Riskoval život, aby prozradil obrovské tajemství.
Poprvé jsem o něm slyšel v den, kdy vyšlo na světlo světa vůbec první odhalení. Bylo to přesně 6. června 2013. O den následovalo další a o pár dní později vyplula na povrch i jeho identita. Jmenoval se Edward Snowden a jako bývalý zaměstnanec americké bezpečnostní agentury NSA (National Security Agency) měl přístup k těm nejtajnějším vládním dokumentům či dokonce k tak sofistikovanému softwaru, že s ním dokázali sledovat téměř každého člověka na planetě, aniž by si vůbec něčeho všiml. Od té chvíle se spustila obrovská mediální lavina a trvala několik měsíců, protože neustále přicházela nová a nová odhalení. A protože mnohá z nich dokázala někomu vyrazit dech, níže najdete pravděpodobně ta největší tajemství, jakým naše civilizace ještě donedávna čelila.
Edward na titulní stránce magazínu WIRED
Díky Edwardově odvaze dnes víme, že nic, co děláme na našem osobním počítači, smartphonu nebo tabletu není jen mezi námi a naším svědomím. Sledovací mašinérie nevídaných rozměrů má své choboty všude tam, kde to potřebuje. Jak odhalil takzvaný whistleblower (nebo jinými slovy informátor), zmiňovaná agentura využívala a zřejmě stále i využívá hned několik speciálně vytvořených programů ke sběru dat, jejich analýzu či dokonce na vyhledávání konkrétních informací o konkrétní osobě. Zarážející je však zejména to, že v „zájmu národní bezpečnosti“ sledovali e-maily, hovory, krátké textové zprávy, lokality nebo kontakty kohokoli jen chtěli, což dělali buď svévolně, nebo pod záštitou FISC, tajného soudu, o jehož činnostech veřejnost vůbec nic neví . Pochopitelně, je přece tajný. Objektem sledování mohl být obyčejný člověk, ale i vysoce postavený představitel nadnárodní společnosti, takže jim nebyla cizí ani průmyslová špionáž. Co všechno k tomu ale potřebovali?
PRISM
Když před odchodem z USA pracoval ještě pro NSA jako „systémový administrátor“, podařilo se mu bez jakéhokoliv povolení vytvořit kopie přísně tajných dokumentů v digitální podobě a ty pak přesunul na malou paměťovou kartu, kterou po příchodu do Honkgongu poskytl třem renomovaným žurnalistům. Kvůli zrušenému pasu se však nestihl dostat do Jižní Ameriky a místo toho zůstal několik týdnů na letišti v ruské Moskvě, kde mu později udělili azyl. Glenn Greenwald, Laura Poitras a Ewen MacAskill tak získali nepopsatelně cenné informace, kde byl mimo jiné zmíněn i program PRISM.
PRISM zaměstnancům bezpečnostní agentury umožnil přístup k nesmírně bohatému zdroji dat, konkrétněji metadat (kdo, kde, s kým) telefonních rozhovorů nebo e-mailových konverzací, které využívali ke tvorbě analytických reportů, kde už pak kladli pozornost na specifické „podezřelé aktivity“. Do sběru dat však nezapojili pouze obyvatele USA, ale i ty z Evropy a jiných částí světa, s čímž NSA ochotně pomáhaly další bezpečnostní agentury. V seznamu zúčastněných tehdy figurovala jak Velká Británie, tak i Holandsko či dokonce Austrálie. Samotná data získávali přímo ze serverů technologických gigantů, kam měli neomezený přístup. Zajímavé ale je, že o tom ani jeden z nich nevěděl. Tedy alespoň tak to po zveřejnění odhalení tvrdili vrcholoví představitelé Googlu, Microsoftu, Applu a dalších, čímž chtěli zachránit jejich dobré jméno a nezničit těžce vybudovanou důvěru zákazníků. Jinak pochopitelně nepostupovali ani představitelé americké bezpečnostní agentury. Ti se zase bránili tvrzením, že bez soudního povolení, tedy adekvátního důvodu, osobní soukromí nikomu nenarušovali.
Vyžádání dat praktikovalo jen FBI a CIA. NSA mělo k datům nepřetržitý přístup
Detaily o programu PRISM pronikly na veřejnost ani ne 24 hodin po prvním článku na webu The Guardian a The Wall Street Journal, kde se vše točilo kolem mobilního operátora Verizon a užší spolupráce s NSA, které měl podle Edwarda poskytovat klíčové záznamy o komunikaci všech jeho zákazníků . A reakce Verizonu? My jsme přece o ničem nevěděli. Jakási tajná dohoda tedy podle všeho probíhala na té nejvyšší úrovni, kam mělo přístup pouze pár vyvolených, kteří po prasknutí bubliny zůstali mlčet, a ti, kteří nesli přímou odpovědnost, o ničem prostě ani netušili. Podobné vazby však zřejmě existovaly i mezi dalšími velkými jmény z technologické sféry.
MYSTIC
O pár měsíců po odhalení programu PRISM spatřil světlo světa MYSTIC, což byl další sofistikovaný program, lépe řečeno prostředek na dennodenní hromadný sběr metadat i celých obsahů každé zrealizované komunikace prostřednictvím telefonů za hranicemi USA. A ne v jedné ani dvou, ale ve více zemích po světě. Dostupné informace hovoří o Bahamách, Keni, Filipínách, Afghánistánu a Mexiku, které po Edwardově úniku přistoupilo na vytvoření a provoz vlastního monitorovacího programu, s čímž mu ironicky pomohly technologické společnosti z USA.
XKeyscore
Pokud někdo viděl film Snowden, nepochybně ví, že XKeyscore byl první sledovací program, se kterým informátor přišel během práce pro NSA do kontaktu. Zároveň mu později způsobil komplikace u nadřízeného, protože ho detektor lži odhalil při lhaní. Jelikož k něčemu takovému neměl autorizaci, nejenže ho nemohl používat, nemohl být ani v blízkosti lidí s udělenou autorizací, kteří XKeyscore právě používali. Co se týče funkcionality, v podstatě jde o Google na steroidech. Přes tento veřejnosti nepřístupný vyhledávací systém dokážete najít čerstvé informace o komkoliv na světě – co dělá, kde studoval, co píše na sociálních sítích a přesně to samé i o jeho rodině. Stačí pouze zadat do vyhrazeného políčka uživatelského rozhraní konkrétní klíčová slova a za pár vteřin víte všechno, co jste potřebovali vědět. A jak bylo vidět ve filmu, na dodržování pravidel jaksi nezáleželo.
Program XKeyscore měli k dispozici i bezpečnostní agentury z jiných zemí. Seznam tentokrát zahrnuje Nový Zéland, Austrálii, Kanadu, Velkou Británii a Německo, což mimo jiné potvrzuje výše uvedený obrázek z prezentace pro nováčky. O programu jsme se poprvé dozvěděli v červenci 2013 a podle Edwarda Snowdena nebo žurnalisty Glenna Greenwalda poskytuje při sledování konkrétní osoby téměř neomezené možnosti. NSA ale tvrdí, že použití XKeyscore podléhá řádně respektovaným pravidlům určujícím jistá omezení. Samotná data jsou sbírána prostřednictvím jiných, na to vytvořených programů, přičemž zdroje se skládají z více než 700 serverů a zhruba 150 webů.
Tempora
Britskou GCHQ můžeme podle mladého informátora kvůli nelítostným sledovacím praktikám považovat za ještě větší zlo než americkou NSA, což je údajně vidět i na množství nasbíraných metadat – první agentura přidělila v květnu 2012 na analýzu dat 300 lidí a druhá o 50 méně. Její program Tempora by se dal přirovnat k XKeyscore, ovšem s tím rozdílem, že je mírně komplexnější. Znovu tedy slouží k vyhledávání konkrétních informací z doslova velikého množství hromadně sbíraných dat, které pocházejí jak z telefonní, tak i z internetové komunikace obyvatel Velké Británie. Sběr tedy, podobně jako i v jiných případech, probíhal bez rozdílu, zda se jedná nebo nejedná o podezřelé osoby.
Centrála britské agentury Government Communications Headquarters (GCHQ)
MUSCULAR
Podobně jako PRISM, i program MUSCULAR umožňoval nepozorovaně přistupovat k serverům technologických gigantů a přímo odtud čerpat potřebné informace. Rozdíl spočíval v tom, že už nebylo nutné absolutně žádné povolení od tajného soudu. Data uživatelů však v tomto případě pocházela od Google a Yahoo!, které vlastní dva populární webové vyhledávací systémy. Důvod je proto docela jednoduchý. Objem dat býval občas tak obrovský, že jejich napojené databáze pokročilých sledovacích systémů nestíhaly zpracovávat, což vedlo k přetížení.
Obsluhu MUSCULAR měl na starosti autorizovaný personál NSA spolu s personálem z GCHQ. Tyto dvě bezpečnostní agentury se prý nepozorovaně nabouraly do hlavních komunikačních kanálů spojujících datová centra zmíněných společností a díky tomu získaly oficiální cestou nepřidělený přístup. Detaily týkající se programu vypluly na povrch koncem října 2013, po čemž giganti následně oznámili, že zanedlouho začnou všechny kritické datové toky mezi centry šifrovat.
