Tohle je příběh Vivian Maier, fotografky, o které během jejího života nikdo nevěděl.
„Mysteriózní. Paradoxní. Excentrická. Soukromá.“
Tak fotografku Vivian Maier popisují osoby, které ji během jejího života poznaly, v dokumentu Hledání Vivian Maier (Finding Vivian Maier).
Během jejího života o jejím talentu ovšem nikdo nevěděl. Byť je dnes označována za jednu z nejlepších street fotografek druhé poloviny 20. století. Její fotografie byly náhodou nalezeny v aukci fandou blešáků.
„Příběh této chůvy, která nyní ohromila svět svými fotografiemi a která mimochodem zaznamenala některé z nejzajímavějších podivuhodností a zvláštností městské Ameriky druhé poloviny dvacátého století, je zdánlivě neuvěřitelný,“ stojí na webu založeném k její poctě.
Chůva, která fotí, nebo fotografka, která hlídá?
Vivian Maier, Američanka francouzského a rakousko-uherského původu, se narodila 1. února 1926 v New Yorku. Většinu svého mládí ovšem strávila ve francouzských Alpách, než se na začátku padesátých let opět vrátila do New Yorku.
Právě zde začala ostřit svůj fotografický zrak. V roce 1956 se pak odebrala z východního amerického pobřeží do Chicaga, kde strávila zbytek svého života jako chůva. (Byť se v souvislosti s ní spíše používá termín „guvernantka“, v anglickém jazyce „governess“. Jak píše Alexandra Jacobs pro The New York Times, výraz „chůva“ či „chůvička“, v angličtině „nanny“, se pro ni zdá být příliš měkkým.)
Právě práce chůvy jí dala svobodu, umožnila jí být celý den venku na čerstvém vzduchu. Procházet se městem a objevovat skrytá zákoutí. Fotografovala lidi, humorné situace, vše, co jí z nějakého důvodu přišlo cenné. Její snímky jsou oslavované právě za jejich intimní charakter. Subjekty portrétů se mnohdy dívají přímo na ni. Fotila navíc z úrovně hrudníku, proto s lidmi neztrácela kontakt a čelně se jim při focení mohla dívat do tváře.
Jak říká americký fotograf Joel Meyerowitz ve zmiňovaném dokumentu, Vivian měla „autentické oko a skutečnou znalost lidské povahy, fotografie a ulice“. Jak Meyerowitz připomíná: „To se nestává zase tak často.“ Její fotografie jsou podle něj plné lidského pochopení, vřelosti a hravosti. Mary Ellen Mark, známá americká fotografka, se v dokumentu při pohledu na její snímky směje a dodává: „Měla smysl pro humor. A smysl pro tragédii. Nádherné.“
Kromě toho se proslavila svými autoportréty – ještě před vynálezem selfies. Kameru namířila na cokoli, co odráželo její obraz – výkladní skříně, zrcadla, občas zaznamenala pouze svůj stín.
Dohromady za sebou zanechala přes 100 tisíc negativů, řadu dokumentárních filmů a zvukových nahrávek.
Za svého života ovšem své fotografie před zrakem ostatních horlivě skrývala. Lidé kolem ní tak věděli, že fotografuje – neustále s sebou nosila fotoaparáty jako Brownie od Kodaku, Leicu nebo Rolleiflex –, ovšem nikdo nevěděl, jak fotografuje.
Paradoxní Mary Poppins
Byť se jí vzhledem k jejímu povolání přezdívalo Mary Poppins, její chování nebylo vždy typicky „chůvičkovské“.
Své svěřence brávala na dlouhé procházky nebezpečnými částmi města, sbírala s nimi odpadky z ulic, které si následně brala domů, a podle výpovědí na děti občas nedávala dostatečný pozor nebo se jim uprostřed města ztratila a děti pak nalezla policie.
Někteří, které za svého života hlídala a jejichž zpověď byla začleněna do dokumentu, si dokonce vzpomínají, že používala drsné tresty – jedno z dětí nutila s využitím fyzické síly jíst v momentě, kdy to odmítalo, nebo využila fyzický trest, když jiné dítě vylilo sklenici mléka.
Na druhou stranu jiní uvádí její odlišný obraz. Tři muži z Chicaga, které v dětství hlídávala, k ní měli velmi láskyplný vztah. Ke konci života se potýkala, jako v jeho průběhu, s finančními i existenčními problémy. Právě trojice mužů jí tehdy finančně pomáhala, platila jí nájem a po její smrti zajistila, aby byl její popel rozprášen v lesní rezervaci, kde spolu kdysi sbírali lesní jahody. Pro ně byla jakousi „druhou matkou“.
Jak popisuje The Guardian, lidé, kteří s ní měli přímou zkušenost, si často protiřečí: „Buď byla s dětmi skvělá, nebo naopak přísná a bez zájmu. Byla tajnůstkářská, netoužila po publicitě nebo byla frustrovaná ze své situace. Byla duševně nemocná, ovládaná pudem sběratelství, nebo chytrá mluvka s vyhraněnými politickými názory a smyslem pro humor.“
Zdá se, že obojí mohla být pravda současně. Co se ovšem ve výpovědích opakuje, je její hravá povaha a smysl pro dobrodružství.
Říkejte mi Smith
Na otázku, co dělá za práci, jednou odpověděla: „Jsem jakási špionka.“
Podle toho se i chovala. Měnila podobu svého jména (Maier, Mayer, Meyer), občas se dokonce představila pod jménem jiným („Říkejte mi Smith“) a vyprávěla různorodé, odlišné příběhy ze svého života.
Lidé, kteří ji osobně znali, pak také vzpomínají na její zvyk hromadit nejrůznější věci.
U jedné rodiny, ve které hlídala děti, měla vyhrazený vlastní pokoj. Ten byl ovšem místo osobních předmětů či nábytku zastavěn krabicemi a nahromaděnými novinami. Podobně měla tendenci shromažďovat dopisy, účtenky, letáky nebo předměty, které nacházela v popelnicích či na chodníku. I množství snímků, které během zhruba 40 let pořídila (jak již bylo řečeno, uvádí se kolem 100–150 tisíc), pak vykazuje podobné „kompulzivní“ motivy.
Mnozí se proto domnívají, že bylo toto hromadění známkou duševního onemocnění. Autorka její biografie s názvem Vivian Maier Developed Ann Marks soudí, že právě to bylo příčinou, kvůli které si extrémně chránila své soukromí (po nastěhování k rodině byl zámek na dveře jejího pokoje první věcí, o kterou rodinu požádala). Podle Marks by měl být tento aspekt její osobnosti destigmatizován a plně verbalizován, nikoli připomínán jako jedna z jejích mnohých zvláštností.
Její pro ostatní ne vždy pochopitelné chování tato rodina akceptovala. Nakonec ovšem kombinace konfliktu (Maier se naštvala, když jí vzali několik jejích novin, které začala shromažďovat i jinde kolem domu, a půjčili je sousedovi, který doma vymalovával) a toho, že děti, které hlídala, vstoupily do dospělosti, vedla ke ztrátě tohoto zaměstnání. Matka z této rodiny ovšem v rozhovoru v dokumentu Hledání Vivian Maier dodává: „Stále ohledně toho brečím, protože mi na ní skutečně záleželo. A myslím, že jí záleželo na nás.”
Kvůli tomu však musela omezit i vyvolávání vlastních filmů. V domě rodiny měla k dispozici vlastní koupelnu, tedy temnou komoru, ve které mohla vlastní snímky vyvolávat. To již teď nebylo možné. „Jak se stěhovala od rodiny k rodině, začaly se jí hromadit svitky nevyvolaných a nevytištěných prací,“ shrnuje „její“ oficiální web. Díky nim se pak o jejím skrytém talentu svět dozvěděl.
Jdu cestovat. Budu zpátky za osm měsíců
Celý její život taktéž vykazuje známky osamocení. Její pokrevní rodina přestala v jejím životě velmi brzy figurovat, což ji donutilo postarat se sama o sebe. Samotářkou pak zůstala po zbytek svého života. „Nikdy se nevdala, neměla děti ani žádné velmi blízké přátele, o kterých by mohla říct, že ji ‚znají‘ na osobní úrovni,“ stojí na stránkách. (V dokumentu ovšem vypovídá žena, která se za její přítelkyni považovala.)
Jak píše The Guardian, „je smutné i zarážející, že žena, která měla takový talent zachytit na fotografiích lidské nálady a výrazy a projevila takovou houževnatost a originalitu při tvorbě svých děl, prožila celý svůj život bez navázání vlastních intimních vztahů“.
Možná právě proto je ovšem v jejích fotografiích znát náklonnost a zájem o ty méně privilegované. Zdá se, že cítila jakési spříznění s těmi, kteří na tom byli podobně jako ona.
Sama mimochodem i cestovala, což bylo na tu dobu poměrně neobvyklé. „Jdu cestovat po světě. Budu zpátky za osm měsíců,“ oznámila svým zaměstnavatelům. Ví se o jejích cestách do Kanady, Jižní Ameriky, Evropy, na Blízký východ a do Asie, na Floridu či karibské ostrovy. Maier byla uvědomělá (noviny přece jenom četla pravidelně), plná politických i apolitických názorů.
Vzhledem k její samostatnosti možná není divu, že se u ní objevovaly feministické tendence a smýšlení – zarámovala si například článek, který popisoval slova Phila Donahueho, osobnosti americké televize, podle kterého „byly ženy v televizi podceňovány“. V jednom ze svých domácích filmů pak ženě v supermarketu říká: „Ženy by měly mít názory.“
Jak se na ni přišlo?
A jak se o ní tedy svět dozvěděl? V roce 2007, dva roky před její smrtí, bylo vyprázdněno pět skladovacích skříní, za které včas nezaplatila. „Vivian, zásadně nematerialistická, shromáždila skupinu úložných skříněk, které byly až po okraj naplněné nalezenými předměty, uměleckými knihami, novinovými výstřižky, domácími filmy, ale i politickými cetkami a drobnostmi,“ stojí na webu věnovaném její osobnosti.
Jejich obsah byl proto uveden do dražby. Většinu odkoupil John Maloof, mimo jiné nadšenec do blešáků, který do své připravované historické knihy potřeboval historické snímky. Když se mu fotografie dostaly do ruky, prohlížel negativy a hledal fotografie z Chicaga. Žádná z jejích fotek se mu do knihy ovšem nehodila. Krabici s jejím dílem proto na nějakou dobu odložil do skříně. Její jméno také zkoušel googlit, ale bez výsledku.
Přemýšlel, co s fotkami bude dělat. Začal je proto vyvolávat. Až tehdy si uvědomil, jaký poklad se mu právě asi ukrývá v rukou. I když, jak říká: „Nevěděl jsem, jestli jsou (fotografie, pozn. red.) dobré. Věděl jsem, že já si myslím, že jsou dobré.“
Kontaktoval proto některé galerie, ale nikdo o ně neměl zájem. Znovu se začal pídit po její osobě a postupně začal získávat více informací. Výběr snímků také publikoval na své webové stránce, která se brzy stala virální.
To už se ovšem odehrávalo po její smrti. Zemřela ve věku 83 let v roce 2009. Jak zní ve zmíněném dokumentu: „Po smrti se jí dostává sláva, kterou neměla za svého života.“
