S psycholožkou Karolínou Peruth o truchlení, smrti a opouštění, ale i o životě a přítomnosti.
Každý den zemře po celém světě zhruba 150 tisíc lidí. To je přes šest tisíc zemřelých každou hodinu a 120 každou minutu. Ať už si to připouštíme, či nikoli, smrt je všude kolem nás. Je nevyhnutelná a jednou se s ní setkáme všichni.
Jak usnadnit odchod svým blízkým, jaká slova zvolit a jak přemýšlet o své vlastní smrtelnosti. Refresher hovořil s psycholožkou, krizovou interventkou a frekventantkou psychoterapeutického výcviku Karolínou Peruth. Ta se svým projektem „Je ok nebýt ok“ zároveň podílí na destigmatizaci využívání psychologických služeb.
„Neměli bychom umírajícího člověka klamat. Pečující mohou často jeho opravdový zdravotní stav popírat, byť už verdikt dávno slyšel od svého lékaře. Říkají mu, že spolu pojedou příští rok na dovolenou – přitom ví, že už tu nebude. Když o smrti budeme mluvit, tak se umírající může začít smiřovat. Nebude ochuzen o proces odcházení, vzpomínání. Jinak může mít pocit, že je na smrt úplně sám, jelikož okolí si stále nalhává, že ‚tu bude ještě dlouho,‘ “ řekla v rozhovoru pro Refresher.
Proč se zdráháme mluvit o smrti? Je to stále tabu?Určitě záleží na sociokulturních zvyklostech dané společnosti. V té české vidím důvodů hned několik. Například hodně častá je představa, že když budeme o smrti mluvit, tak ji přivoláme. Když řeknu, že můj manžel jednou zemře, pro někoho je to jako bych ho zabila. Babička říká, že tu jednou nebude, a my máme tendenci na to velice často odpovídat: „Babi, prosím tě, nemluv o tom, budeš tady ještě dvacet let.“ Pro mnohé je nepředstavitelné, že by o tom s babičkou mluvili a může za tím stát i myšlenka, že připuštěním smrtelnosti i tématu samotného jí zkracují život. Není to racionální, ale jsme v tom vychovávaní, tudíž smrt je pro nás něčím hrozně děsivým.
Lidé mívají také pocit, že druzí o smrti mluvit nechtějí. Například psycholog Brian Carpenter popisoval situace, kdy lidé chtěli o smrti mluvit, ale neučinili tak. Usmysleli si totiž, že pro ostatní by to určitě bylo hrozně nepříjemné. Když to ale začali zkoušet, tak i „úzkostnějším“ posluchačům se ulevilo, protože mohli konečně o své smrtelnosti promluvit. Možná tak příležitosti i prostor mluvit o smrti tu jsou, jen si brzy zavíráme dveře.
Pokud smrt přijmeme jako běžnou součást života, budeme se pak jednodušeji vyrovnávat se ztrátou?
Určitě. Smrt je součástí života. Můžeme umřít kdykoli v jakémkoli věku. Děje se to každý den, každou chvíli. To, že o tom nemluvíme, neznamená, že to dokážeme vymazat. Přijmutí smrti jako součásti běžného života na druhou stranu neznamená, že se vůbec nebudeme bát, budeme se jí vysmívat a bagatelizovat ji.
Nepotlačovat, prožít, neoddalovat a přizpůsobit se světu, ve kterém již zemřelý chybí. Je to hrozně zkrácený návod, ale jsou to takové základní kroky, které bychom měli projít, abychom mohli po smrti blízké osoby fungovat.
A i když ji přijmeme, tak to neznamená, že v případě úmrtí někoho nám blízkého budeme v pohodě. Emoce budeme mít pořád, bude nás to bolet, trápit. Smutek a jiné emoce jsou přirozené, nezmizí. Jde především o to, aby nám nenarušovaly svou intenzitou život a časem se zhojily do míry, se kterou můžeme zdravě fungovat.
Existuje nějaký „univerzální“ návod na truchlení?
Obecně lze poradit přijmout ztrátu jako realitu, neměli bychom ji popírat. Někdy může pomoci se zaměřit na to, jak o smrti vlastně zvládáme mluvit. Pomoci nám totiž mohou i správná slova – místo, abychom říkali, že nám někdo odešel, usnul, že je v nebi, tak říkáme, že zemřel.
V první fázi truchlení, která probíhá od bezprostředního zjištění úmrtí, nastává šok. Člověk tomu nevěří, je otupělý. Fáze šoku může trvat klidně až tři dny. Následuje fáze sebekontroly – člověk se najednou zmobilizuje a musí organizovat, plánovat pohřeb, oslovit rodinu, vytvořit parte. Tato fáze trvá přibližně do pohřbu. Poté přichází regrese, kdy člověk potřebuje ventilovat emoce. Dostáváme se zpět do emocí dítěte, pláčeme – klidně hystericky, i to je v pořádku – nedokážeme správně spát, dodržovat nějaký režim, jsme uzavření, úzkostní. To trvá zhruba tři měsíce.
V této fázi je dobré si třeba na nějakou chvíli vzít dovolenou z práce a dát svým emocím náležitý prostor. Nicméně potřeby v této fázi jsou individuální a zaslouží si být vyslechnuty. Musí to jít ven, musíme se se ztrátou smířit, aby mohla přijít fáze adaptace. Postupně se učíme žít bez milovaného člověka a nacházet ztracenou kontrolu. Víme, že můžeme být smutní, občas můžeme ještě plakat. Trápí nás to stále, ale vracíme se do života.
Smrt doprovází silné emoce, které potřebují ven. Důležité je vědět, že se jednotlivé fáze truchlení prolínají a různě plynou. Není to tak, že v nějaké musíme uvíznout, když ji prožijeme. Půjdeme dál, chce to jen čas.
Psycholožka Karolína Peruth zodpověděla také:
- Jak dlouho budu truchlit;
- kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc;
- jak se chovat k umírajícímu a čeho se vyvarovat;
- jak být oporou truchlícímu člověku;
- zda se lze připravit na první osamělé výročí či Vánoce;
- v čem nám uvědomění si vlastní smrtelnosti může pomoci.
