Kateřina Vodvářková z Novy: Během rozhovoru musela utéct do krytu. „V Izraeli jsem otupěla, na pach krve si nezvyknu,“ říká

Zadruhé to jsou bezpečnostní instrukce. Vím, jak postupovat v různých situacích, mám kontakt na bezpečnostní agenturu a experty, kteří by mi byli schopni v případě nebezpečí pomoci. Samozřejmě jsme dostali i potřebné vybavení – helmy, neprůstřelné vesty, lékárničku. Na rychlé volbě v telefonu mám uloženy kontakty, které volám, kdyby se cokoliv dělo. 

Ale v každém případě, za což jsem vděčná a bylo to tak i v případě ukrajinského konfliktu, nás nikdo nikam nenutí jezdit.

A jaké konkrétní kroky jste podnikla, aby vám to nakonec odklepli a vy jste odletěla?

Bylo to jen o tom, že jsme řešili, že by někdo měl do Izraele odjet, bavili jsme se o tom, koho tam poslat, a já jsem řekla, že si to chci vyzkoušet.

Jaká je tedy vaše denní rutina?

Tu nemám. Každý den je to jiné.

Nemáte ani rámcovou?

Ne. Záleží totiž na náplni práce. Kolikrát mě požádají kolegové z Markízy nebo ze Snídaně s Novou, abych udělala ráno vstup, čímž se dny mohou lišit již od počátku. V případě, že dělám vstup až do dopoledních Televizních novin, si můžu třeba dvě hodiny přispat, pokud není třeba odběhnout do krytu.

Rozvrh se točí zejména kolem toho, kdy se vysílají zprávy. Musím mít odevzdanou reportáž a být připravena na živý vstup do zpráv. Ne vždy jsem ale schopna harmonogram ovlivnit, několikrát jsem byla na výjezdech nebo akcích pro novináře organizovaných izraelskou vládou. Včera jsme kupříkladu byli v kibucu Nir Oz, předtím v kibucu Kfar Aza, kde je přesně dáno, jak to bude probíhat. Sraz, odjezd i čas vyložení.

Rozumím. Jste evidentně velmi blízko válečnému konfliktu. Nemáte strach?Už asi ne. Ze začátku to pro mě ale bylo zvláštní, realitě jsem neunikla. Máme v hotelu kryt, což je velká výhoda, a ne každý hotel jej má, proto jsem se do něj byla podívat hned na začátku, abychom věděli, kam se případně schovat.

Fakt je ten, že u nás v hotelu nejsou moc dobře sirény slyšet. Nevím, jestli je to tím, že máme dobrá okna, nebo jestli jsem něco poslouchala, ale musela jsem se soustředit a pak začal poplach. Samozřejmě jsem nemohla najít kartičku od pokoje, ale nakonec se povedlo. Vyšla jsem ven z pokoje, lidé se tam scházeli, vše relativně v klidu. Nejhorší pocit je ten, kdy to slyšíte, jste sám v pokoji a nevíte, co dělat. Pak se ale vzpamatujete a následujete instrukce, které jste dostal.

Později mi došlo, že na tu danou situaci je to vlastně v pohodě a nemusím mít zas tak velké obavy. Mnohem větší nebezpečí hrozí kolem Pásma Gazy. Minulý pátek jsme navštívili město Sderot, které je od něj vzdáleno asi tři nebo čtyři kilometry vzdušnou čarou, a tam bombardování slyšíte nonstop. Zažili jsme tam jeden opravdu nepříjemný moment.

Jaký? 

Ve chvíli, kdy jsme tam přijeli, jsme z dálky slyšeli bomby. Nevíte, odkud zvuk jde, ale víte, že se něco děje. Říkáte si tedy, že to je na druhé straně, mezi vámi jsou vojáci, tak to bude v pohodě. Kdyby se dělo něco vážného, tak poznáme i na místních, že to tak je. 

Šli jsme do mediálního centra, které je několik metrů pod zemí v bunkru, a podle otvírací doby jsme počítali, že tam bude otevřeno. Jenže tam bylo všude zhasnuto. Tak jsme si tam v těch neprůstřelných vestách svítili mobily, když se najednou ozvalo obrovské hřmění.

Nevěděli jsme, jestli vylézt ven, nebo ne. Jestli to bylo u nás, co se děje. Když jste venku, vidíte reakce. Ale když jste v krytu, nevíte nic. Shodli jsme se s kameramanem, že to byl pro nás jeden z nejméně příjemných zážitků. Následně jsme se odhodlali vylézt. A nahoře byl prostě normální den. Nejspíš to byl akorát jeden z těch silnějších dopadů.

Aha.

Druhá taková riziková situace nastala vždy při odjezdech do kibuců, které byly na hranici s Gazou. V kibucu Kfar Aza vypadal hraniční plot s Pásmem Gazy na okraji kibucu, jako by byl u někoho na zahradě. Zde konstantně probíhají boje. 

Mimochodem dle informací izraelské armády, ale jsou to pouze její data, vypálil Hamás směrem na Izrael přes devět tisíc raket. Vychází to na přibližně tři sta raket za den, které létají po celém území země, ale nejčastěji znějí sirény právě v pohraničí.

Z toho důvodu jsme byli v kibucech upozorňováni, že se jedná o stále aktivní konflikt a že se máme držet pohromadě, a když uslyšíme sirénu a jsme daleko od krytu, máme si lehnout na zem s rukama na helmě nebo krku a počkat, až to přejde. Ostřelování je prostě konstantní, já jsem tam zpočátku nadskakovala co deset sekund.

Je ten zážitek z kibucu vaše největší zkušenost, kterou jste získala?

Co se týče chování ve válečné zóně, tak ano. Jenže já nad tím, co mi to dává, vlastně poslední dva týdny přemýšlím pořád. Přijde mi zvláštní, jak na to celé reaguji. Hrozně jsem se bála, jak to budu zvládat, jestli nebudu panikařit, jestli budu chtít opustit Tel Aviv. A musím říct, že člověk trochu otupí.

Na druhou stranu jsem asi zjistila, že jsem silnější, než jsem si myslela. Nebudu tajit, že jsem docela citlivá a schopná brečet u všech filmů, i když se v nich nic neděje. O to víc jsem překvapená, že zde chodím s tváří profesionálního novináře a nebořím svou psychickou bariéru. 

I když musím říct, že když jsem v pondělí byla na promítání izraelské vlády, kde nám 40 minut promítali neupravená videa z masakru 7. října, tak jsem tam celou dobu nevydržela. Někdo odešel po minutě, někdo se rozbrečel, já jsem dala asi půlhodinu a pak jsem toho měla opravdu dost. Bylo to náročné.

Některá videa jsem viděl hned další den, tak vím, o čem mluvíte.

Každopádně jsem se naučila zacházet sama se sebou a mluvit s lidmi, kterých se dotkla podobná katastrofa. Například s pánem, kterému unesli mladšího bratra, či s rodiči, jejichž syn pracoval na festivalu Supernova v izraelské poušti, kde zemřelo 260 lidí, nad jeho hrobem ani ne měsíc po jeho smrti. To jsou situace, kdy člověk zjistí, co dokáže.

Nabízí se otázka, jestli je na vaší momentální práci něco, na co si nemůžete zvyknout? 

Na závěr naší návštěvy v kibucu Nir Oz, kde jsme viděli spálené domy a hračky, jsme se zastavili v jednom krytu. Při výstupu z autobusu nám řekli, že je kryt celý od krve. Zemřelo tam jedenáct lidí, které teroristé brutálně postříleli.

Došlo mi, že jsem ten samý kryt viděla v pondělí na promítání, a řekla jsem, že to opravdu nepotřebuji vidět na vlastní oči. Nepotřebovala jsem to vidět, a hlavně cítit. V kibucu Kfar Aza je i měsíc poté cítit pach mrtvých těl a krve, což je strašné. Bylo to zároveň poprvé, co jsem na něco řekla ne. Kameraman tam šel, ale zastavil se hned na začátku, jelikož zde zachytil krvavou šmouhu ruky na stěně a řekl, že mu to bohatě stačí.

Jak vás vlastně přijímají místní? Na jedné straně to mohou být ortodoxní židé, na druhé muslimové. Je pro vás kvůli tomu složitější dělat rozhovory a dostávat se do různých míst, jelikož jste žena?

Nemám ten pocit a věřím, že jej mít ani nebudu. Naopak musím říct, že jsou všichni extrémně milí, až mě to překvapilo. Jsou přece jenom ve válce a řeší spoustu problémů. A mně se ani jednou, ať už během rozhovorů s obyčejnými lidmi, s armádou, či s vládou, nestalo, že by byl někdo nepříjemný nebo nás odbyl. Všichni se nám snaží pomoct.

Navíc když se mě lidé ptají, odkud jsme a co natáčíme, a já řeknu, že z České republiky, tak je to ještě lepší. Smýšlí o nás jako o přátelích. Samozřejmě jsem jen na té izraelské straně, takže nemůžu hodnotit atmosféru v Gaze nebo na Západním břehu Jordánu.

Dle mého názoru znají lidé české novinářské osobnosti z válečných konfliktů jako Václava Černohorského, Jakuba Szántóa, Andrease Papadopulose či Vojtěcha Boháče. Všechno muže. Některé ženy jsou známé v zahraničí, ale v Česku jich je málo. Je to tak, nebo se mýlím?

U nás to je, zejména ve zpravodajství z válečných oblastí, věc, která jde za těmi muži. Nemůžu říct, že bych přehrabovala ženy novinářky ve válečných oblastech lopatou, ale můžu třeba říct, že má kolegyně Petra Matýsková byla předloni na Ukrajině v den ruské invaze a předvedla úplně neuvěřitelný výkon. Pak ještě Darja Stomatová z České televize.

Jak byste nalákala ženy reportérky k práci, kterou děláte vy?

Já bych je tam asi lákat nechtěla. Myslím si, že to není pro každého a každý by si v sobě měl najít správnou motivaci. Já ji našla. Pokud je to pro někoho no go, bojí se a ví, že by to nezvládl, že radši pokrývá politiku, lifestyle, je to v pohodě. Je možné, že by někoho mohly namotivovat finance, někoho větší veřejné povědomí nebo zkušenosti, které získá.

Na druhou stranu, z mého subjektivního pohledu, tato práce nemusí být tak nebezpečná, pokud postupujete správně. Ale věřím, že může přijít spousta situací, které jsem zažila a spoustu lidí by mnohem víc rozhodily. 

Určitě bych byla ráda, kdybych viděla více žen novinářek, ať už ve válečném zpravodajství, v politice a tak dále, máme tu spoustu skvělých novinářek, ale když se na to někdo necítí, tak není potřeba, aby tam jezdil. A to platí pro muže i pro ženy.

Kam dále povedou vaše profesní kroky?

Kdybyste se mě zeptal před třemi týdny, tak bych ani nevěděla, že poletím do Izraele. Takže opravdu nevím. Práce zahraničního reportéra je opravdu nevyzpytatelná a to je na tom vlastně taky hezké. Takže uvidíme. Minimálně se vrátím do Prahy.

Chtěla byste se věnovat zpravodajství ze zemí v konfliktech, respektive zahraničnímu zpravodajství i po Izraeli, nebo máte jinou představu?

Izrael je pro mě první zemí, kde osobně řeším věci a probíhá tam konflikt. Určitě si ale potřebuji dát pauzu. Uvidím, jak to bude po návratu. Třeba se oklepu a možná, pokud se budeme ještě střídat v rámci CME, se sem vrátím, ale nedokážu s určitostí říct, jestli bych to chtěla.

Ono záleží, kam člověk jede. Když začala válka na Ukrajině, velmi dlouho jsme tam měli štáby. Tam jsem ale neměla pocit, že bych to zvládla. Přišlo mi, že tam nebyla situace tak pod kontrolou, jako je například momentálně v Izraeli. Důležitá je také komunikace a já rusky a ukrajinsky neumím, kdežto tady se anglicky domluvíte úplně všude, což přidá na pocitu bezpečnosti.

Tudíž za měsíc asi nepřijdu a neřeknu, že potřebuju nutně do místa konfliktu, protože mi chybí adrenalin. Mě baví hlavně americká politika, takže doufám, že mé soustředění padne v dalších měsících na volby ve Spojených státech.

Jaká byla vůbec pro vás původní motivace stát se zahraniční zpravodajkou? Je to velká zodpovědnost.

Přestože to byla i shoda nějakých náhod, tak jsem vždycky věděla, že bych chtěla dělat zahraniční zpravodajství. Troufnu si říct, že již na střední škole, když jsem se hlásila na první vysokou školu. Vystřídala jsem několik výšek, než jsem našla tu správnou. Zahraniční zpravodajství mě lákalo, ale ne vždy mě tam cesta vedla. Možná jsem si na to ani nedokázala troufnout. 

Proč?

Myslím si, že jsem na počátku neměla dostatečně vysoké sebevědomí. Taky jsem si myslela, že je mediální svět v Česku strašně uzavřený. Což tedy je, je to malý mediální rybníček, všichni se znají a mě ani nenapadlo, že by se mi mohlo povést do něj proniknout. 

Proto jsem hned po gymnáziu nastoupila na VŠE, jelikož mi matematika šla a domnívala jsem si, že budu mít dobrou práci někde za stolem a že mě to bude naplňovat. Jenže mě to prostě nebavilo. Po pár měsících jsem se tak rozhodla studovat média v Londýně. Za rok jsem se ale vrátila do Prahy, jelikož jsem měla pocit, že nedostávám dostatek praxe. 

Ono je i těžké získat mediální práci v Británii. Už jen proto, že jste přistěhovalec a nemáte tak dobrou angličtinu jako Britové. Než bych se tam dostala před kameru, trvalo by to mnohem déle než u nás. A já jsem věděla, že chci začít dělat praxi. 

Chápu.

Tak jsem se vrátila do Prahy a vystudovala magistra na Metropolitní univerzitě. Do Novy jsem nastoupila chvíli poté, co jsem se vrátila z Anglie, chvilku jsem působila ještě na Seznam Zprávách. Každopádně v momentě, když jsem přišla do Novy, se objevila nabídka na práci v redakci zahraničního zpravodajství. Jako by tam na mě čekala.