Celých 30 let odpracoval s láskou s úsměvem.
Věk je dnes už jen číslo a klidně něco podobného může platit v následujícím případě i o postižení. Před třiceti lety nedaleko australského Sydney poprvé vstoupil do svého místa zaměstnání tehdy jen 18letý Russell O'Grady a co se dělo pak, to je dnes krásný příběh. Kdyby nebylo menších problémů, člověk by ani nepoznal, že Russell trpí Downovým syndromem, protože usměvavějšího zaměstnance McDonald's bys hledal jen velmi těžko.
Dnes již 48letý Russell se po skončení střední školy rozhodl nastoupit rovnou do práce, a když se dostal na zkušební dobu do provozu McDonald's, hned si toto místo zamiloval. Psal se tehdy rok 1986 a spokojený Russell se poprvé navlékl do své uniformy a pustil do práce, která ho, jak vidíš, nepřestala bavit ani po třetím desetiletí. A to není ani zdaleka vše. Místní obyvatelé by ti klidně mohli vyprávět celé hodiny o tom, co všechno už s věčně usměvavým Russellem zažili.
Usměvavý chlapík neustále poslouchá Beatles či Abbu, vždy mile pozdraví a nikdy nezapomíná na to, jak se má chovat správný gentleman. Po tolika letech se z něj dokonce stala ikona lokálního McDonald's až natolik, že při procházce po ulici se u něj zastavují lidé a jen tak mu z vděčnosti podávají ruku a vesele s ním konverzují. Párkrát se mu stalo, že ho večer v baru neznámí lidé, kteří ho potkali jen v práci, pozvali na pivo a Russell se v takových situacích vyžívá, protože miluje socializaci a komunikaci s lidmi. Když se ho jednou jeden zákazník zeptal, zda je nějak zdravotně postižený, Russell mu jen s klidem odpověděl, že když chodil na střední školu, tak postižen byl, ale dnes už v práci postižený není. Skvělý pracovní kolektiv ho totiž přesvědčil o tom, že jeho potíže zvládá s chladnou hlavou a kolegové si už ani nedokáží představit, co by bez něj v práci dělali.
