Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Příběh trochu jiného cestovatele, než na jakého jsme běžně zvyklí ze sociálních sítí.
„Obklíčili mě mladí kluci mezi 14 nebo 15 lety a naléhali, ať jim dám peníze. Když jsem odmítl, chtěli telefon. Pak se přiblížili na pár centimetrů, chytili mě a začali mi vyhrožovat, že mě bodnou nožem,“ vzpomíná Tomáš na jeden z nejnebezpečnějších zážitků svého života.
V článku si přečteš:
Jak Tomáše v Belize přepadli a co v tu chvíli prožíval.
Co mu řekla domácí, když zjistila, že byl v noci na ulici.
Jak probíhalo přistání na nejnebezpečnějším letišti světa.
Podobných zážitků má ale Tomáš Blahuta mnohem víc. Navštívil 74 zemí, více než 300 měst a s oblibou tvrdí, že pokud chceš dobře poznat nějaké exotické místo, nestačí ti jenom týden v hotelovém resortu.
Zdroj: Tomášov archív
Tomáš si rád vybírá atypické destinace. Kromě Belize byl například v Bhútánu, Pákistánu, Indii, Hondurasu, Guatemale, navštívil tropický africký ráj Svatý Tomáš a Princův ostrov a spoustu dalších zajímavých a světu stále méně známých míst.
„Svůj první výlet do méně tradiční země jsem podnikl, když mi bylo 16 let. Tehdy jsme se s kamarádem vydali do Srbska,“ říká Tomáš o cestovatelských začátcích. Od té doby s krátkými přestávkami důkladně plánuje výlety do různých koutů světa, ale vyhýbá se lokalitám, kde by potkal masy dalších turistů.
V jeho případě je ideálem velmi nízký až žádný počet turistů. Své cesty dokumentuje na profilu tomas.kdesi.
„Čím méně se o dané destinaci dá zjistit, tím více tuším, že to bude „dobré“ v tom smyslu, že nemáš všechno šité na míru, ale řešíš mnoho věcí za pochodu. Zjistíš si, jak se musíš v dané zemi chovat či dokonce oblékat. Ale zase nejsem nějaký extrémista, který cíleně jezdí do nebezpečných míst s cílem vyhledávat nebezpečné situace, to zase ne,“ říká Tomáš pro Refresher.
Jak sám říká, nikdy ho nelákalo jet na dovolenou do Benátek nebo strávit několik dní v Paříži. Do těch nejnebezpečnějších situací se dostal během přesunů a výletů, protože nikdy nejde jen na jedno místo.
Hodně tvůrců se dnes snaží ukazovat neznámá či nebezpečná místa. U tebe je to však ještě o úroveň výš. Jak vnímáš současný travel content na sociálních sítích?
Tak, že vidíme 500x ten stejný itinerář o Bari, Bali, Madeiře a podobných místech. Přitom pokud si vygooglíš jakoukoli z těch destinací, najdeš minimálně dalších 40 článků. Zaměřuji se na lokality, o kterých je těžké najít i základní informace, třeba ty o jízdních řádech autobusů či dostupnosti ubytování. Co se týká toho nebezpečí, které travel bloggeři často ukazují, k tomu mám jedno zásadní pravidlo. Nemůžeš tvrdit, že někde je nebezpečí, pokud můžeš jít v klidu po ulici s kamerou nebo telefonem v ruce a točit si video. Tak to nefunguje.
Dá se nějak určit, která země už spadá do „tvého“ portfolia?
Byl jsem ve většině těch velkých měst v Indii, jako Bombaj, Kalkata, Dillí a podobně. Tam jsi jako turista, jsi pro místní spíš kasička, ale nemusíš řešit moc zákonů či předpisů. Naopak v Pákistánu, který je jinak celkem podobný Indii, je to jiné. Už po deseti minutách v Islámábádu zjistíš, že musíš být jinak oblečený. Nás tam za krátkou chvíli zastavilo několik místních, kteří se anglicky ptali, co tu děláme, odkud jsme a následně nás pozvali na čaj; tohle jinde jen tak nezažiješ.
Zdroj: Tomášov archív
Řekni mi o Belize, tam jsi zažil přepadení dětským gangem, že?
Přesně tak, ona je ale celá kapitola s Belize sama o sobě zajímavá. Jel jsem tam autobusem z Mexika. Musíš to udělat tak, že vystoupíš na mexické straně, zaplatíš poplatek asi tisíc korun za to, že odcházíš ze země, a teprve poté přejdeš do Belize. Než proces proběhl, můj autobus ujel někam pryč i s mým zavazadlem. Následně se všechno vyřešilo, ale už to bylo znamení, že cesta bude opravdu dobrodružství.
Jak to pokračovalo?
Přijel jsem v noci autobusem do města Belmopan, které je novým hlavním městem Belize, protože to předchozí srovnal se zemí hurikán. Zajímavostí je, že Belize má jako bývalá britská kolonie stále angličtinu jako úřední jazyk. Moc informací jsem ale neměl, cestoval jsem po více státech a v Belize jsem chtěl být jen jeden den. Už autobusová stanice připomínala vězení, byla celá obehnaná ostnatým drátem a z místa šel strach.
Co jsi dělal? Měl jsem to necelé dva kilometry k ubytování, tak jsem se vydal pěšky přímo tam. Bylo to jako z apokalyptického filmu. Lidé postávali u takových velkých sudů, ve kterých měli oheň a něco si opékali, nebo naproti mě chodili lidé se šátkem uvázaným přes ústa, pod nosem. Bylo to nepříjemné. Přišel jsem na ubytování, to byla taky sranda, musel jsem projít přes dvoje mříže a několik zámků. Dorazil jsem, ale neměl jsem jídlo a byl jsem po celém dni hladový. Tak jsem si našel na internetu, že nedaleko by měl být nějaký lokální supermarket otevřený i ve 22.00. Tak jsem vyrazil.
Zdroj: Tomášov archív
A to asi nebyl nejlepší nápad...
To tedy ne, haha. V té době je ve městě osvětlená jen hlavní ulice a mimo to město osvěcuje maximálně světlo z domů, takže je vážně špatně vidět. Nevím, jestli uplynulo pět minut a najednou mě obklíčili čtyři chlapci, odhadem tak mezi 14 až 15 lety. Začali na mě mluvit anglicky, ať jim dám peníze. Řekl jsem, že žádné nemám. Přitvrdili, a chtěli, ať jim ukážu, co mám v kapse. V jedné jsem neměl opravdu nic, ve druhé jsem měl telefon. Nevěřili mi a opakovali, že určitě peníze mám – a ať jim je dám. Potom na mě začali tlačit a chytat mě, ať jim dám telefon. Tehdy mi v hlavě zasvítila pomyslná kontrolka, že tohle asi nebudou jen nějaké děti bez domova, ale asi mě opravdu chtějí napadnout.
Co jsi dělal?
Pokračovali a jeden z nich držel ruku za zády a vyhrožoval, že mě bodne. Mám štěstí, že umím zachovat chladnou hlavu a moc věcí mě nerozhází. Mozek mi dával dvě možnosti: buď uteču, nebo jim ten telefon dám. Pak jsem se ve vteřině rozhodl, že prostě odejdu. Rázně jsem vykročil dopředu a oni se najednou rozutekli do všech stran. Dodnes nevím, jestli by mě opravdu byli schopní bodnout, nebo co vlastně chtěli.
Vrátil jsem se na ubytování, všechno jsem na čtyřikrát zamkl a už zůstal tam. Pak jsem oknem ještě sledoval, jak někdo nejspíš vykrádá dům naproti, hrůza. Majitelka se mě ráno zeptala, jestli jsem šílenec, že jsem v noci vyšel do ulic. Byl jsem v Belize jenom 24 hodin, ale zažil jsem toho dost na celý život a už se tam nepotřebuju vrátit.
Řekni mi ještě o Bhútánu, to je také kout světa, o kterém víme velmi málo.
Určitě, je skoro nemožné u nás najít někoho, kdo tam byl jen tak na výletě. V minulosti už vůbec ne, dlouho byli úplně uzavření. Magické je už jen to, jak se dá do Bhútánu dostat. Pozemní cesta je téměř nemožná, všude jsou tisícimetrové kopce, takže se tam hlavně létá. Letěli jsme bhútánskými aerolinkami z Nepálu do Paro v Bhútánu. Letíš nad Himalájemi a z letadla vidíš Mount Everest. Letiště v Paro je podle různých indexů nejnebezpečnější na světě, co se týče podmínek, protože je položené vysoko v horách. Vlastně už jen za vstup do Bhútánu platíš poplatek asi dva tisíce na 24 hodin.
Ten let mě zajímá, jak to probíhá?
Nesmíš přistávat podle přístrojů či autopilotů. Bhútán je nejhornatější země světa, drtivá většina země je tvořena horami, které mají 4, 5, 6 tisíc metrů. Když přistáváš mezi tyto kopce, na tvé úrovni jsou lesy, domy, vesnice. Musíš obletět několik kopců a trefit se do úzkého prostoru. Pokud je špatné počasí, ani nepřistaneš. Piloti dokonce musí být speciálně cvičení na toto letiště, nemůže tam přistát jen tak někdo. Let ale proběhl v pořádku, neházelo s námi, počasí nám celkem přálo.
Zdroj: Tomášov archív
Jaké to v Bhútánu je?
Jezdí tam velmi málo turistů. Minulý rok zemi navštívilo přibližně 200 tisíc lidí, z toho bylo 60 procent z Indie, což je v podstatě, jako kdyby Slováci jeli do Brna. Bhútán je zalesněná, krásná země, kde se žije pomalu, uctívají svou přírodu i kulturu. Je vidět, že peníze, které platíš za vstup a pobyt, tam jdou do infrastruktury, ochrany přírody a vzdělávání, zatímco na Slovensku by za takový poplatkový systém vyrostl jen další Fafokan, haha. A přestože tam nejezdí tisícové davy, starají se, aby země nebyla plná lidí.
Televize či internet tam dorazily asi docela pozdě, že?
Přesně tak, běžná bhútánská domácnost mohla mít televizi až od roku 1999. Do 70. let minulého století tam v podstatě cizinci vůbec nejezdili. Žijí konzervativněji, mnoho lidí chodí v tradičním oblečení. Je to v dobrém slova smyslu skanzen, prostě pokud někdo hledá klid a životní rovnováhu, tam ji určitě najde.
Zdroj: Tomášov archív
Je země připravená na turisty?
Ani ne a zároveň celkem ano, haha. Prostě přijdeš do hotelu, který je i tak problém najít, a na recepci byli v šoku, co mají dělat, kdo ví, kdy naposledy měli hosty. Byli jsme tam fakt sami na celý hotel. A město podobně, prošli jsme ho celé a lidé v obchodech byli v šoku z toho, že něco od nich chceme. Najdeš restauraci, ale dál je to náročné. Například, já jsem si dal takové pravidlo, že z každé navštívené země si přinesu domů dres jejich fotbalové reprezentace, v Bhútánu jsem ho hledal celý den a prodavači vlastně ani nerozuměli, co po nich chci.
Máš ty ještě vůbec turistické cíle?
Samozřejmě, haha. Chci jet do Ria a z evropských hlavních měst jsem neviděl už jen Minsk a Reykjavík.
