Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Čtyři měsíce po porodu se rozhodla přeplavat La Manche. Dnes má Alina Jogl za sebou i Severní kanál a pomáhá pacientům a pacientkám s ALS.
Dvanáct hodin v ledové vodě, několikahodinové bolesti těla a v hlavě absolutní prázdno. Dálkové plavání patří k extrémně tvrdým sportům. Přesto láká ty, kterým běžné sportovní výzvy už dávno nestačí. My jsme o něm mluvili s Alinou. Aktuálně žije v Táboře, má za sebou La Manche a jako první žena ze Slovenska nedávno pokořila i neuvěřitelně náročný Severní kanál.
Alina navíc ukazuje i neuvěřitelně silnou lidskou stránku. Své plavby totiž věnuje organizaci ALSA a bojuje tak za pacienty s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Jak se z rodičovské dovolené trénuje na nejtěžší přeplavby světa a jaký je to pocit, když pod tebou proplouvají velryby?
Zdroj: Alina Jogl/se svolením
Co tě k dálkovým plavbám přivedlo?
Začala jsem s plaváním už jako malá, takže se tomu sportu věnuji v podstatě celý život. Pak jsem zkoušela i další věci, třeba triatlon a swimrun. K dálkovému plavání jsem se dostala v podstatě úplnou náhodou. Jeden můj kamarád v době covidu procházel různé články a našel nějaký text od Red Bullu, kde bylo 10 nejtěžších plaveckých závodů v Evropě. Našel tam nějaký dlouhý 21 kilometrů ve Švédsku a řekl mi o něm. Původně to myslel jenom ze srandy, nepočítal s tím, že se přihlásím. Ale tímhle to odstartovalo.
Pro mě to bylo hlavně o tom, co mi to udělá s hlavou. Protože za sebou nemám tolik dálkových závodů. Plavala jsem jeden tříkilometrový závod, rok na to těch 21 kilometrů a pak jsem otěhotněla. Takže jsem si dala pauzu a po porodu jsem se hned přihlásila na La Manche a rok poté na Severní kanál.
Bála jsem se toho, co mi takhle dlouhý čas udělá s hlavou. A pak studené vody. To je pro mě největší strašák. Ráda ale zjišťuji, co mi dovolí moje tělo a moje hlava. Tak proto zkouším podobné výzvy.
Jak vypadá ten „den D“?
Samotný den podle mě není zase až tak důležitý, jde spíš o těch pár dní předtím. Nebudu hodnotit přípravu, ta je samozřejmě taky důležitá, ale podle mě je zásadní to, jak se člověk nastaví psychicky. Takže já se snažím dostat už pár dní předtím do pohody. Někde jsem slyšela, že si člověk musí představovat, že už doplaval. Celý den jsem nastavená na to, že doplavu a že budou dobré podmínky. To nakonec není vždy pravda, ale já už se na to takhle mentálně připravuji.
Přidej se do Refresher Clubu
Co se dozvíš po odemknutí?
Jak dlouho trvá příprava na takovou plavbu?
Jak to ovlivňuje osobní život?
Co se člověku honí hlavou před vyplutím a poté během plavby?
Co člověk dělá, když ho přepadne hlad?
Zažila Alina nějakou krizi?
Jak ji napadlo věc spojit s charitativními účely?
Co by vzkázala ostatním, co by se o něco podobného chtěli pokusit?
První, co musím zmínit, je, že opravdu plavu skoro celý život. Navíc jsem dříve trénovala na triatlon a na polovičního Ironmana, takže moje tělo je zvyklé na větší zátěž a nezačínala jsem úplně z nuly. Pro mě nebyl až takový problém navýšit počet naplavaných kilometrů, ale naučit se zvládat studenou vodu.
To byla pro mě úplná novinka, já jsem se nikdy předtím neotužovala. Já ani nemám ráda třeba saunu, protože mi nevadí teplo, ale vadí mi studená voda. Takže pro mě nebyl až takový problém navýšit počet naplavaných kilometrů, ale naučit se zvládat studenou vodu. V přípravě na Severní kanál jsem vlastně hned pokračovala, neměla jsem žádnou větší pauzu.
Zdroj: Alina Jogl/se svolením
Ovlivňuje tahle příprava i tvůj běžný život?
Nejvíc musí obětovat moje rodina a kamarádi. Pro moji rodinu to byla změna hlavně v tom, že se mi museli hodně přizpůsobovat a postarat se o dítě, protože když jsem neměla hlídání, tak jsem nemohla trénovat.
Mluvila jsi o tom, že sis musela zamluvit termín. Jak vlastně probíhá takový proces?
V podstatě jsem si řekla, že chci plavat La Manche a uvidím, jaký seženu termín. Zkontaktovala jsem nějaké lidi tady v Čechách, kteří mají kontakty na lodivoda a domluvila si termín. Původně jsem měla plavat o rok později, ale nakonec se mi povedlo si domluvit dřívější datum.
Je rozdíl v tom, že u La Manche se domlouvá termín s lodivodem a na Severní kanál s asociací, která to organizuje. Tam jsem v podstatě jen napsala e-mail a zeptala se, jaké mají termíny. A pak si mohla vybrat podle toho, jak se mi to hodí.
Co se ti honí hlavou těsně předtím, než vyrazíš? Bylo to jiné u La Manche, což byla tvá první zkušenost oproti Severnímu kanálu?V hlavě mám úplně prázdno. Před oběma přeplavbami jsem byla nastavená jenom na to, že už je to tady. Ale jinak jsem kupodivu nebyla vůbec nervózní, neprožívala jsem žádný stres.
Přeplavba Severního kanálu pro tebe byla už druhou zkušeností. Musela sis tentokrát dávat pozor na něco speciálního?
Severní kanál bylo něco úplně jiného. Z La Manche jsem měla zkušenost, že mě při delších přeplavbách v chladnější vodě můžou chytnout křeče do třísla, takže u Severního kanálu jsem si na to dávala pozor. V rámci přípravy jsem se víc snažila zařadit i posilování na třísla, nebo celkově posilování jako takové. A hlavně jsem věděla, že v Severním kanálu bude o dost chladnější voda, tak jsem o dost víc musela zařadit otužování.
To byl největší rozdíl. La Manche má relativně teplou vodu, okolo 17 až 18 stupňů. To dálkoví plavci považují za teplé, tak jsem věděla, že se zase až tolik otužovat nemusím. Ale na Severní kanál to chtělo mnohem víc.
Před plavbou máš prázdnou hlavu. Na co ale myslíš ve vodě?Taky na nic, já mám opravdu úplně prázdno. Pak taky hodně sleduju, co se děje na lodi a kdo mě pozoruje nebo připravuje jídla a podobně. Vůbec nemyslím na to, že jsem ve studené vodě, že je to dlouhé, ale jenom se zaměřuji na dýchání.
Zdroj: Alina Jogl/se svolením
Jak to máš během plaveb s jídlem?
Platí určitá pravidla, plavec se nesmí vůbec dotknout ani lodi, ani nikoho z posádky nebo support týmu. Takže jídlo se většinou podává přivázané na provázku a hodí se plavci do vody. Já jsem měla natahovací tyč s košíkem a v něm přichycený kelímek s teplým černým čajem a energetickými gely, který mi podávali každých 30 minut. Na Severním kanálu, když mi už ke konci byla hodně velká zima, mi zkrátili dobu podání jídla asi na 20 minut.
Takže jsi jedla a pila jen čaj a gely?Ano. Jen výjimečně jsem měla pocit, že mám prázdný žaludek a chtěla něco tuhého. Tak mi tam jednou nebo dvakrát přidali banán nakrájený na malé kousíčky. Ale jinak jedu opravdu jenom čaj a gel.
Nemůžeš se jich dotknout, ale můžeš s lidmi na lodi komunikovat?Můžu. Takže já se většinou snažím jenom něco rychle prohodit. Většinou na sebe musíme hodně křičet, protože když jsem ve vodě, používám špunty do uší a jsem trošku nahluchlá.
Zmínila jsi špunty, máš ještě nějaký jiný hack, nějaké speciální vybavení, které používáš při plavbách?
Nemám nic speciálního. Každý plavec či plavkyně může mít jenom klasické plavky, žádné termoplavky nebo neopren. Já nosím plaveckou čepici, brýle a špunty do uší. A pak se ještě potírám vazelínou, ale jen na místech, kde si můžu sedřít kůži. Jinak nemám nic dalšího.
Co všechno jsi ve vodě už viděla?Na La Manchi jsem viděla jenom medúzy, nic jiného. V Severním kanálu jsem jich pak viděla mnohem víc. Navíc tam žije dost nepříjemný druh Lion's Mane (talířovka), takže jsem musela pořád koukat před sebe, abych se jim vyhnula.
Ale při druhé přeplavbě jsem viděla i velrybu. Ve vodě jsem ji nepoznala, viděla jsem jen bílý pás pode mnou, jak se posouvá. A pak i horní ploutev a kolem ní bílé fleky. Myslela jsem si, jestli to není náhodou kosatka, ale lidé z lodi mi pak řekli, že se mnou plavaly velryby. Teda plejtváci. Minke whales se jmenují.
Jaký to byl pocit? Měla jsi strach?Ne, to vůbec. Já jsem si říkala, že jsou maximálně zvědavé. Že se jdou podívat, ale že mi nic neudělají. Akorát mi bylo líto, že jsem je neviděla pořádně, jen jednou to břicho a jednou ploutev a jenom na pár vteřin.
Zdroj: Alina Jogl/se svolením
Zažila jsi nějakou krizi?
Teď, když už to můžu porovnat, tak na La Manchi jsem v podstatě krizi neměla. Tehdy jsem to za krizi považovala. Od nějaké hodiny a půl mě začalo bolet tříslo, ale jinak nic jiného se nedělo.
Ale na Severním kanálu, tam byla krize. Jednak mě začalo bolet tříslo a pak i rameno. Ale nejhůř mi začalo být někdy po šesté hodině, kdy mi začala být hodně velká zima. A to už pak bylo pro mě utrpení až do konce plavby. To se ani nedá popsat, jaká mi byla zima. Ani jsem nemohla uvěřit, že jsem to doplavala.
Co tě donutilo pokračovat?
Myslím, že jsem měla hlavu nastavenou tak, že sama nevylezu, a rozhodnutí o ukončení přeplavby by muselo přijít od pozorovatele nebo lodivoda. Dokud bych byla schopná plavat, pokračovala bych. Motivovalo mě taky to, že je Severní kanál opravdu studený a kdybych skončila, musela bych se o přeplavbu pokoušet znovu. A manžel vzkazuje, že on byl taky moje motivace.
Řekla bys, že je taková plavba náročnější psychicky, nebo fyzicky?
Pro mě to bylo určitě fyzicky náročnější. Já si myslím, že mám hlavu nastavenou dobře a že když něco chci, tak si za tím jdu. Teď už můžu říct, že po fyzické stránce jsem neměla dostatečně natrénováno, hlavně dlouhé plavání v tak studené vodě. Takže mi v podstatě odcházelo tělo. Byla mi zima, bolely mě tříslo a rameno. Jako by mě tělo zrazovalo.
Jaký jsi měla pocit, když jsi doplavala?
Hlavně jsem cítila úlevu, že to mám za sebou. Radost přišla až několik dní poté. Já jsem v podstatě několik dní pořád nemohla uvěřit, že jsem to vůbec doplavala. V tak studené vodě.
Odměnila jsi se něčím?Jen jsem si dopřála pořádný spánek.
Jaké byly dny poté? Bolelo tě tělo, byla jsi unavená?
Po La Manchi jsem byla relativně v pohodě. Celkem rychle jsem to ze sebe setřepala. Ale po Severním kanálu jsem byla hodně dlouho unavená. Tím, jak mi tělo strašně promrzlo, jsem se fyzicky dávala hodně dlouho do kupy.
Ty jsi své přeplavby spojila i s charitou. Jak tě to napadlo?
V podstatě hned, když jsem si zarezervovala termín na La Manche. A pak pro Severní kanál to bylo to samé. V minulosti jsem se účastnila plaveckých závodů, které pořádala organizace ALSA na podporu pacientů s ALS (amyotrofická laterální skleróza, pozn. redakce). Hodně se mi líbilo spojení plavání s charitou, nebo s nějakou pomocí. ALSA pro mě byla jasná volba. Ve spolupráci se značkou Pura Vida jsme pak vytvořili i speciální kolekci oblečení DÝCHEJ. Výtěžky z ní šly také na pomoc.
Cítila jsi kvůli tomu větší tlak?Určitě. Věděla jsem, že to bude sledovat víc lidí. Cítila jsem, že neplavu jenom za sebe, ale i pro někoho jiného. A také to byla větší motivace, proč nevylézat a proč se to snažit doplavat.
I podpora?
Určitě. Byla jsem v kontaktu se spolkem ALSA, od nich jsem cítila obrovskou podporu. Pomohlo mi i město Tábor a Jihočeský kraj, a sílu mi posílal i můj domovský otužilecký spolek Promrzlé pyjavice (píše se opravdu s ypsilon, pozn. redaktorky) z Českých Budějovic. A samozřejmě mne také celou dobu podporovala rodina, kamarádi, a mnoho dalších lidí.
Bylo pro tebe těžší přeplavat La Manche, nebo Severní kanál?
Rozhodně Severní kanál. Nechci, aby to znělo tak, že La Manche byla pohodička. Bylo to těžké, ale v porovnání s ním byl Severní kanál tak stokrát nebo možná milionkrát náročnější.
Dozvěděla ses během přeplavby něco o sobě?Asi jenom to, že mám fakt dobře nastavenou hlavu. Že když něco chci, tak si za tím dokážu jít a i když jsem v nějaké hodně nekomfortní zóně, tak dokážu zatnout zuby a jít si za tím. A taky se potvrdilo to, co pořád říká můj manžel, že jsem střelec a v podstatě s minimálním tréninkem se přihlásím na Severní kanál.
Kdybys měla teďka promluvit k lidem, kteří třeba o něčem podobném uvažují, co bys jim vzkázala?
Určitě ať dají několik let tréninku. Ne rok nebo dva, ale klidně i pět nebo šest let. A hlavně ať plavou ve studené vodě. Protože člověk si říká, že když vydrží hodinu, nebo pět nebo šest ve studené vodě, tak to stačí. Ale plavat šest nebo dvanáct hodin je opravdu velký rozdíl.
Nejde jen o pocit a porovnávání se s ostatními, že když to přeplave kamarád, tak já to přeplavu taky. Člověk to musí chtít hlavně sám pro sebe.
Teď byl La Manche, Severní kanál, co bude dál?
Zatím mám nějaké představy, ale to si ještě nechám pro sebe. V nejbližší době bych se chtěla víc účastnit Českého poháru zimního plavání. Plave se po celé republice v jezerech nebo v řekách, ve vodě, která může mít od nuly do pěti stupňů. To je teď můj nejbližší cíl a tomu chci přizpůsobit i přípravu.