubším tématům – smrti, nemoci, potížím ve vztazích – se často nedostaneme, nebo jen povrchově. Chybějící solidarita pak může zapříčinit to, že zůstanu sám se svým problémem a jako východisko zvolím sebevraždu.
Myslím, že počet mužů, kteří na sobě chtějí pracovat, roste. Samozřejmě jsou i tací, kteří by nikdy nevzali příspěvek 5 tisíc korun na psychosociální podporu od VZP, aby o nich systém nevěděl, že mají i nějaké potíže. Dalším ale být součástí zdravotnického systému nevadí a o příspěvek si řeknou. Můžeme diskutovat o tom, že 5 tisíc je úplně minimum, ale je to první krok, který tu ještě před dvěma lety nebyl. Zpřístupnil systémovou podporu.
Potýkají se muži v životě s nezvladatelnou agresivitou, nebo jde jen o zkreslený stereotyp?
Asi není žádný jednoznačný výzkum, kolik mužů to tak má, nicméně jednalo by se o obrovské číslo.
Vztek je jen ukazatel mé frustrace. Říká mi, že chci něco jinak.
Potíž je v tom, že se naučíme málo typů zvládání svých frustrací a u některých z nás převažuje útočení na druhého. Násilí může mít přitom mnoho podob, byť si většina asi představí to fyzické. Existují ale i sociální typy násilí jako odmítání kontaktu, finanční násilí, verbální. Dopadá to pak nejen na rodinu okolo, ale i na samotné muže – či lidi, kteří jednají násilně.
Výzkumy ukazují, že zdravotně netrpí jen oběti, ale i ti, kteří se násilí dopouštějí. Často totiž potlačují pocity viny, v nitru mnohdy ví, že se nechovají správně. LOM je hrdý, že jako první přišel s tím, že i tito muži potřebují pomoc a podporu, nejenom represi. Učíme muže, jejichž síla je silnější než oni sami, co s tím mohou dělat, aby se nechovali násilně.
Agrese není nic jiného než energie, se kterou se musíme naučit zacházet tak, abychom ji uměli kontrolovat, realizovat. Hezky je to vidět ve sportu – má dovolené způsoby boje, za nedovolené jsou hráči vylučováni. Když je agrese dohodnutá – sílu používají všechny strany dle dohodnutých pravidel – tak je to v pořádku.
Vztek je emoce. Násilí je jednání, které druhému ubližuje, zraňuje jej.
Jak moc je násilné chování naučené a jak moc vrozené?Když křičí mimino, tak by nikdo primárně neměl říkat, ať neřve. Prvním impulzem je, co se děje, co potřebuje. Když potřeba stále není naplněna, tak mimino křičí více, bouchá ručičkama. Z tohoto hlediska je to jasně vrozené. Zřetelnější je to například ve třech letech dítěte, rodiče něco zakážou – může přijít útok. Vývojově je to zcela srozumitelné.
Nicméně používání násilí jako modelu k dosahování cíle je, domnívám se, bytostně naučeno. „Krásně“ je to vidět na školních schůzkách s rodiči, kdy se řeší problémové chování dítěte. Otec umravňuje syna slovy, že „nikoho mlátit nebude a doma dostane“. Co se tím dítě naučí? Že ten, kdo mlátí, má moc.
Do jaké míry s tím souvisí alkohol?
Alkohol se ukazuje jako častý akcelerátor, jen v části jednání je ale přímým spouštěčem. Proto jsou například cigarety společensky více tolerovány, nejsou totiž akcelerátory, spíše snižují napětí. Zároveň alkohol většinou není příčinou vzteku – když jsem frustrovaný a napiju se, tak jsem frustrovaný pořád stejně, jenom to více pustím či prožívám. Zde můžeme vidět i kladný aspekt „napití se“ – že nám může pomoci se otevřít a někomu se svěřit. Ale určitě není dobré, když mluvím jen tehdy, když se napiju.
Jaké techniky zvládání vzteku svým klientům doporučujete?
Jedna ze skvělých technik je takzvaný žebříček vzteku, kdy se učí pojmenovat od 1 do 6 narůstající vztek a chování. Do jedničky až trojky lze vztek ovlivnit, pak už nastupuje autopilot. Pomocí žebříčku se můžu naučit mapovat, v jaké jsem fázi, a včas to zachytit. Když vztek roste dál, můžeme použít techniku stopky – zastavím se, odejdu z místnosti a jdu si to prožít a postupně se uklidnit. Využívat mohu také ventily vzteku, což může být třeba běh, sekání dříví, křik v lese. V nízkých fázích mohou pomoci také dechové techniky.
Přijde mi, že většina kampaní o duševním zdraví cílí na ženy. Přijde vám to také?
I když to nazvu hezky, že jde o duševní zdraví, tak tím zároveň říkám, že se jedná o nějaký deficit, nemoc. A o tom se mezi muži nemluví, minimálně ne prostřednictvím kampaní. Když už, tak s kámošem v hospodě. Už jen jít na preventivní prohlídku někteří muži často vnímají jako překročení určitého komfortu, strachu. Je za tím komplex strachu, tabuizace, úzkostí, sociálních nezvyklostí.
Zároveň vy ženy na podobné kampaně více reagujete, tím pádem na vás i více míří. My muži, když už něco chceme, tak si to najdeme. Kampaně cílící na muže existují, ale myslím, že musí být konkrétní a jasné. Například Suchej únor či Movember. Často také více funguje „muži mužům“. Když jsme dělali kampaň Bílá stužka proti násilí na ženách a dětech, pomohlo nám, že se zapojil i boxer Lukáš Konečný a podobní lidé, kteří zachází se silou, ale zároveň se vymezují proti násilí.
Většina je ochotna pracovat, učit se, vnímat sebe jako komplexnější bytosti. Přichází ke mně především pro mužskou solidaritu a podporu. Čím jsem starší, tak spíše pro takzvanou otcovskou. Sedíme tam dva muži, jejichž cílem není pomlouvat ženy nebo někoho obviňovat, ale potřebují pochopení. Hodně ke mně chodí muži ve věku 20 až 25 let, kteří skončí nebo dodělávají školy. Řeší, jestli mají na dlouhodobý vztah, zda chtějí rodinu.
Terapii vnímám jako podpůrný prostor pro dospívání.
Část mužů je také traumatizovaná z dětství. I zde se ale ukazuje, že tyto díry lze zaplnit prostřednictvím prožívaného lidského vztahu.
Jaké mají motivace?
Přichází se vztahovými problémy, nejistotou, a když to řeknu blbě – s hledáním smyslu života. Často se jedná o muže, kteří jsou navenek velmi úspěšní. Říkají, že to je sice fajn, ale neví, co vlastně s tím. Doopravdy je to nenaplňuje. Vždy jim něco chybí: „Sice jsem úžasný v práci, ale nemám vztah.“
Vezmu-li to archetypálním pohledem, tak jsou to často dospívající muži, kterým otcové neřekli „jste dost dobří“ či že je v pohodě něco nevědět. Potřebují se ujišťovat, utvrzovat, orientovat.
Jakou radu byste dal mužům, kteří zažívají duševní nepohodu, ale bojí se reakce okolí?
Mluvit! S kýmkoli. Nepotlačovat, popisovat, ventilovat. Že se cítím blbě, je v pořádku, není v pořádku, že to tak je. Nedělá to ze mě špatného člověka, zažíváme to všichni. Jako první bych jim doporučil, ať si vůbec všimnou, co se jim děje. Znáte takové to, jak vám člověk řekne „dobrý“, ale vy vidíte, že je něco úplně blbě.
Co vás v práci nejvíce naplňuje?
Když vidím a prožívám zájem, živost, zvědavost. Když vidím a prožívám emoce! Ať jsou jakékoli. Baví mě, když se mohu dotýkat bytí – tedy toho s tvrdým Y.
