Beznadějný pokus o revoluci.
Francouzští historici někdy označují pařížského měšťana Étienna Marcela za vzor Velké francouzské revoluce. Prý bojoval za lid a národ. Ve skutečnosti ale tento představitel kupeckého cechu pohrdal chudinou a jeho cílem bylo prosadit práva bohatých patricijů na úkor pyšné šlechty.
Pravdou je, že metody Étienna Marcela a jeho stoupenců v mnohém připomínaly krvavou revoluci z konce 18. století. V oněch kritických letech 1356-1358, do kterých Marcelův reformní pokus spadá, mezi sebou bojovaly různé politické frakce, ať už v ostrých diskusích na půdě shromáždění nebo v ulicích Paříže se zbraněmi v ruce. V realitě 14. století však neměla revoluce šanci na úspěch. Pařížské ulice během stoleté války odrážely stav francouzské společnosti. Potulovali se v nich zloději, náhodní opilci či potulní žebráci a udržet pořádek ve světové metropoli bylo stále obtížnější. Přitom klid a pořádek byl jeden z hlavních Marcelových cílů. Sám pocházel ze zámožné patricijské rodiny. Jeho tchán i švagr se dokonce za své služby králi (dodávali mu potřebné zboží a půjčovali peníze) dočkali šlechtických titulů. Rod Marcelů obchodoval především se suknem, ale věnovali se i směně a jiným finančním transakcím.
Mezi pravou rytířskou šlechtou bylo hromadění bohatství čímsi zavrženíhodným, pro kupce to byla naopak priorita. Jenže Étienne Marcel měl ambice nejen finanční, ale také politické. Je logické, že zámožní lidé požadují mocenský vliv, aby si své bohatství ochránili a ideálně ještě více rozmnožili. I proto se sdružovali do cechů, jejichž představenstvo mělo hájit společné zájmy měšťanstva. Marcelova obchodní síť sahala až do Flander a Brabantského knížectví, čímž se zařadil k nejvíce prosperujícím kupcům. Jeho politický vzestup přišel roku 1354, kdy se stal městským radním (konšelem) a krátce nato prévôtem kupeckého cechu. Toto francouzské slovo pochází z latinského prefekt - starší představený. Prévôt kupeckého cechu plnil v Paříži důležitou funkci. Především měl pod palcem sbor městských milicí. V úřadě na hlavním pařížském náměstí Place de la Grève seděli čtyři jeho zástupci a 24 členná rada, která mu pomáhala plnit četné úkoly při vedení města. V podstatě zastával funkci starosty Paříže, což ho řadilo mezi nejmocnější lidi Francie. To však Étiennovi nestačilo. Vždy měl pocit, že není spravedlivé, jak je měšťanstvo v politické moci bráno na úkor šlechty, a vehementně bojoval za práva takzvaného třetího stavu (prvním byla šlechta, druhým duchovenstvo, třetím měšťanstvo).
Šance se naskytla na podzim roku 1356, kdy francouzská armáda utrpěla drtivou porážku v bitvě u Poitiers. Král Jan ll. Dobrý padl do anglického zajetí a jeho nejstarší syn a následovník Karel (pozdější Karel V. Moudrý) ne právě statečně ustoupil z boje. Francie byla ve válečném stavu s Anglií už téměř dvě desetiletí a nevedlo si právě nejlépe. Vládnoucí král Jan sice dostal přídomek Dobrý, ale snad jen proto, že se později dobrovolně vrátil do anglického zajetí (dost luxusního), protože neměl na zaplacení výkupného. Byl čestným rytířem na bojovém poli, jinak se však často choval neuváženě a v politických intrikách konal až příliš krutě. Jeho syn Karel byl u Poitiers teprve 18letým mladíkem bez politických i vojenských zkušeností a zdálo se, že v jeho bledém těle se skrývá ustrašený duch, takže s ním půjde snadno manipulovat. Ihned po nástupu od Poitiers se dauphin (oficiální titul francouzského následníka trůnu) vrátil do Paříže, kde musel svolat generální stavy - shromáždění zástupců všech tří stavů, kteří museli vládci schválit důležitá rozhodnutí a výběr speciálních daní, obvykle určených k dotování armády. Dauphin Karel nutně potřeboval peníze na obrovské výkupné za zajatého otce i na další obranu království před Angličany. Nikoho asi nepřekvapilo, že narazil na odpor, především z řad třetího stavu. Jejich hlavní představitel Étienna Marcel si na shromáždění v říjnu 1356 mohl diktovat podmínky, protože kupci z Paříže byli jediní, kteří v té době disponovali slušnou hotovostí.
Zpočátku se nechtěl stavět proti králi ani dauphinovi, pouze hodlal využít jejich nepříznivé situace, aby odvolali zkorumpované rádce z řad šlechty a do královské rady dosadil bohaté patricije. Kromě toho však vstoupil do hry i Karel, král Navarrský, pozdějšími kronikáři nazvaný Zlý, asi jako protiklad k Janu Dobrému. Ten si dělal po otci nárok na francouzskou korunu a neváhal se k prosazení tohoto cíle spojit s Angličany. Jan Dobrý se ho zpočátku snažil uklidnit jistými ústupky a odškodněním, ale Karel Zlý je jen v klidu přijal a na francouzského krále nadále tlačil. Až se Jan ll. rozzlobil a Karla Zlého vsadil na jaře 1356 do vězení. Tam seděl i v době shromáždění generálních stavů, mezi, kterými měl své příznivce. Jeho propuštění bylo jednou z podmínek třetího stavu. Mladý princ však v sobě našel sílu požadavky stavu odmítnout a shromáždění rozpustil. Z obav o vlastní bezpečí potom raději okamžitě odešel z Paříže. Stavy se ale odmítly rozejít a dále vyvíjely na dauphina nátlak. Dauphin chtěl ukázat rozhodnou protiakci a získat peníze způsobem, který po staletí používali panovníci ve finanční krizi - znehodnotit měnu. Takový způsob by byl pro ekonomiku země škodlivý a obchodníci proti němu protestovali. Když se Marcel doslechl o dauphinově rozhodnutí, začal v Paříži organizovat stávky a protestní akce. Ty se však nenesly v klidném duchu, řemeslníci z cechů začali vyhrožovat, že „položí kladiva a chopí se seker“. Před touto hrozbou dauphin couvl, své nařízení odvolal a Marcel mohl slavit první vítězství.
Pařížané donutili mladého Karla svolat další shromáždění generálních stavů. Psal se únor 1357 a Marcel měl v rukou nevídaný trumf. Z pozice síly hodlal dauphina dotlačit k potvrzení listiny zvané Great Ordinance, kde byla tři hlavní ustanovení: panovník nesmí vybírat žádnou daň bez schválení stavů, generální stavy se mají scházet pravidelně a z vlastní vůle (ne jen když je svolá panovník) a novým poradním orgánem krále má být 36 členná Velká rada, kde bude 12 zástupců každého stavu. A to zdaleka nebylo všechno. Měna neměla být nikdy znehodnocena bez souhlasu stavů, měli se snížit výdaje královského dvora, šlechticům zakázat soukromé války, vesničané se mohli shromažďovat a používat zbraně na obranu proti loupežníkem, peníze na udržování stálého vojska měly kontrolovat stavy, stejně jako samotné vojáky. Šlo v podstatě o rozumná hospodářská opatření k nápravě starého řádu, která však měla fatálně omezit moc krále a šlechty, zatímco by si stavy výrazně polepšily. Dauphin však neváhal ani chvíli a Great Ordinance odmítl. Jenže Marcel začal opět bouřit lidi a v Paříži se začaly ozývat výkřiky „Do zbraně!“ Čím dál tím hlasitěji. Dauphin podlehl nátlaku a listinu stvrdil svou pečetí.
Během následujícího roku se však ukázalo, že tudy cesta nevede. Great Ordinance nejprve rezolutně odmítl uznat v zajetí žijící král Jan, který synův souhlas označil za neplatný. Vládu stavů také pochopitelně podrývala šlechta. Výsledkem byl chaos, ve kterém nakonec nevládl nikdo. V srpnu 1357 prohlásil dauphin Velkou radu 36 za zbytečnou, rozpustil ji a povolal zpět své bývalé rádce a zatlačil tak Étienna Marcela do kouta. Ten se obrátil směrem, kterým původně opovrhoval. Vsadil na „protikrále“ Karla Zlého Navarrského, který se v listopadu dostal z vězení, zřejmě právě přičiněním stavovských předáků. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Karel pronesl v Paříži emotivní projev. Byl výmluvným řečníkem a dokázal své myšlenky podat takovým způsobem, že zdaleka zastínil pochybnou autoritu stavovské vlády. Už tehdy bylo jasné, že hodlá stavy hlavně využít k vyšším cílům, ne s nimi opravdu spolupracovat. Jenže to už Marcel nemohl couvnout a postavil se otevřeně proti dauphinovi a celému rodu z Valois. Mladý následník trůnu přijal titul prince regenta, aby mohl plnoprávné vládnout za svého zajatého otce. Nyní však byl Navarrského vyzývavou řečí natolik pobouřen, že se přes všechna rizika vrátil do Paříže a na začátku roku 1358 opět svolal stavy. Události se rozběhly na plné obrátky. Dauphin stačil za rok samostatné vlády získat zkušenosti a sebejistotu. Promluvil k davům z koňského hřbetu, přičemž apeloval na jejich čest a věrnost, a okamžitě si získal mnoho příznivců. Étienne Marcel musel přijít s rozhodným protitahem. Revoluce se radikalizovala.
22. února 1358 se odehrála nejkrutější a nejvýraznější událost celého Marcelova působení. „Lide Paříže“ křičel Marcel na náměstí Palace de la Greve asi k 3000 příznivcům, které se mu podařilo shromáždit. Všichni měli na hlavách červeno-modré čepice v barvách Paříže. Nemohli vědět, že se tyto barvy budou jednou společně s královskou bílou používat jako znak revoluce, proslulá trikolóra. „Princ regent je k našim prosbám hluchý. Zase ho ovládají pyšní rytíři a maršálové, kteří naši zemi tolikrát zradili. Jeden z nich vnikl dokonce do kostela, nedbal na právo azylu a silou se zmocnil Pierra Marca, váženého obyvatele Paříže a nechal ho na ulici oběsit.“ Marcel už nedodal že onen ctěný a vážený obyvatel Paříže předtím zavraždil dauphinova pokladníka. „Fuj, pryč s maršály! Pojďme si to s nimi vyřídit osobně!“ Ozývaly se výkřiky z davu. Stačilo málo, a dav se pohnul ke královskému paláci, který stál na ostrově uprostřed řeky Seiny nedaleko katedrály Notre-Dame. Cestou zbili a ušlapali k smrti dauphinovy přívržence.
Mezitím se v královském paláci dauphin radil se svými maršály. „Situace je vážná, vaše výsosti“, začal Robert de Clermont, maršál z Normandie. „Měl byste se odebrat do svých komnat a počkat až si s tou lůzou palácová stráž poradí.“ Jenže Jean de Conflans, maršál kraje Champagne, nesouhlasil. „Stráž není dost silná, výsosti. Máme zde pouze tradiční počet vojáků, protože jsme nepočítali s žádnými nepříjemnostmi. A podle mých zpráv to není až tak úplně lůza. Étienna Marcel ovládá městskou milici. Raději byste měl sednout na koně a ujet z Paříže. Tak to ne, pane de Conflas,“ odporoval dauphin. „Vzdávání bitev už bylo dost, musíme se tomu postavit čelem.“ Netrvalo dlouho a ze spodních pater bylo slyšet zvuky boje. De Conflans měl pravdu, palácová stráž se 3000 davu nemohla ubránit. Maršálové seběhli dolů, aby řídili celou akci, zatímco prince poslali do jeho pokoje. Už ani příliš neodporoval. Za chvíli zaslechl, jak někoho táhnou po schodech.
Ozvalo se bušení na dveře. „Étienne Marcel, prévôt cechu kupeckého, žádá o přijetí!“ Než stačil dauphin odpovědět, dveře se rozletěly a několik mužů vtáhlo dovnitř oba maršály. Vystrašený princ se ukryl za postel. „Princi regente, nakolik nám spravedlnost byla upírána, hlásíme se o ni sami. Tito muži se odsuzují jménem lidu za zločiny spáchané proti Francouzům. Svými zlými skutky a radami přivedli tuto zem na pokraj zkázy.“ Sekery a meče dopadly na „odsouzené“ a krev vystříkla až k samotnému dauphinovi. Hlas mu přeskakoval, když prosil o milost. „Nechceme vás zabít. Nejsme zrádci. Zde přijměte červenou a modrou látku od našeho cechu. Ušijte z nich čepice pro sebe i své úředníky na znamení, že přichází nová doba. Nyní však urychleně odejděte z Paříže, není tu bezpečno.“ Pokořený dauphin shrbeně prošel kolem výhružně se tvářícího davu, nasedl na koně a bleskově ujel do Pikardie.
Prévôt Marcel se však ze svého krvavého úspěchu neradoval dlouho. Zatímco Karel Navarrský cestoval po Francii a fascinoval lidi svou majestátností i výřečností, chaos v Paříži nabyl nových rozměrů. Situace se ještě zhoršila, když koncem května v okolních panstvích vypukla jacquerie, povstání sedláků, kterým se posměšně říkalo Jacques Bonhomme, Jakub Hlupáček. I oni byli znechuceni z chaotických válečných poměrů, kdy je nikdo nechránil a loupežničtí rytíři jim opakovaně rabovali obydlí. Když se vesničanům podařilo dobýt pár měst a menších hradů, chtěli se spojit s Marcelovými měšťany, ve kterých viděli spřízněné duše. Bohatí patricijové sice „sedláky“ pohrdali, jenže Marcel byl natolik zoufalý, že hledal spojence všude. Do Paříže je ale pustit nehodlal, ale vyjádřil jim podporu a poslal je plenit okolní statky patřící dauphinovým rádcům. Tímto krokem samozřejmě ztratil sympatie většiny Paříže, zvláště svých bohatých druhů, a navíc vsadil na nesprávného koně.
Přes několik počátečních úspěchů byla jacquerie odsouzena k neúspěchu. Když se šlechtici vzpamatovali z počátečního šoku, utopili selskou vzpouru v krvi. Poslední zoufalý krok Marcel učinil, když se rozhodl vydat Paříž Karlovi Navarrskému. Ten se opět spojil s Angličany a vyslal do města jednotku anglických ozbrojenců, kteří mu měli v případě problémů připravit volnou cestu. Pohled na nenáviděné nepřátele v hlavním městě byl pro Pařížany poslední kapkou. Rozhodli se „šíleného“ Étienna Marcela zbavit. 31. července 1358 přesvědčoval stráže u jedné z pařížských bran, ti na něj zaútočili. Přidal se i dav vedený Marcelovým příbuzným Pierrem des Essarsem. Nikdo neví, kdo zasadil smrtelnou ránu, faktem ale zůstává, že prévôt byl zabit lidmi, které původně vedl do boje proti králi. Společně s ním zemřeli i jeho nejvěrnější stoupenci. Revoluce tak opět sežrala vlastní děti. Karel Zlý raději utekl a Paříž o dva dny později s velkou úlevou otevřela brány princi regentovi. Ten udělil všeobecnou milost a mohl začít s obnovou válkou zničené Francie.
