O málokom z Česka se dá říct, že si v posledních letech na kulturní scéně vydobyl globální fame. O Marii Tomanové to ale platí na sto procent.
Dnes fotí pro přední světové značky jako jsou Nike, Gucci nebo Instagram a pro média jako Vogue CS, GQ, New York Magazine či New York Times – žije totiž v New Yorku. Česká fotografka z Mikulova přitom do Ameriky odjela jako au-pair. Vášnivě ale fotila, prohlubovala svou autorskou tvorbu, nepřestávala tvořit.
Dnes je z ní fotografka globálního formátu, což je také námětem dokumentárního filmu Svět mezi námi, který mapuje pět let života Marie Tomanové, její první úspěchy v zahraničí, ale také silné osobní a umělecké partnerství fotografky s historikem umění Thomasem Beachdelem. Režie se ujala držitelka studentského Oscara za krátký film Marie Dvořáková.
V rozhovoru nám prozradila, jaká spolupráce ji nejvíce bavila, jakou má na wishlistu, ale třeba i to, zda zažívá ‚imposter‘ syndrom, jak vnímá médium fotky s nástupem moderních technologií, postavení žen v oboru, nebo zda jsou pro ni návraty do rodné země těžké.
Portfolio máš plné různorodých spoluprací. Dokážeš říct, která pro tebe byla nejzajímavější a proč?
Nejvíc mě asi bavilo fotit se pro Vogue. To byla taková srdcovka. Zavolala mi Andrea Běhounková (pozn. red.: bývalá šéfredaktorka), že dělá poslední číslo, a má šílený nápad – jestli se nechci vyfotit na obálku. A já si řekla: no hele, to je dobrý nápad. Hrozně mě baví, že nakonec použili fotku, kde sedím já před fotkou, na které jsem fotila já sama sebe – takže vznikl takový double autoportrét. Ale samozřejmě miluju všechny zakázky, co byly. Každá byla úplně jiná a měla odlišné podmínky.
Byla některá z nich pro tebe gamechanger?
Co se třeba týče focení pro Instagram, to byla šílená zkušenost. Měla jsem tým asi sto lidí, který jsem vedla. To je pro holku z Mikulova neuvěřitelný. Kreativně jsem se v tom mohla vyřádit, protože chtěli fotky, které jsou out of the box. Motto na setu bylo: ‚vyfoť to co nejhůř můžeš, aby to bylo nedokonalý.‘ Což je pro mě jako fotografa vlastně těžký – nefotit tak, jak to chci, ale jak to dělají mladý lidi, aby to bylo cool. Takže prostě ‚make it as bad as you can, just push it.‘ A v tom to byla strašná sranda.
A pak to člověk vidí na Times Square – obrovský billboardy. Taky po celým Brooklynu byly velký malovaný billboardy. Když člověk přijede do New Yorku jako babysitter, jako au -pair, bez budoucnosti, nikdo ho tam nezná, a několikrát má pocit, že se snad vrátí, ale nakonec se dostane do fáze, že se něco povede. A končí to – nebo vlastně pořád začíná – tím, že jedeš na kole po Times Square a vidíš tam svoje fotky. To je úžasnej pocit.
Máš nějakou spolupráci na wishlistu?
Teď bych chtěla fotit se všemi, kdo jsou v seriálu The White Lotus. Hrozně mě baví ten cast.
Úspěchů máš za sebou spoustu. Přichází na tebe někdy ‚imposter syndrom‘?
Ani moc ne. Hodně pohybuju mezi komerčním focením a svým vlastním uměleckým, takže přeskakuju mezi dvěma úplně odlišnými světy. Když mi v té komerční sféře přijde, že už to prostě nedávám, nebo že to není tam, kde bych chtěla, aby to bylo, tak se zase po hlavě vrhnu do toho druhého. Nacházím si v tom svůj vlastní balanc.
Co tě drží, když máš pocit, že to nemá smysl?
Myslím si, že je strašně důležitý mít kolem sebe správné lidi. Já jsem měla štěstí, že jsem měla Thomase i Marii Dvořákovou, která točila dokument. Když jsem si myslela, že to nemá žádný smysl, oni pořád viděli nějaký potenciál a řekli mi to. Zpětná vazba zvenku je strašně důležitá. A děje se mi to doteď — třeba když přijdu na výstavu a vidím reakce lidí, že jim to něco dalo, tak mi to stojí za to.
Poradila bys něco lidem, kteří jsou na začátku kariéry v oblasti fotky?
Je fakt důležitý to nevzdat. Pro mě je úplně největší inspirace Libuše Jarcovjáková. Co je lepší příklad? Prostě to nevzdat. A když tě něco baví, tak to nevzdáš. Je jedno, jestli to rezonuje s milionem lidí, nebo jen s jedním. I jeden člověk úplně stačí. A druhá rada — nikdy nic nemaž. Co se týče fotek, fakt nic. Protože i za pět let se ti může hodit něco, co ti tehdy přišlo pokažený nebo úplně blbý. Já nic nemažu. Třetí dobrý moto je: co nenafotím, to není. Takže pracovat, fotit, malovat, tvořit. Protože co se nenamaluje nebo nenafotí, to prostě neexistuje.
Dnes je bráno za luxus to, že si moment užiješ a nefotíš ho. Jak to je u tebe?
Mě fakt nejvíc baví být v tom momentu, přímo s těma lidma. Tvořit spolu. Takový to šimrání v břiše, když se koukám skrz hledáček a vím, že to, co je přede mnou, je strašně silný. Že ti lidi tam fakt jsou, dívají se na mě a něco mezi námi proudí. Je tam energie.
Myslím si, že mám dobrou vnímavost na to, jaká je energie při focení a je to pro mě hrozně důležité. Ať fotím jednoho člověka, deset nebo sto, potřebuji, aby byla dobrá atmosféra, protože pak se dějí věci, které jsou na těch fotkách vidět. Zároveň je to pro mě asi nejvíc vyčerpávající část práce — jak moc mi záleží na tom, aby se udržela správná energie a aby to fungovalo.
Z tvé tvorby srší silné emoce. Jaké pro tebe bylo jít za lidmi a ptát se, jestli je můžeš vyfotit?
To pro mě bylo úplně zásadní. Když jsem přijela do New Yorku, nikoho jsem tam neznala. Připadala jsem si úplně ztracená – jak se mám s někým seznámit? Proč by se vůbec někdo bavil se mnou? Tehdy jsem nechodila do žádné práce, kde by byl kolektiv mladých lidí, se kterými bych mohla navázat vztahy. Dělala jsem babysitterku, takže jsem byla celý den s dětmi, a to je úplně jiný svět.
Fotografie se pro mě stala způsobem, jak se s lidmi propojit. Byla to taková moje vstupenka do světa – nástroj, díky kterému jsem mohla s někým navázat kontakt, vytvořit něco společně. A často z toho pak vzniklo i přátelství. Ale obecně je to v New Yorku dost těžké – i když si tam nějaké přátele najdeš, často se zase odstěhují nebo někam přesunou, takže člověk pořád tak nějak začíná znova a znova.
V Mikulově to bylo úplně jinak, všichni chodili do té jedné zatáčky každý pátek. Vztahy se tam budují přirozeně, protože se se stejnými lidmi potkáváš pořád. V New Yorku jsi anonymní, a o to víc pro mě fotka začala znamenat mnohem víc než jen obraz. Byla to cesta k lidem.
Jaké to bylo, vrátit se po 8 letech z New Yorku do Mikulova?
Byl to velký šok. Když jsem odjela do Ameriky, počítala jsem s tím, že se tam budu cítit jako cizinec. Že nebudu mít svoje místo, ale budu ho hledat a nějak se snažit zapadnout.
Vůbec jsem ale nečekala, že když se vrátím domů — do místa, které pro mě vždycky byl takový můj safe space — tak zase zažiju ten pocit cizince. To mě úplně rozsekalo.
Měla jsem v Americe v ponožce schované nějaké dolary, kdyby bylo nejhůř, tak ať se můžu aspoň dostat domů. A najednou jsem tam byla, doma, a měla jsem úplně stejnej pocit jako kdysi po příletu do Ameriky — že tam vlastně nepatřím.
Nebylo to prostředím, to bylo stejný jako dřív. Bylo to mnou. Najednou mě úplně praštilo do obličeje, jak moc jsem se změnila. Člověk na to není připravený, nikdo ti to neřekne, že se ti tohle může stát. Hodně mi v tom zase pomohlo focení. Fotila jsem každý den, a místo toho, abych se babrala ve vlastních emocích, jsem se zaměřila právě na tohle. Protože když přemýšlím jako fotografka, tak se na svět kolem koukám jinak.
Jak návraty do Česka vnímáš teď?
Teď už je to skvělý. Od té doby vlastně jezdím pravidelně. Co jsem tu byla poprvé, tak jezdím čím dál častěji, protože mám v Evropě hodně projektů. A pro mě je Evropa taková srdcovka. Mikulov je krásnej, Mikulov je prostě doma. Mám tam celou rodinu i moji nejbližší přátelé jsou z Mikulova, nebo tam žijí, takže se pravidelně vracím. Je to místo, kde se cítím doma a kde se cítím nejlíp.
Jak vnímáš nástup moderních technologií do tvého oboru a to, že fotit může vlastně každý?
Na jednu stranu je úžasný, že má dneska každý přístup k foťáku a může si dokumentovat svět kolem sebe. Na druhou stranu je o to těžší se v obrovským množství fotek a fotografů prosadit. Konkurence je obrovská.
Vzpomínám si, že v roce 2006 jsem si koupila první mobil s foťákem. Ty fotky měly asi 80 kilobajtů, úplně low-res, ale já je miluju. Tehdy neexistoval Instagram ani možnost ty fotky někam nahrát, takže to bylo čistě pro mě. Vlastně jsem si vedla takový intimní vizuální deník — místo toho, abych si psala, jsem si fotila. A myslím si, že to je krásná rovina fotografie, kterou bych ráda viděla častěji i dnes.
Dnes se ale často fotí proto, aby to „někde bylo“. Aby to mělo lajky, aby to plnilo feed. A to je něco, co mě úplně míjí. Fotka má pro mě smysl ve volný tvorbě, v projektech, v osobním výrazu. Ne jako nástroj pro validaci na sociálních sítích. Na Instagram chodím fakt jen když musím. A když tam pár dní nejsem, tak jsem úplně nejšťastnější člověk. Snažím držet si tu svoji cestu — tvořit pro sebe, ne pro algoritmy.
Ty jsi ale původně studovala malbu. Jaký k ní máš vztah? Dokážeš si představit, že by ses k ní vrátila?
Jo! K malbě jsem se vrátila teprve nedávno po hrozně dlouhé době. Od vysoké školy jsem nemalovala vůbec. A trvalo mi dost dlouho se přes ten vnitřní malířský blok dostat. Byl hluboko zakořeněný.
Začala jsem zase malovat na konci roku 2023 a celý rok jsem se intenzivně připravovala na výstavu, kterou jsem měla na podzim 2024 v New Yorku, v galerii C24, která mě reprezentuje. Výstava byla v Chelsea na Manhattanu a vystavovala jsem tam jak fotografie, tak malby. Byly to všechno autoportréty – taková série, která propojuje obě moje polohy.
Došlo mi u toho několik důležitých věcí. Třeba že jsem se na malbu poprvé dokázala podívat úplně jinýma očima. Díky tomu, že jsem se tak dlouho věnovala fotografii, jsem konečně začala chápat, co je na malbě tak fascinující. V malbě si můžeš dělat úplně co chceš – jakékoliv barvy, jakoukoliv kompozici, cokoliv. Je tam absolutní svoboda. A to je sice trošku děsivé, ale zároveň neskutečně krásné.
V dokumentu zaznělo, že svět potřebuje více žen fotografek, jako jsi ty. Jak vnímáš postavení žen ve své branži?
V Americe hodně soutěžím o zakázky a vidím, jak to na trhu vypadá. Musím říct, že tam je ten posun fakt cítit. Je tam mnohem větší důraz na to, aby se ženy dostávaly do popředí, jak ve fotografii, tak třeba v režii v komerční sféře. To je fakt dobrý vidět.
Je spousta neuvěřitelně talentovaných žen, ať už ve fotce nebo ve videu. Je skvělý, že se konečně dostávají ke slovu, že jsou vidět. Myslím si ale, že to ještě potřebuje trochu víc prorazit. Ještě tam nejsme úplně. Ale já věřím, že to přijde.
Je něco, na co bys nás ráda pozvala?
Moc ráda! Určitě vás chci pozvat do kina na dokument Svět mezi námi Marie Dvořákové, který je o mně a Thomasovi. Je to krásně a velmi vtipně zpracovaný osobní příběh našeho kreativního partnerství. Od 2. května bude také na streamovací platformě Max.
Taky bych vás chtěla pozvat na výstavu Kate, For You v Pražákově paláci v Moravské galerii v Brně. Výstava je k vidění až do září a kurátoroval ji Thomas Beachdel. K výstavě také vyšla moje již čtvrtá kniha pod stejným názvem a je v limitované edici, takže z ní bude skvělý sběratelský kousek. Vychází v nakladatelství Untitled (kde se dá také koupit) a předmluvu napsala Libuše Jarcovjáková, což je pro mě velká čest. Výstava i kniha je o Kate Vitamin, Češce, kterou jsem potkala v New Yorku a stala se mou velkou inspirací. Ve fotografiích a taky v novém krátkém filmu Kate 2025, který je součástí výstavy, zachycuji osm let jejího života. Je to opravdu srdcová záležitost.
Může se běžný smrtelník dostat k tomu, aby měl tvou tvorbu u sebe doma?
Ano! Právě v Galerii Fotograf zároveň spustíme jeden speciální projekt – v rámci Fotograf Contemporary si budete moct zakoupit edici jednoho z mých tisků. Vybrali jsme krásnou fotku – Autoportrét v červených šatech, kterou mám opravdu ráda. A protože bych si přála, aby moji fotku mohli mít doma i lidé, kteří třeba běžně umění nesbírají, bude za velmi přístupnou cenu. Je to pro mě strašně hezký pocit, když moje práce visí někomu doma. To je taková osobní rovina, která mě moc těší.
