Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Rakovina prsu je jedním z nejčastějších onkologických onemocnění u žen, léčbu jich ročně zahájí tisíce.
„Onemocněla jsem v roce 2019 ve 31 letech. Ještě předtím jsem ale vozila na chemoterapie svoji kolegyni Dášu, která rakovinou onemocněla tentýž rok v lednu. Dáša je stejně stará jako má maminka, tudíž se mě to hodně dotýkalo. Často mi říkala, ať si také kontroluji prsa. Já jsem jí ale odpovídala, že jsem ještě mladá. Mě se to přece netýká,“ popisuje svou žitou zkušenost Kateřina Uličková, která je součástí projektu Aliance žen s rakovinou prsu s názvem Bellisky – mladé ženy s rakovinou prsu.
Podle dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) byl v roce 2017 v Česku právě karcinom prsu společně se zhoubným nádorem prostaty druhým nejčastějším nádorem. Každý rok zahájí onkologickou léčbu kolem 7 000 žen a přibližně 1 600 zemře. Přestože míra úmrtí klesá, počet pacientek se každý rok zvyšuje. Jak ovšem upozorňuje Národní zdravotnický informační portál (NZIP), vysokou incidenci zhoubných nádorů prsu mají všechny vyspělé země. Přibližně v 1 % případů se zhoubné nádory prsu vyskytují i u mužů.
Rakovinou prsu ve velké míře onemocní ženy v produktivním věku – „typický“ věk v Česku je sice v rozmezí 60 až 74 let, ale až 35 % ze všech pacientek je mladších 60 let. Zhoubné nádory se ovšem nevyhýbají ani mladým ženám, Kateřina a všechny členky projektu Bellis jsou toho příkladem. Důležitá je proto prevence, na kterou upozorňuje kampaň „Říjen v růžové“, která v Česku funguje již od roku 2010. Právě říjen je totiž měsícem boje proti rakovině prsu, jehož symbolem se kromě růžové barvy stala i růžová stužka.
Růžový říjen vyzývá, ať si dospělé ženy všech věkových kategorií pravidelně kontrolují svá prsa, sahají si na ně a provádí samovyšetření. Záchyt zhoubného nádoru v raném stadiu totiž zvyšuje nejenom naději na dobrý výsledek léčby, ale i na přežití. Přestože ještě v roce 2009 tvořil záchyt těchto raných fází u žen s rakovinou prsu zhruba 38 %, v roce 2018 už to bylo o deset procent více. Až 90 % žen, u nichž je nádor odhalen včas, tak může být díky současným léčebným postupům uzdraveno. Na bezplatné preventivní mamografické vyšetření mají ovšem ženy nárok až od 45 let věku. Některé pojišťovny ale přispívají i svým mladším klientkám.
Masarykův onkologický ústav: Zaznamenala jsi nějakou z těchto změn? Nech se raději vyšetřit odborníkem. – hmatný útvar, bulka nebo zatuhnutí v prsu – zvětšení nebo změna tvaru a velikosti prsu – zvětšení mízní uzliny v podpažní jamce – zduření nebo zdrsnění kůže prsu – změna barvy kůže prsu – vtažení bradavky s výtokem nebo bez výtoku
Jsem přece ještě mladá, rakovina prsu se mě netýká
Díky samovyšetření objevila nádor v brzkém stadiu i Kateřina. „Byla jsem hodně aktivní, pořád jsem lítala někde po horách. Jednou jsem ovšem přišla domů z lyží a ve sprše jsem si sáhla na prsa tak, jak mi radila Dáša. Nahmatala jsem bulku. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká modřina z lyžování, a nepřikládala tomu velkou váhu. Bulka tam ale byla pořád a už mi nedala spát,“ popisuje. Zašla proto nejdřív za svým gynekologem a od něj rovnou do nejbližší mamologické ambulance v Ostravě. „Paní doktorce se sono nezdálo a pozvala mě za další tři dny na biopsii. Poté to vzalo velký spád,“ dodává Kateřina.
Zdroj: se svolením Kateřiny Uličkové
Do ordinace přišla pro výsledky s úsměvem na rtech. Opakovala si, že se nic neděje a všechno bude v pořádku. „Když mě ale sestřička v čekárně oslovila: ,Dobrý den, paní Uličková,‘ zpozorněla jsem. Viděla mě totiž podruhé v životě a už si pamatovala mé jméno, to bylo zvláštní,“ vzpomíná Kateřina. Po vstupu do ordinace jí lékařka pokynula, ať se posadí. Neměla pro ni dobré zprávy.
„Zarytě jsem seděla a neuronila ani slzu, asi z toho šoku. Musela jsem si vzít tužku a papír a všechno, co mi paní doktorka říkala, si napsat. Nebyla jsem schopná vnímat. V hlavě mi šrotovalo, co se bude dít. Proč já?“ popisuje.
Jak na samovyšetření, radí bývalá onkologická pacientka Kateřina Uličková: – Kontrolu provádíme nejprve pohledem do zrcadla, jestli nám něco nevytéká z bradavek, zda nejsou vpáčené. – Bod 0 je zajít si na sono, abychom zjistily, zda je všechno v pořádku a můžeme se na samovyšetření spolehnout. – Lehneme si, dáme ruku za hlavu a protější rukou provádíme samovyšetření od podpaží po podprsenkovou rýhu až ke klíční kosti. – Pomůcka „3, 2, 1“ – 3 prsty, 2 prsa, 1× do měsíce. Třemi prsty na plocho provádíme tři kroužky pokaždé s jinou intenzitou. Samovyšetření bychom měly provádět na konci menstruace, kdy je v těle nejnižší hormonální hladina. – Samovyšetření má být pravidelné, abychom byly schopny poznat, kdyby v těle nastaly nějaké změny. – Pokud by tam nějaká bulka byla, není nutné hned panikařit. Nemusí to být rakovina, může se jednat o nějaký nezhoubný útvar, cystu nebo uzliny. Uzliny mezi prsty proklouznou, nádor ale zdravou tkáň fixuje, požírá ji, neuhne. Konkrétně já jsem v levém prsu cítila „mentosku“.
Vlna emocí se dostavila až po odchodu z ordinace. Kateřinu nicméně ještě čekala cesta autem domů z Ostravy. „Mám to 30 kilometrů a vůbec netuším, jak jsem byla schopná se odvézt. Po příjezdu domů jsem proběhla kolem rodiny s pláčem a šla jsem se schovat,“ říká s tím, že takřka ihned musela jednat. Zrušila veškeré své plány, v práci za sebe našla náhradu a nastoupila do léčení. Lékaři museli nejdříve zjistit, jaký je rozsah nádoru. Kateřině, jak sama říká, udělali všechny testy od hlavy až k patě – třeba scintigrafii kostí, aby se zjistilo, jestli do nich nádor nemetastazoval. Všechno naštěstí bylo „čisté“.
Před započetím chemoterapie ji ale čekalo ještě genetické vyšetření, pokud by pro ni totiž rakovina prsu byla „geneticky daná“, znamenalo by to pravděpodobně odstranění obou prsů. „Já jsem ale byla mladá a bezdětná, nechtěla jsem o prsa přijít,“ popisuje Kateřina. I genetika ale byla naštěstí čistá. „Poté, co mi došly výsledky, jsem rozškubala informovaný souhlas o případném odstranění prsou. Čekala mě tedy proto jen částečná operace, kdy lékaři odstraňovali nádor a část tkáně,“ dodává.
Po této „částečné“ operaci začalo pro Kateřinu náročné období chemoterapie. Byla si vědoma toho, že chemoterapie může poškozovat vaječníky – a na druhou stranu také věděla, že by ráda jednou měla děti. Se svým přáním šla za lékaři z VFN v Ostravě. „Paní doktorka mi tehdy řekla: ‚My teď řešíme vás, ne nějaké nepočaté dítě.‘ V tu chvíli mě to mrzelo, ale s odstupem času vidím, že měla pravdu. Beze mě to dítě nebude,“ reflektuje.
Ještě předtím ovšem Kateřina navštívila dvě reprodukční kliniky, kde jí sdělili, že odebrání vajíček není žádný problém. Celá mamologická komise lékařů se ale tímto nápadem zděsila. „ ‚Proboha, jen to ne,‘ říkali mi. Zjistili totiž, že mám vysoce hormonální nádor. Při zákroku by mi ale hormonálně stimulovali vaječníky, aby vyprodukovaly více vajíček – a to by pro rakovinu byla živná půda. Lékaři ale naštěstí znají dnes spoustu možností. Začali mi proto do břicha píchat injekce, aby vyvolali takzvaný umělý přechod. Vaječníky se tak ,uspaly‘,“ dodává s tím, že na tyto injekce dochází dodnes.
Zdroj: se svolením projektu Bellis
Obrovský útok na ženskost
Chemoterapie trvala půl roku. Vždy několik dní po ní nebyla Kateřina schopná absolutně ničeho. Za „velký výlet“ považovala několikametrovou procházku z bytu na zahradu. „Hned po první chemoterapii, zhruba během čtrnácti dnů, přijdou pacientky o vlasy. To byla pro mě velká bolest. Nosila jsem půlmetrové černé vlasy, a najednou bylo jasné, že o ně přijdu. Poté, co jsem poprvé uslyšela diagnózu, jsem si říkala: ‚Přijdu o vlasy, o prsa, přiberu. Stane se ze mě troska, už nikoho nebudu přitahovat. Ani sobě se nebudu líbit.‘ Byl to obrovský útok na ženskost,“ zmiňuje a bolest v jejím hlase je znát i po letech.
„Řekla jsem si ale, že pokud chci být na světě, musím to vydržet. Sestra mě ostříhala na krátko ještě před první chemoterapií. Pak jsem si jednou umyla vlasy a už jsem tahala celé prameny. Tehdy přišla mamka s holicím strojkem a vzala mi to na nulu. Plakala jsem. Byl to takový ten usedavý dětský pláč. Jako když vám třeba ulétne balónek. Pak jsem se na sebe nemohla vůbec dívat – přikrývala jsem zrcadla, protože z nich na mě koukal nějaký lebkoun, kterému bylo špatně,“ vzpomíná na těžké životní období Kateřina.
Kromě vlasů jí vypadaly i řasy, jejich funkci do té doby vůbec nepřikládala váhu. Jakmile však o ně přišla, kvůli prachu neustále slzela. Dodává, že vypadání obočí jí zcela změnilo obličej. „Nikdo mě nepoznával,“ říká.
Pořád jsem na sociálních sítích vídala fotky šťastných, zamilovaných lidí z mého okolí. Jasně že jsem je „lajkla“ a byla za ně ráda, na druhou stranu jsem ale také chtěla koukat na ultrazvuk miminka. Místo toho jsem koukala jen na ultrazvuk nádoru.
Zdroj: se svolením projektu Bellis
Nejsi na to sama
V nejtěžších chvílích jí byla největší oporou rodina, přátelé a Bellisky – kolektiv mladých žen do 45 let s rakovinou prsu, který spadá pod Alianci žen s rakovinou prsu. Jak ale říká Kateřina, velkým pomocníkem může být pro nově diagnostikované ženy i kniha s názvem Nejsi na to sama, která vznikla ve spolupráci organizace Bellis a předních českých onkologů. Kateřina ovšem dodává, že ona sama má záložku asi jen na osmé straně. Téma je pro ni zatím příliš bolavé – přečte si pár řádků a hned roní slzy.
Projekt Aliance žen s rakovinou prsu Bellis se zaměřuje na pomoc a podporu mladých pacientek, které procházejí nebo prošly léčbou spojenou s nádorovým onemocněním prsu. Pořádá pro ženy, jejich blízké a děti odborné a podpůrné projekty a akce. Věnuje se především prevenci a workshopům samovyšetření prsu. Uskupení taktéž vydalo knihu Nejsi na to sama – průvodce rakovinou prsu. Potřebuješ pomoc, podporu? Bellisky jsou tady pro tebe. Ozvi se jim.
Fyzicky na tom Kateřina dle svých slov už asi nikdy nebude tak, jak na tom byla před rakovinou. „Po chemoterapii mi poumíraly periferní nervy v prstech – léčbu jsem proto musela ukončit dřív. Byla to obrovská bolest, pulzovaly mi prsty, nedokázala jsem vzít do ruky ani mobil. Tahle neuropatie pořád trvá, je to sice lepší, ale například kliky nikdy už dělat nebudu,“ popisuje.
Onemocnění ji změnilo – a snad možná zocelilo – i psychicky. „Vždy jsem byla ten typ člověka, který chtěl, aby všichni kolem něj byli spokojení. Já jsem byla až ta úplně poslední, o kterou jsem pečovala. Až nyní pomocí psycholožky se snažím mít sebe na prvním místě. Říká mi, že se mám starat o toho nejcennějšího člověka, kterého mám. A tím jsem já. To si musím ještě osvojit, ale pracuji na tom,“ směje se Kateřina.
Hrozně jsem se bála smrti. Jsem sice věřící, ale nedokázala jsem si představit, co se mnou bude. Člověk najednou začne přemýšlet, co bude s jeho věcmi – hned jsem například předala práva své sestře na spravování Facebooku, aby jej mohla zrušit nebo vést, kdybych už tu nebyla. Ta mi ale na to odpověděla, jestli jsem se náhodou nezbláznila, že taková varianta vůbec nepřichází v úvahu. (smích) Chtěla jsem tomu věřit, ale v hlavě jsem stále měla, že to nemusí klapnout.
Musela například dojít k tomu, že onen půlrok, kdy ležela, nelenošila. Nýbrž dávala svému tělu to, co v tu dobu nejvíce potřebovalo – odpočinek. „Pochopila jsem také, že jsem ve spoustě – zejména pracovních – záležitostech nahraditelná a nemusím se ze všeho pořád stresovat,“ dodává.
Ženám – především těm mladším – Kateřina radí, ať se nenechávají v ordinacích odbýt, ať trvají na adekvátním vyšetření. „Lékaři vám zkontrolují kdeco, jestli máte v pořádku krev... Ale na prsa se zapomíná. Nejenom že je nekontrolují, ale ani se žen neptají, jestli si provádí samovyšetření,“ uzavírá.
