S tiktokerkou Naděnkou o tom, jaké to bylo vyrůstat na „obávaném“ ústeckém sídlišti Mojžíř, jaké je pro ni vychovávat tu dnes svou dceru i proč ji baví předávat romskou kulturu na TikToku.
Hauly, make-up, trendy – ale také romská kuchyně, body positivity a parodování předsudků. Tak by se dala shrnout tvorba třiadvacetileté Nadi Dunové, která vystupuje na TikToku jako Naděnka a baví 80 tisíc lidí.
„Když se projdu po Mojžíři, občas slyším pochvaly typu ‚zabila jsi pišot‘ nebo ‚moje žena začala vařit podle tebe‘. Takže reakce jsou z většiny pozitivní. Pokud o mně někdo něco říká za mými zády, tak je mi to jedno. Oni musí do práce a já si budu jednou vydělávat na TikToku,“ říká Naďa se smíchem v rozhovoru pro Refresher.
Na TikToku máš 80 tisíc sledujících. Co myslíš, že je na tvém profilu nejvíce baví?
Humor – že si ze sebe umím udělat srandu – a recepty.
Proč ses rozhodla natáčet na TikTok?
Já jsem se vlastně ani nerozhodla. TikTok mám stažený od doby, kdy to bylo ještě Musical.ly. Tehdy to teprve začínalo. Sama pro sebe jsem si natáčela pár videí o těhotenství, porodu, tvořila jsem videa z fotek a tak. Videa ale neměla velké dosahy – to se změnilo až ve chvíli, kdy jsem natočila recept na holubky. Těmi to všechno začalo.
Právě romské recepty mají u tebe velkou sledovanost. Točíš je třeba i proto, abys zvyšovala povědomí o romské kuchyni?
Určitě taky. Právě aby lidé viděli, že cigáni umí také vařit. Nebo aby se nebáli zkoušet nová jídla. Myslím, že si moji sledující mohou z těch videí odnést, že cigáni nejsou špatní. Nechci ze sebe dělat kdo ví co, ale myslím, že se mi to daří.
Už odmalička mě máma vedla k vaření, k romské kuchyni. Vařila holubky, goja, halušky – a mnohdy při hlasitých cigánských písničkách. Já jsem to nesnášela, vždycky jsem přišla a ztlumila to. Ale od té doby, co jsem porodila, se to otočilo a jsem to já, kdo pouští nahlas cigánskou hudbu. (smích)
Ale romsky doma nemluvíme. Máma třeba cigánsky nadává, ale jinak jazykem nemluví, jenom rozumí. Ani táta, protože je Polák.
Jaká je podle tebe romská kultura obecně?
Podle mě je moc krásná. Když nebudeme mluvit o nepřizpůsobivých, o těch „špatných“, tak cigáni to prostě mají tak, že jsou jedna velká rodina. Všichni se schází, mají se rádi, písničky, hodně jídla, je živo. Jsme horkokrevní. Dokážeme uvařit i z vody, hodně z nás si zažilo, jaké to je, být na dně – a když už je nám dobře, tak si toho vážíme.
Když tvoříš videa o romských receptech a kultuře, setkáváš se s nějakými předsudky nebo rasismem?
Vůbec. Nedávno můj stream, kde jsme se bavili o váze a hubnutí, někdo vložil do drbací skupiny „Influsrandy“. Slečně, která má 120 kg, jsem totiž řekla, že to „nic není“ – ale ve smyslu, že nemusí na operaci žaludku, stačí cvičit a držet dietu. Ale asi jsem se špatně vyjádřila a hned mě tam hodili. Bála jsem se, že mě budou hejtit, ale naopak, všichni se mě zastali. Psali, že jsem sympatická, že je se mnou sranda a že mě mají rádi.
Z rasistů na internetu mám ale jinak srandu. Spíš se je snažím ještě nějak vyprovokovat. Sama točím i ironická videa o cigánech a o předsudcích, to mě moc baví. (smích)
A jinde? Třeba ve městě?
To bylo spíš když jsem byla menší. Třeba jednou jsem stála na zastávce, měla jsem tašku z New Yorkeru, protože jsem zrovna dostala výplatu z mekáče, kde jsem pracovala během školy, a z ničeho nic na mě nějaký rasista začal řvát, že si kupuji věci z dávek.
Nikdy jsem se ale nenechala. Ani když se něco takového dělo ve škole.
Do školy jsi chodila tady v Mojžíři?
Jo, na základku jsem chodila sem – a měla jsem samé jedničky! (smích) Tehdy to bylo ještě půl na půl, cigáni a bílé děti. Teď už převažují cigáni.
Pak jsem šla na obchodku, ale nedodělala jsem ji. Byla jsem blbá v životě, ale ne ve škole. Ve škole mi to šlo, měla jsem dobré známky, ale byla jsem mladá a zamilovaná. Zároveň velký problém byly i finance. Neměli jsme peníze na dojíždění ani na pomůcky. Učitelka angličtiny třeba z ničeho nic řekla, ať máme do týdne tuhle konkrétní učebnici za 600 – a my jsme doma chcípali hlady. Měla jsem i stipendium od organizace Romea, a stejně to nešlo.
Máma se v té době rozešla s tátou, byly jsme samy. Pak přišel covid, máma přišla o práci v restauraci. Musela jsem hned po porodu do práce. Ve dnech před výplatou nebo před mateřskou to bylo hodně těžké. To se stává.
Plánuješ si školu dodělat?
Ne, už ne. Teď mám v plánu jiné věci.
Jaké?
Chci si udělat rekvalifikační kurz na kosmetičku. Chtěla jsem si ho udělat už dlouho, ale nikdy jsem do toho nešla. Teď nastal ten správný čas. Živit se jenom sociálními sítěmi v mém případě nejde, co se týče spoluprací, mám zatím jenom barter.
Jak reaguje tvé okolí na to, že už jsi docela známá?
Rodina a přítel mě podporují. A když se projdu tady po Mojžíři, občas slyším pochvaly typu „zabila jsi pišot“ nebo „moje žena začala vařit podle tebe“. Takže reakce jsou z většiny pozitivní.
Pokud o mně někdo něco říká za mými zády, tak je mi to jedno. Oni musí do práce a já si budou jednou vydělávat na TikToku. (smích)
Stojíme na sídlišti Mojžíř. Jak dlouho tu bydlíš?
Jsem tady odmalička, bydlíme ve stejném bytě 4+1 už asi sedmnáct let. Táta si ho tu vzal na hypotéku. Bydlím s tátou, mámou, přítelem a dcerou.
Dřív jsme bydleli ve Valtířově v domečku, který jsme si pronajímali od loděnice – ta se ale zrušila, takže jsme šli sem. Tehdy tu bydlela mámina ségra, to byl Mojžíř ještě úplně jiný.
Jak jiný?
Hodně se to tu změnilo. Když jsem byla malá, všude byly houpačky, pískoviště, lavičky – a hlavně jiní lidé. Dřív se tu udržoval pořádek, normálně se zamykalo a ve vchodu bylo vždy napsané, v jakém týdnu kdo bude uklízet. Bydleli tu starousedlíci, slušní lidé. Ty ale vystřídali nepřizpůsobiví.
Víš, odkud se sem lidé stěhují? A proč zrovna sem?
Různě. Z Teplic, Předlic, ale i ze zahraničí, třeba z Anglie nebo Slovenska.
Říká se, že se tu obchoduje s chudobou. Majitelé bytů je tu pronajímají tak, aby na ně místní nájemníci brali dávky, prostě si to vypočítají. Nájemné se tu může pohybovat i kolem 20 tisíc za měsíc. Tady mají lidi jistotu, že byt dostanou ihned, i když nemají peníze na kauci. Mohou se s majitelem domluvit na splátky nebo nájem odložit na dobu, kdy jim přijdou dávky.
Zmínila jsi nepořádek, starají se o sídliště nějaké technické služby?
Ano, uklízí tu, ale o víkendu už je tu pak zase bordel. Někteří lidé dokonce hází i odpadky z okna. Dříve tu chodili i asistenti prevence kriminality, kteří dohlíželi na to, aby lidé nedělali nepořádek a rámus. Tahle služba se už asi zrušila.
Všimla jsem si ale, že na Facebooku funguje skupina „Pro lepší Mojžíř“, o kterou se stará nějaký pán. A zároveň tu spousta místních sama od sebe uklízí, přestože by nemuseli. Vezmou pytle, rukavice a spolu se svými dětmi uklízí celý Mojžíř. Pobočku tu má také Člověk v tísni a charita, která provozuje klub pro děti. Většina se snaží, aby to tu bylo lepší.
Nejsem určitě jediná, komu současný stav vadí, je nás tu hodně. Většinou jde o starousedlíky, kteří si pamatují, jaký byl Mojžíř dřív.
Říkáš, že tu jsou nepřizpůsobiví lidé. Máš tady i tak kamarády nebo nějakou komunitu?
Určitě, známe se tu napříč sídlištěm – jak s lidmi, se kterými jsem vyrůstala, tak s novými, se kterými jsem se třeba seznámila, když jsem tu pracovala v krámě.
Tohle, že se mezi sebou všichni známe, je to, co mám na Mojžíři ráda. Necítím se, jako bych někde nebyla vítaná. Projdu a všichni se známe, zdravíme.
Pomáhají si tu lidé vzájemně?
Pomáhají. Když třeba někomu dojde doma nějaká surovina, přijdou, dáme. Nebo naopak když nám dojde, oni dají. Půjčujeme si mezi sebou úplně běžně. Vzájemně si i hlídáme děti, většinou tedy v rámci rodiny. Často na jednom konci sídliště bydlí dcera, na druhém máma, tamhle zase teta.
Cigáni mají hodně dětí, ale dokážou se o ně postarat. Výchova je často i sdílená mezi oběma rodiči, třeba chlap vezme dítě někam na hřiště, aby si ženská mohla odpočinout. I my to takhle máme.
Tobě je 23, tvá dcera má čtyři roky. Jaké to pro tebe je, být mladou maminkou?
Jsem ráda. Vždycky jsem chtěla dítě a teď už bych si bez ní nedokázala představit život. Byla by to nuda. Jasně, někdy je to těžké, ale čím je starší, tím je to lepší. Je také super, že bydlíme s mamkou, která dceru kdykoli pohlídá.
Jak tu trávíš čas?
Raději jezdíme jinam. Mám malou dceru a není tu nic, kam bych s ní šla. Maximálně s ní jdu za barák, kde je takový malý plac na kolo nebo koloběžku. Za většími parky nebo hřišti ale jezdíme jinam. Asi před pěti lety nám za panelák dali velkou klouzačku. Do dvou měsíců tam nebyly schody.
Čím to je?
Dětmi, které si toho neváží. Rodiče je k tomu nevedou. Co můžou, rozbijí.
V jakém stavu jsou tu byty?
Některé jsou hezké, po rekonstrukci. Z některých jsou ale zase trosky. Je to stejné, taky si toho neváží. Všechno, co jde, v bytě vymlátí a pak se přesunou do dalšího, který také zničí. Většina lidí tu je v nájmech, jenom část starousedlíků je ve vlastním. Těch už je asi míň než nově přistěhovalých.
A co pracovní příležitosti, školy?
Škola i školka jsou tu hned u zastávky. Co se týče práce, tak podle mě spíš místní dojíždí jinam. Tady moc pracovních příležitostí není, ale stačí popojet kousek autobusem. Někteří pracují i v Německu, třeba i můj přítel. Do Drážďan je to hodina autem.
Je podle tebe těžké se z Mojžíře dostat, když tu člověk vyroste?
Když se chce člověk odstěhovat, často je to problém. Pronajímatelé totiž mnohdy chtějí doložit zaplacené nájmy z předchozího bydliště – a jakmile vidí Mojžíř, nechtějí byt pronajmout. To jsem slyšela od více lidí.
Ty se odsud plánuješ odstěhovat?
Určitě se chceme osamostatnit, zůstat tu neplánujeme. Ale aktuálně řešíme víc problémů než jen to, že jsme z Mojžíře.
V médiích se často píše, že v Mojžíři se dějí různé útoky, že je to ghetto. Je to podle tebe pravda?
Jak co. Útok tu byl na řidiče autobusu. Nevím, jestli to je pravda, ale slyšela jsem, že řidič nechtěl pustit do autobusu někoho s kočárkem, protože může do vozidla pustit jenom jeden kočárek. Možná kvůli tomu se ten cigán naštval a jednu mu prý vlepil. Po tomhle incidentu zavedli, že v autobusech jsou asistenti a linka jezdí jenom na dvě zastávky. Lidé tak musí přestupovat, předtím bus jezdil až do města.
Přestala sem jezdit i jedna pizzerie, protože řidiči prý někdo obouchal auto. Štve mě to, protože my za to nemůžeme.
