Ve dvanácti vydal první hru na AppStore, teď studuje v Pensylvánii. „Vzdělání by mělo podporovat zvídavost,“ říká Ondřej Gonzor

Ondřej Gonzor začal programovat už v jedenácti letech. První hru na AppStore měl s kamarádem o rok později. Jeho kariéra se pak vyvíjela víc než slibně. Za sebou má aplikaci Pochopim.to, která pomáhá studentům hodnotit učitele, vyvíjel například také první verzi aplikace Nenech to být, která má pomoci obětem šikany.

Vyhrál také 3. ročník výzvy Soutěž a podnikej, a to právě s aplikací Pochopim.to, kde soutěží mladí talentovaní lidé se svými projekty. Přihlásit se můžeš na těchto stránkách i ty. Momentálně Ondra studuje na University of Pennsylvania a ve společnosti Company101, kterou zakládal, pomáhá firmám v automatizaci procesů.

Ondra je mimořádně disciplinovaný a talentovaný člověk a my doufáme, že může inspirovat i tebe. Popovídali jsme si spolu o tom, jaké projekty vyhledává, na co se připravit při studiu na prestižní vysoké škole a jak organizuje čas tak, aby zvládal jak studium, tak i časově náročnou práci.

Na stránkách o sobě píšete, že jste problem solver. Pamatujete si, jaký problém jste nedokázal vyřešit?To je na začátek dost záludná otázka! Přijde mi, že výzev a problémů je vždycky víc, než člověk dokáže vyřešit. Proto se snažím vybrat takové, na které stačím a zároveň na ně mám potřebné znalosti. Myslím, že i ve svém životě se mi víc věcí vyřešit nepodařilo, než podařilo.

Mimo svůj obor řeším i problém udržitelnosti, ale ten se zatím nepodařilo dokonale vyřešit ani mně, ani celé společnosti, přestože je to důležité téma. Mám pocit, že pořád žijeme v rozporu mezi nekontrolovaným růstem a zodpovědným přístupem k prostředí, ve kterém žijeme a které ovlivňuje i kvalitu našeho života.

Když říkáte, že se snažíte problémy vybírat, podle čeho se rozhodujete? Máte poměrně dost projektů se společenským přesahem. Je toto pro vás důležité?

Já se řadou z nich spíš snažil vyřešit, co trápilo mě. Když jsme byli studenti, bylo pro nás důležité vyřešit šikanu, problémy s učiteli a podobně. A když teď přemýšlím nad novým projektem, snažím se, aby mi pomohl se posunout nebo vzdělat. V druhé řadě pak přemýšlím, jestli má nějaký společenský nebo etický přesah, nebo jestli má „jenom“ přinést peníze. Ideální je, když v projektu najdu kombinaci toho, co mě baví, co mi něco přinese a co obohatí i koncovou stranu. 

Takto jste přemýšlel už ve dvanácti letech, když jste s tvorbou aplikací začínal?

Já začal programovat už v jedenácti a ve dvanácti jsme vydávali první hru na AppStore. Líbil se nám model jednoho švédského studia, které vydávalo spoustu her, ale tvořili je různí lidé. Tehdy pro nás programování bylo víc o zábavě a také jsme chtěli dělat úspěšné hry, které budou hrát miliony lidí.

Kdy tedy přišla potřeba hledat ten společenský přínos? 

Mně rodiče od malička říkali, že je důležité pomáhat druhým, takže jsem tu potřebu asi měl vždycky, jen jsem ji nepromítal do programování. Pomáhal jsem ostatním lidem třeba s učením matematiky, která mi šla. Byl jsem na to zvyklý. Postupně jsem přenesl tento zvyk do škály, kdy jsem najednou mohl pomoci více lidem najednou, ale nikdy jsem se nezamýšlel, kdy to přišlo.

Žijeme v informační době a školství za ní často zaostává. Podle mě by mělo spíš podporovat v lidech zvídavost, protože samotné informace si už dohledají.

Prvním projektem se sociálním rozměrem bylo Nenech to být. Jsem rád, že jsem se na takovém projektu mohl podílet, že teď funguje ve více zemích a kluci na něm dále pracují a rozvíjí ho. U Nenech to být jsem zjistil, že je fajn tvořit projekty s přesahem, ale přiznám se, že nevím, jestli je to můj hlavní drive.