Na slovech záleží. Zdraví lidé si to ale při komunikaci s onkologickými pacienty často neuvědomují. Tohle jsou věty, které nám neříkejte. Jako lidé, kteří si rakovinou prošli nebo stále prochází, to víme nejlépe.
„Rakovina tlustého střeva? To přesně měla moje teta a do roka byla mrtvá.“
„Chápu, čím si procházíš. Četla jsem knihu, kde měla hlavní hrdinka rakovinu.“
„Hlavně mysli pozitivně!!!“
„Četl jsem, že když nebudeš jíst, tak tu nemoc vyhladovíš. Měla bys to vyzkoušet.“
„Jé, co já bych dala za to, abych si mohla na chvilku odfrknout doma!“
Tyto a spousta dalších nevhodných vět mi byly adresovány v době, kdy jsem se léčila z rakoviny tlustého střeva. Setkala jsem se s množstvím nevhodných komentářů a poznámek, které, ač mnohdy neúmyslně, přidávaly k již tak náročné situaci další vrstvu. Většina z nich přišla online (svou cestu jsem totiž sdílela na TikToku) a jejich autorům a autorkám na nich nepřišlo nic zvláštního, nepatřičného či necitlivého.
Za uplynulý půlrok, kdy jsem docházela na chemoterapii, mi došlo, že lidé bez přímé osobní zkušenosti s rakovinou mnohdy absolutně netuší, jak s nemocnými mluvit.
Na jednu stranu se asi nedivím. Rakovina je totiž stále tabu a debaty o ní se odehrávají výhradně v ordinacích a domovech nemocných.
Větu „Všechno se děje z nějakého důvodu“ tak mohou zdraví lidé vnímat zcela nevinně. Nedojde jim, že člověk s rakovinou si ji může přeložit jako „Vlastně je to tvoje vina, že jsi onemocněl“.
To se zvládne
Co se dozvíš po odemknutí?
- Proč jsou věty jako „Hlavně zůstaň pozitivní, to se zvládne“ zraňující.
- Proč jsou komentáře typu „Ty se vůbec nechováš, jako bys měla rakovinu“ nesmyslné.
- Nevhodných poznámek se dopouští hlavně lidé, kteří nemají s rakovinou žádnou osobní zkušenost.
- Jak s lidmi s rakovinou komunikovat. Co jim říkat a co ne.
- Co nám o svých zážitcích řekli mladí lidé s onkologickým onemocněním.
