V chudých přistěhovaleckých čtvrtích se cítil mnohem bezpečněji než v paranoidních bílých bohatých v centru Vídně. Fotograf Martin Gabriel Pavel putuje po Evropě a snaží se na pozadí aktů zachytit místa, která brzy zmizí.
Na východě, jen pár kilometrů od místa, kde se Česko protíná s Polskem, leží město Hronov. Domov Aloise Jiráska, Josefa Čapka, ale také vizuálního umělce Martina Gabriela Pavla (IG: Dailyportraitbooks), autora Daily Portrait. Fotoknihy plné nahoty, která je v českých kruzích unikátní a jedinečná jako autor sám.
Nahota není nic. Společnost je homofobní
Do Hronova jsme přijeli v brzkých dopoledních hodinách a s Martinem Gabrielem Pavlem jsem se sešli v jeho domově. Byt s původními prvky funkcionalismu a potemnělou atmosférou byl plný kytek a sám o sobě by mohl být vnímán jako umění, s kurátorem žijícím uvnitř. Usadili jsme se do retro okrových křesel a začali jsme prohlížet knihu DPBBBV 2020.
Co pro tebe znamená nahota?Pro mě neznamená vůbec nic. Spíš bych se zeptal, co pro lidi a společnost znamená oblečení? Portrétuji lidi, ne lidi zabalené do textilií. Nahota je základní, oblečení je něco přidaného. Problém nahoty je ale ten, že společnost je stále homofobní. Jen velmi málo lidí si koupí knihu, ve které je zároveň mužská i ženská nahota. Nahé mužské tělo je v naší společnosti vnímané jako méně krásné oproti ženskému. Proto je mužská nahota málo vidět v médiích, v reklamě, ale i v umění. V historii tomu tak ale vždy nebylo. Je to tedy sociální konstrukt. Stejně tak se muži stydí kvůli tomu, že by jejich tělo bylo posuzováno, tak jako muži hodnotí ženská těla.
Fotil jsi lidi v ulicích Brna, Bratislavy, Budapešti a Vídně. Vidíš nějaký rozdíl mezi tím, jak nahotu vnímají Češi*Češky a další národnosti?
Fotím každého, kdo se do projektu přihlásí. Lidi oslovuji přímo na Instagramu, na Facebooku, někteří se o mém projektu také dozví z médií a jiní se mi hlásí sami na základě doporučení od těch, kteří se již do projektu zapojili. Největší zájem jsem pak zaznamenal v Bratislavě a naopak nejtěžší bylo sehnat lidi ve Vídni. Nejproblematičtější domlouvání focení bylo v Budapešti, kde jsem kvůli neustálému rušení termínů vedl konverzace o více než 100 zprávách.
Do projektu jsem se snažil najít cizince, například v expats a foreigners skupinách na Facebooku, jenže cizinců je v Brně, Bratislavě a Budapešti bohužel málo a bojí se postihu, kdyby byli chyceni policií nazí na ulici. Také jsem se ptal po lidech s jinou barvou kůže. Je ostuda, že nepřijímáme žádné uprchlíky. Fotit bílé lidi totiž začne být po čase nudné. Stejně tak je těžké najít lidi s hendikepem. Lidé s nějakou jinakostí jsou totiž zvyklí svou jinakost skrývat. Naše postkomunistická společnost je bohužel stále ještě normativní.
Ve vídeňské čtvrti Favoriten mě šokovaly rasistické cedule s návodem „jak se chovat v parku“ psané v jazyce menšin. Menšiny se scházely před domy a v parcích a lidé spolu popíjeli a bavili se, zatímco domácí Rakušané se schovávali doma a pozorovali život smutně z balkonů a oken, až z toho běhal mráz po zádech.
Co se postihů od policie týče, chytla nás při focení v Bratislavě v Obchodnej ulici. Vymyslel jsem si výmluvu, že fotíme na plakát pro pražské divadlo, a taky to bylo v den výročí Československa, tak se nad námi slitovali, že jsme chudí umělci a na pokutu nemáme peníze. K Bratislavě se váže i další moje vzpomínka. Když jsem fotil před Novou Tržnicou úplně nahou ženu, šel kolem pár, muž se na ni dlouho zadíval a jeho slečna mu dala facku. V Karlovej Vsi jsem zase fotil pohledného mladíka v kašně a v dáli šla maminka s dětmi. Dítě nadšeně ukázalo prstem na mladíka a maminka se začala červenat. Vzápětí prošla jedna starší paní a pohoršeně nám řekla, ať jdeme fotit na nuda pláž, že jsou tu děti.
Přístup policie se mimochodem liší. Když jsem fotil v Brně u IBC na rušné křižovatce celou nahou ženu a kolem projížděli policisté, tak ukázali palec nahoru. Jen jednou na nás jedna babička zavolala v Brně policii. Bylo to ve vnitrobloku, kde jsem fotil sociologa v hortenziích, který na focení přišel s kočárkem. Paní jsem naštěstí slyšel skrz otevřené okno, a tak jsme stihli utéct.
Jak na tebe působila Vídeň? Často nám bývá předkládána jako vzor. Ve Vídni mě zarazila konzervativnost, která je vidět například v oblékání. Žádné výrazné střihy ani barevnost, nudné tvarově podobné brýle apod. V západní bohaté liberální zemi bych čekal něco jiného. Ve vídeňské čtvrti Favoriten mě šokovaly rasistické cedule s návodem „jak se chovat v parku“ psané v jazyce menšin. Menšiny se scházely před domy a v parcích a lidé spolu popíjeli a bavili se, zatímco domácí Rakušané se schovávali doma a pozorovali život smutně z balkonů a oken, až z toho běhal mráz po zádech. Během focení ve Vídni jsem několikrát změnil místo pobytu. V chudých přistěhovaleckých čtvrtích jsem se cítil mnohem bezpečněji než v paranoidních bílých bohatých v centru města. Potkávat na ulicích lidi různých barev a poslouchat cizí jazyky bylo velice blahodárné, a to jak pro oko, tak pro duši.
V Brně jsem bydlel na okraji Cejlu, kde už začíná probíhat gentrifikace. Člověk si tam připadal jako někde v Itálii. Z otevřených oken hrála hudba a lidé tancovali nebo si povídali venku. To bude bohužel za chvíli minulostí, střední třída už začíná vytláčet původní obyvatelstvo.
Na hraně
„Jak u nahých fotografií poznat tu hranici, kdy jde o umění a kdy už je to nevkus?“ zajímalo nás. „Ta hranice je kolikrát tenká a rád balancuji na ostré hraně. Co se týče póz, tak mně vadí klasické zobrazení muže jako dominantního silného jedince, proto jsem občas dával záměrně muže do submisivnějších póz a ženy naopak do dominantnějších,“ odpověděl.
Fotograf se nesmí bát společnosti, musí riskovat
Během rozhovoru jsme stále listovali knihou DPBBBV 2020, která má v rozloženém stavu něco přes půl metru. Kromě estetických kompozicí probleskují i konkrétní místa, kde lidé žijí. Zajímalo nás tedy, co ve focení Daily Portrait považuje za cíl sám Martin.
Co se snažíš na fotografiích zachytit?V posledním ročníku Daily Portrait mi šlo především o zachycení nálady města a portrétování míst, která už brzy zaniknou. Brno, Bratislava a Budapešť ještě mají kouzlo autentičnosti, dokud se z nich nestane sterilní nudná Vídeň. Bylo to na poslední chvíli.
Je potřeba neřešit na svém těle věci, které nezapadají do vzoru, který nám předkládají média, reklamy, Instagram a populární kultura. Stejně tak je pro psychické zdraví jedince, a tedy i společnosti důležité mít kolem sebe místa, která nejsou celá nově postavená či vyčištěná. Je potřeba mít ve městech místa, která vznikla spontánně a nejsou regulovaná. Pokud člověk kolem sebe nemá nějakou starší omšelou budovu, tak začne hledat nedokonalosti na sobě a začnou mu připadat nenormální. Výsledkem je pak enormní množství lidí navštěvujících psychiatra, jako je tomu například ve Vídni. Mnohem lepší pro společnost by bylo stávající budovy opravit. Místa s pamětí jsou strašně důležitá.
Myslím, že tím, jak hodně práce ve společnosti brzy zastane AI, tak umění bude jednou z činností, kterou budou lidé více vykonávat a i spotřebovávat, protože bude více volna, až se zkrátí pracovní týden. Umělec bude velice ceněné povolání, protože jeho neotřelé kreativní myšlení je něco, co stroje nebudou moci nahradit.
Například nově postavené kancelářské čtvrtě na území bývalé Vlněny, které po pracovní době zůstávají prázdné, prostě nedávají smysl a stejně se bude muset brzy řešit jejich jiné využití, protože doba officová skončí, stejně tak jako doba industriální. V obležení nových kanceláří se tak ocitla komunita lidí Bike Kitchen, která kombinuje veganskou kuchyni s cyklodílnou. Pořádají venku sezení. Když jsem tam fotografoval, tak kolem prošli Romové a byli z toho nadšení, že vůbec někdo z bělošských obyvatel Brna umí užívat života venku. Podobnou uvolněnou atmosféru na Cejlu má Café In The Ghetto, které se nachází naproti Káznici.
V Brně jsem stihl naportrétovat dělnickou kolonii Pod kopcem, která byla zbourána kvůli rozšíření silnice. Kolonie byla unikátní tím, že jednotlivé domy, často stavěné svépomocí, si lidé organickým způsobem rozšiřovali přístavbami. Před hlavním nádražím krátce po mém focení porazili vzrostlé stromy. Měli jsme tam při focení početné publikum z přilehlé restaurace. Vrchní nás pak začala nahánět.
V Bratislavě to byl nádherný Dom odborov Istropolis na Trnavském mýtě, který už byl zbourán. Stejně tak hned naproti Nová Tržnica je úžasné místo, kde se potkávají lidé v malých vinárničkách a obchůdcích. Genius loci, které žádné nové sterilní obchodní centrum nenahradí. Naštěstí byla Tržnica prohlášena za kulturní památku.
Zajímalo nás i to, zda je důležité si se svými objekty vybudovat vztah, nebo je focení otázkou pár minut. „Některá focení trvají pár minut a někdy se s lidmi zdržím i celý den a někdy se vídáme i dál,“ dodal.
Ženské akty by vydělaly více peněz
Spolu s vyvíjející se společností se samozřejmě vyvíjí i různá odvětví, včetně toho uměleckého. Někteří tvrdí, že se pozitivní přístup Čechů a Češek k umění vytrácí, že škola a nastavení společnosti zabíjí kreativitu, ale podle Martina Gabriela Pavla tomu tak není.
„Já bych řekl, že zájem o umění naopak roste. Sorry. Myslím, že tím, jak hodně práce ve společnosti brzy zastane AI, tak umění bude jednou z činností, kterou budou lidé více vykonávat a i spotřebovávat, protože bude více volna, až se zkrátí pracovní týden. Umělec bude velice ceněné povolání, protože jeho neotřelé kreativní myšlení je něco, co stroje nebudou moci nahradit,“ řekl.
„AI svým způsobem porušuje autorské právo, veřejnost se k dílům dostane zcela zdarma. Jak na to nahlížíš?“ zaujala nás pasáž o umělé inteligenci, o které jsme se bavili nad šálkem čaje, vody, obklopeni uměním.
„To je aktuálně téma, které mně osobně nevadí. AI neohrožuje umění jako takové, protože bez příběhu žádné umění není. Příběh, že se někdo fyzicky někam vydal, s někým nebo něčím interagoval, plus každý umělec má svůj příběh, který se promítá do jeho tvorby. To umělá inteligence nenahradí a nemám obavy z toho, že by mě nějak ohrožovala,“ uvedl Martin Gabriel Pavel.
Pozná ale běžný konzument, zda je za obrazem či fotkou nějaký příběh? „Zatím ano, faleš lze poznat. Příběh je navíc nutné vložit do kontextu, kurátorem nebo teoretikem. Také by to nebyl žádný risk. Kdybych si do AI zadal, ať mi vygeneruje nahatého člověka na ulici, tak bych jako umělec nepodstupoval žádné riziko. Nemělo by to hodnotu,“ pokračoval s tím, že riziko samozřejmě může vězet i v tom, zda jeho umění veřejnost přijme. „Ale umělec by se neměl bát společnosti. Naopak by ji měl provokovat a píchat do ní,“ dodal.
Jak dnes tedy funguje umělecký byznys?
Já sám nevím, mám svůj vlastní e-shop s knihami a fotoprinty. Knihy si vydávám sám a nepoužívám placenou reklamu. Prodávám do celého světa, přičemž nejvíce objednávek jde do západní Evropy a do USA. Na poslední Vánoce pak přišlo také hodně objednávek z Česka, což mi udělalo obrovskou radost. Domácích objednávek si totiž cením nejvíce, protože si vždy řeknu, že se to u nás zase zlepšilo a umělec už brzo nebude muset odcházet do zahraničí, aby se mohl uměním živit. U fotoprintů je to ale slabší. Češi se ještě nenaučili sbírat fotografie tak jako třeba obrazy, kde je situace už o něco lepší než v předchozích letech. Obecně humanistická dokumentární fotografie je špatně prodejná. Můj produkt je v něčem na trhu nový a tím hůře prodejný. Kdybych knihu rozdělil na 2 knihy – mužské akty a ženské akty, tak bych vydělal více peněz. To by ale šlo proti mému přesvědčení.
Unikátní bydlení, které ti učaruje
Martin Gabriel Pavel je umělec každým coulem. Když vejdeš do jeho bytu, naskytne se ti pohled, který ti učaruje. S rekonstrukcí bytu fotograf začal během pandemie koronaviru, a jak sám říká, většinu věcí pořídil na bazarech či facebookových skupinách. Ostatně o jedinečné atmosféře jeho bytu se můžeš přesvědčit sám*sama.
Putin terorizuje LGBTQ+ komunitu aneb politika vs. umění
Martin Gabriel Pavel se nebojí říct svůj názor, což ukázal veřejnosti také začátkem tohoto roku. Jeho dílo bylo vystavené v Galerii výtvarného umění v Náchodě. Její ředitel Alexander Peroutka však jménem galerie podepsal výzvu Mír a spravedlnost, která po vládě požaduje, aby v případě války na Ukrajině podnikla kroky k dosažení nespecifikovaného míru. Iniciátoři této výzvy sice přiznávají, že hlavním viníkem rozpoutaného konfliktu je Rusko, vzápětí ale požadují, aby vláda ukončila dodávky zbraní Ukrajině či nepodporovala protiruské sankce a přerušila jejich podporu do doby, než bude vyšetřena jejich skutečná efektivita a dopady na evropské obyvatelstvo. Autor knih Daily Portrait stáhnul spolu s dalšími umělci na protest proti podpisu ředitele svoje dílo z výstavy a vytvořil petici za odvolání ředitele Peroutky.
Nechal jsem se vyfotit, jak jsem na všech čtyřech, před protiorbánovským nápisem s kresbou prasete. Nemohl jsem na to místo totiž sehnat člověka. Ten nápis byl asi 14× přemalovaný.
Měla by být galerie neutrálním místem? Nebo bys tam problém neviděl, pokud by se ředitel postavil na stranu Ukrajiny?
Problém je v tom, že k podpisu došlo během výstavy. Vystavení umělci*umělkyně už tedy neměli možnost si vybrat, jestli pod takovým názorem vystaví, nebo ne. Najednou se stali rukojmími ředitelova názoru. Pokud by pan Peroutka například vyvěsil na galerii vlajku Ukrajiny, tak by mi to nevadilo, protože Ukrajina byla napadena agresorem a je dobré jí jako napadenému pomáhat a zastat se jí.
Pro mě je zásadní humanismus a tím pádem mi vadí a upozorňuji na takové jednání v zemích, kde jsou potlačována lidská práva. Situaci v Rusku sleduji už dlouho. V knize Daily Portrait Berlin jsem otiskl korespondenci s ruským prokremelským mediem Sputnik, kde jsem odmítl rozhovor s tím, že bych tam chtěl zmínit, jak Putin terorizuje LGBTQ+ komunitu, a že by takový článek stejně nepublikovali, tak ať si ušetříme čas.
V posledním ročníku Daily Portrait v Budapešti jsem se pomocí symbolů snažil vyjádřit nesvobodu v zemi. Například fotka, kde dívka drží zrcadlo s černým jablkem, značí, že je v zemi něco (někdo) shnilého. Na jiné fotce stojí v hale před výtahem vzpřímeně žena, dívá se do zrcadla a v odraze zrcadla se ohýbá na stranu. Tím jsem chtěl vyjádřit to, že lidé v Maďarsku začali věřit pokřivené realitě, kterou jim předkládají Orbánem vlastněná média. V každém ročníku je navíc i můj portrét a v tomto jsem se nechal vyfotit, jak jsem na všech čtyřech, před protiorbánovským nápisem s kresbou prasete. Nemohl jsem na to místo totiž sehnat člověka. Ten nápis byl asi 14× přemalovaný.
Jak se tato kauza s ředitelem náchodské galerie vyvíjí dál?Jeden ukrajinský umělec mi napsal: „Jsem velmi rád, že v Česku existují adekvátní lidé, kteří se na svět nedívají přes růžové brýle pacifismu, jak to dělá ‚stará Evropa‘. Děkuju, že pokračuješ v kulturní válce.“
Do projektu se můžeš zapojit i ty
Již za měsíc umělec začne pracovat na nové fotoknize. Do jeho projektu se můžeš zapojit i ty. „V květnu začnu ve spolupráci s fotografkou Alenkou Hlaváčovou tvořit další knihu Daily Portrait. Tentokrát na česko-polské hranici v Broumovském výběžku. Každý zvlášť budeme fotit dvojici nahých lidí. Jeden člověk přijede z Česka a druhý z Polska. Dvojice se předtím nebude znát. Lidé budou spolu vyfoceni v nějaké performativní interakci. Například se budou přetahovat o klacek. Hraniční území je strašně inspirativní, protože tam jsou ještě surová autentická místa a také příroda je tu magická. V případě vašeho zájmu o účast v projektu nám napište na [email protected] a pošleme vám více informací. Fotíme každého, kdo se přihlásí do projektu, neděláme selekci modelů,“ dodal.
Po poklidném víkendu jsme se vrátili zpět do ruchu Prahy. Z rozhovoru i ze samotné návštěvy Hronova si odnášíme mnohé. Martin Gabriel Pavel nás provedl centrem města, pověděl nám něco o tamní kultuře i o tom, jak se rozvíjí undergroundová scéna v sousedním Polsku. Inspirativní přístup nás oslovil a doufáme, že to není naposledy, co jsme se s Martinem Gabrielem Pavlem setkali.
