Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Antonín Holub pochází z Česka, ale již šestým rokem žije v Paříži. Společně jsme si povídali o životě ve Francii, rozdílech mezi francouzskou a českou mentalitou, ale také o protestech, které zmítají celou zemí.
Antonín Holub se ve francouzském systému pohybuje již od páté třídy základní školy. Po dokončení střední školy se přestěhoval do Francie, kde vystudoval muzikálovou školu a dodnes se v Paříži živí hraním. Jaký je podle Antonína rozdíl mezi českou a francouzskou mentalitou, co ho na životě ve Francii překvapilo a jak vnímá protesty, které sužují celou zemi? To se dočteš v našem rozhovoru.
Jaký je největší rozdíl mezi francouzskou a českou mentalitou
Jak se Francouzi a Francouzky chovají k cizincům
Zda se Antonín ve Francii cítí bezpečně
Zda jsou protesty ve Francii tak dramatické, jak je popisují média
Jaké jsou výhody a nevýhody života ve Francii
Jak dlouho již žijete ve Francii?
Ve Francii žiji šestým rokem, konkrétně v Paříži. Odjel jsem tam hned po střední škole, ale ve francouzském systému se pohybuji již od páté třídy, kdy jsem studoval francouzské lyceum, kde nás zhruba od sedmé třídy učili veškeré předměty ve francouzštině. Díky tomu mám i francouzskou maturitu.
Proč jste si k životu vybral právě Francii?V Česku jsem se nedostal na DAMU a JAMU, na které jsem chtěl, tak jsem do Paříže odjel za studiem. Tři roky jsem tam studoval soukromou muzikálovou školu, konkrétněji herectví, zpěv a tanec. Ale neměli jsem tam žádné teoretické předměty, takže nemám toto studium uznané jako vysokou školu, přestože výuka byla na zhruba 37 hodin týdně, tedy na „full time“.
Les Histoires de l’Oncle Will – Roméo et Juliette (2022). Zdroj: se souhlasem Antonína Holuba
Bylo náročné dostat se na francouzskou školu, když původně nejste z Francie?Tím, že mám francouzskou maturitu a francouzské vzdělání, to náročné nebylo. Přijímačky jsem dělal přes Skype, pak jsem jim poslal dvě až tři videa a hned mě vzali.
Francouzi jsou víc otevření, internacionální, a to jak historicky, tak i politicky. Nejsou zkažení socialismem, komunismem.
Co vnímáte jako největší rozdíl mezi francouzskou a českou mentalitou?Myslím si, že Francouzi a Češi jsou si v něčem dost podobní. Paradoxně třeba takovým tím brbláním. Ale rozdíl vidím v tom, že Francouzi jsou víc otevření, internacionální, a to jak historicky, tak i politicky. Nejsou zkažení socialismem, komunismem. Přitom by se dalo říci, že jsou mnohem více komunističtí a politicky „doleva“ než my. Třeba takové slovo „komunista“ nevnímají sprostě, jako nadávku. Mladí jsou víc aktivističtí, humánní a sociálně založení… nebo alespoň takhle to vidím v Paříži, v uměleckých kruzích, ve kterých žiju. Kupříkladu feminismus se v Paříži řeší mnohem víc a dělá se to víc radikálně, z čehož pak vychází stávky. Když Čechům něco vadí, tak to spíše proberou doma v soukromí, ale Francouzi vyrazí do ulic a požadují řešení.
Mám pocit, že Francouzi nosí to, co chtějí, kdežto Čechům je to úplně jedno a popadnou první věc, která jim přijde pod ruku. Neoblékají se se záměrem.
Francouzi a Francouzky bývají často označováni za milovníky módy. Je tomu skutečně tak?Samozřejmě záleží jak kdo, i tady žijí lidé, kterým je móda úplně jedno. Rozdílnost v módě jsem ale pozoroval hlavně první rok, kdy jsem se na prázdniny vracel do Česka a zjistil jsem, že ani tak nejde o to, zda se někdo obléká hezky nebo ošklivě, ale jde o ten přístup. Mám pocit, že Francouzi nosí to, co chtějí, kdežto Čechům je to úplně jedno a popadnou první věc, která jim přijde pod ruku. Neoblékají se se záměrem.
Je ve Francii rozdílný právě i třeba sortiment, který nabízejí obchody s oblečením?Ano. Jasně, všichni máme věci z H&M, které jsou všude stejné, ale třeba takových ulic, jako je v Praze Pařížská, je v Paříži mnohem víc a jsou v nich zastoupené i takové značky, o kterých v Česku nemáme tušení. Ulice jsou plné obchůdků nejrůznějších návrhářů, kteří na trh přináší větší nabídku.
Zdroj: se souhlasem Antonína Holuba/Kateřina Bliss
Vzhledem k inflaci v Česku se ceny paradoxně docela dorovnaly. Ale nájem je tu ještě o trochu dražší, i když i to se už po pandemii koronaviru dorovnává.
Jak drahý je život ve Francii? Kolik peněz stojí například nájemné?
Musím říct, že vzhledem k inflaci v Česku se ceny paradoxně docela dorovnaly. Ale nájem je tu ještě o trochu dražší, i když i to se už po pandemii koronaviru dorovnává. Já platím nájem 580 eur (13 600 korun) měsíčně za pokoj, se vším všudy. Ale nežiji přímo v Paříži, žiji kousek za městem, v satelitním městečku Pantin, a do centra Paříže to mám 20 minut metrem. Pokud tedy není stávka.
A co cena potravin?Hned po příjezdu jsem se naštěstí naučil ceny nepřepočítávat, nebo bych se z toho zbláznil (smích). Ale je to dost podobné jako v Česku.
Odpovídají tomu i platy místních?Ano, i když v mém oboru to nelze říct s jistotou. U herectví je to jiné, někdy mám období, kdy je hrozně moc práce, vše se sejde v jednom týdnu a od rána do večera jenom zkouším nebo hraju. Pak ale přijdou dny, kdy nemám žádnou práci, a tedy ani žádný příjem. Důležité je se během těchto dnů udržovat aktivní, nelehnout do postele a nerezignovat na to. Teď mám práce dost, zhruba do listopadu jsem vytížený, za což jsem rád, protože nemusím chodit na castingy. Nově také začínám pracovat i v Praze, takže je můj život hodně o přejíždění.
Znamená to, že si připravujete půdu pro návrat do Česka?Je to možné. Můj plán na následujících pár let je takto pendlovat, vidět, jestli to zvládnu, a zjistit, jaké to v Česku může být. Ale zatím mě živí hlavně práce ve Francii. Funguje tu totiž jedinečný systém. Mám status umělce, díky čemuž od státu dostávám zaplaceno i v dny, kdy nepracuji. Sice pak musím odpracovat dvakrát tolik, abych na podporu dosáhl, ale je hezké mít nějakou jistotu.
Pomohla vám vaše kariéra v zahraničí k získání práce v Česku?Ano, to, že jsem přijel „ze světa“, stále někteří vnímají jako plusový bod. Je jedno, co jsi tam dělal, ale byl jsi v zahraničí. To nám tady tak nějak přetrvává…
Bylo pro vás jako pro cizince náročné sehnat bydlení? Vím, že mnoho pronajímatelů upřednostňuje místní.Měl jsem neuvěřitelné štěstí a je to i jeden z důvodů, proč bych se nechtěl stěhovat. Byt jsem začal hledat na poslední chvíli, obvolal jsem nějaké kamarády a nakonec jsem sehnal byt přes kamarádku, herečku Janu Bittnerovou. Nyní bydlím v domě u Miloslava Mouchy, malíře, který do Francie odjel v 68.
V Paříži se jinak na byty dělají vyloženě výběrová řízení, kdy zájemci musí předložit daňové přiznání, dokládají informace o tom, kolik vydělávají, jakou práci dělali a dělají… Majitel si pak pozve na prohlídku vybrané uchazeče a z nich si ještě vybírá. Asi podle sympatií.
Les Histoires de l’Oncle Will – Roméo et Juliette (2022). Zdroj: se souhlasem Antonína Holuba
Už šest let žijete ve Francii. Poznají místní, že nejste původně z Francie?Samozřejmě. Sice jsem měl celé studium ve francouzštině, ale pořádně jsem se rozmluvil až po příjezdu a přízvuk mám furt, i když se ho snažím smazávat. A také stále musím pracovat na výslovnosti, aby mi bylo rozumět, na artikulaci a na zvucích, které čeština nemá a francouzština jo. Je to lepší a lepší a už se mi i stalo, že mi po představení lidé říkali, že netušili, že nejsem Francouz. Tipují mě spíše na Anglii.
Jsou Francouzi a Francouzky přátelští k cizincům? Nebo se na ně dívají skrz prsty, jak to známe z filmů?Dle mé zkušenosti přátelští jsou a ani můj přízvuk jim nevadí. Ono ve Francii je tolik přízvuků, že se to ztrácí. Ale od kamarádů často slýchávám, že jsou k nim Francouzi nepřátelští, nebo že dokonce mají speciální ceny pro turisty. Samozřejmě také záleží na tom, kde zrovna jsi. V malé vesnici na jihu tě pravděpodobně budou brát jinak než v Paříži, ale podobně je to i v Česku. I tam existují místa, kde se budou chovat k turistům nepřátelsky.
Když jsem přijel do Paříže, tak mě překvapilo, kolik je tu lidí bez domova, kolik lidí žije v metru, kolik lidí žije ve stanu nebo na ulici, třeba i s malinkými dětmi.
Je něco, co vás na životě ve Francii překvapilo?Ve Francii jako takové asi ne, ale když jsem přijel do Paříže, tak mě překvapilo, kolik je tu lidí bez domova, kolik lidí žije v metru, kolik lidí žije ve stanu nebo na ulici, třeba i s malinkými dětmi. Brzy jsem při procházení ulicemi pochopil, že nemůžu pomoci každému, že nemůžu každému dát peníze… musel jsem se vůči tomu stát imunním.
Řekl byste, že se ve Francii cítíte bezpečně?Ano, zpočátku jsem sice měl takovou obavu z neznáma, ale teď už to tak není. Ale samozřejmě se vyhýbám místům, která jsou známá tím, že je tam větší kriminalita. Třeba stanici metra Stalingrad, kde se shlukují uživatelé drog a prodává se tam crack. Když jí člověk projíždí, vidí, jak na zastávce sedí třeba 20 lidí, kteří pálí crack. Ale jinak se v Paříži cítím bezpečně, takovým místům se prostě vyhýbám.
Francií v současné chvíli zmítá vlna protestů, tentokrát kvůli důchodové reformě. Ulice prý hlídají tisíce policistů. Je to pravda?Je to tak, ačkoliv musím říct, že když ve Francii probíhaly ty největší protesty, tak jsem byl zrovna v Česku. Ale ano, byly tam tisíce policistů, protože tam protestovaly desetitisíce, možná i statisíce lidí.
Zdroj: ČTK/ABACA/AA/ABACA
Dnes mimochodem během demonstrací už ani nejde pouze o důchody, ale také o klima. K tomu se přidávají lidé, kteří třeba jen chtějí dělat bordel. V porovnání s tím jsou u nás demonstrace poklidné.
Je situace opravdu tak vypjatá, jak nám ji vykreslují média?Ano, atmosféra ve městě by se dala krájet, a kvůli stávkám navíc často nejezdí metro, nejezdí autobusy, některé obchody jsou zavřené, lidé chodí méně do divadel, za kulturou, do hospod… Už jen třeba proto, že se v ulicích stále něco děje. A když jdeš po centru, třeba po Champs-Élysées, tak se kolikrát ani nedostaneš tam, kam potřebuješ, protože jsou cesty uzavřené. Pamatuju, že tenkrát před pěti lety během protestů žlutých vest pak ulice vypadaly jak po válce, obchody byly vyrabované, spousta věcí byla spálených…
Dnes mimochodem během demonstrací už ani nejde pouze o důchody, ale také o klima. K tomu se přidávají lidé, kteří třeba jen chtějí dělat bordel. V porovnání s tím jsou u nás demonstrace poklidné, tedy pokud se zrovna nestrhávají ukrajinské vlajky z Národního muzea. Rozdíl je také to, že v Česku chodí většina lidí na demonstrace ve volném čase, tudíž nestávkují. Ale ve Francii prostě lidé nepřijdou do práce a pak právě nejezdí metro, ve školách chybí učitelé atd.
Macron může vzít zpátečku, ale nevím, jestli by to bylo ekonomicky udržitelné. Nabalilo se na to mnohem víc problémů.
Je podle vás reálné, aby tyto protesty něco změnily?To nikdo neví. Třeba současné protesty jsou proto, že chce vláda posunout hranici odchodu do důchodu ze 62 let na 64 let, což vyvolalo obrovskou vlnu nevole. K tomu se přidali aktivisté bojující za klima, kteří chtějí progresivní posun a zároveň by rádi, aby se lidé v důchodu mohli věnovat neziskovým aktivitám, třeba právě tomu klimatu. Jedním z hlavních sloganů je: „Na spálené planetě nebudou důchodci. Důchod a klima = stejný boj.“
Vnímám to tedy jako celkový problém, který nemá jednoduché řešení. Macron může vzít zpátečku, ale nevím, jestli by to bylo ekonomicky udržitelné. Nabalilo se na to mnohem víc problémů, celkově otázka, jakým směrem se bude vyvíjet francouzská společnost, a do toho ta situace s migranty… no, je to těžké.
Na závěr, pokud byste měl jmenovat tři výhody a tři nevýhody na životě ve Francii, co by to bylo?Jsem strašně rád, že jsem sem vyjel, protože jenom tak člověk pozná svět a otevře mu to oči. Třeba moji rodiče nikam vyjet nemohli, ale já jo a toho si hrozně vážím. Ve Francii navíc žije spousta různých národností a člověk se tu potká s mnoha kulturami, což je velmi obohacující. Nevýhodou pak je třeba to, že Francie je fakt obrovská, vše je daleko, ale zároveň v tom je i jedna výhoda, a tou jsou rychlovlaky, které ujedou 700 kilometrů za dvě hodiny. Jako nevýhodu pak vnímám třeba i ty stávky a orientaci v metru, které má 14 linek, kříží se s vlaky atd.
Zdroj: se souhlasem Antonína Holuba/Kateřina Bliss
