Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Pokud pravidelně scrolluješ na TikToku a tvoje for you page není plná toxických alpha males (zvláštní, tolik cizích slov, a stejně si rozumíme, co?), určitě jsi musel*a narazit na trend zvaný acts of feminism.
V principu jde o malý krůček pro feminismus, ale velký krok pro jednotlivce. Mikrofeminismus se týká každodenních interakcí, které zpochybňují genderové nerovnosti a stereotypy. Zdůrazňuje význam individuálních akcí a kumulativní dopad drobného úsilí na vytváření spravedlivější společnosti. Mikrofeminismus je totiž o tom, že rovná (no dobře, rovnější) společnost nemusí stát na velkolepých činech, ale začíná malými každodenními gesty.
Termín se údajně poprvé objevil ve videu producentky a moderátorky Ashley Chaney, díky kterému se stal virálním. Ve videu filmová producentka říká, že její oblíbenou formou mikrofeminismu je uvedení jména asistentky před jménem jejího šéfa, když posílá pracovní e-mail.
„Nikdo si toho pravděpodobně nevšimne. Ale mám z toho dobrý pocit, že dávám najevo: vím, že tu jsi,“ popsala Chaney. Pod videem následovala smršť tipů, jak mikrofeminismus prosazují další ženy a dívky:
„Když mi někdo řekne, že byl u svého lékaře / odborníka / právníka / jiného chytrého člověka, zeptám se: Co říkala?“
„V mateřské škole, kde pracuji, vždycky nejdřív volám tatínkům, když jsou děti nemocné, a maminkám ohledně vyúčtování.“
„Navrhuji smlouvy o nemovitostech a vždy uvádím jméno manželky na prvním místě. Manželé to často zpochybňují, i když to pro smlouvu nemá žádný význam, jen pro jejich ego.“
„Píšu sportovní články. O pohlaví se zmiňuji pouze tehdy, když píšu o mužské lize. Třeba ‚mužský fotbal‘ místo jen ‚fotbal‘.“
Při pročítání komentářů mi došlo, jak skvělý a nenápadný způsob revoluce a měnění zažitých společenských vzorců mikrofeminismus je. A to jsem si vlastně ani dřív neuvědomovala, že jej praktikuji na denní bázi. Tady máš pár tipů, jak se k trendu můžeš připojit i ty.
Zdroj: REFRESHER/CANVA
Od generického maskulina po vtipy o znásilnění
Pracuji jako novinářka, tudíž mým hlavním nástrojem je jazyk. Jelikož jsem minulý rok psala diplomovou práci o tom, jakým způsobem jazyk znevýhodňuje a zneviditelňuje ženy, začala jsem poznatky aplikovat i do reálného života.
Vyhýbám se třeba generickému maskulinu. Místo „poslanci“ píšu „poslanci a poslankyně“, když oslovuju masu lidí, nikdy nepíšu sloveso jen v mužském tvaru, ale i v ženském. Psát hvězdičku (třeba „viděl*a“) jsem se naučila i v osobním životě, například na svých sociálních sítích.
Můj mikrofeminismus se projevuje i v reálné komunikaci, nikoli pouze té psané. Kdykoli například někdo v mém okolí řekne sexistický či mizogynní vtip, předstírám, že jej nechápu a že to potřebuji vysvětlit. Muži se tak dostanou do trapných situací, kdy musí vysvětlovat, proč jim připadá vtipné třeba znásilnění.
Nebo když mě někdo, s kým nemám žádný blízký vztah, osloví „Adélko“, pokračuji v tom samém. Oslovím například muže sedícího vedle mě v zasedačce jako „Martínka“.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Ze zápisníku feministické novinářky. Jaké další způsoby mikrofeminismu jsem si oblíbila.
Několik způsobů, jak se vymezit proti mansplainingu.
Máme tu nějakého muže, který nám nutně musí vysvětlit, že feminismus nepotřebujeme? I na vás myslíme! Přečtěte si statistiky, které vám potřebu feminismu potvrdí jednou provždy.
Třeba fakt, že s nějakou formou sexuálního nátlaku se někdy ve svém životě setkala pětina žen starších 18 let. Takže přibližně 914 tisíc Češek.
A můj oblíbený mansplaining! Kdykoli se mi snaží muž „vysvětlit“ něco, o čem prokazatelně vím víc, nenechám si to líbit. Pokud mansplainuje člověk, u kterého si myslím, že to dělá nezáměrně, prostě mu to řeknu. Většinou to stačí. Pokud jde ale o někoho, kdo si zkrátka o mně myslí, že jsem jen hloupá holčička, snažím se mu to nějak vrátit humorem či ironií.
[Spousta cizích slov známých pouze v daném oboru.]
„Tvoje přesvědčení mi připadá dost emotivní a idealistické.“
„Páni, tvůj diplom musí být hodně, hodně velký.“
„Hmm, to mi zní dost vágně. Můžeš být konkrétnější?“
Často také cestuji hromadnou dopravou, kde se pravidelně setkávám s „manspreadingem“ – tedy situací, kdy má muž roztažené nohy do všech stran a zasahuje ostatním cestujícím do osobního prostoru. Když někoho takového vidím, schválně si sednu k němu a nenechám se nijak utlačovat. Pokud dotyčný nepochopí, že naše nohy se opravdu nemusí křečovitě dotýkat, vyzvu ho, aby se uskromnil pouze na svou sedačku, nikoli dalších pět.
Ve veřejném prostoru ještě zůstaneme. Veřejný se mu totiž říká z nějakého důvodu, nejmenuje se „mužský, kde mají ženy zabírat co nejméně místa“. Pokud tedy naproti mně jde skupinka mužů, která bezostyšně zabírá celý chodník a automaticky předpokládá, že se jí všichni vyhnou, já z cesty neuhýbám. Jak jsou pak překvapení!
Je totiž dost dobře možné, že si muži popsané chování neuvědomují. Pokud jsme socializováni v systému, který vyloženě vybízí, aby zabírali více místa na sedačce v metru, nemůžeme se divit. To ale neznamená, že to není možné změnit.
Je to nutné?
Občas slýchávám na sociálních sítích, v médiích i tramvajích argument: „Feminismus ve 21. století nepotřebujeme.“ Všichni jsme si rovni a feministky jsou (ještě pěkně ošklivé, frigidní a chlupaté) hysterky, které akorát potřebují dělat vlny.
Hm. Ach jo. Člověk může opakovat stejné věci neustále dokola, vysvětlovat a snažit se o konstruktivní debatu, ale když druhá strana argumentuje stylem „je to tak, protože si já myslím, že to tak je“, dokáže to pěkně unavit.
O potřebě feminismu ve 21. století (ano, i v naší středoevropské společnosti) píšu dlouhodobě. Ve skutečnosti to byl předmět jednoho z prvních článků, které jsem pro Refresher napsala. Opakování je ale matka moudrosti.
Takže proč tedy potřebujeme „ten feminismus“ i dnes?
Podle iniciativy Fórum 50 % byly ženy od vzniku České republiky zastoupeny ve vládách průměrně v pouhých 12,3 %. Ženy ale chybí ve vedoucích funkcích napříč sektory, nejen v politice.
Existuje pay gap, tedy nerovnost v platovém odměňování mužů a žen. Podle Evropské komise činí tato propast v EU 12,7 % a za posledních deset let se změnila jen minimálně. Znamená to, že ženy vydělávají v průměru o 13 % méně na hodinu než muži. V Česku je pay gap dokonce 18,9 %.
Ženy, jak popisují ve své studii Křižíková a Sloboda ze Sociologického ústavu AV ČR, jsou stále spojovány s nižším pracovním nasazením v důsledku většího zatížení neplacenou prací v domácnosti, čímž je pro zaměstnavatele „ospravedlnitelné“ jejich nižší finanční ohodnocení a odsunutí do méně důležitých, méně prestižních pozic.
Český statistický úřad uvádí, že chudobou v České republice jsou nejvíce ohroženy ženy ve věku nad 65 let žijící o samotě. Jako hlavní důvod je podle statistiků velký pay gap, který je umocněný znevýhodněním žen v průběhu jejich kariéry.
Některou z forem domácího násilí zažila v Česku třetina žen.
Jak uvádí proFem, obětí znásilnění, sexuálního násilí nebo sexuálního nátlaku se někdy ve svém životě stala pětina žen starších 18 let. To je v přepočtu na celou českou dospělou populaci přibližně 914 tisíc žen.
Zdroj: REFRESHER/Eliška Kubů
Stále jsem tě nepřesvědčila? No ještě jsem potřebu feminismu ve 21. století nikomu nezkusila vysvětlit špatnou básničkou. Inu, zkusme to.
Mezery v platech, propast zlá,
stejná práce, nižší mzda.
-
Co bys jako chtěla?
-
Vždyť jsou to
experti a jejich manželky,
nikoli vědkyně, političky ani velké majetky.
-
Mámu, tátu, vnučku, dceru
radši opečuj,
na pomoc ti sice se*u,
ale přece – oddechuj! O ztrhanou nestojím
a teď ticho, jím!
-
Lásko, miláčku,
já to tak nemyslel,
no tak,
pomoz mi přece k vyprázdnění sáčku. Muž má zkrátka své chutě, tak pšt, nehnutě, chceš se přece vyhnout ostudě?
- Prostě to tak je
a bude,
horlivě mi vysvětluje.
-
Ruka ruku pyje.
Na hříčku v posledním řádku (nebo se tomu říká verš?) jsem docela pyšná, ale patriarchát díky ní asi neshoří. Víš ale, co by k tomu mohlo přispět? Revoluce! Systémová změna! Bez pochyby, ale začněme pozvolna, ať nepřepálíme start. Zkusme třeba praktikovat acts of microfeminism.
