Být věřící a být homosexuál. V některých církvích a rodinách jde o něco nepřekonatelného, v některých však nikoliv. Že tyto dvě „neslučitelné“ roviny jdou k sobě dohromady, ukazuje s projektem Víra v barvách duhy student FAMU Tobiáš Frýdl.
Vášně mezi konzervativními křesťanskými spolky a progresivními hnutími se čas od času vyostří, ostatně důkazem je pochod Prahou Hnutí pro život před dvěma týdny, kterému se postavila feministická opozice. V tomto případě se jednalo o protestní průvod proti interrupcím, existuje však celá řada témat, na kterých se obě strany neshodnou. Velkým problémem je například otázka LGBTQ+ komunity v rámci křesťanských církví.
Co by mohlo přispět k urovnání sporů? Nad tím se zamyslel student Tobiáš Frýdl, syn kazatelky a faráře Církve československé husitské, jenž s projektem Víra v barvách duhy získal za občanskou angažovanost Cenu Jana Opletala.
Tobiáš je gay, a přestože on sám se nikdy ve víře necítil nepatřičně a neměl kvůli své orientaci problémy, přiznává, že se k němu dostávají příběhy, které tak šťastné nejsou. Proto se rozhodl natočit sedm osvětových videí s různými představiteli církví na téma manželství pro všechny, Bible vs. homosexualita nebo církev a LGBTQ+ komunita pro veřejnost k lepšímu pochopení situace. Povedlo se?
Myslíte, že LGBTQ+ lidem u nás chybí větší podpora v křesťanské víře?
Nevím, jestli v křesťanské víře, ale rozhodně, pokud budu mluvit o hlavních představitelích, chybí podpora ze strany církví. Ať už v katolické, husitské, nebo i v těch menších. A taky podpora ze strany věřících lidí. Ostatně podpory asi není nikdy dost.
Osobně jsem se s odmítnutím od křesťanské komunity nesetkal, což však neznamená, že to tak někde není. Spíš to vypovídá o bublině, ve které se pohybuji.
Do víry máte velký vhled, jste syn faráře a kazatelky v rodině se sedmi sourozenci. Jak byl váš coming out přijat v rodině?
Nejprve jsem to řekl rodičům, pak sourozencům, ale nikdy to nebylo nějaké téma. Jako poslední se to dozvěděly mé nejmladší sestry a ty z toho byly otrávené. Nevěděl jsem totiž, jak jim to mám říct, a proto jsem jim řekl, že pro ně mám překvapení. Plán byl takový, že je vezmu na zmrzlinu a během toho se jim vyoutuju.
Ony ale prokoukly, že ta zmrzlina nebylo jediné překvapení, které jsem chtěl předat. Když jsem jim následně řekl, že jsem gay, tak nechtěly věřit tomu, že to má být všechno. Konstantně se mě vyptávaly, kdy přijde to pravé překvapení, a celý večer byly naštvané, že to byla vlastně nuda.
Udělalo vaše vyoutování nějaké vlny i v církvi samotné?
V rámci naší komunity to vlny nevyvolalo. Na druhou stranu já nejsem úplným zastáncem coming outů, jejich koncept jako takový mi přijde docela zvláštní, tudíž u mne to nebylo nějak dramatické ve smyslu, že bych najednou vyšel ven a každému začal vyprávět, kdo jsem. Vyplynulo to jaksi přirozeně.
Co se profesního hlediska vašich rodičů týče, tam to teda bylo také všechno v pořádku? Dokážu si představit, že by to nějakým výše postaveným lidem v církvi vadit mohlo.
Bylo. Ani vloni v září, kdy se vyoutovala členka naší církve Martina Kopecká, se k ní nikdo oficiálně nevyjádřil, přestože by se našly hlasy, kterým se to nelíbilo a chtěly to řešit. Já bych přitom očekával nějaké podpůrné stanovisko, což se také nestalo. Nechali to nedotčeno jako osobní věc jednotlivce. Proto vyoutování syna nějakého faráře se neřeší už vůbec.
Dá se tedy říct, že máte vlastně štěstí na dobré lidi kolem sebe?
Určitě. Nechci svou situaci prezentovat jako důkaz, že všichni křesťané jsou v pohodě. Zvlášť poté, co jsem pracoval na svém projektu, jsem se setkal s celou řadou lidí, kteří to v rodinách jednoduché nemají. Křesťanské rodiny jsou i dnes schopné dotyčného člena úplně vyčlenit, naprosto jej nepřijmout. Jsem rád za to, jak to proběhlo.
Zmínil jste farářku Martinu Kopeckou, znáte mnoho věřících z LGBTQ+ komunity?
Teď už docela jo, ale až poté, co jsem zveřejnil svůj projekt Víra v barvách duhy. Měl jsem jej v hlavě dlouho, nicméně jsem nepřemýšlel nad tím, kdo jej bude sledovat a koho bude zajímat. Bylo to pro mě akorát důležité téma. Chtěl jsem ukázat, že křesťané jsou a dokážou být v těchto tématech otevření.
Pořád jsem měl pocit, že jde o překonanou otázku, která v dnešní době už nikoho netrápí. Ukázalo se však, že je to aktuální. Po vydání jsem se začal seznamovat s lidmi, kteří si buďto prochází, nebo prošli negativní zkušeností.
Kdy jste si vlastně vy uvědomil, že fakt, že jste homosexuál, může ovlivnit to, jak na vás nahlížejí někteří lidé stejného vyznání ve vašem okolí?
Asi nemám konkrétní moment. Zase, já jsem to na vlastní kůži nijak výrazně nepocítil, vždycky to byla spíš konfrontace v novinách, v diskuzích na internetu a z vnějšku. Odtud se ke mně dostával zvláštní negativistický postoj, který ale tvořil obrázek většiny lidí.
Když potom někdo zjistil, že můj táta je farář, tak jej okamžitě zařadil mezi nějaké odmítače nebo co. A když jsem v návaznosti na to vysvětloval, že odmítačem není a že to není u nás doma problém, tak to bylo překvapení.
Je ale třeba pravda, že se známe s rodinou Svatavy Havlíčkové, respektive Ester Janečkové, kde její syn před deseti lety spáchal sebevraždu, protože byl gay a církev v tom všem hrála velkou roli. Pamatuji si, že mě to v té době zasáhlo a asi to byl i moment, kdy jsem o tom začal víc přemýšlet.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Zástupce kterých náboženství najdeš ve videích projektu Víra v barvách duhy.
- Proč jsou videa „jednostranná“.
- Jak na videa reagovala společnost a kdo je ignoroval.
- Co Tobiáš říká na střet Hnutí pro život a feministické opozice.
