Rozhovor s Ondřejem Gonzorem.
Ondřej Gonzor začal programovat už v jedenácti letech. První hru na AppStore měl s kamarádem o rok později. Jeho kariéra se pak vyvíjela víc než slibně. Za sebou má aplikaci Pochopim.to, která pomáhá studentům hodnotit učitele, vyvíjel například také první verzi aplikace Nenech to být, která má pomoci obětem šikany.
Vyhrál také 3. ročník výzvy Soutěž a podnikej, a to právě s aplikací Pochopim.to, kde soutěží mladí talentovaní lidé se svými projekty. Přihlásit se můžeš na těchto stránkách i ty. Momentálně Ondra studuje na University of Pennsylvania a ve společnosti Company101, kterou zakládal, pomáhá firmám v automatizaci procesů.
Ondra je mimořádně disciplinovaný a talentovaný člověk a my doufáme, že může inspirovat i tebe. Popovídali jsme si spolu o tom, jaké projekty vyhledává, na co se připravit při studiu na prestižní vysoké škole a jak organizuje čas tak, aby zvládal jak studium, tak i časově náročnou práci.
Na stránkách o sobě píšete, že jste problem solver. Pamatujete si, jaký problém jste nedokázal vyřešit?To je na začátek dost záludná otázka! Přijde mi, že výzev a problémů je vždycky víc, než člověk dokáže vyřešit. Proto se snažím vybrat takové, na které stačím a zároveň na ně mám potřebné znalosti. Myslím, že i ve svém životě se mi víc věcí vyřešit nepodařilo, než podařilo.
Mimo svůj obor řeším i problém udržitelnosti, ale ten se zatím nepodařilo dokonale vyřešit ani mně, ani celé společnosti, přestože je to důležité téma. Mám pocit, že pořád žijeme v rozporu mezi nekontrolovaným růstem a zodpovědným přístupem k prostředí, ve kterém žijeme a které ovlivňuje i kvalitu našeho života.
Když říkáte, že se snažíte problémy vybírat, podle čeho se rozhodujete? Máte poměrně dost projektů se společenským přesahem. Je toto pro vás důležité?
Já se řadou z nich spíš snažil vyřešit, co trápilo mě. Když jsme byli studenti, bylo pro nás důležité vyřešit šikanu, problémy s učiteli a podobně. A když teď přemýšlím nad novým projektem, snažím se, aby mi pomohl se posunout nebo vzdělat. V druhé řadě pak přemýšlím, jestli má nějaký společenský nebo etický přesah, nebo jestli má „jenom“ přinést peníze. Ideální je, když v projektu najdu kombinaci toho, co mě baví, co mi něco přinese a co obohatí i koncovou stranu.
Takto jste přemýšlel už ve dvanácti letech, když jste s tvorbou aplikací začínal?
Já začal programovat už v jedenácti a ve dvanácti jsme vydávali první hru na AppStore. Líbil se nám model jednoho švédského studia, které vydávalo spoustu her, ale tvořili je různí lidé. Tehdy pro nás programování bylo víc o zábavě a také jsme chtěli dělat úspěšné hry, které budou hrát miliony lidí.
Kdy tedy přišla potřeba hledat ten společenský přínos?
Mně rodiče od malička říkali, že je důležité pomáhat druhým, takže jsem tu potřebu asi měl vždycky, jen jsem ji nepromítal do programování. Pomáhal jsem ostatním lidem třeba s učením matematiky, která mi šla. Byl jsem na to zvyklý. Postupně jsem přenesl tento zvyk do škály, kdy jsem najednou mohl pomoci více lidem najednou, ale nikdy jsem se nezamýšlel, kdy to přišlo.
Žijeme v informační době a školství za ní často zaostává. Podle mě by mělo spíš podporovat v lidech zvídavost, protože samotné informace si už dohledají.
Prvním projektem se sociálním rozměrem bylo Nenech to být. Jsem rád, že jsem se na takovém projektu mohl podílet, že teď funguje ve více zemích a kluci na něm dále pracují a rozvíjí ho. U Nenech to být jsem zjistil, že je fajn tvořit projekty s přesahem, ale přiznám se, že nevím, jestli je to můj hlavní drive.
Školnímu prostředí se věnovaly dva vaše významné projekty. Nenech to být a Pochopím to. Jak vy konkrétně nahlížíte na fungování škol? Protože to vypadá, že tam vidíte problém, který chcete řešit.
Já byl vždycky spíš alternativní student. Když jsem začal studovat, tak jsem chtěl mít jedničky a dělat si úkoly hned, co přijdu domů, ale pak jsem začal jezdit na různé soutěže a programovat, takže škola přešla na vedlejší kolej. Ale zjistil jsem, že když v ní dva týdny nejsem, tak za dva dny dokážu pochopit, co se tam stalo. Mimo to jsem se vzdělával v rámci prací v různých firmách i na vlastních projektech, což mi možná přineslo víc než škola.
Dává mi to trochu pocit, že pokud umíte trochu anglicky, velkou většinu věcí se naučíte z internetu. Pokud pominu sociální rozměr školy, přijde mi, že je optimálnější se drtivou většinu věcí naučit sám on-line. Třeba i v kurzech škol. MIT má všechny svoje kurzy na internetu dostupné a může je absolvovat každý s tím rozdílem, že na konci nedostane titul. Právě v efektivitě vzdělávání vidím ohromné rezervy. Žijeme v informační době a školství za ní často zaostává. Podle mě by mělo spíš podporovat v lidech zvídavost, protože samotné informace si už dohledají.
Vy jste zvídavý odmalička?
Mě to museli naučit naši, kteří mě podporovali, abych se neustále učil nové věci. Pak přišel ve škole náraz, kdy to bylo tak, že když jsem chtěl vědět víc, brzdilo to spolužáky a já si musel zjišťovat informace mimo školu. Ale já mám poměrně alternativní názor a tento přístup rozhodně není pro všechny.
Na druhou stranu jste ale ze školního prostředí neodešel. Teď momentálně studujete na University of Pennsylvania…
Tam studuju to, co chci, i když se snažím udržet si širší záběr. Často se mi stává, že narazím u nějakého předmětu na otázku, k čemu mi to bude, ale uvědomuju si, že odpověď můžu najít až třeba za deset let. Tato škola je fajn i proto, že všichni se snaží učit ohromně rychle. Nikdo se s tím příliš nepárá a vy se musíte naučit, jak se udržet na špici a udržet se tam co nejdelší dobu.
Jak to zvládáte v kombinaci s prací?
Někdy si říkám, jestli mi to za to stojí. Mám fakt hodně práce i školy a nároky na univerzitě jsou vysoké. Musel jsem se naučit najít si systém a prioritizovat. Když vím, že mám za týden odevzdat úkol, potřebuju i vědět, jestli ho zvládnu zpracovat večer před odevzdáním, nebo s ním musím začít hned po zadání. Jsou předměty, které mi berou patnáct minut týdně, ale i dvacet hodin.
Uvědomil jsem si, že to-do listy budou vždycky nekonečné, a pokud si volno neudělám sám, vždycky bude co dělat.
Teď jsem se třeba týden a půl věnoval jen škole, protože jsme měli první zkouškové období ze tří, a zase budu moci na chvíli povolit.
Pokud bych chtěl studovat na podobně prestižní univerzitě, na co bych se měl připravit?
Myslím, že hlavně na tlak. Práce je tady často nastavená nad vaše síly, takže se musíte naučit smířit, že ne všechno zvládnete udělat dokonale a ne všechnu četbu dokážete přečíst. Musíte vědět, co je důležité, abyste zvládl zpracovat úkoly a projít zkouškami. Zároveň je potřeba být v klidu, když se některé věci prostě nepovedou, protože se ani povést nemají. Máme tu zkoušky nastavené tak, že jejich průměrné skóre je třicet bodů ze sta.
Také si musíte uvědomit, že většina lidí, kteří sem přijdou, patří mezi nejlepší studenty své školy. Může se stát, že se z vás jako z nejlepšího studenta stane ten nejhorší, což je zcela logické, ale hodně lidí se s tím těžko srovnává. Každý ale přichází z jiných rodin a z jiných poměrů a s některými lidmi se prostě závodit nedá.
Zní to náročně jen z vyprávění. Je pro vás těžké si v takovém kolotoči povinností udržet čistou hlavu?
To se snažím naučit poslední rok, abych nemyslel jen na budoucnost. Uvědomil jsem si, že to-do listy budou vždycky nekonečné, a pokud si volno neudělám sám, vždycky bude co dělat. Takže se průběžně odpojuju. Teď jsem třeba odjel s přítelkyní navštívit plážovou oblast v New Jersey.
Daří se vám vypínat?
Já jsem celkem disciplinovaný, takže celkem jo. Ale musím se soustředit a sám sobě slíbit, že nebudu pracovat, protože jinak mi hlava jede na 120 %. Na druhou stranu musím říct, že pracuju rád a není pro mě cílem se práce zbavit. Spíš se snažím být v pohodě s tím, že ji splním později a že se nic neděje, když si udělám volno.
Přiznám se ale, že pracuji, i když volno mám. Přijde mi, že když se třeba hodinku věnuju práci, tak se cítím líp a i volno si víc užiju. Je to asi o nějaké rovnováze. Někdy si totiž dám třeba pracovní půldny, kdy část dne pracuju a ve zbytku se jdu projít nebo navštívím restauraci.
V některých rozhovorech jste mluvil o tom, že vám k tomuto balancu pomáhá hluboká práce. Jak se do pověstného pocitu flow dostáváte?
Já mám práci rozdělenou tak, že pondělí, středy, pátky mám vyhrazené na hlubokou práci v čtyř- až šestihodinových blocích. Na telefonu zapínám režim nerušit a nikdo se ke mně nedostane. Během těchto bloků programuji, věnuji se designu a obecně kreativním věcem.
Oproti tomu vyřizuji e-maily a podobné záležitosti hned na začátku dne. Jsem ranní ptáče, takže si ráno rád zacvičím nebo si čtu a pak začnu vyplňovat ty bloky, o kterých jsem mluvil.
Využíváte některé technické věci, které vám pomáhají se do flow dostat?
Vlastně asi jenom ten režim nerušit. Jinak si přes den občas dám na patnáct minut do uší bílý šum nebo binaurální beaty, abych nabral energii. Po těch patnácti minutách mám pocit, jako bych byl po osmi hodinách kvalitního spánku! Moc „pomocníků“ ale nevyužívám, protože se snažím dosahovat výsledků sám za sebe.
REFRESHER je médium pro mladé lidi. Vy jste velmi inspirativní a úspěšný mladý člověk. Je něco, co byste doporučil podobně ambiciózním lidem nebo třeba těm, kteří se teprve hledají?
Chtěl bych, aby věděli, že je ok, když věci nevyjdou. Jsme obklopeni lidmi, kteří sdílí své úspěchy, ale takto život nevypadá. Cesta k úspěchu totiž bohužel vede přes neúspěch a věci bohužel nevychází ve většině případů.
Toto je něco, co bych chtěl slyšet i já, protože jsem se často trápil, když mi projekty nevycházely a já všude okolo viděl, jak se ostatním daří. Pak jsem si ale uvědomil, že každému někdy něco nevyjde a někdy strávíme tři roky intenzivní prací a pak se musíme vrátit na začátek. Ale i to je v pohodě. Důležité je vědět, že rozdíl mezi lidmi netvoří jejich úspěchy, ale to, jak se zachovali, když jim něco nevyšlo.
