Pokud pravidelně scrolluješ na TikToku a tvoje for you page není plná toxických alpha males (zvláštní, tolik cizích slov, a stejně si rozumíme, co?), určitě jsi musel*a narazit na trend zvaný acts of feminism.
V principu jde o malý krůček pro feminismus, ale velký krok pro jednotlivce. Mikrofeminismus se týká každodenních interakcí, které zpochybňují genderové nerovnosti a stereotypy. Zdůrazňuje význam individuálních akcí a kumulativní dopad drobného úsilí na vytváření spravedlivější společnosti. Mikrofeminismus je totiž o tom, že rovná (no dobře, rovnější) společnost nemusí stát na velkolepých činech, ale začíná malými každodenními gesty.
Termín se údajně poprvé objevil ve videu producentky a moderátorky Ashley Chaney, díky kterému se stal virálním. Ve videu filmová producentka říká, že její oblíbenou formou mikrofeminismu je uvedení jména asistentky před jménem jejího šéfa, když posílá pracovní e-mail.
„Nikdo si toho pravděpodobně nevšimne. Ale mám z toho dobrý pocit, že dávám najevo: vím, že tu jsi,“ popsala Chaney. Pod videem následovala smršť tipů, jak mikrofeminismus prosazují další ženy a dívky:
„Když mi někdo řekne, že byl u svého lékaře / odborníka / právníka / jiného chytrého člověka, zeptám se: Co říkala?“
„V mateřské škole, kde pracuji, vždycky nejdřív volám tatínkům, když jsou děti nemocné, a maminkám ohledně vyúčtování.“
„Navrhuji smlouvy o nemovitostech a vždy uvádím jméno manželky na prvním místě. Manželé to často zpochybňují, i když to pro smlouvu nemá žádný význam, jen pro jejich ego.“
„Píšu sportovní články. O pohlaví se zmiňuji pouze tehdy, když píšu o mužské lize. Třeba ‚mužský fotbal‘ místo jen ‚fotbal‘.“
Při pročítání komentářů mi došlo, jak skvělý a nenápadný způsob revoluce a měnění zažitých společenských vzorců mikrofeminismus je. A to jsem si vlastně ani dřív neuvědomovala, že jej praktikuji na denní bázi. Tady máš pár tipů, jak se k trendu můžeš připojit i ty.
Od generického maskulina po vtipy o znásilnění
Pracuji jako novinářka, tudíž mým hlavním nástrojem je jazyk. Jelikož jsem minulý rok psala diplomovou práci o tom, jakým způsobem jazyk znevýhodňuje a zneviditelňuje ženy, začala jsem poznatky aplikovat i do reálného života.
Vyhýbám se třeba generickému maskulinu. Místo „poslanci“ píšu „poslanci a poslankyně“, když oslovuju masu lidí, nikdy nepíšu sloveso jen v mužském tvaru, ale i v ženském. Psát hvězdičku (třeba „viděl*a“) jsem se naučila i v osobním životě, například na svých sociálních sítích.
Můj mikrofeminismus se projevuje i v reálné komunikaci, nikoli pouze té psané. Kdykoli například někdo v mém okolí řekne sexistický či mizogynní vtip, předstírám, že jej nechápu a že to potřebuji vysvětlit. Muži se tak dostanou do trapných situací, kdy musí vysvětlovat, proč jim připadá vtipné třeba znásilnění.
Nebo když mě někdo, s kým nemám žádný blízký vztah, osloví „Adélko“, pokračuji v tom samém. Oslovím například muže sedícího vedle mě v zasedačce jako „Martínka“.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Ze zápisníku feministické novinářky. Jaké další způsoby mikrofeminismu jsem si oblíbila.
- Několik způsobů, jak se vymezit proti mansplainingu.
- Máme tu nějakého muže, který nám nutně musí vysvětlit, že feminismus nepotřebujeme? I na vás myslíme! Přečtěte si statistiky, které vám potřebu feminismu potvrdí jednou provždy.
- Třeba fakt, že s nějakou formou sexuálního nátlaku se někdy ve svém životě setkala pětina žen starších 18 let. Takže přibližně 914 tisíc Češek.
