Zamknula jsem? Určitě ne, vrať se. Rychle! Nechalas puštěný sporák a nevypojila žehličku. Než se tam dostaneš, bude celý barák v plamenech. Nechoď kolem toho dítěte, co když ho pobodáš. Vítejte v hlavě, kterou ovládá OCD.
Monika z Přátel, Sheldon Cooper či Adrian Monk. Tyto „vtipné“ postavičky mnohým přijdou na mysl, když se řekne OCD. Lidem žijícím s touto poruchou ale často do smíchu není. Zamykají nože, protože se bojí, že s nimi ubodají partnera, kterého bezmezně milují. Neřídí, jelikož ve svých představách autem najíždí do davu lidí. Před odchodem z domu si fotí vypnutou žehličku, přesto se ale pětkrát vrátí zkontrolovat vytaženou šňůru. Myjí si ruce přesně stanoveným způsobem, aby nechytili smrtící nemoc.
O obsedantně kompulzivní poruše jsme hovořili s psychiatričkou Pavlou Stopkovou z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), která se specializuje na úzkostné a afektivní poruchy. „Někdo na diagnózu čeká i dvacet let. A to je ohromná spousta utrpení a ztracených hodin. OCD krade měsíce a dny života,“ řekla v rozhovoru pro Refresher.
Jak je patrné již z názvu, obsedantně kompulzivní porucha (obsessive-compulsive disorder; OCD) sestává z obsesí a kompulzí. Ne vždy ale musí být přítomné oba jevy.
Co jsou to obsese a kompulze?
„Obsese jsou nutkavé, nepřijatelné a nepříjemné myšlenky nebo představy. Přicházejí i přesto, že si je člověk nepřeje, nelíbí se mu, snaží se s nimi bojovat a vedou ke zvýšení jeho úzkosti či nepohody,“ popisuje Stopková s tím, že odpovědí na ně jsou kompulze. Ty člověk s OCD provádí proto, aby se ony nepříjemné pocity zmírnily.
Kompulze se projevují různě – někdo si třeba může třicetkrát v hlavě opakovat naučené (za)říkadlo, jiný musí zase přesně desetkrát lusknout. „Představme si, že má člověk s OCD, který má strach z nákazy, sáhnout na kliku. Obsese se může projevit myšlenkou, že se nakazí žloutenkou, HIV nebo covidem. Poté, co se kliky dotkne, si musí ihned důkladně umýt ruce třicetkrát za sebou pět minut přesně stanoveným postupem, jinak se ‚skutečně‘ nakazí,“ vysvětluje lékařka s tím, že tito lidé pak mají ruce často zničené, mnohdy i rozedrané do krve. Mohou mít totiž spotřebu i několik mýdel denně.
Strach z nákazy je ale jen jedním typem OCD. Objevovat se mohou také časté myšlenky na to, že se s našimi blízkými něco určitě stalo. Slyším sirénu záchranné služby? Pak babička určitě měla infarkt. Nebo se dívám na televizní zpravodajství, kde se mluví o autonehodě a v ten stejný moment si vzpomenu na rodiče? Pak se jim určitě muselo něco stát. Raději si teď v duchu stokrát odříkám: „Rodiče jsou určitě v pořádku.“ Pro jistotu. Ta mi totiž v životě chybí.
Právě nejistota je velmi typickým aspektem OCD: nejistota, že člověk zamknul, vypnul sporák, sfouknul svíčku předtím, než z domu odešel. Často se tak raději i desetkrát vrací, aby vše zkontroloval. Mnozí si pak raději fotí na mobil, že skutečně šňůru od žehličky vytáhli ze zásuvky, že svíčka už dohořela a že kohoutek je správně zavřený. To přináší ale pouze „falešnou“ úlevu, ve skutečnosti se tím OCD pouze upevňuje.
Otáčí se. Vrací. A znova. Znova kontroluje. Začínají si toho všímat sousedi, tudíž čeká, až nikdo nebude doma, teprve tehdy se vrátí. Stydí se.
Typem OCD, který podléhá snad největší stigmatizaci, jsou násilné myšlenky. Jedná se o velmi úporné a hodně nepřijatelné představy například o tom, že vezmu nůž a ubodám spícího partnera. Nože a všechny další ostré předměty tak mnohdy končí zamčené v nepřístupné skříňce, okolo které člověk s OCD raději ani nechodí. „Je to těžce pochopitelná porucha, zejména pokud hovoříme o agresivních obsesích. Když někdo řekne, že má představy o bodání přítele, může to spoustu lidí vylekat. Panuje kolem toho nepochopení a je to zahanbující,“ uvedla Stopková.
Myšlenky ale na rozdíl od chování podle psychiatričky ovlivnit nedokážeme. „Princip je v tom, že člověka napadne skutečně velmi nepříjemná myšlenka, protože mu na dané oblasti zrovna hodně záleží. Chci být dobrým řidičem, ale napadne mě, že se rozjedu na červenou a napálím to do lidí na přechodu. Řeknu si, že něco takového mě nesmí napadat a v tu chvíli dám té myšlence velkou váhu. Ale nejde si to zakázat – když na něco nemám myslet, tak mě to napadá mnohem častěji,“ popisuje.
Obsese si najdou slabé místo, oblast, na které člověku hodně záleží.
Člověku s OCD pak přijde, že když nedokáže ovládat myšlenky, nedokáže ovládat ani chování, a doopravdy by tak někomu mohl ublížit. „Chování ale dokážeme ovládat. Je to podobné, jako když se ráno vzbudím a nechce se mi do práce. Napadne mě myšlenka, že zůstanu ležet, ale pak se stejně zvednu a jdu. Myšlenky nejsou chování, ale lidé s OCD mají tendenci to spojovat,“ dodává Stopková.
Co se dozvíš o OCD po odemknutí?
- Že začíná jinak u žen než u mužů;
- že se na rozvoji podílí i dědičnost;
- zda a jak lze tuto poruchu léčit;
- proč může být kontakt s noži pro lidi s OCD vystoupením z komfortní zóny;
- jak v léčbě OCD pomáhá virtuální realita.