Úchvatné nebeské divadlo nejen ze severního pólu.
Vidět polární záři je zážitkem na celý život. Pokud chceš jít na jistotu, měl bys vycestovat směrem na severní nebo jižní pól, výjimečně však můžeš mít štěstí i v našich končinách. O tom svědčí i historické mýty - ve středověké Evropě byla polární záře pokládána za duchy středověkých bojovníků. Inuité zase záři pokládali za světlo nebeské pochodně, která určuje cestu duším do nebeské říše. A přitom je za vším jen fyzika.
I přesto, že se o polární záři mluví jako o na pólech běžném úkazu, i tam ji spatřit není zcela běžnou záležitostí - všechny okolnosti zkrátka musí sedět. Polární záře nebo latinsky aurora, vzniká při nárazech slunečního větru do atmosféry. Sluneční vítr je silný proud elementárních částic (většinou protonů a elektronů), které byly vypuzeny sluneční gravitací. Ty narážejí do částic v atmosféře a probíhá takzvaná excitace nárazem. Při srážce elektronu s normálním atomem si atom přebere energii z elektronu k sobě - tím pádem jí má navíc. V atomovém obalu je několik vrstev, po kterých elektrony obíhají, a při přebytečné energii jeden z elektronů excituje, tedy se posune o vrstvu výše. Na vyšší vrstvě však již elektrony jsou, proto je pro toho nového problém udržet se tam. Po čase se energie spotřebuje a dosud excitovaný elektron klesne zpět na původní vrstvu. Tehdy se zase energie tvoří a vyloučí se světlo v podobě fotonu. Poskakující elektrony takto tvoří překrásné nebeské divadlo.
Zabarvení polární záře může být různé - od klasické zelené přes modrou, až po jasně žlutou. Všechno to závisí na mnoha faktorech - ať už na teplotě v mezosféře, kde se srážky dějí, na atomech, do kterých částice narážejí, nebo na rychlosti slunečního větru (v průměru asi tři miliony kilometrů za hodinu, asi 330krát pomaleji než světlo). Ta závisí na sluneční aktivitě - křivka výkonnosti Slunce kolísá v jedenáctiletém cyklu, v maximálních hodnotách můžeme pozorovat polární záři dokonce až v Itálii.
Existuje množství mýtů, které hovoří o souvislosti mezi polární září a aktuálním počasím - speciálně je vyzdvihováno například mrholení kvůli kapkám ohýbajícím světlo, pravdou však je, že aktuální povětrnostní podmínky nemají s okouzlující světelnou show nic společného. Polární záře se totiž vytváří několik desítek kilometrů nad troposférou, vrstvou, kde se odehrávají změny počasí.
Na rozdíl od počasí si však lidé dokáží vytvořit polární záři sami - například výbuchem atomové bomby. 9. července 1962 otestovali USA bombu Starfish Prime. Výbuch bomby rozštěpil atomy a jejich částice vystřelil obrovskou rychlostí, která v daném okamžiku stačila konkurovat slunečnímu větru - do atmosféry narazily částice z vnitřní strany a první umělá polární záře byla na světě. Její barva byla oranžová, ale bohužel byla z větší části zahalená v oblacích. Jas však bylo vidět třeba i z Honolulu vzdáleného 1500 kilometrů.
I když je ta fyzikální část skutečně zajímavá, mnohem více fascinující je to, co se právě tehdy děje na obloze. Pokud jsi ještě neměl to štěstí polární záři spatřit, sluneční aktivita vrcholí znovu v roce 2025, možná tedy budeme mít štěstí i v našich končinách. A pokud jsi už tu čest měl, zbývá nám jen tiše závidět.