Když má člověk v sobě dvě vášně, často se stává, že jedné musí dát přednost. Katka Kaplanová měla hokej a umění, a přestože se dostala až do ženské reprezentace a ke štaci třeba ve Švédsku, dnes si vydělává popartovou malbou a digi artem.
Každý, kdo se odmalička věnoval několika aktivitám zároveň, nám dá za pravdu, že když přijde na rozhodování, kterou z nich pošle na druhou kolej, pojí se s tím velké nejistoty. Po náhlém návalu emocí přijdou logické úvahy, analýzy, ale možná nakonec necháme rozhodovat právě své srdce.
Na lámání chleba došlo i během životní pouti Katky Kaplanové. Její rozhodování nicméně ulehčil život sám. Tak nějak přirozeně, bez nátlaku, její záliba ve „čmárání“, jak sama uvádí, přerostla ve vlastní byznys a živobytí. Dnes již v ruce hokejku nedrží, přestože ji mohla čekat velká kariéra v ženské hokejové reprezentaci nebo ve Skandinávii. Dnes je spokojenou umělkyní bez jakýchkoliv výčitek.
Můžeš se nicméně přesvědčit sám*sama na jejím Instagramu, který dokládá, že o její služby je velký zájem. Kromě maleb s popartovým motivem dále spolupracuje i se značkami, v nichž se prolíná její láska ke sportu na ledě, k prknu, barevnosti a pohodě.
Dva světy
Katčina životní pouť začala na Olomoucku ve městě Šternberk. Byla velmi aktivním dítětem, které si šlo za svým. Takřka od nástupu na základní školu existovala mezi dvěma světy – hektickým světem, v němž si ostrými lokty a uměním s hokejkou budovala svou pozici v místním hokejovém týmu, a mezi klidem, jenž existoval v pátek na výtvarce. Na to, že má uměleckou duši, se však přišlo dříve.
„Už ve školce jsem u malování vydržela sedět hodně dlouho. Moje máma maluje krásně a je šikovná na tyhle věci, takže jsem určitý talent zdědila po ní. Rodiče mě v tom podpořili, stejně tak jako v hokeji,“ uvádí nás do kontextu Katka, kterou dnes lze najít na Instagramu pod nickem Vaga Art.
Zdálo se nám, že mít takto vytížená odpoledne nemuselo být nic, co by se dalo zvládnout levou zadní. „Na základní škole to šlo přirozeně. Buď jsem po škole šla na trénink, nebo do ZUŠky. Na střední školu jsem původně chtěla jít s nějakým uměleckým zaměřením, ale dařilo se mi v té době v hokeji, takže jsem zvolila tuto cestu,“ argumentovala však Katka.
Do patnácti let se poměřovala pouze v klučičím prostředí ve Šternberku, od šestnácti let se stala součástí týmu SK Karviná ženy. „Opustila jsem domov a šla jsem hrát za ženy v Karviné. V té době jsme měly fajn podmínky; bydlely jsme na hokejovém bytě, byly jsme skvělá parta a hokej pro mě byl středobodem,“ přiznává se umělkyně k tomu, že studium šlo trochu stranou. Nehledě na to, že jí přišla pozvánka do reprezentace kategorie U18. O rok později již byla v „Áčku“.
I když se jí vlastně splnil hokejový sen, zahrála si tři roky ve Švédsku a reprezentovala na národní úrovni, „čmárat“ si nepřestala. Nakonec přišel zlom. „V roce 2016 mě oslovil majitel fussion bistra Moss v Ostravě, že tam má prázdnou zeď. Byl to rovnou dvoumetrový formát, takže start jak se patří,“ mluví Katka o svém prvním obrazu, který prodala. Vnímá jej jako zlom z toho důvodu, že v ní zažehl jiskru malovat víc a víc.
„Měla jsem to štěstí, že jsem v tom stejném bistru mohla i rovnou vystavovat svoje první kousky, čímž se okruh poptávek začal pomalu zvyšovat,“ rýsoval se jí před očima byznys. Dodělala si vysokou, malovala čím dál víc a hokej šel stranou. Každopádně jako koníček ji drží dodnes a nynější renesanci českého ženského hokeje sleduje z první řady.
„Já jsem hrozně pyšná na holky, že díky jejich výkonům a úspěchům v posledních letech mluví o ženském hokeji i širší veřejnost a jsou vidět. Sleduji zápasy a držím jim palce, přece jen jsem s většinou z nich dřív hrála,“ říká, že sleduje i zrovna probíhající mistrovství světa, kde Češky již stihly potrápit Kanaďanky i Američanky. „Myslím si, že i na tomto turnaji by mohly potrápit ty největší favority. Na to, jaká jsme malá země, máme hodně talentované hráčky a lídry bodování v zahraničních týmech,“ upozorňuje.
Chybí jí to, že s nimi není na ledě? „To víš, že když je vidím společně na ledě, tak mi to určitým způsobem chybí. Ale když chce člověk hrát na této úrovni, musí tomu obětovat sto procent. Já jsem už cítila, že mě dělají šťastnou i jiné věci, kterým se chci věnovat,“ tvrdí, jak si udělala jasno.
Milovnice autobusů
Víme, že umění se pro ni stalo jedničkou. Poznali jsme první obraz, který prodala, přeskočili jsme však první obraz, který namalovala. „Byl to žlutý Van Volkswagen T1 s palmou a surfem,“ vzpomíná si. „Cítila jsem něco jako: ‚Super, tak jaký autobus namaluji teď?‘ Začínala jsem tak, že jsem nemalovala nic jiného než autobusy. Mám pro ně slabost dodnes,“ překvapuje nás.
Když se jí později začala rozjíždět malířská kariéra, rozhodla se Katka koketovat i s digi artem. „Tehdy si mé dvě hodně blízké kamarádky založily své značky oblečení – Klara Tomi HCKYW, zaměřenou právě na hokejovou tematiku, a o něco později Nela Veselá Flamenell, která krásně propojuje komunitu holek na prknech a tvoří produkty zaměřené právě k těmto sportům,“ představuje.
„Tušily, že něco kreativního ve mně bude, takže s nimi začaly moje první zkušenosti s digitální tvorbou, tvoření log a navrhování různých obrázků na oblečení,“ seznamuje nás i s prvními zakázkami.
„Jako naprostý amatér jsem si tenkrát pořídila takovou malovací desku, co se zapojila k počítači, a v kombinaci s představou od Nely Veselé jsem namalovala logo Flamenell brandu, tedy plameňáka. Raději se neptej, jak dlouho nám to trvalo a co za tím vším bylo, ale když jsem to potom viděla natisknuté na triku, mělo to své kouzlo,“ směje se Katka a tvrdí, že od té doby dost změnila svou techniku.
Odtud nebylo cesty zpět. Spolupráce s kamarádkami ji utvrdila v tom, že chce být umělkyní a pokračovat v tom, co dělá. Nebyl důvod zastavit – přicházelo víc a víc zakázek a možností seberealizace. Pod křídlo si ji vzal český popartový umělec Josef Rataj, který zformoval její umělecké vize. Od něj získala například kladný sentiment k Andymu Warholovi, o jehož dílech dneska sama tvrdí, že jsou „nadčasová“ a že tuto tvorbu „obdivuje“.
Jak už to bývá, když se v umění začala etablovat, vytvořila si vlastní styl. „Úplně upřímně bych se popsala jako umělkyně v popartovém nádechu a freestylovém výdechu, jelikož si věci ráda udělám podle sebe a úplně se nedržím nějakých kolejí,“ přichází s definicí.
Když vyšel Gympl, asi dvakrát jsem posprejovala nějakou zeď, říká Kaplanová
Co tedy vidíme v jejích dílech? Trochu ulice, trochu street artu, trochu popu. Známé postavičky, značky, kulturní osobnosti jak dnešních dob, tak dob minulých. Vše dohromady v chaosu barev, který však jako celek dává smysl. Chtěli jsme proto vědět, jakým způsobem u tvorby přemýšlí.
„Většinou za pochodu. Věci si píšu a navrhuji v tabletu, ať mám představu, jak by v závěru obraz mohl vypadat. Stejně tak to dělám u obrazů na zakázku, ať si zákazník dokáže představit konečný výsledek. Ale není to podmínkou. Občas jen vezmu štětec a jedu,“ neztrácí čas. Není divu, že její styl je živelný. K tomu pomáhá i výše zmíněný styl ulice.
„Ráda jsem si malovala skeče graffiti. Když vyšel film Gympl, tak jsem asi dvakrát posprejovala nějakou zeď, ale nic okouzlujícího to nebylo,“ popisuje životní fázi asi každého, kdo tehdy viděl film Tomáše Vorla. „Znovu jsem spreje vzala do ruky až právě ve spolupráci s Josefem, který mi předal cenné rady. To období beru jako skvělou zkušenost a jsem za něj vděčná,“ uvádí.
Když už se bavíme o popkultuře, zajímala nás i ta legální strana věci. Nemohou zde vzniknout problémy s copyrightem? „Když dělám nějaká loga, designy na věci anebo cokoliv pro další osobu, tak je to vždy moje vlastní věc. U obrazů občas ráda čerpám inspiraci i z různých cartoons a propojuji s nimi další známé postavy, které si nějakým způsobem přetvořím nebo namaluji podle svého,“ má to pohlídané.
Inspiraci každopádně čerpá i z dalších zdrojů. Když maluje na zakázku, jsou to lidé. „A potom, když mám prostor na svoji tvorbu, tak nejraději maluji to, co mi je blízké, mám ráda a nějakým způsobem to chci mít zvěčněné. Nemyslím si, že by má tvorba byla na nějaké hluboké úvahy. Alespoň prozatím mě baví, když jsou obrazy barevné, veselé a občas je v nich i zakomponovaný nějaký vtip,“ bere tvorbu s nadhledem.
Proto ani úplně nepřemýšlí nad tím, která z uměleckých „disciplín“ je jí bližší. „Obě práce mají své. Na obraze se mi líbí, že je to hmatatelná věc. Obraz domaluji, poodstoupím od něj a on tam je. Zároveň se na něm můžu o něco víc vyřádit,“ usmívá se. „Na digitální práci mám zase ráda to, že ji můžu tvořit odkudkoliv,“ dodává.
Výstavy jsou víc než jen koukání na obrazy
A ještě jedna věc. Katka se, dle svého přesvědčení, stala umělkyní přesně v momentě, kdy si byla jistá v tom, co dělá, pročež začala častěji vystavovat. Je to pro ni důležitá součást celého procesu. „Ráda vystavuji na místech, kde dostávají prostor i lidé, s nimiž spolupracuji a mohou tam představit i své produkty v kombinaci se skvělou živou hudbou a nějakým tím drinkem,“ osvětluje nám.
Tvrdí, že společné výstavy jí dělají největší radost. „Pomáhat realizovat projekty lidem, kteří jsou do té své věci zapálení stejně jako já do toho, co dělám, je to nejlepší,“ kýve hlavou. Ne každý totiž může mít, co se například finančního hlediska týče, takové štěstí jako ona.
Katka si nestěžuje. „Tím, že se věnuji jak obrazům, tak digitální tvorbě a grafice, tak to mám jako takový balíček všeho, s čím se dá zapojit do různých odvětví. Jsem ráda za to, že občas nevím, kam dřív skočit,“ uvědomuje si svou pozici.
Klaudie se naučila malovat sama bez pomoci. Dnes má za sebou skoro 50 výstav
20. ledna 2023 v 11:15
Ale abychom nezamluvili výstavy, Katka Kaplanová má ráda, když jsou tyto prostory „multivjemové“, s pořádným zážitkem pro vícero smyslů. „Už loni jsme doplnili pár detailů, jako je například promítací plátno v jedné místnosti, kde do toho návštěvník může nahlédnout zase o trošku víc. Letos si ještě pár věcí navíc chystáme,“ řekla nám.
Proto jsme se jí na závěr zeptali, jak by vypadala její vernisáž, kdyby měla neomezené prostředky. „Kdybych si mohla vybrat místo, kde bych chtěla mít výstavu, tak je to určitě někde v surfařské oblasti. Jelikož surfing a celkově tento lifestyle mi je taky blízký a ráda maluji i tuto tematiku. Takže obrazy, kokos v ruce a velkou bandu usmívajících se lidí. Věřím, že by na to nebyl třeba ani velký rozpočet,“ sní.
Kdo ví, třeba takovou atmosféru přinese hned její nadcházející výstava, která se uskuteční 20. května v jejím oblíbeném olomouckém Olodvorku.
