Co se ti vybaví, když se řekne věznice? Pravděpodobně mříže, drsné podmínky, nekvalitní jídlo a strohé vybavení. Některá vězení se přitom vyrovnají leckterým hotelům.
Hlavním cílem vězení by měla být náprava. To znamená efektivní resocializace vězňů a zamezení recidivě. „Účel trestu by měl být během výkonu trestu odnětí svobody naplňován komplexním systémem vzájemně se přibližujících opatření a terapeutických a podobných postupů,“ uvádí zpráva o českém vězeňství Českého helsinského výboru (ČHV).
Ukazuje se ale, že v přeplněných věznicích, kde panují špatné životní podmínky a neprobíhá konstruktivní práce na „převýchově“, je něco takového prakticky nemožné. Podle odborníků a odbornic je tak na čase změna celkové trestní politiky.
To se bohužel týká i českých věznic. Jak konstatuje ČHV, „vězeňský systém České republiky v současné době efektivně neplní účel trestu a slouží především k izolaci odsouzených a k zajištění jejich základních životních potřeb (ubytování, strava, ošacení, bezpečí). K účinné práci, která by preventivně působila na další život odsouzených, pak většinově nedochází“.
Pravdou totiž je, že moderní stát charakterizuje i to, jak se chová ke svým vězňům a vězeňkyním. A světe, div se, na severu „netrestání“ funguje.
Norsko: soukromý vězeňský ostrůvek
Norský vězeňský systém je dnes vzorem pro zbytek světa. Míra recidivy v Norsku je nízká a věznice jsou bezpečné a klidné. Ne vždy tomu tak ovšem bylo.
Jak uvádí nezisková organizace First Step Allience, v 90. letech mělo Norsko s odsouzenými velký problém. Zhruba 70 procent z nich se do dvou let po propuštění dopustilo nového trestného činu. V té době byl norský vězeňský systém postaven na myšlence, že trest působí odstrašujícím způsobem. Nekompromisně dlouhé tresty v drsných podmínkách měly vyslat jasný vzkaz společnosti.
Severská země si byla vědoma toho, že systém potřebuje reformu. A tak se také stalo.
Místo obrovských centralizovaných věznic dnes Norsko využívá systém malých komunitních nápravných zařízení, která se zaměřují na rehabilitaci a opětovné začlenění do společnosti. Velký důraz kladou instituce zejména na podporu vztahů mimo vězení, aby odsouzení měli po propuštění k dispozici podpůrný systém. Proto jsou uvězněné osoby umístěny v zařízení blízko svých domovů a návštěvy jsou jim umožněny i několikrát týdně. To je oproti Česku, kdy jsou vězni kvůli přeplněnosti často umístěni stovky kilometrů od domova, velký rozdíl.
Není tak divu, že jedna z nejlepších věznic na světě se nachází právě v Norsku. Umístěna je na ostrově Bastøy a jedinečná je tím, že nemá ani ostnaté ploty, ani vysoké zdi. A jen několik málo – neozbrojených – dozorců zde zůstává přes noc. Ve skutečnosti nemá věznice nic, co by vězňům bránilo jednoduše odejít. Přesto se tak neděje. Důvod? Pokus o útěk by znamenal přesun do věznice s méně kvalitním vybavením.
Zapomeň na chladnou celu s tvrdou matrací a dírou místo toalety. Odsouzení bydlí v typických norských chatkách, kde nechybí televize, počítač nebo vlastní sociální zařízení. Mohou se vzdělávat, chodit do kostela, pracovat, rozvíjet se. Mnozí se oddávají sportu – v zimě se prohání na běžkách a v létě po vlastním fotbalovém hřišti.
Věznice Bastøy tak připomíná spíš příjemný kemp než vězení, na které jsme zvyklí. Jak je ale vidět, funguje to. „Pokud jsme zde vytvořili prázdninový tábor pro zločince, tak co? Snižujeme riziko recidivy, protože pokud to neuděláme, jaký smysl má trest, kromě příklonu k primitivní stránce lidství?“ okomentoval norské nastavení ředitel věznice Arne Kvernvik Nilsen.
