K dosažení kolapsu se pacientovi doslova provrtala díra mezi žebra a postižené části plic byly vyplněny různými materiály.
Zajímavosti z oblasti medicíny 19. či 20. století, respektive léčebné metody, se kterými byste se pravděpodobně nechtěli setkat ani omylem, nás vždy zajímaly. Články o lobotomii, dětských relaxačních sirupech s přídavkem čistého morfia či hydroterapii v podobě nedobrovolných lázní v horké či velmi chladné vodě. Po delším čase se tak opět vracíme k uzdravování pacientů nestandardními způsoby. Dokázali byste si představit, že vám bude v nemocnici poskytnuta právě taková pomoc?
Plombage
Věk tuberkulózy se odhaduje na 40 000 let. V dnešní době se 80 až 90% všech případů tuberkulózy týká právě onemocnění plic, avšak její výskyt není zdaleka tak častý jako v průběhu minulých staletí či tisíciletí. Ve 20. století tato rozšířená nemoc, na kterou nebyl zaručený lék, způsobila až 100 milionů úmrtí, což rozhodně není malé číslo. Ještě předtím, než se začala na léčení onemocnění používat antibiotika, přesněji streptomycin izolovaný v roce 1943 a podávaný pacientům od roku 1947 se lékaři domnívali, že odstranění plicní tuberkulózy dopomůže takzvaná metoda plombage nebo i lung balls.
Tato léčebná metoda se používala ve 30. až 50. letech minulého století se zaměřením na plicní tuberkulózu postihující horní laloky plic. Doktoři přišli s tak trochu bizarní úvahou, že pokud konkrétně postižené laloky do jisté míry fyzicky zkolabují, plíce budou schopny značně rychlejší regenerace. K dosažení kolapsu se pacientovi doslova provrtala díra mezi žebra a postižené části plic byly vyplněny různými materiály. Mezi nejpopulárnější rozhodně patřily kvazi ping-pongové míčky, olej, různé gumové předměty, parafín či gáza. Následně část plic selhala. Nežádoucí účinky, které se dostavily dříve či později snad každému pacientovi bylo vnitřní krvácení a infekce, píštěle na pohrudnici, dýchacích cestách či průduškách. Na fotografii níže můžete vidět rentgenové snímky a také fatální následek po vyplnění plic míčky.
Rentgenový snímek 80leté pacientky, na které můžeme vidět implikované cizí předměty
Radiační drink
Přibližně před 100 lety, kdy první výzkumníci a vědci zabývající se radiací jako novinkou byli stále naživu, vznikl v něčí hlavě skutečně geniální nápad: radiace by mohla a měla vyléčit snad všechny nemoci světa. Bolí vás záda? Léčba radiací vám pomůže. Záření jako takové se prodávalo v opravdu různých podobách, ať už amulety, které prozářily celou místnost nebo radiační tabletky a v neposlední řadě vyzářený drink nebo také voda obohacená o radon 222. Podnikatelé se ihned chytili tohoto přímo brilantního nápadu a na pultech obchodů se začaly objevovat radonové vody. Jedinou "nevýhodou" byla doba expirace, totiž poločas rozpadu radonu 222 je jen 3,8 dne, takže k zákazníkům se často dostala už takříkajíc voda prošlá bez dostatečně velkého záření. Pro zajímavost, poločas rozpadu radonu 226, ze kterého 222 pochází, je 1620 let.
Aktualizovanou verzí zářící vody byl takzvaný Radium Ore Revigator, pseudolékařské zařízení, které mělo zaručit, že vaše voda bude kvalitně ozářená ještě předtím, než jí uhasíte žízeň. Používal se zejména v 20. a 30. letech minulého století. Zařízení připomínající vázu bylo lemované radioaktivními materiály jako uranová či rádiová vložka. Ozáření vody probíhalo několik hodin, a tak byl Revigator naplňován obvykle večer, abyste si ráno místo kávičky mohli dát pár doušků špičkové vody. Napomáhat měl léčení artritidy, problémům s trávením no a také se měl stát skvělým nástrojem v boji proti senilitě. I přes vysokou hladinám radonu a detekovatelným stopám po arsenu, olovu či uranu byla takto obohacená voda jen mírně zdraví škodlivá.
K prodeji radioaktivní vody jste museli získat potřebný certifikát, přičemž tak jako v dnešní době nechyběly kontroly, které měřily zda ve vašich výrobcích je dostatečně velká úroveň radiace, respektive alespoň taková, jakou jste propagovali na etiketě. Speciální lahvičky vody s názvem Radithor dokonce usmrtily kdysi známého playboye Ebena Byerse. Denně vypil až tři flakony této kouzelné tekutiny, což mu přivedlo v roce 1932 zástavu srdce. V deníku Wall Street Journal se po jeho smrti objevil titulek: „Radioaktivní voda účinkovala dobře, dokud mu neodpadla čelist.“
Heroin
Poprvé byl heroin syntetizován v roce 1874 anglickým chemikem Charlesem Ramleyem, který se k "všeléku" dostal náhodou během mixování morfinu s různými kyselinami. Po několika pokusech se zvířaty však od drogy upustil a opět se o ní začalo mluvit až o 23 let později, kdy se o výrobu drogy zasloužil Felix Hoffman, zaměstnanec německé chemické a farmaceutické společnosti Bayer. Derivát opia měl být podstatně účinnější než morfium a první testy probíhaly na zaměstnancích Bayeru. Až desetinásobně účinnější heroin ve srovnání s kodeinem byl propagován jako netoxická a zároveň nenávykovou volba pro léčení astmatu, bronchitidy či tuberkulózy. Mluvilo se doslova o průlomu ve zdravotnictví, totiž k léčbě zánětu plic či zmiňované tuberkulózy se používal kodein, o kterém se však již tehdy vědělo, že je při pravidelném užívání návykový.
Kvůli chybějícím dlouhodobým výzkumům se do popředí začal tlačit heroin, jinak řečeno skvělé sedativum utišující kašel. Už po prvním roce od uvedení se z něj stal obrovský hit minimálně mezi lékaři, totiž k širší veřejnosti se dostal až o něco později. Dostupný byl v různých formách, zmíním sirup proti kašli, tabletky či v roztoku glycerolu jako nějaký magický elixír. Až 23 států povolilo prodávat tuto drogu, avšak už po pár měsících se ukázalo, že heroin není až takový nenávykový, jak se tvrdilo. Masová výroba pokračovala až do roku 1913, kdy počet závislých lidí byl již natolik velký, že se Bayer rozhodl produkci zastavit. V roce 1920 až 1925 se jeho výroba ve většině zemí stala ilegální.
Níže můžete vidět reklamu, která propagovala ověřenou medicínu pod názvem "heroin" v rámci kampaně běžící ve španělských novinách. Heroin měla napomáhat k léčení zánětu průdušek u dětí a také nechyběl obrázek, jak jím matka krmí nemocnou holčičku spolu se sloganem "kašel zmizí". Zajímavostí je, že kolem roku 1920 bylo až 3,5% egyptské populace ze 14 milionů obyvatel závislé na heroinu.
Železné plíce
Dětská obrna patří ještě i dnes mezi onemocnění, se kterými se po propuknutí v infikované osobě už jen těžko zápasí. Podle prohlášení UNICEF je dětská obrna velkým problémem už jen ve dvou zemích - Afghánistánu a Pákistánu, totiž boj proti tomuto viru pokročil natolik, že číslo nakažených obyvatel je vůbec nejnižší v historii. V časech, kdy očkování či potlačování symptomů nebylo ani zdaleka na takové úrovni, jak ho známe dnes, byli pacienti, především děti trpící dětskou obrnou zodpovědnou mimo jiné i za ochrnutí dýchacího svalstva, na dlouhé hodiny, dny či dokonce týdny odkázány ležet v uzavřené plechové nádobě zvané iron lungs.
Přestože myšlenka "externích plic" zde byla již od 17. století, první funkční model vynalezl v roce 1928 Philip Drinker. Je pravdou, že železné plíce mnohokrát zachránily postiženým dětem život, totiž ti, kteří za pomoci přístroje ustálí rané fáze ochrnutí, vedli dlouhý život. Dýchání probíhalo změnou tlaku uvnitř velké nádoby, avšak dotyčná osoba se nezmohla na nic jiného, než nekonečné ležení vedle sledování dění v zrcátku nad hlavou. Ve srovnání se současnými dýchacími přístroji umožňujícími pacientovi pohodlně sedět a provádět alespoň jakous takous činnost, jsou železné plíce pouze spousta zastaralého šrotu. Ve 30. letech se cena zařízení pohybovala na úrovni 1500 dolarů, tehdy průměrné ceny rodinného domu. V roce 1959 bylo v Americe ještě 1200 pacientů využívajících onen přístroj, po roce 2014 je však zůstalo jen 10. Největším běžcem v oblasti ležení na zádech v uzavřené nádobě se stala June Middleton, která se také zapsala do Guinnessovy knihy rekordů pro svých 60 let života strávených v železných plicích.
