„Jako bychom se připravovaly k boji.“ Jak funguje organizace pomáhající Polkám s interrupcemi

Jakou pomoc tedy organizace nabízí těm, kteří se rozhodnou zákrok podstoupit v Česku? Především poskytuje informace. „Potraty v České republice jsou totiž dostupné, jen je velmi těžké si je zorganizovat sám,“ popisuje Justyna. Člověk si musí vybrat správnou kliniku, musí se zorientovat v jiné zemi, ve které se nevyzná, neví, jak to v ní funguje, a ve které se hovoří jiným jazykem. Lidem, kteří vyhledají pomoc organizace, její členky a členové vysvětlují, co a jak funguje, na co se připravit, případně nabízí i psychickou podporu.

Zažili jsme věřící lidi, kteří neměli problém na potrat jít, a naopak i lidi, kteří jsou velmi rozrušení, i když nejsou konzervativní.

„Ti lidé jsou občas velmi nervózní nebo rozrušení. Stává se, že musíme rozptýlit mýty kolem samotného zákroku, protože slyšeli strašlivé nebo bizarní historky o tom, že je to krvavá nebo vražedná scéna, takže z něj mají strach. Někdy jim doporučujeme, že by bylo dobré vyhledat terapii nebo jinou formu psychologické pomoci. A nabízíme přátelské slovo, které jim také může pomoci. Uklidní je,“ vysvětluje Justyna.

Důležitou součást pomoci, kterou organizace poskytuje, tvoří i finanční složka. Mnoho lidí by si zákrok nemohlo dovolit: pro lidi z Polska, kteří zde nemají pojištění, interrupce totiž stojí od 13 000 do 30 000 Kč. Skupina se proto snaží co největší množství potratů financovat – kompletně či částečně, podle toho, kolik má zrovna k dispozici peněz. Mezi dubnem a červnem 2022 na tyto účely skupina vynaložila 7 420 eur a za minulý rok až 13 324 eur.

Ciocia Czesia je navíc financovaná skrze dary od lidí a tyto peníze jdou přímo na pomoc těm, kteří se na ni obrátí s prosbou o pomoc;⁠ její členky a členové placeni nejsou, fungují na dobrovolnické bázi.

Atmosféra strachu

Kolem potratů v Polsku panuje zvláštní atmosféra. Za posledních 30 let se podle Justyny staly interrupce jakýmsi veřejným tajemstvím. Něco, co stále doprovázejí pocity studu, ale zároveň je do jisté míry akceptováno. „Je to zvláštní dynamika,“ míní Justyna, která si současně všímá postupného vývoje. Změny. Posunutí narativu – i díky rozsáhlým protestům jsou nyní potraty vnímané skrze optiku ostudy či strachu méně než dříve.

Postoje týkající se potratů v Polsku navíc podle Justyny nejdou generalizovat. Proměňují se v závislosti na regionech i individuálních situací konkrétních lidí.

„Vidíme to i na těch, kteří vyhledávají naši pomoc. Někteří z nich jsou úplně v pohodě. Říkají, že je to jejich volba, a necítí žádný stud, ale někteří jsou velmi rozrušení. A není to ani ovlivněno jejich vírou. Zažili jsme věřící lidi, kteří neměli problém na potrat jít, a naopak i lidi, kteří jsou velmi rozrušení, i když nejsou konzervativní,“ popisuje.

Obrátili se na nás starší ženy, mladší ženy, nebinární osoby, trans muži. Lidé, kteří už mají děti a další nechtějí. Lidé, kteří chtěli zůstat těhotní, ale nemohli si to dovolit. Teenageři, kteří otěhotněli náhodou.

Mnoho polských žen navíc podle Justyny neví, že za potrat nemohou být stíhané. Potraty jsou sice fakticky zakázané, ale pokud žena na polském území podstoupí nelegální potrat, trest nehrozí jí, ale tomu, kdo potrat vykonal, případně tomu, kdo jí k potratu dopomáhal. Potraty jsou v Polsku i z tohoto důvodu zakonzervovány v jakési atmosféře strachu – zcela záměrně, domnívá se Justyna. Ženy tak stále mají často pocit, že dělají něco kriminálního, že se dopouštějí něco „špatného“. Bojí se, že budou stíhané. Nepříjemné pocity ovšem pociťují i v momentě, kdy si jsou vědomy, že do vězení jít nemohou.

„Místo toho, abyste šli ke svému lékaři a dožadovali se péče, kterou potřebujete, musíte hledat pomoc na internetu a mluvit s lidmi, které jste dosud neznali. A pak musíte za takovým zákrokem odjet do cizí země,“ vysvětluje Justyna, proč celý proces může doprovázet jakýsi vnitřní neklid.

Kromě strachu ovšem cítí Polky i naštvání. „Právem,“ dodává Justyna. Ona oprávněnost se odvíjí od toho, že jim Polsko odpírá jejich osobní práva – na soukromí, svobodu, tělesnou autonomii i integritu. Po zákroku se ovšem mnohdy dostavuje i pocit vděčnosti, že interrupci mohly podstoupit. Často cítí úlevu. Za potřebou potratu totiž může stát nejrůznější plejáda důvodů.

Kdokoli může potřebovat potrat

„Moje těhotenství bylo následkem domácího násilí. Proto jsem se ho rozhodla ukončit ve 4. týdnu,“ cituje organizace jednu z žen, které vyhledaly její pomoc.

„Je mi 35 let, mám jednu dospívající dceru a druhou, která je již dospělá. Mezi mnou a mým partnerem je několikaletý rozdíl. Jsme spolu již mnoho let, máme organizovaný, klidný a aktivní život. Další děti jsme neplánovali. Zpráva o těhotenství nás velmi šokovala. Oba jsme věděli, že existuje jen jedno možné rozhodnutí, hlavně kvůli mému zdraví. Těhotenství by pro mě mohlo být hrozbou,“ popisuje další.

Kvůli vážným problémům se zády by u ní totiž pokročilé těhotenství mohlo skončit potratem nebo ztrátou síly v nohou. „Prožívali jsme různé emoce, ale závěr byl pokaždé stejný –⁠ s tímto těhotenstvím nemohu pokračovat. Dlouho jsme přemýšleli, co by bylo pro mé zdraví nejlepší, zda potrat, nebo potratové pilulky. Došli jsme k závěru, že bezpečnější bude zákrok pod dohledem lékařů a na adekvátně vybavené klinice,“ vysvětluje.

Na otázku, kdo vyhledává jejich pomoc, Justyna odpovídá: „Nejrůznější lidé. Kdokoli může potřebovat potrat. Obrátili se na nás starší ženy, mladší ženy, nebinární osoby, trans muži. Lidé, kteří už mají děti a další nechtějí. Lidé, kteří chtěli zůstat těhotní, ale nemohli si to dovolit. Teenageři, kteří otěhotněli náhodou,“ vyjmenovává.

Kdyby se politická scéna změnila alespoň trochu směrem k normálnějšímu stavu, mohli bychom se velmi brzy dočkat liberalizace. Myslím, že lidé jsou na ni připraveni.

Nejtragičtější jsou podle Justyny ovšem případy lidí, jejichž plody jsou smrtelně nemocné: „To jsou často lidé, kteří si tato těhotenství většinou přáli a chtějí si je ponechat. Obvykle se o tom dozvědí až v pozdější fázi těhotenství. Od druhého trimestru výše. Tyto příběhy jsou nejsrdceryvnější,“ říká. Tyto ženy tak prožívají bolest spojenou s nutností ukončení původně chtěného těhotenství a zároveň pociťují stres, jelikož tak nemohou učinit ve své rodné zemi.

„Představte si to. Jste v šestém měsíci těhotenství, rozhodnete se pro potrat, protože vaše dítě má nevyléčitelnou nemoc, a nemůžete ho provést ve své vlastní nemocnici. Musíte jet do cizí země a zůstat tam několik dní,“ popisuje rozrušeně. „Potrat může být potřeba ve všech možných situacích, na které si vzpomenete,“ míní.

Neomlouváme se

Justyna nepřestává doufat ve změnu. A co víc – za poslední roky vidí důvody k naději i optimismu. „Vnímám, že se situace proměňuje. Ženy se cítí silnější a jsou mnohem méně omluvné. Požadování potratu je nyní v Polsku více normalizované na rozdíl od předchozích let, kdy jste si do České republiky na potrat jen v tichosti přijely a pak už o tom s nikým nikdy nepromluvily. Myslím, že je skvělé, že o tom mluvíme, že máme požadavky a že se neomlouváme. Mám velkou naději, že se to zlepší,“ říká.

Tato změna začíná podle Justyny novou vládou. Jak ve své analýze připomněl server iROZHLAS.cz, v Polsku momentálně vládne národně konzervativní vláda Práva a spravedlnosti (PiS), jejíž nominanti ovládají právě i ústavní soud. Z toho důvodu je podle Justyny pro případnou liberalizaci potratové politiky vládní změna zcela zásadní.

Jsme naštvané kvůli jejich pokrytectví. Kvůli zbytečnému utrpení, které tyto zákazy způsobují. 

„Kdyby se politická scéna změnila alespoň trochu směrem k normálnějšímu stavu, mohli bychom se velmi brzy dočkat liberalizace. Myslím, že lidé jsou na ni připraveni,“ míní.

Svou tezi dokládá tím, že v průzkumech opakovaně velká část Polek a Poláků zastává propotratové postoje. V roce 2020, kdy došlo ke zpřísnění polské potratové legislativy, uvedlo 66 % polských respondentů a respondentek, že s legálními potraty v prvním trimestru souhlasí.

Zbytečné utrpení

Za tím, že ženy stále nemají právo rozhodovat o vlastním těle, stojí podle Justyny vzestup konzervatismu a antichoice organizací. Téma potratů navíc propojuje s obecnější otázkou: kdo má ve společnosti právo na tělesnou autonomii? Vnímá zde totiž paralelu i s jinými marginalizovanými skupinami, například s omezováním práv trans lidí. „Pro trans lidi je proces tranzice zbytečně náročný, stejně jako je pro ženy zbytečně náročné podstoupit potrat.“

V kontextu přístupu k potratů se k tomu ovšem podle ní přidává otázka, zda člověk považuje plod za bytost, či nikoli. „To je otázka vašeho osobního světonázoru. Nesnažím se nikoho nutit, aby věřil ve stejné věci jako já, pokud se někdo rozhodne, že plod je člověk, je to jeho právo, ale neměl by stejný závěr vnucovat ostatním lidem, protože se jedná o otázku, na kterou nemůžeme jednoznačně odpovědět. S jistotou můžeme ovšem říct, že těhotná pacientka je člověk, a proto musíme upřednostnit její potřeby a wellbeing před potřebami a wellbeingem plodu,“ domnívá se Justyna.

Doporučeno

Aktivistka Žaneta Sladká: V Česku máme selektivní přístup k lidským právům. Nejsou u nás ani tématem, usínáme na vavřínech 28. září 2022 v 8:30

Naštvání pociťuje nejen Justyna, ale i všechny ostatní členky a členové organizace Ciocia Czesia. Jejich naštvání směruje ke všem zdrojům útlaku – k polské vládě i antichoice organizacím. „Jsme naštvané kvůli jejich pokrytectví. Kvůli zbytečnému utrpení, které tyto zákazy způsobují,“ vysvětluje. Snaha usnadnit Polkám přístup k potratům je pro ni cestou, jak s těmito pocity bojovat – může alespoň nějakým způsobem pomoci.

„Někdy je to těžké a frustrující. Lidé, kteří vyhledávají naši pomoc, jsou občas velmi rozrušení, někdy si nejsou jisti, zda potrat chtějí, nebo ne, a promítají do nás spoustu svých emocí. A vy to musíte přijmout, musíte být velmi zdvořilí a vstřícní. Což může být frustrující. Nejsme terapeuti, máme úplně jiné profesní zázemí, takže je to pro nás někdy těžké. Někdy je těžké v tom pokračovat, ale máme se v kolektivu navzájem, abychom se podpořili a nabídli si pomoc,“ svěřuje se.

Je za těchto podmínek možné věřit ve spravedlivý svět? „V tomto smyslu jsem pesimista,“ říká Justyna. „Myslím, že můžeme udělat kousek práce a mít svá malá pole vlivu, která jsou tak spravedlivá, jak jen mohou být. Ale nespravedlnost bude existovat vždy a vždy proti ní budeme muset bojovat. Takto můžeme alespoň přiložit ruku k dílu,“ dodává na závěr.