Skandinávské země prosluly svým vzděláváním všude po světě. Rozhodla jsem se tu vystudovat magistra ze žurnalistiky. Co mě tu ve srovnání s českým školstvím nejvíc překvapilo? Přečti si při výročí povinné školní docházky u nás menší srovnání.
„Pojďme se zamyslet, jak by ta tvoje seminárka šla vylepšit,“ pronesla v jednom z kabinetů Aarhuské univerzity moje vyučující při naší konzultaci v listopadu. Netušila, jak moc právě proměnila můj pocit, který jsem si do té doby ze své dvacetileté cesty vzdělávacím systémem nesla.
Šla jsem s ní probrat svou poslední zkoušku. Předměty se totiž v Dánsku často neukončují klasickým psaným testem, ale tzv. take home assignmentem, kdy dostanete zadání a máte týden na zpracování eseje či seminární práce. O pár týdnů později pak dostanete hodnocení a svůj výplod můžete probrat s vyučujícím také osobně.
A právě na oné konzultaci mi konečně po několika měsících došlo, v čem je zahraniční školství nejvíce jiné. Je to práce s chybou, nedostatky. Moje vyučující Ceci se mě nejdříve zeptala, jak se ohledně své eseje cítím. Cože, někoho zajímají mé pocity? Já jsem také člověk? Honilo se mi hlavou, která má v tomhle ohledu ještě hluboké šrámy z průměrného českého gymplu plného křiku, stresu a cepování. Pak jsme do hloubky probraly můj výsledek, nedostala jsem tak jen neosobní hodnocení do systému.
V Aarhusu studuju program, který se jmenuje Žurnalistika, média a globalizace. Studium je tu hodně orientované na znalost teorie, hodně se dbá na analytické myšlení, takže se tu nevyhnu ani třeba práci s daty nebo programování.
Strávím tu ale jen jeden rok. Ten další musíme studovat na jiné univerzitě, já pojedu do Amsterdamu, kde se budu věnovat politické komunikaci.
A právě tady nastal ten zásadní rozdíl. Ceci mi v podstatě celou dobu radila, které pasáže by šly vylepšit. Nevyčítala mi tedy, co se nepovedlo, kde jsem udělala chybu, ale společně jsme se snažily najít způsob, jak příště dosáhnout na ještě o stupeň lepší známku.
Jedna historka se sice může zdát jako drobnost, ale skvěle ilustruje, jak se ve Skandinávii přistupuje ke vzdělávání jako k prostoru, kde vás každý podporuje, abyste rostli.
Easy to pass, hard to master
Jedna statistika prvního zkouškového: všichni jsme prošli. Od zkoušek se tu lidé nevyhazují. Má se za to, že pokud tě na školu jednou přijmou, předpokládá se, že na ni prostě máš.
Pokud tak tedy splníš všechny požadavky, tedy esej napíšeš, neodevzdáš plagiát a správně ji ocituješ, velmi pravděpodobně vždycky prolezeš. Nestává se, že by se studentstvo ze školy jen tak vyhazovalo. Vylítnout bys musel*a, pakliže bys jen vyloženě chtěl*a a na všechno se vykašlal*a.
Přestěhovala jsem se do nejšťastnějšího města na světě. Co mě tu překvapilo?
22. října 2024 v 7:00
Platí, že tu všichni jsou pro to, aby ti pomohli stát se tím, po čem toužíš a aby tě popostrkovali v tvé cestě. Na druhou stranu, nejlepší známky dostávají jen ti opravdu nejlepší. Jedna moje kamarádka to shrnula přesným pořekadlem easy to pass, hard to master.
Naprostá anonymita
Stejně jako tě od zkoušky nikdo nevyhodí, je nemyslitelné, že bys ji udělal*a jen proto, že jsi někomu zrovna ten den sympatický. Klade se tu velký důraz na objektivitu hodnocení. Mou esej například hodnotila nejen moje vyučující, ale nezávisle na ní ještě externí zkoušející, který musí být z jiné univerzity.
Nebyl to tedy například někdo z katedry, kdo zrovna neučí, ale rovnou z jiného města a univerzity, aby se zajistila nezávislost hodnocení. Oba navíc při čtení vidí jen anonymizované číslo, zkoušku tu nesmíš ani podepsat jménem.
Obdobně tu u ústních zkoušek, které mě čekají příští semestr, sedí celá komise. Systémy hodnocení, které z Česka známe často jen v případě závěrečných prací nebo státnic či maturit, tu používají pro jakékoliv hodnocené výstupy.
V Dánsku tak sice na jednu stranu panuje podporující přátelská a neformální atmosféra, kdy se například vyučujícím tyká a nepoužívají se tituly, na druhou stranu jsou tu standardy hodnocení velmi vysoké a klade se důraz na to, aby bylo všechno objektivní a spravedlivé.
Netvrdím tak, že se ani tady nestane, že si s někým nesedneš nebo se někdo špatně vyspí, ale je tu zavedených mnoho nástrojů na to, aby to tvoje hodnocení sympatie, oblečení, nebo nálada neovlivnily.
Týmová práce
Jestli jsou Dánové něčím posedlí, tak je to bez pochyby skupinová práce. Se svojí study group budeš dělat úplně všechno: většinu úkolů, čtení i prezentací.
Má to mnoho důvodů: i vysoká škola tu má být o budování měkkých dovedností a být dobrým kolegou či kolegyní je dozajista jedna z nich.
Upřímně řečeno, s týmovou prací se pořád ještě sžívám. Častěji než bych si přála si musím opakovat argument, který zazněl na začátku. Kolegy a kolegyně v práci si také jednoho dne nevybereš, a tak je vlastně fajn, že si skupinovou práci zkoušíš v bezpečném prostředí, kde vyučující může zasáhnout.
Důvěra
Dánsko je známé jako trust society, tedy společnost kde si lidé navzájem důvěřují. V dánských ulicích běžně potkáš kočárky s miminky před obchody, lidé si často nezamykají domy, na samoobslužných pokladnách není váha. Častý je tu i koncept poctivé samoobsluhy, který možná znáš třeba z hor. Dánové takhle na ulicích nechávají klidně oblečení nebo domácí potřeby na prodej, ke kterému jen připíší číslo účtu.
S podobnými příklady by šlo pokračovat donekonečna. Dánové a Dánky si prostě navzájem věří a nikdo nepředpokládá, že by někdo chtěl druhého ‚podělat‘.
Tahle dynamika je znát i ve škole. Nikdo nám například nepíše docházku. Má se za to, že pokud ve škole chybíš, máš proto vážný důvod a nikoho ani nenapadne si to nějak ověřovat. Mimochodem – to neplatí jen pro univerzity. Pamatuješ si například propustky, které jsme museli mít ještě na střední, že můžeme ze školy sami domů? Ani to tu nenajdeš. Učitelstvo věří i dětem.
Dokonce i zkoušky si tu můžeme vzít domů, na jejich vypracování máme obvykle týden. Nemysli si ale, že by to znamenalo, že na školu můžeš kašlat. Bere se to tak, že máš zodpovědnost právě vůči skupině, se kterou většinu úkolů odevzdáváš a hlavně vůči sobě. Na případném podvádění bys tratil*a hlavně sám*sama.
Časová náročnost a studium jako full time job
Zapomeň na brigádu u studia nebo učení se jen ve zkouškovém. Studium se tu bere jako full time job. Škola zkrátka zabere 35 až 45 hodin týdně po dobu celého akademického roku. Dánské studentstvo při studiu spíše nepracuje, naopak dostává od státu peníze jen za to, že do školy chodí. Věří se, že študácká léta máš strávit učením se v knihovně a ne třeba prací za barem.
Právě knihovny jsou i posledním bodem, které mě tu ale paradoxně překvapily hned zkraje jako první. Poznáš na nich, že Dánsko zkrátka do školství sype velké peníze. Najdeš v nich všechno, aby se ti v nich učilo pohodlně: masážní křesla, boxovací pytel nebo třeba X Box.
Kdy se dočkáme u nás?
Drtivá většina z věcí, které jsem v článku popsala, je možná díky jediné věci – penězům, které země do školství sype. Na první, okem viditelný pohled jsou to zdánlivě jen ta křesla a Macbooky v knihovně.
Jenže výuka stojí hlavně na lidech. Nabitý, energický a motivovaný vyučující je hlavně ten, který je důstojně zaplacený a nemusí po skončení semináře běžet vyučovat jinam a pro výuku obětovávat svůj životní standard. Vyučující humanitních a sociálních věd jsou pro porovnání na filozofické fakultě v Praze (kam mediální studia spadají) hodnoceni pod důstojnou mzdou, mnoho z nich vyučuje například na gymnáziích a mají další práce. Je pak úplně jasné, že ten dánský, který má na přípravu čas, prostor a odpovídající ohodnocení, předá před tabulí víc.
Tenhle článek ale v žádném případě nemá být obžalobou těch, kteří mě v Česku vyučovali. Výborní pedagogové a pedagožky, které jsem i doma samozřejmě potkala, byli skvělí často spíše systému navzdory, než díky němu.
O studiu a práci v zahraničí píšu v Refresheru pravidelně. Přečti si můj článek o tom, jak se mi v Dánsku žije nebo jak jsem pracovala v Itálii. Zaujmout by tě mohl i rozhovor s absolventkou Cambridge Julií nebo Adélou, která pracovala na pařížském fashion weeku.
Jednou bych se ráda stala mámou. Moc bych si přála, aby jednou moje děti chodily do školy, kde budou brát podporující a bezpečné prostředí jako samozřejmost, ne jako něco, kvůli čemu se musely přestěhovat do západní Evropy a poprvé takový pocit zažily až ve čtyřiadvaceti. Zkrátka aby jejich škola byla o něco blíže Skandinávii než Marii Terezii.
Investice a naše uvažování nad vzděláváním se ze dne na den nezmění. Některé věci ale i rychle změnit jdou – právě třeba ty drobnosti, jako jak přemýšlíme nad chybou nebo kolik důvěry ve studentstvo a jejich schopnosti máme. Protože i tyhle drobnosti dokážou s motivací dělat divy.
