Způsob, kterým Egypťané pohřbívali své mrtvé, jim umožňoval zachovat jejich těla na stovky až tisíce let.
Starověký Egypt bylo místo na Zemi, které zplodilo takové monumenty, jako jsou pyramidy nebo sfinga. Tato dávná civilizace je dosud opředena nejen různými tajemstvími, ale i určitým kouzlem, které vzbuzují výtvory, jež za sebou tato obdivuhodná kultura zanechala. Kromě desítek historických památek a vzrušujících příběhů se dochoval i postup k mumifikaci, což je zvláštní postup zachovávání těla zemřelého člověka (což jistě všichni víte), který praktikovaly starší kultury. Avšak Egypťané tento postup vypilovali k dokonalosti. Pojďme se tedy podívat jak je možné, že i po tisíci letech zůstávají těla mumifikovaných Egypťanů v nerozloženém stavu.
Stejně jako naše kultura, i staří Egypťané nejprve ukládali své mrtvé do země, respektive je pohřbívali do malých jam v poušti. Teplo a sucho, které v písečném prostředí panovalo rychle těla dehydratovalo a vytvářelo přírodní „mumie“. Později staří Egypťané začali pohřbívat své mrtvé v rakvích nebo rákosových koších, aby byli chráněni před zvířaty volně žijícími v poušti. Nicméně si brzy uvědomili, že těla umístěná v rakvích se bez vlivu horka a sucha brzy rozkládala. V průběhu dalších staletí pak Egypťané vyvíjeli metodu konzervování těl tak, aby vypadala stejně jako za života a mohla tak vstoupit do posmrtného života. Zkušenosti získávali mimo jiné i mumifikací posvátných zvířat (ibis, sokol, krokodýl, kočka). Proces zahrnoval balzamování těla a jeho balení do pruhů látky.
Důležité je hned na začátek zmínit, že celý proces měl dvě fáze. Nejprve bylo třeba mrtvého nabalzamovat a poté obalit látkou, načež bylo tělo zakopáno. Celý proces považovali za posvátný a tedy i tajný. O postupu mumifikace tak víme jen díky popisům některých cizinců a především díky starořeckému historikovi Hérodotosovi, který celý postup popsal v roce 450 př.n.l. K mumifikaci muselo dojít co nejdříve po úmrtí daného člověka, aby se předešlo rozkladu jeho těla. Průměrná mumifikace pak trvala celých 70 dní a někdy i déle.
Tělo mrtvého bylo ze všeho nejdříve vzato na posvátné místo zvané ibu nebo také místo čištění. Zde balzamovači tělo omyli hezky vonícím palmovým vínem a následně ho opláchli vodou z řeky Nil. Jeden z mužů, kteří měli mumifikaci na starosti pak tělo rozřízl pazourkovým nožem po levé straně těla a vyjmul z něj většinu důležitých orgánů. Tento úkon byl prováděn nejdříve, protože orgány jsou první částí těla, která podléhá rozkladu. Následně byl muž, který řez provedl z místa vypovězen, neboť lidské tělo považovali Egypťané za posvátné a bylo zakazováno ho poškozovat. Poté byla játra, plíce, žaludek a střeva, která předtím vyjmul balzamovač z těla, omyta a obalena v přírodní soli, která měla orgány vysušit.
Jen srdce z těla vyjmuto nebylo, jelikož ho považovali za centrum inteligence a citu, což bude každý mrtvý v posmrtném životě potřebovat. Poté bylo do levé nosní dírky strčeno dlátko, jímž balzamovači prorazili tenkou kost nacházející se mezi nosem a dutinou lebeční. Měděnými háčky pak byl vzniklým otvorem mozek vytažen ven z hlavy. To byla nejčastější možnost, existovalo však i více způsobů. Jiná možnost byla otevření lebky za levým okem, načež byl mozek rozsekán drátem s háčkem na konci a vytažen zvláštní lžičkou. Někdy se mozek rozkládal pomocí louhu a v pozdějších dobách byl v mrtvole ponecháván, aby se postupem času sám rozložil.
Následně skupina balzamovačů celé tělo pokryla natronem (přírodně těženou solí), aby bylo rychle vysušeno. Všechny tekutiny a látky, které při procesu balzamování byly použity pak nakonec byly pohřbeny společně s tělem. Pokožka mrtvého byla následně opět vymyta palmovým olejem a do vzniklé břišní dutiny byla vložena myrha a jiné koření. Poté bylo tělo ponecháno v horku přibližně 40 až 70 dní (zdroje se liší) a následně opět opláchnuto vodou z Nilu. Pak bylo potřeno různými druhy olejů, které měly napomoct kůži, aby zůstala elastická. Dehydratované orgány byly poté zabaleny do plátna a vráceny zpět do těla zemřelého. Tělo pak služebníci vyplnili suchými materiály, jako byly piliny nebo listy, aby vypadalo jak za živa. Nakonec bylo potřeno hezky vonícím olejem a tím byla ukončena první fáze.
Pravdou je, že tento postup byl původně prováděn jiným způsobem, při němž nebyly orgány do těla navráceny, nýbrž umístěny do zvláštních nádob, kterým se říkalo kanopy, což je starší způsob, který postupem času nahradil novější, výše popsaný. Nicméně, kanopy, které byly vytvořeny buďto z masivního dřeva nebo z kamene byly pohřbívány spolu s mumiemi, jako symbolická ochrana vnitřních orgánů. Jednotlivé nádoby byly vyzdobeny symboly Hórových synů, kteří vnitřnosti střežili. Rána v levé části těla byla zašita a byla na ni položena balzamovací destička z kovu nebo vosku, která byla ozdobena Hórovým okem. Symbolicky řez zacelovala.
Imset, bůh s lidskou hlavou střežil játra.
Hepi (s hlavou paviána) se staral o plíce.
Duamutef, šakalí bůh, pečoval o žaludek.
Kibehsenef, sokolí bůh, ukrýval střeva.
Přejděme ale už k druhé fázi mumifikace. Začínalo se od hlavy a krku, které byly pečlivě zabaleny do látky. Následně byly samostatně mumifikovány prsty na rukou a u nohou. Stejně tak jako paže a nohy, které byly také obaleny samostatně. Mezi vrstvy látky pak balzamovači umisťovali amulety, které měly chránit tělo mrtvého cestou do podsvětí. Mezi ně patřil amulet Ankh (symbol života), Skarabeus (symbol znovuzrození) a Šén (symbol věčnosti). Během balení těla byl přítomen i kněz, který četl různé magické formule a texty, které měly za cíl zbavit mrtvého zlých duchů. Poté byly zemřelému svázány ruce a nohy a mezi jeho ruce byl vložen svitek papyrusu s textem z Knihy mrtvých. Následně byl obmotáván dalšími pruhy látky, přičemž každá vrstva byla potřena pryskyřicí, která pomáhala obvazy držet pohromadě. Po skončení omotávání látkou byla na zabalené tělo nakreslena podobizna boha Osirise.
Konečně tedy byla tkanina pevně obmotána kolem dokola celého těla. Pro jistotu byly ještě připevňovány pruhy plátna, které běžely od horní ke spodní části mumie a kolem jejího středu. Po zabalení byla mumie vložena zpravidla do rakve. V období Střední říše si majetnější Egypťané zvykli nechávat se pohřbít ve dvou rakvích, vnitřní a vnější. Pro faraony pak byly určeny sarkofágy, což byly rakve vážící až několik tun vyrobené z kamene. Později se stalo zvykem sarkofág tesat do podoby zemřelého a vyzdobit ji magickými znaky a hieroglyfy. Faraoni měli také masky, které byly zdobeny zlatem a drahokamy.
Poté co byla mumie pohřbena, následoval pohřeb. Obyčejní lidé byli uloženi do prostého hrobu nebo do výklenku v hromadné hrobce. Lidé s nejvyšším postavením či faraoni měli vlastní zdobené kamenné hrobky. Důležitým obřadem při pohřbu byl pak tzv. rituál otevírání úst mumie, při němž se kněz dotkl hrobky nebo rakve zvláštní tyčkou s háčkem na konci. To mělo vzkřísit vědomí pohřbívaného, aby mohl v posmrtném životě jíst, pít, mluvit a dýchat. Do hrobky či rakve pak byly umístěny věci, které by dotyčný mohl potřebovat v posmrtném životě. Tedy oblečení, jídlo, nábytek a podobně. Poté už bylo tělo připraveno na cestu do podsvětí, kde bude jeho srdce posouzeno podle dobrých skutků, které vykonal na Zemi. Bude-li zjištěno, že je jeho srdce čisté, bude poslán žít celou věčnost v nebi, kterému Egypťané říkali Aaru.
