Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Znepokojivé teorie naznačují, že ještě před Gagarinem se mnoho kosmonautů domů nevrátilo.
„Je mi hrozné horko, všechno je horké. Vidím plameny. Zřítím se? Je tu strašné horko, ale už se vracím… Příšerné horko,“ měla v květnu roku 1963 vysílat jedna sovětská kosmonautka. Na začátku zachyceného vysílání znělo všechno v pořádku. Teplota v kabině rakety rostla, ale to by nemělo být něco, co jí zabrání v návratu na Zemi. Každé další slovo ale nabíralo na naléhavosti a bylo jasné, že původně plánovaný návrat z oběžné dráhy na planetu Zemi shoří a rozplyne se v temném nekonečnu.
Když člověk ztroskotá na moři, přes veškerou bezvýchodnost situace má do poslední chvíle naději na záchranu. Může narazit na ostrov, proud jej odnese na pevninu nebo se v okolí objeví záchranná loď. Fatální problém ve vesmíru ale lidi odsoudí k smrti, zatímco se budou dívat, jak se jejich domov ztrácí.
Studená válka v druhé polovině minulého století se nevedla jenom na území Země. Konflikt se postupně přesunul i do vesmíru, kde se Spojené státy americké společně se Sovětským svazem předháněly, kdo si neprobádaný prostor podmaní a čí kosmonaut jako první oblétne planetu, vystoupí z rakety do vzduchoprázdna nebo se projde po povrchu Měsíce. Na obou stranách konfliktu platili za dobývání vesmíru „kosmičtí pionýři“ životy. V Sovětském svazu jich ale možná bylo víc, než země oficiálně přiznávala.
Údery srdce a vzdalující se volání o pomoc
Během „vesmírných závodů“ na sovětské straně oficiálně zemřelo několik členů posádek. Návrat na Zemi v dubnu roku 1967 nepřežil Vladimir Komarov, smrt potkala 6. června 1971 také Georgije Dobrovského, Viktora Pacejeva a Vladislava Volkova, posádku vesmírné lodi Sojuz 11, které se nepodařilo dokončit misi na opravu orbitální stanice Saljut 1. Existují ale teorie, které mluví hned o několika mrtvých kosmonautech ještě předtím, než se na oběžnou dráhu vůbec podíval Jurij Gagarin v roce 1961.
Oficiální sovětské zprávy nabourali dva nadšení radioamatéři z Turína. Bratři Judica-Cordigliovi byli na počátku vesmírných závodů teprve teenageři. „Zašití“ v opuštěném německém bunkru Torre Bert s improvizovaným vybavením – podle vlastních slov – v roce 1958 úspěšně monitorovali vysílání ze sovětského programu Sputnik i z amerického Exploreru.
V nahrávkách zachytili zvuky Lajky, prvního psa, který se kdy podíval do vesmíru, a v květnu roku 1960 i zvuky, které zněly jako dech a tlukot lidského srdce (s identifikací zvuku jim pomohl jejich otec, kardiolog). Pravidelné údery, nádechy a výdechy postupně zpomalovaly, až nakonec zcela utichly. Několik dní po pořízení znepokojivé nahrávky zveřejnil Sovětský svaz zprávu o neúspěšné misi, od zjištění Judica-Cordigliových s jedním rozdílem. Vesmírná loď byla podle oficiální zpráv bezpilotní.
Ještě téhož roku se italským radioamatérům podařilo nahrát přerušovaný signál, který v Morseově abecedě vysílal zprávu SOS, a co je důležitější, postupně se vzdaloval. Dost možná tak v jednom ze sovětských vesmírných plavidel letěl první člověk v kosmu, který postupně opouštěl nejen oběžnou dráhu Země, ale také sluneční soustavu.
„Letěla velmi, velmi rychle,“ řekl Giovanni Judica-Cordiglia serveru Vice, „proto se od Země vzdalovala únikovou rychlostí. A tak nás to přivedlo k myšlence, že místo aby se vozidlo vrátilo zpět na Zemi, vzdalovalo se od Země do vesmíru.“
Snad ještě znepokojivější zpráva ale přišla až o tři roky později. Na rozdíl od prvních dvou přenosů totiž zachycovala kromě tělesných zvuků nebo morseovky také lidský hlas, patřící neznámé kosmonautce ze začátku článku. Ta nejprve chladně a profesionálně mluvila o zvyšující se teplotě, později ale propadla panice.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí?
Příběh muže, který se z vesmíru vrátil na Zemi ještě před Gagarinem, a proč byl jeho úspěch utajen.
Jakým způsobem k některým konspiracím „přispělo“ Československo.
Co přidává italským nahrávkám na autenticitě a jaká fakta je naopak činí méně věrohodnými.
Konspirace okolo Gagariovy smrti a čím si měl znepřátelit vůdce Sovětského svazu.
Co údajně zachránilo bratry Judica-Cordigliovy před pomstou SSSR.
Bratři Judica-Cordigliovi i o několik dekád později tvrdili, že nahrávce nerozuměli a museli požádat sestru, aby se naučila rusky. I kvůli tomu existují názory, že hlas ženy na nahrávce ve skutečnosti patří jí. Bezejmenná kosmonautka na ní ale používá i ruský slang a profesní mluvu.
A co víc, tehdy na Západě neexistovaly kosmonautky-ženy, a „fejková“ kosmonautka by proto nebyla tak důvěryhodná, jako kdyby o pomoc volal muž. Nicméně v Sovětském svazu bylo zapojení žen do vesmírného výzkumu o dost dál než na Západě, což ale nebyla informace, kterou by mohli toho času dva Italové disponovat – Valentina Těrešková úspěšně obletěla Zemi až o měsíc později.
Člověk před Gagarinem
Děsivé nahrávky lidí volajících o pomoc podporují nevalnou pověst úřadů Sovětského svazu, který ve vesmírných závodech selhal několikrát. V drtivé většině ale ještě (případně už) na povrchu Země. V šedesátých letech se boj SSSR se Spojenými státy o dobývání univerza stával intenzivnější a dnešní Rusko pomyslně vyhrálo první bitvu, když se do vesmíru poprvé dostal Jurij Gagarin. Nejen podle výše zmíněné teorie je ale možné, že byl možná jen prvním, kdo se úspěšně vrátil.
Týden před ním se měl kromě zmíněných „ztracených kosmonautů“ po oběžné dráze proletět Vladimir Iljušin, o dost zkušenější pilot než Jurij. Novináři Dennis Ogden a Eduard Brobovsky informovali své plátky v Londýně a Paříži o pokusu o kosmický let, při němž Iljušin havaroval a těžce se zranil.
Po startu měl Iljušin neúspěšně přistát na území Číny, kde se dostal do zajetí. Faktem ale je, že měl mít údajný první člověk, jenž se vrátil z vesmíru, nehodu ještě rok před zmíněným startem. Sám Iljušin o své misi nepromluvil až do smrti v roce 2010. I to pomáhá konspirátorům stále věřit vlastní teorii, že byl Iljušin do konce života pod přísným dohledem ruských tajných služeb.
Ve vesmíru už v roce 1959
Podle jiné z teorií se měli Sověti podívat do vesmíru už v roce 1959. V upravené raketě R-5A měli odstartovat Alexej Ledovský, Andrej Mitkov, Sergej Šiborin a Maria Gromová. Jejich úmrtí měl na konci dekády odhalit jeden z „vysoko postavených československých komunistů“.
Ani tuto teorii se ale nepodařilo prokázat. Skeptické hlasy navíc zcela nechápou, jak by se komunista z Československa (bez ohledu na svoje postavení) dostal k tak tajným informacím, jako jsou spisy o vesmírných misích Sovětského svazu.
Tajnůstkářství Sovětského svazu
Až v období postupného rozpadu SSSR se na veřejnost dostala celá řada informací o selhání svazu během vesmírných závodů. Jednou z nich byla i smrt pilota a kosmonauta ve výcviku Valentina Bondarenka.
Ten podstoupil patnáctidenní testovací program v tlakové komoře plné kyslíku. Když Bondarenko dokončil všechny úkoly, které měl v den své smrti v březnu 1961 naplánované, umyl si ruce tamponem namočeným do alkoholu. Ten později hodil na rozpálenou plotnu, kde si vařil čaj a kde také tampon začal hořet. Bondarenko se jej pokusil uhasit rukávem od kombinézy, zapomněl ale, že i on má tělo od vysokoprocentního alkoholu.
Tajemství halí i Gagarinovu smrt. Po svém návratu se stal jedním z největších hrdinů, pokud nebyl úplně největší. Přestože se pravděpodobně jednalo o prostou nehodu, objevily se konspirační teorie, podle nichž měl být Gagarin odstraněn po konfliktech s Leonidem Brežněvem. Gagarin se měl údajně snažit z mise Sojuz 1 „vytlačit“ svého kamaráda Vladimira Komarova a obsadit jeho místo. Prý tušil, že Sojuz není technicky dostatečně dobrý, aby Vladimir misi přežil. Stejně tak měl vědět, že by Sovětský svaz svého prvního muže ve vesmíru neobětoval.
Mystika kosmického věku
Teorie o ztracených kosmonautech, ať už postavené na nahrávkách bratrů Judica-Crodigliových, nebo na neúspěšném přistání Vladimira Iljušina na čínském území, se ale nikomu potvrdit nepodařilo a zdá se, že spíš než o skandální odhalení se jedná o další z mnoha konspiračních teorií.
Vzhledem k tomu, že se nenašly žádné další nahrávky, které by potvrzovaly zjištění italských adolescentních radioamatérů, se část lidí domnívá, že svoje nahrávky ve skutečnosti zfalšovali. James Oberg, historik a novinář specializující se na vesmír, poznamenal, že kromě absence důkazů existují i některá problematická tvrzení bratrů, která by mohla autenticitu jejich nahrávek zpochybnit. Například když uvádí, že zachytili signál americké kosmické lodi Mercury-6.
„Neexistuje žádný ověřitelný důkaz, že signály přímo z kosmické lodi Mercury-6 v únoru 1962 bratři skutečně přijali, zejména proto, že oběžná dráha lodi byla po celou dobu daleko mimo dosah Itálie. Tvrzení, že tajnou rádiovou frekvenci určili podle fotografie antény, není přesvědčivé, protože anténa, na kterou se odvolávají, je záchranný maják po přistání, který byl dokonce spuštěn až poté, co se modul ocitl ve vodě,“ uvádí Oberg.
Podobně rozporuplné je i tvrzení bratrů, že zachytili signál z lodi Jurije Gagarina. I jeho loď byla podle Oberga celou dobu mimo dosah Itálie, a v jednu chvíli dokonce procházela zpomalením a plazmovým blokováním vysílání. Podle něj je ale dost dobře možné, že za celým šířením teorie o ztracených kosmonautech může ve skutečnosti samotný Sovětský svaz.
„Vina za to, že se tyto příběhy na počátku šedesátých let šířily a dařilo se jim, musí ležet přímo na bedrech sovětských manažerů zpravodajství. Jejich reklamní politika vyhýbání se, vychloubání, překrucování a otevřených lží vytvořila atmosféru tajemství a utajení, z níž vyrostly nejrůznější senzační a pobuřující příběhy,“ komentuje Oberg.
I podle výzkumníka Svena Grahna jsou nahrávky a celá teorie okolo nich pochybné a spíš než realitu odráží část tehdejší „mytologie kosmického věku“. Přestože připouští, že jejich technologie byla obdivuhodná i s přihlédnutím ke značné míře improvizace a velmi nízkému rozpočtu, nestačila by k zachycení takto detailních tajných vysílání.
Obergovu teorii o tom, že ztracení kosmonauti jsou ve skutečnosti součástí tehdejší sovětské propagandy, na druhou stranu nabourává rozhovor spisovatele Krise Hollingtona s bývalým agentem KGB z roku 2008. Ten prý bratry v minulosti navštívil a ve zmíněném interview tvrdil, že to pro ně „nemuselo dopadnout dobře“.
„Museli se s nimi vypořádat – možná se mohla stát nějaká nehoda,“ řekl mu bývalý agent. Podle něj je pravděpodobně zachránila pozornost médií. „Dostali se do televize a byli slavní, to jim zachránilo život. Byl jsem rád, byli to hodní kluci,“ řekl v rozhovoru.
Příběh o ztracených kosmonautech přetrvává dodnes a pravděpodobně ho i nadále živí tajnůstkářství Sovětského svazu, které se ostatně odráží i do řady filmové, seriálové nebo knižní tvorby. Jeho pověst napomáhá vzniku řady konspiračních teorií a creepy pasty, včetně ruského experimentu se spánkově deprivovanými vězni.
Nahrávky z Torre Bert dosáhly téměř mytického statusu a pravděpodobně patří k největším legendám a nejstrašidelnějším představám tehdejší doby. Při pohledu do nekonečna na noční obloze se ostatně nehezky představuje, jak se v ní ztrácí zoufalý kosmonaut ve snaze zavolat si pomoc. A jak se poté pípání morseovky ze signálu postupně vytrácí.