Už v neděli 12. dubna rozhodnou voliči v Maďarsku o budoucnosti své země. Letos mohou přinést velkou změnu.
Když se řekne maďarská politika, nejspíš tě napadne jen jedno jméno. Viktor Orbán totiž na premiérském křesle sedí už od roku 2010. Nejspíš jsi tak ještě donedávna žil*a v dojmu, že je letos zase předem rozhodnuto. Jenže ono není. Zdaleka ne. Orbánovi totiž poprvé od nástupu k moci před 16 lety reálně hrozí, že bude muset z čela vlády odejít. Na politickém poli se totiž objevil silný soupeř, Péter Magyar a jeho Tisza.
Myšlenka, že se Orbána podaří z premiérské pozice sesadit, ještě před pár lety zněla jako naprosté sci-fi. Jenže volební průzkumy ukazují, že tato možnost až tak nemožná není. Server Politico, který shromáždil data hned z několika různých průzkumů veřejného mínění, totiž uvádí, že Tisza má před stranou Fidesz náskok o zhruba 10 procent.
Proč se ale vůbec schyluje ke změně? Je to jednoduché. V zemi, kde jsou obyvatelé spokojeni a žije se jim dobře, zpravidla k takto velkým změnám moc nedochází. V Maďarsku se ale lidé dobře nemají. Země patří k nejchudším členským státům EU, v mezinárodních žebříčcích se řadí mezi ty s nejvyšší mírou korupce a mladí lidé mají pocit, že jim stát krade budoucnost.
Voliči a voličky tak stojí před velkým rozhodnutím. Dají šanci novému kandidátovi a po 16 letech se dočkají velké změny? Nebo se jí zaleknou a raději vsadí na to, co znají? O tom rozhodnou oni. My ti ale shrneme, co zemi v následujících letech čeká, pokud se v Maďarsku udrží status quo a volby opět ovládne Fidesz.
Nezastavitelný vůdce
Nejprve by se hodilo si ujasnit, kdo je vlastně Viktor Orbán a jak se dostal k moci. Do Zemského sněmu (maďarského jednokomorového parlamentu zvaného Országgyűlés) byl poprvé zvolen už v roce 1990 a do roku 1993 vedl parlamentní klub strany Fidesz. Roli předsedy vlády a šéfa konzervativní koaliční vlády si poprvé vyzkoušel v letech 1998 až 2002. Nutno podotknout, že během jeho tehdejší vlády Maďarsko mimo jiné vstoupilo do NATO, se kterou má premiér nyní přinejmenším ambivalentní vztah. Poté, co neuspěl v boji o znovuzvolení, stál Orbán v letech 2002 až 2010 v čele opoziční strany.
Po osmi letech, kdy zemi vedla post-komunistická Maďarská socialistická strana, se Fidesz opět dostal k moci. A Orbán se rozhodl, že se postará o to, že o své křeslo jen tak nepřijde. Politologie nás učí, že o volbách často rozhoduje volební systém. Orbán jej tak velmi jednoduše a nenápadně upravil tak, aby měl svá budoucí vítězství téměř zaručená.
V roce 2012 představil volební reformu, která měla zásadní dopad na následné politické směřování země. Na jednu stranu šlo o zjednodušení systému, kterému málokdo rozuměl, ale zároveň i k úpravě podmínek, které náramně nahrávají právě vládnoucímu Fideszu. Kromě toho, že z dvoukolového systému najednou vznikl jednokolový, došlo i k možná zásadnější změně. Kvůli reformě byl zredukován počet zástupců, což přineslo i nutnost změnit velikost volebních obvodů a překreslit jejich hranice.
Jak vyhrát volby. I bez popularity
To vše Orbánovi dalo možnost sklouznout k jevu, který označujeme termínem gerrymandering. Překreslení těchto hranic volebních okresů totiž zcela očividně nebylo náhodné. Právě naopak. Orbán této šance využil, aby pomohl své straně. Představ si, že hraješ hru, kde si tvůj soupeř určuje, jak se počítají body. Přesně to totiž politik udělal. Opoziční voliče ve městech přesunul do malého množství velkých obvodů, kde sice můžou drtivě vyhrát, ale získat jen minimum křesel. Obvody, které tradičně získávala maďarská levice, byly také účelově a nepřirozeně propojeny s obvody, kde naopak Fidesz dominoval, čímž došlo k vyvážení sil ve prospěch Orbána.
Naopak venkovské bašty Fideszu rozsekal Orbán na menší kousky, kde k vítězství stačí mnohem méně hlasů. Ke změnám došlo i u velkých měst, kde šance na vítězství bývaly vyrovnané. K některým městským volebním obvodům byly přičleněny části předměstí, která více inklinovala k Fideszu. Gerrymandering je sice legální a běžnou praxí v mnoha zemích světa. Za férový jej ale rozhodně označit nemůžeme. Je to v podstatě legální způsob, jak vyhrát volby ještě předtím, než lidé vůbec přijdou k urnám.
Jenže i tento Orbánův bezchybný systém narazil na problémy a poprvé hrozí, že by byl ve volbách poražen. Jeho styl vlády totiž poslední dobou budí čím dál více kontroverzí. Ovládá drtivou většinu médií v zemi skrze nadaci KESMA (budiž nám to varováním do budoucna) a vytvořil systém, známý jako NER, díky kterému jeho rodina a přátelé pohádkově zbohatli na státních zakázkách a evropských dotacích. Pro mladé Maďary je vlastně symbolem korupce, která jim bere budoucnost a nutí je opouštět svou rodnou zemi.
Kampaň strachu
To, že možnou změnu pociťuje i sám politik, potvrdila samotná kampaň vedoucí k letošním volbám. Orbán ji vedl mnohem tvrději a aktivněji než dříve. Sám sebe stylizuje do role jediného garanta míru a snaží se voliče přesvědčit, že kdokoliv jiný než on zatáhne Maďarsko do války. Jeho plakáty s nápisem MÍR zaplavily zemi a kontroverze vyvolala i kampaň, kterou Fidesz spustil na sociálních sítích.
Orbánovi na popularitě také ubírá jeho vztah k LGBT komunitě, která se pro něj stala hlavním obětním beránkem v jeho nekonečné bitvě o tradiční hodnoty. Namísto řešení kolabujícího zdravotnictví sází na polarizaci společnosti skrze kontroverzní zákony o ochraně dětí, které v praxi znamenají cenzuru filmů, omezování Pride pochodů nebo absurdní balení knih s queer tematikou do neprůhledných fólií.
I když se může zdát, že po 16 letech a tolika kontroverzních krocích musí být lidé unavení, Orbánova popularita ale stále stojí na pevných pilířích, které v Maďarsku fungují jako magnet na hlasy. Jeho prohra ve volbách tak je stále velmi nejistá. Politik dokázal Maďarům prodat pocit, že bez něj přijde katastrofa. Jeho moc stojí na koktejlu štědrých sociálních dávek, levných energií a brutálního ovládnutí médií, které z každého oponenta dělá nepřítele národa. Zatímco Praha nebo Bratislava žijí diskuzemi o budoucnosti, Orbánův venkov volí stabilitu a mír. Pro jeho voliče to není o politice, ale o přežití v nebezpečném světě, který jim státní televize každý den vykresluje v těch nejtmavších barvách.
Vítězství Viktora Orbána v roce 2026 by nebylo žádnou revolucí, ale definitivním stvrzením stagnace. Maďarsko by zůstalo v bezpečné, ale dusivé bublině. Udrželo by si status quo, ve kterém se čas zastavil v roce 2010. Pro voliče na venkově by znamenalo jistotu tradic a levného plynu, pro mladé lidi v Budapešti by ale šlo o rozsudek k dalšímu čekání na změnu, která možná nikdy nepřijde. Orbánův systém je postavený tak, aby přežil své kritiky, i kdyby to mělo znamenat, že zemi promění v izolovaný zaostalý skanzen uprostřed moderní Evropy.
