Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
S psycholožkou Karolínou Peruth o truchlení, smrti a opouštění, ale i o životě a přítomnosti.
Každý den zemře po celém světě zhruba 150 tisíc lidí. To je přes šest tisíc zemřelých každou hodinu a 120 každou minutu. Ať už si to připouštíme, či nikoli, smrt je všude kolem nás. Je nevyhnutelná a jednou se s ní setkáme všichni.
Jak usnadnit odchod svým blízkým, jaká slova zvolit a jak přemýšlet o své vlastní smrtelnosti. Refresher hovořil s psycholožkou, krizovou interventkou a frekventantkou psychoterapeutického výcviku Karolínou Peruth. Ta se svým projektem „Je ok nebýt ok“ zároveň podílí na destigmatizaci využívání psychologických služeb.
„Neměli bychom umírajícího člověka klamat. Pečující mohou často jeho opravdový zdravotní stav popírat, byť už verdikt dávno slyšel od svého lékaře. Říkají mu, že spolu pojedou příští rok na dovolenou – přitom ví, že už tu nebude. Když o smrti budeme mluvit, tak se umírající může začít smiřovat. Nebude ochuzen o proces odcházení, vzpomínání. Jinak může mít pocit, že je na smrt úplně sám, jelikož okolí si stále nalhává, že ‚tu bude ještě dlouho,‘ “ řekla v rozhovoru pro Refresher.
Zdroj: se svolením Karolíny Peruth
Proč se zdráháme mluvit o smrti? Je to stále tabu?Určitě záleží na sociokulturních zvyklostech dané společnosti. V té české vidím důvodů hned několik. Například hodně častá je představa, že když budeme o smrti mluvit, tak ji přivoláme. Když řeknu, že můj manžel jednou zemře, pro někoho je to jako bych ho zabila. Babička říká, že tu jednou nebude, a my máme tendenci na to velice často odpovídat: „Babi, prosím tě, nemluv o tom, budeš tady ještě dvacet let.“ Pro mnohé je nepředstavitelné, že by o tom s babičkou mluvili a může za tím stát i myšlenka, že připuštěním smrtelnosti i tématu samotného jí zkracují život. Není to racionální, ale jsme v tom vychovávaní, tudíž smrt je pro nás něčím hrozně děsivým.
Lidé mívají také pocit, že druzí o smrti mluvit nechtějí. Například psycholog Brian Carpenter popisoval situace, kdy lidé chtěli o smrti mluvit, ale neučinili tak. Usmysleli si totiž, že pro ostatní by to určitě bylo hrozně nepříjemné. Když to ale začali zkoušet, tak i „úzkostnějším“ posluchačům se ulevilo, protože mohli konečně o své smrtelnosti promluvit. Možná tak příležitosti i prostor mluvit o smrti tu jsou, jen si brzy zavíráme dveře.
Pokud smrt přijmeme jako běžnou součást života, budeme se pak jednodušeji vyrovnávat se ztrátou?
Určitě. Smrt je součástí života. Můžeme umřít kdykoli v jakémkoli věku. Děje se to každý den, každou chvíli. To, že o tom nemluvíme, neznamená, že to dokážeme vymazat. Přijmutí smrti jako součásti běžného života na druhou stranu neznamená, že se vůbec nebudeme bát, budeme se jí vysmívat a bagatelizovat ji.
Nepotlačovat, prožít, neoddalovat a přizpůsobit se světu, ve kterém již zemřelý chybí. Je to hrozně zkrácený návod, ale jsou to takové základní kroky, které bychom měli projít, abychom mohli po smrti blízké osoby fungovat.
A i když ji přijmeme, tak to neznamená, že v případě úmrtí někoho nám blízkého budeme v pohodě. Emoce budeme mít pořád, bude nás to bolet, trápit. Smutek a jiné emoce jsou přirozené, nezmizí. Jde především o to, aby nám nenarušovaly svou intenzitou život a časem se zhojily do míry, se kterou můžeme zdravě fungovat.
Existuje nějaký „univerzální“ návod na truchlení?
Obecně lze poradit přijmout ztrátu jako realitu, neměli bychom ji popírat. Někdy může pomoci se zaměřit na to, jak o smrti vlastně zvládáme mluvit. Pomoci nám totiž mohou i správná slova – místo, abychom říkali, že nám někdo odešel, usnul, že je v nebi, tak říkáme, že zemřel.
V první fázi truchlení, která probíhá od bezprostředního zjištění úmrtí, nastává šok. Člověk tomu nevěří, je otupělý. Fáze šoku může trvat klidně až tři dny. Následuje fáze sebekontroly – člověk se najednou zmobilizuje a musí organizovat, plánovat pohřeb, oslovit rodinu, vytvořit parte. Tato fáze trvá přibližně do pohřbu. Poté přichází regrese, kdy člověk potřebuje ventilovat emoce. Dostáváme se zpět do emocí dítěte, pláčeme – klidně hystericky, i to je v pořádku – nedokážeme správně spát, dodržovat nějaký režim, jsme uzavření, úzkostní. To trvá zhruba tři měsíce.
V této fázi je dobré si třeba na nějakou chvíli vzít dovolenou z práce a dát svým emocím náležitý prostor. Nicméně potřeby v této fázi jsou individuální a zaslouží si být vyslechnuty. Musí to jít ven, musíme se se ztrátou smířit, aby mohla přijít fáze adaptace. Postupně se učíme žít bez milovaného člověka a nacházet ztracenou kontrolu. Víme, že můžeme být smutní, občas můžeme ještě plakat. Trápí nás to stále, ale vracíme se do života.
Smrt doprovází silné emoce, které potřebují ven. Důležité je vědět, že se jednotlivé fáze truchlení prolínají a různě plynou. Není to tak, že v nějaké musíme uvíznout, když ji prožijeme. Půjdeme dál, chce to jen čas.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Psycholožka Karolína Peruth zodpověděla také:
Jak dlouho budu truchlit;
kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc;
jak se chovat k umírajícímu a čeho se vyvarovat;
jak být oporou truchlícímu člověku;
zda se lze připravit na první osamělé výročí či Vánoce;
v čem nám uvědomění si vlastní smrtelnosti může pomoci.
Velmi často se uvádí, že truchlení probíhá kolem jednoho roku. Jak jsem ale již zmínila, má určité fáze. Není stejné od začátku do konce – nejsou tam přítomny stále stejné emoce a pak se to zničehonic vypne. Určitě bychom se s jednou a tou samou emocí neměli potácet dlouhých sedm měsíců, ale zároveň bychom si měli dovolit truchlit déle než týden od úmrtí. Jsou ale zranitelnější skupiny, například vdovy, u kterých se může truchlení protáhnout i na 3 až 4 roky.
Smutek mohu pociťovat i deset let od pohřbu blízkého. Ale již by mě neměl destabilizovat.
Pokud je smutek intenzivní dlouhou dobu, je to znamení na vyhledání odborné pomoci?
Pomoc můžeme vyhledat z nejrůznějších důvodů i s nejrůznějšími emocemi. Třeba když člověk cítí, že smutek přerůstá v deprese, tak určitě. Nicméně odbornou pomoc vyhledávají mnohdy také pečující osoby, které cítí, že svou bolest nemohou ventilovat. Umírající člověk často mívá zcela jiné emoce, fáze smutku než právě pečující osoba. Nemají prostor ventilovat a mohou se cítit velmi osaměle. Jakmile člověk cítí, že potřebuje podporu nebo se o tom „jen“ vypovídat, tak určitě je vhodné najít odborníka.
Náročné jsou také první kontakty se smrtí. Velmi častým důvodem bývá také komplikované či odložené truchlení, kdy přijde člověk s tím, že truchlí již hrozně dlouho se stejnou intenzitou emoce, jakou měl týden po smrti svého blízkého. To je hrozně intenzivní a vyčerpávající. Takový člověk neprochází přirozenými fázemi truchlení a potřebuje podporu, aby se z toho mohl dostat.
Ignorování smutku není řešením, to spíše truchlení zkomplikuje a vzniká z toho traumatický zážitek, který je po čase strašně špatně dostupný. Mohou z toho vznikat větší potíže, kterým pak člověk neporozumí. Může somatizovat, mít úzkosti, noční můry – ale s odloženým truchlením si to v tu chvíli nespojí.
Hovořili jsme o smutku, který po smrti blízké osoby zažíváme. Jak se ale chovat k umírajícímu člověku?Opět je to hodně individuální. Odvíjí se to například od toho, jak dlouho člověk o své diagnóze ví a v jakém je zdravotním stavu – jak může informace a péči od nás vůbec přijímat. Základem je proto pracovat s odborníky, lékaři, hospicovými pracovníky a zjišťovat, jak s daným člověkem hovořit, jak o něj pečovat. Nebudeme na to tak úplně sami.
Neměli bychom umírajícího člověka klamat. Pečující mohou často jeho opravdový zdravotní stav popírat, byť už verdikt dávno slyšel od svého lékaře. Říkají mu, že spolu pojedou příští rok na dovolenou – přitom ví, že už tu nebude. Když o smrti budeme mluvit, tak se umírající může začít smiřovat. Nebude ochuzen o proces odcházení, vzpomínání. Jinak může mít pocit, že je na smrt úplně sám, jelikož okolí si stále nalhává, že „tu bude ještě dlouho“.
Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů
Je důležité umět naslouchat a umět přijmout jeho potřeby. Když od nás žádá například odpuštění, tak neříkejme: „Ale prosím tě, já ti nemám co odpouštět.“ Nechme jej dopovědět. Umírající potřebuje mít prostor život postupně uzavírat a prožít odcházení s větší úlevou a přirozeněji.
Jsou fáze truchlení a fáze umírání v něčem podobné?
Ano, podobají se. Také nastoupí šok, popření. Liší se ale v tom, že umírající mohou být v tu chvíli „úplně jinde“. Oni se smiřují se svou vlastní smrtí, kdežto pečující se smiřují se ztrátou, ale žít budou dál. Mohou chtít mluvit o životě „po nich“, o pohřbu, ale to nemusí být pro pozůstalé v tu chvíli akceptovatelné. Může pro ně být těžké to jen poslouchat. Je tak vhodné, aby si pozůstalý našel podporu zvenčí, nějakého odborníka, přítele, kterému může ventilovat své emoce. Dost často se totiž stává, že se s umírajícím „míjí“, každý je v jiné fázi procesu.
Je dobré emoce sdílet, klidně si společně poplakat, zavztekat si. Ale úplná ventilace prostě není někdy možná. Když vidíme, že umírající osoba je ve fázi, kdy potřebuje jen ticho a klid, ležet a „neřešit to“, tak to zpracovat třeba jen přes doteky. Smutek blízkých je náročný i pro umírajícího. V tu chvíli je lepší emoce ventilovat u toho, kdo je schopen je přijmout.
Jak můžeme být oporou truchlícímu člověku?
Z mé zkušenosti bohužel vím, že truchlící mnohdy pomoc odmítají. Velmi ale pomáhá přítomnost jako taková – někdo si může říct, že za truchlícím dorazí, ale on chce jen koukat na seriál. Připadá mu, že mu koukáním na televizi nijak nepomůže. Ale pouhá přítomnost dělá hodně.
Dalším tipem je naslouchání, do kterého bychom ale neměli vkládat takové to typické „já ti úplně rozumím“, „to přejde“, „zažil jsem něco úplně stejného, z toho se dostaneš“. Zkusit vnímat to, že truchlícímu opravdu teď není dobře a nedokáže si představit, že ta bolest někdy odejde. Musí se soustředit na sebe, na své truchlení, nikoli na naše zkušenosti.
Pokud je člověk smířený a s umírajícím je schopen otevřeně hovořit o tom, co bude po „tom“, je přirozené, že může kromě smutku cítit i úlevu. Přijde totiž to, na co už se tak strašně dlouho připravovali.
Hodně pomáhají také konkrétní nabídky. Obrací se na mě lidé s tím, že nedokážou truchlícímu pomoci, neví jak. Často mu kladou otázku, s čím mu mohou pomoc. Ta je ale hrozně těžká. Musíme přijít s něčím konkrétním – jedu do obchodu, koupím ti něco k obědu; jdu do parku, co kdybych vzal děti. I kdyby nechtěli, dodáváme jim stabilizační nápady, co by asi tak mohli potřebovat. Truchlící lidé mnohdy zapomínají se byť jen napít. Může se to zdát jako banalita, ale truchlení má ze začátku opravdu intenzivní fáze a člověk může zapomenout i na základní potřeby. Můžeme jej také ujistit, ať volá klidně i v noci nebo nemusí volat vůbec, my se totiž stejně ozveme.
Lze se nějak připravit na první osamělé výročí, osamělé Vánoce?
Přijde mi, že to lidé někdy velmi podcení. Ví, že se to blíží, ale úplně to ignorují. Chtějí fungovat normálně, ale emoce nás mohou v takových případech praštit. I když nechceme. Emoce při prvních osamělých výročích či významných svátcích mohou být podobné těm, které jsme zažívali krátce po úmrtí blízké osoby.
Vždy proto doporučuji se připravit. Naplánovat si, kde a s kým budu a co budu dělat. Připravit se, pravděpodobně to nebude jednoduché. Neznamená to ale, že by byl člověk zase zpátky v prvotní fázi smutku.
Lidé mohou pociťovat i vztek. Jsou naštvaní sami na sebe, že to nepoznali, že se nezeptali, zda je všechno v pořádku. Ale i na milovaného zesnulého, že je tu nechal.
Vnímáte na smrti něco pozitivního?
To je náročná otázka. Pro nás všechny hodně osobní, protože se týká úplně všech. Někdo může smrt vnímat pozitivně, jelikož ji vidí třeba jako formu transformace do jiného života. Obecně si ale myslím, že myšlenka na smrtelnost, kterou někde vzadu v hlavě vždy máme, nám pomáhá si život skutečně užít. V podstatě nám připomíná vzácnost našeho života a jednotlivých okamžiků. Samotná smrtelnost nám někdy pomáhá se vrátit právě do přítomnosti a třeba ji i prožít kvalitněji.
