Internet důrazně změnil hudební průmysl. Jak se sháněla hudba v 90. letech?
Internet změnil vnímání všeho. Změnil styl nakupování, zrychlil vyřizování plateb po internetu, udělal z neslavných lidí slavné. Kromě toho všeho naprosto překopal hudební průmysl. Kritici hovoří o temné éře, mileniálové si nedokáží představit, že by ještě nějak jinak konzumovali obsah, než přes Spotify, YouTube, SoundCloud nebo Beatport. Jak to ale fungovalo dřív? Spojili jsme se s několika známými lidmi, aby pro nás zmapovali, jak oni si sháněli hudbu před rozšířením internetu.
„Bez známostí jsi byl napůl v hajzlu. Potřebovals znát někoho, kdo má přehled, aby ses vůbec dozvěděl o existenci nějakýho žánru,“ vzpomíná raper Hugo Toxxx. „U nás doma byly kila vinylů s rock'n'rollem, jazzem, spirituálama a další black music. Nenáviděl jsem strnulost a faleš, která tenkrát čpěla z český produkce. Mezi tim všim byl pro mě sjízdnej snad jenom Korn a později J.A.R. Díky starší sestře jsem se dostal k americkýmu rapu, když se mi vyčerpala domácí sbírka. Chodil jsem do Kotvy do půjčovny CDs a nahrával si na kazety cokoliv, co mělo v popisu Rap/Hip-Hop. Vždycky jsem si půjčil 3 až 4 CDs a doufal, že aspoň jedno bude bomba. Bohužel se tady objevovalo moc sraček a málo bomb, takžes musel brutálně rejžovat.“
Discoduck, mekka všech sběratelů
Abychom zjistili, jakým způsobem fungovala distribuce hudby před rozšířením internetu, navštívili jsme prodejnu vinylů, která v Praze funguje zřejmě nejdéle, DISKO DUCK v Karlově ulici, a odchytili legendárního DJ Smoga, bývalého člena hip-hopové skupiny Chaozz a Syndrom Snopp, který tu pracuje od 90. let.
„DISKO DUCK tu funguje od 80. let nejdřív defakto jako ilegálně fungující obchod se ,zakázanou‘ muzikou, kdy se vinyly sháněly formou různejch nelegálních burz. Po revoluci, kdy se mohlo začít legálně podnikat, byl tenhle obchod zajetej pro DJs a vinylových maxisinglů se tady prodalo neskutečný množství. Rapovejch singlů na začátku devadesátek v Praze moc nebylo, defakto jsem musel projíždět všechny obchody, abych něco málo objevil,“ zamýšlí se Smog, když jsme se ho zeptali, jak na historii hudby u nás pamatuje on. Vůči současné scéně je skeptický.
„Jak z DJs, tak z klubové muziky se stalo jedno velké hovno, které není o tom, že to člověk miluje a chodí na muziku, ale o tom, že je to jenom nějaká konzumní kulisa – k tomu se někde ožrat nebo zfetovat. Nemyslím si, že za to může internet, spíše totální konzumerismus produkovanej korporacema, jímž slouží hromada rádoby umělců, který neskutečně ovládá a tak nějak dokonale oblbuje dnešní mládež. Nemyslící masa, která nemá žádné cíle, vize a hlavně nejede v žádném odporu vůči světu, kterej je jejich, ale bohužel jim ho vzali. No Future!“
Jeden z lidí, kteří jsou také kritičtí k současnému způsobu konzumace hudby, je kultovní techno producent DJ Tráva. „Každý měl svou vlastní cestu, jak shánět hudbu. Začínal jsem tím, co jsem si nastřádal v 80. letech. V Česku byl hlavně DISKO DUCK, ale ti měli na můj vkus velmi slabej výběr. Zásadní nákup byl v roce 1994, kdy jsem jel do Amsterdamu a vzápětí do Londýna, odkud jsem si přinesl asi 70 desek – to byl zlomový moment. Vždycky jednou za půl roku jsem si nastřádal nějaké prachy a hodil to zpátky do muziky – jezdil jsem do Berlína, do Black Marketu ve Vídni, ale zdaleka nejlepší byly výlety do Londýna. Tam jsem strávil několik dní chozením po krámech a vracel s taškama plnejma desek.“
Před internetem si kamarádi pomáhali svépomocí. „V Česku to fungovalo spíš přes známý – občas někdo zavolal, že má nový vinyly a jestli něco nechci. Tak jsem se stavil, poslechl 20 desek, odnesl si jednu-dvě. Problém tehdejších českejch obchodů bylo, že braly všechno z jedný distribuce, takže když jim přišlo nový zboží, tak všude měli stejný věci. DJové pak hráli tím pádem identický tracky. Na akcích jsem se také občas setkal s tím, že lidi byli schopný ukrást tvoje desky. Oni si neuvědomovali, že je to vinyl, kterej už nikde nemusíš sehnat. Jinak to ale člověka učilo se těch věcí dotýkat a vážit si jich. Mít desku v obalu, chovat se k ní dobře. Chtělo to cit,“ říká Tráva.
Pokud někdo chtěl mít větší výběr hudby, musel zamířit do zahraničí. „Pamatuju si na polovinu 90. let, kdy jsem poprvé vkročil v Londýně do megastoru HMV a při pohledu na tu neskutečnou záplavu nosičů zůstal v šoku,“ popisuje svou zkušenost DJ Double J, „u nás to totiž tak šokující nebylo, ale možnosti byly. Tou levnější variantou bylo chodit do půjčovny cédéček a nahrát si doma album na kazetu a tu vložit do walkmanu za pasem. Velmi častá praktika, která měla svoje kouzlo. Co se týče shánění originálů, slušný výběr nabízela dávno neexistující prodejna Popron v Jungmannově ulici.“
Vinyl, kazeta, CD
Svůj příběh o shánění hudby nám prozradila i pražská producentská legenda DJ Wich: „Nejvíc samozřejmě jely kazety, který sis půjčil a na dvojčeti (magnetofonu, který může obsahovat dvě kazety, pozn. red.) pak přehrál. Čím novější kopie, tím lepší, protože každý další přehrání ztrácelo na kvalitě. Měl jsem doma i MTV, takže dost songů šlo nahrát i tam. V neposlední řadě tenkrát nový a poměrně drahý medium CD. V Praze existovala půjčovna CDs nahoře v Kotvě, posléze kousek za Kotvou, kam tenkrát chodil půjčovat každej fanoušek hudby,“ mělo to však i svoje stinné stránky. „Jeden den jsi přišel, půjčil, zaplatil zálohu, doma přehrál a druhej den vrátil. Při vracení ses modlil, aby nebylo CD poškrábaný, pač by si nechali zálohu, nebo bys doplácel.“
Dnes je snadné zadat do vyhledávače jméno interpreta a nechat se vést na vlně jeho tvorby, ale dříve to chtělo i znát fyzické adresy obchodů, které se často získávaly přes kamarády a nebo v různých časopisech. „Alternativnější selekci nabízel Musicland ve Vodičkové, Maximum Underground v Jilské či Radost FX (vždy dobrý výběr urban music) a v druhé polovině 90. let pak samozřejmě Bontonland, kde se dalo sehnat poměrně dost novinek. Tyto prodejny jsem tehdy obcházel zhruba dvakrát týdně. Velkou roli hrála pochopitelně cena. Vyplatit v roce 97 za double CD Life After Death od Biggieho 1200 Kč, to už chtělo velkou dávku nadšení pro věc. Většinou však převážila touha slyšet nové album, než cokoliv jiného. V druhé polovině 90. let jsem se naštěstí často dostával do zahraničí, takže první zastávka Virgin Megastore nebo Tower Records. Deska, kterou jsem poslouchal třikrát denně, neustále prohlížel a kontroloval jestli není poškrábaná byl Michael Jackson – Bad,“ vzpomíná Double J.
Fyzický aspekt se při offline poslechu nezapřel. Své o tom ví i DJ Doemixxx. „Na konci 90. let hudba tekla mezi mejma vrstevníkama skrz kazety, miliony tun přetáčení, zmuchlanejch nebo přetrženejch pásek. Po roce 2000 už jsem začal sahat po CDs, ty už nebyl problém zakoupit v obchodech či jsem stahoval z netu nebo si přepaloval od kámošů.
Můj sběratelský culík začal později, cca 8.–9. třída na základce, tam jsem už začal ,sbírat‘ a hlavně se i za pár let naučil nepůjčovat originální nosiče, z důvodu buď nenavrácení či poničení teď už nesehnatelných věcí.“
Přes DJ Bezr Onea se dostal napříč věkem až k vinylům. „On hrál tenkrát jen z desek, což bylo normální, a tak jsem nechtěl bejt pozadu a pořizoval jsem své vlastní kusy. Pro hudbu jsem chodil různě, ale nejvíc jsem jí sehnal tenkrát v Boombap shopu, kde to sellil např. Vilda, Koby či Dyrt. Do dnešních dnů se nic nezměnilo, muziku kupuji jak na CDs, tak i na LPs. Digitální distribuce mě stále neuspokojují. Mám materialistický potřeby za svoje peníze vlastnit více než jen soubor v počítači. Booklet je nutnost! Už začínám mít problém s místem, ale bohužel, culíku se nedá poručit. Cením lidi, kteří kupují hmotnou hudbu a nedávají přednost pohodlnosti kreditky kontra 2 kliky někde v prdeli na netu.“
Rychlost, pohodlí, špatná kvalita
Sdílení hudby se dnes úplně přesunulo na internet. Už nemáme potřebu běžet ke kamarádovi s novým cédéčkem, které by si doma pak nadšeně přenahrál na kazetu, ale spíše mu pošleme odkaz. Už nemusíme ani vstávat z postele, když chceme nakoupit nové album oblíbeného interpreta. Všechno se děje uvnitř našich zařízení.
„Vznikala nová přátelství, protože bylo málo těch, co se vyznali,“ vzpomíná Hugo Toxxx a dodává, že nebýt společného zájmu o muziku, nejspíš by nikdy nepoznal Jamese Colea. „Bylo málo těch, co se vyznali. Nepochybně i dnes hudba lidi spojuje, je to ale všechno jinak. Dneska zajdu na net a za 5 minut najdu nový jméno, božskej track se super videem. Uspokojení je neustále na dosah ruky.“
Originální cédéčka byla často velmi drahá. Zvlášť pokud šlo o nové zahraniční album. Pro spoustu teenagerů znamenal příchod internetu a hlavně legendárního Napsteru vkročení do nové dimenze poslechu hudby. Něco nám o tom prozradil Jarda Konáš, známý hudební publicista. „Na konci devadesátek jsem končil druhý stupeň základky a jedna originální kazeta stála tehdy tři stovky, cédéčko dvojnásobek. Doteď na nich mám nalepený cenovky. Uspořit si na desku z kapesnýho po mně vyžadovalo neuvěřitelný sebezapření. Když pak na gymplu přišel Napster, bylo to pro mě zjevení a nemohl jsem se toho nabažit. Všechny ty desky, co stály tři stovky za kazetu, byly najednou zadara, a to nemusím ani do krámu!“
Napster byla online peer-to-peer hudební služba, založená roku 1999. Umožňovala velmi jednoduše mezi uživateli sdílet hudební sbírky ve formátu mp3, což bylo samozřejmě ilegální. Stála za rozmachem tohoto formátu a také za kompletní přeměnou hudebního průmyslu. Za poměrně krátkou dobu si vydobyla obří uživatelskou základnu a využívaly ji desítky milionů lidí. To se samozřejmě nelíbilo hudebním společnostem, které přicházely o zisky a služba byla po dvou letech zrušena. Nahradily ji stovky podobných nelegálních služeb a hudební průmysl tím byl navždy změněn.
Fascinace tímto podivně magickým světem proto nemohla pro hudebního fanouška trvat navždy. „Teprve později mi docházely negativní důsledky tehdejší digitalizace hudby a její P2P sdílení – ignorování autorských práv, nulové tantiemy, vratká možnost interpreta mít přehled o díle – se stahováním jsem proto přestal,“ přiznává Jarda Konáš.
„Internet samozřejmě změnil zásadně celou věc. Pro umělce spíš pozitivně,“ myslí si Double J. „V pondělí můžeš nahodit na svůj SoundCloud nový track a v neděli být v Top of the Pops. Zároveň ten tlak je pořád stejný, ne-li větší, protože zůstat opravdu relevantní znamená vydávat neustále nové skladby, točit videa, nonstop koncertovat a být vidět za každou cenu. Většina posluchačů nechce čekat, je potřeba vydávat teď hned, často zadarmo. Teď jsi hot, ale za tři měsíce už tam místo tebe může být někdo jiný. Proto mnoho umělců vydává každý rok novou desku a je vlastně jedno, jaká je, desky se vydávají proto, aby bylo turné atd. Svůj částečný vliv na celkovou kvalitu to pak prostě musí mít. Pro posluchače a DJs je tento absolutní nadbytek každopádně výhodou, i když selektovat je mnohdy náročná práce.“
Budoucnost ve streamu?
Dnes už euforie z ilegálně získané hudby zadarmo v moderním světě pomalu, ale jistě opadá. Posluchači si našli legální cestu, jak skloubit pohodlí a kvalitu. Díky sociálním sítím a propojenosti s interpretem (a také díky službám jako je iTunes, Apple Music nebo Spotify) jsou daleko ochotnější za album zaplatit, byť v elektronické podobě. Stamiliony aktivních uživatelů po celém světě dávají přednost streamovacím službám před stažením „empétrojky“. Ale také před koupí fyzického alba. Je to dobře? Hudební průmysl se vyvíjí, musí se umět přizpůsobit současným potřebám a stará offline doba plná desek s hezkým papírovým přebalem a vymotanými kazetami, které se před přehráním musely natáčet na tužku, se proto už nejspíš nikdy nevrátí.
„Tenkrát se člověk učil poslouchat. Dávals tracku druhou šanci. Poslouchal album celý, nepřetáčels kazetu. Některý věci si začal cenit až po čase. Děje se to i dneska? Rozhodně nebrečet! Je skvělý, že muziku může vydávat každej. Já jako raper existuju díky internetu. Pevná linka, analog modem, MySpace, guestbook na stránkách... Internet hrozně zamíchal kartama a hodně pomoh tomu, co se teď děje. A ten největší rozdíl? Poslouchá se mnohem víc vočima,“ uzavírá své povídání Hugo Toxxx.
