Na bulharské hory se nechytá ani Gerlach. V okolí Sofie najdeš pohoří jako z Pána prstenů

V rámečku vidíme usmívající se tvář zesnulé Darji Duginy, dcery ruského fašisty Alexandra Dugina, která zemřela následkem exploze auta. K tomuto činu se mezitím přihlásili ruští partyzáni (Národní republikánská armáda), ale Dugin ze smrti své dcery obvinil „ukrajinský nacistický režim“.

Z myšlenkových pochodů nás vytrhne pohled na strážníka, který stojí jen pár metrů za námi a při kráčení vedle zdi nás zjevně celou dobu následoval. Nejprve si myslíme, že jsme pouze paranoidní, ale pak k nám najednou iniciativně přistoupí. „Mohu vám s něčím pomoci?“ zeptá se podezřívavě v cizím jazyce.

Neumíme rozeznat, zda mluví rusky nebo bulharsky, ale vzhledem k podobnosti jazyků rozumíme, na co se ptá. Když mu odpovídáme v angličtině, v dialogu dále nepokračuje a odchází opodál. Zanedlouho nato vychází z budovy starší žena s mužem, zřejmě pracovníci ambasády. Ani jejich pozorování naší procházky u ambasády nepůsobí příliš přátelsky.

Když máme okolí velvyslanectví prochozené, odcházíme za roh na ulici Hrdinové Ukrajiny, kde sedáme na lavičku, abychom si na moment odpočinuli a napili se. Z keřů na rohu znovu pozorujeme strážníka, který nás nevrlým pohledem symbolicky posílá pryč. Máme mu chuť zamávat, ale nakonec se této provokace zdržíme a odjíždíme směrem do centra města.

Tradiční bulharský tanec v dešti

Na přístup u ambasády jsme rychle zapomněli a začali jsme si užívat zábavy ve městě, která byla přítomna opravdu všude – dokonce i u kostela. Před jedním z nich jsme se dostali do davu turistů, který pobaveně natáčel novomanžele vycházející na ulici, kde už na ně čekala hrající kapela. Pohled na nevěstu, ženicha a další desítky hostů tančících před kostelem byl opravdu humorný. Tanec v ulicích přitom nebyl ojedinělý.

Za mešitou v centru města jsme narazili na skupinu lidí, kteří si pouštěli z reproduktoru hudbu a společně na ni ruku v ruce tancovali. Mladí i staří, ženy i muži. Nikomu přitom ani v nejmenším nevadilo, že už pár hodin prší. Někteří si na sebe dali pláštěnku, jiní menší příval dešťových kapek vůbec neřešili.

„Je to horo, náš tradiční tanec. V Bulharsku prakticky nenajdete člověka, který by neovládal alespoň základní horo tance,“ vysvětlila nám Amina (29), která v Sofii vystudovala vysokou školu.

Zrádné objednávání alkoholu

O víkendu je v Sofii skutečně živo. Centrum je přeplněné lidmi procházejícími se po městě a na hlavních ulicích bys v těch lepších restauracích našel místo bez rezervace jen stěží. Vydali jsme se tedy kousek od centra do velmi dobře hodnoceného podniku se spoustou lokálních specialit s názvem Raketa Rakia.

Při výběru jídel jsme si nechali poradit od obsluhy, která nám nabídla tříchodovou večeři plnou bulharských jídel. Jako předkrm nám přinesli opečené topinky s různými druhy velmi chutných pomazánek se zeleninovou přílohou a s nastrouhaným bulharským sýrem.

Naše chuťové buňky potěšili také rakijí vyráběnou speciálně v rámci podniku. Při otázce, zda nám mají nalít malou nebo velkou, jsme samozřejmě prohlásili, že se odvážíme i na větší skleničku. Mysleli jsme si tehdy, že se rozhodujeme mezi objemem 0,02 a 0,04 l, ale k našemu překvapení nám obsluha nalila rovné deci. Nuže, nezbývalo nám nic jiného než tuto výzvu absolvovat.

Druhý chod představoval na pánvi rozvařený sýr s medovou polevou, která na povrchu sýra vytvořila tenkou křupavou krustu. Kontrast slanosti a sladkého medu nás naprosto nadchl. V závěrečné fázi nám obsluha přinesla velký talíř přeplněný třemi druhy masa, po kterém jsme už jen těžko odfukovali.

Přesto nás dodatečně jeden z číšníků dokázal přesvědčit na závěrečný dezert, který prý v Bulharsku dělali hlavně v dobách socialismu. A nelitovali jsme. Vláčné těsto ve spojení s lahodným džemem nám opravdu dobře sedlo.

Každé jídlo nám při podávání popsali do posledních detailů a neustále se ptali, jak nám chutnalo, díky čemuž jsme se cítili opravdu příjemně. Servis v restauraci byl jednoduše nadstandardní, stejně jako vynikající kuchyně. Pokud někdy navštívíš Sofii, určitě se zde zastav. Dávej si však pozor na to, abys při otázce, zda si dáš další kolo alkoholu, nekroutil hlavou ze strany na stranu. V Bulharsku totiž jde o výraz souhlasu. Mohlo by se pak lehce stát, že ti na stůl donesou další rundu.

Mešita kousek od židovské synagogy

Svoboda vyznání víry je jedním z důležitých prvků v demokratických státech. Země jako Bulharsko a Slovensko, které si zažily utlačování i v této oblasti, by se měly o to více zasazovat o to, aby se věřící necítili v žádném ohledu diskriminováni. Slovensko přitom do dnešního dne jako jediná země Evropské unie nemá postavenou mešitu. Pro srovnání – v Česku mešita stojí již od roku 1998.

Přestože v Bulharsku převládá zejména východní pravoslavné křesťanství, své zastoupení mají v Sofii i menšinová vyznání jako muslimové (10 %) a židé (spolu s dalšími menšinami pod 0,2 %), což se v hlavním městě odráží i na výstavbě jejich svatyň.

Mešita Banja Baši nacházející se v centru Sofie tam stojí již od 16. století. Společně s minaretem sahá do výšky 15 metrů. Oproti známé Hagii Sofii v Istanbulu o výšce 55 metrů je tedy opravdu skromná, ale neméně impozantní.

Před mešitu přicházíme v dopoledních víkendových hodinách. Vlevo od ní na trávníku sedí žena, která je zahalená celá v černém tak, že jí ani není vidět do tváře. Zdá se, že se modlí. Vstup do areálu svatyně je však zavřený – na bráně visí řetěz a zámky.

Když místní muslim vidí, že se nechápavě díváme na zavřenou bránu, vysvětluje nám, že máme počkat. Uvnitř aktuálně probíhá modlitba a za pět minut budeme moci vejít. Muž sedící při vstupu dohlíží na to, aby se návštěvníci mešity vyzuli a ženy měly na hlavě nasazené šátky.

Hlavní modlitební místnost zvýrazňuje velký barevný koberec a výrazný lustr. Místnost je rozdělena na dvě části – v jedné se modlí muži, v druhé ženy. Turisty, kteří vešli spolu s námi dovnitř, zaujaly zejména muslimské hodiny ukazující pět časů určených k modlitbám. Po pravé straně jsme se dostali do místnosti s islámskou literaturou. Ve výběru knih jsme však bohužel nenašli žádnou v angličtině.

Od mešity se přesouváme směrem k židovské synagoze, která je vzdálená jen několik stovek metrů. Podle pravidel vypsaných u brány budovy je synagoga v Sofii mnohem striktnější než mešita.

Mezi zakázané oblečení patří trička bez rukávů, krátké kalhoty či sandály. Vstup je dále povolen pouze se zavazadly určitého druhu a rozměrů, které musí ochranka dodatečně prohledat. I kdyby však zájemce splňoval všechny požadavky, zaměstnanec bezpečnostní služby má právo nevpustit jej dovnitř, a to bez jakéhokoli udání důvodu. V době našeho příjezdu byl však přístup do areálu pro návštěvníky zakázán, a tak jsme si kontrolním procesem neprošli.

Brány synagogy byly sice pro nás zavřené, ale zato jsme mohli v Sofii navštívit několik pravoslavných kostelů. Ty byly oproti u nás běžným katolickým kostelům opravdu pompézní. Některé jsme mohli fotit pouze zvenčí, u jiných nám povolili i záběry z interiéru.

Zobrazit galerii

(6)

Čekali jsme, kdy kolem nás proběhne Frodo s prstenem

Je přibližně 6. hodina ranní, u nás ještě o hodinu méně. Toulaví psi na ulicích, schoulení v koutech budov, nerušeně spí, i když kráčíme těsně kolem nich.

Poslední den vyrážíme ve skupině s průvodcem k velké pýše Bulharska – sedmi rilským jezerům, která jsou situována ve výšce 2 100 až 2 500 metrů nad mořem. Pro srovnání, nejvyšší bulharský vrch Musala se nachází ve výšce 2 925 metrů nad mořem (téměř o 300 metrů více než Gerlachovský štít).

Po přibližně hodinu a půl dlouhé jízdě vystupujeme na vyvýšeném parkovišti. Cestu k jezerům bychom podle průvodce zvládli pěšky za několik hodin, ale tlačí nás čas. Proto podobně jako ostatní členové skupiny využíváme možnost vyjet nahoru lanovkou. Nemáme však důvod litovat, výhled z ní je opravdu krásný.

Jedna část skupiny následně odchází společně s průvodcem a my se vydáváme dále sami. Ke všem sedmi jezerům vede dlouhá, do kruhu se stáčející cesta, na které se prostě nedá ztratit (tedy to jsme si alespoň na začátku mysleli).

Prudké stoupání do kopce není zrovna snadné. Párkrát se musíme zastavit, abychom nabrali dech, napili se vody a sundali mikiny. V nadmořské výšce přes 2 000 metrů nad mořem je sice chladněji než v nížinách, ale při chůzi a pálení horského slunce se člověk velmi lehce zahřeje. Nemůžeme si pomoci, ale při pohledu na okolí nám některé části trasy připomínají velkolepé scenérie Nového Zélandu jako z Pána prstenů.

Po výstupu do výšky téměř 2 300 metrů nad mořem pozorujeme shora první jezera. Blíže k nim se dostáváme až později. Kráčíme rovně zhruba ještě hodinu a dostáváme se k prvnímu jezeru s názvem Babreka. Na místě sedáme, otevíráme jídlo a kocháme se nádherným pohledem na průzračně čistou vodu.

K tomu, aby zůstala čistá i nadále, je třeba dodržovat základní pravidlo – žádné máčení se ve vodě. Dokud jíme svou svačinu, tichost jemného vánku přerušuje pouze píšťalka kontrolora, který dohlíží na to, aby lidé toto pravidlo dodržovali. Jelikož však na to mnozí neberou ohled, zvuk píšťalky nás otravuje přibližně každých pět minut.

Několik stovek metrů za jezerem Babreka pozorujeme další stoupání, které by nás podle mapy zavedlo k jezerům Okoto a Szalta v nadmořské výšce kolem 2 500 metrů nad mořem. Jelikož se však musíme držet časového režimu skupiny, abychom se stihli vrátit na parkoviště včas, dvojici vyvýšených jezer pro jistotu vynecháváme.

I níže položená plesa jsou však úchvatná. Bliznaka, Trilistnika, Ribnoto a Dolnoto se odlišují svým tvarem i velikostí a u každého z nich máme důvod k zastavení se. U jednoho z posledních jezer si však nejsme jisti, kudy máme odbočit. Časový tlak nás, naneštěstí, nutí, abychom se příliš nezdržovali. Na místě o chvíli později potkáváme dvojici španělských turistů, kteří mají stejný problém jako my.

Nakonec se nám podaří nalézt turistickou značku a společně pokračujeme směrem k centru s lanovkou. Naše rychlé tempo chůze je v pomyslném souladu s jejich velmi rychlou debatou ve španělštině, a tak tvoříme vcelku kompatibilní tým. Po příchodu do centra zjišťujeme, že nám zbylo poměrně hodně času.

Trochu se tak káráme za to, že jsme nezkusili jít i na nejvýše položená jezera Okoto a Szalta. Výčitky svědomí nás však velmi rychle přejdou při pohledu na stánek s točeným pivem. Než nás doběhne skupina s průvodcem, stíháme se s osvěžením v ruce kochat nad mohutným pohořím, které obklopuje výjimečných sedm rilských jezer.