Drama Phantom Thread není pro každého. Oscarová nominace mu však přísluší právem.
Snímek Phantom Thread je tečkou za jednou výjimečnou kariérou. Hlavní aktér filmu, Daniel Day-Lewis, se rozhodl, že ve svých 60 letech ukončí kariéru a jeho posledním projektem bude právě drama z dílny Paula Thomase Andersona. Britský herec se v průběhu svých aktivních hereckých let dočkal hned šesti nominací na Oscara, z nichž se mu podařilo polovinu proměnit.
Je znám svou skromnou povahou, nad nikoho se nepovyšuje a vlastně se vůbec nechová jako celebrita. Filmy, v kterých se objeví, si pečlivě vybírá, a i proto jsme ho v posledních deseti letech mohli vidět jen v trojici snímků.
Není tedy divu, že si jeho vůbec poslední počin vysloužil naši pozornost, a o to více z toho důvodu, že se dočkal další nominace na Oscara za výkon hlavního herce. V případě vítězství by mohl do hereckého důchodu nejen odkráčet se zaslouženou pýchou, ale zároveň by ještě navýšil svůj již nyní historický rekord v počtu získaných ocenění v této kategorii.
Pro odchod na výsluní si vybral těžkou roli, která však některými nuancemi až podezřele kopíruje jeho vnitřní život. Zahrál si módního návrháře Reynoldse Woodcocka. Fiktivní postavu, která na pozadí 50. let v Londýně obléká místní i zahraniční smetánku. Šaty z jeho salónu představují nejvyšší prestiž a každý kousek je unikátní a na míru šitý. Postarší návrhář je neustále zavalen prací a v průběhu let si vypěstuje nejen nezdravou pracovní morálku, ale zároveň se hluboce uzavře do sebe a požaduje, aby vše kolem něj fungovalo přesně tak, jak on potřebuje.
Emocionálně vyprázdněný muž sice hledá lásku, ale zároveň se nehodlá nechávat vytrhnout ze své denní rutiny. Brzy se tak stává nesnesitelným a žádnou ženu po svém boku dlouho nestrpí.
Jednoho dne se vydá posnídat do hostince, kde narazí na servírku Almu (Vicky Krieps). Ta jeho šarmu podlehne a zaplní prázdné místo po jeho boku. A ač je Woodcock nesnesitelným morousem, zamiluje se do něj a rozhodne se udělat vše pro to, aby si získala jeho srdce.
Připravte se, že intenzivní vztah ústřední dvojice a jeho budování je vlastně náplní celé více než dvouhodinové stopáže. Daniel Day-Lewis ve svém závěrečném snímku dostává skutečně hodně prostoru, protože film stojí převážně na dialozích a vykreslení nezvyklého chování jeho postavy. Už od začátku filmu z něj srší neobvyklý talent a oscarový potenciál. Zahrát tak protivného a nesnesitelného muže a zároveň diváka přimět k jisté dávce lítosti je nelehký úkol, který zde byl předveden s patřičnou bravurou.
Co mě však překvapilo více než Day-Lewisův nadstandardní výkon, byly herecké projevy Vicky Krieps, která hraje jeho milenku a Lesley Manville, jež ztvárňuje jeho sestru. Obě ženy se nejenže dokázaly po boku hereckého mistra prosadit, ale klidně bych je posadil jemu na roveň. Dramatický snímek z jistého úhlu pohledu považuji čistě za dílo perfektního hereckého triumvirátu.
Jedná se však do jisté míry o velmi náročnou podívanou. Jednak tomu nahrává samotná tématika, jednak zvolený vypravěčský styl, a hlavně pak také osobitý přístup režiséra Paula Thomase Andersona, který této potenciální oscarovce připravil na míru šité, až pedantské záběry. Mnohokrát budete během filmu sledovat precizní pohyby kamery, které jen podtrhují perfekcionismus a jisté snobství, jež jsou spojeny s ústředním tématem a povahou hlavního hrdiny.
Po řemeslné stránce jde o počin, který se téměř dotýká dokonalosti. Každý ze záběrů by mohl sloužit jako umělecké dílo a oscar za kostýmy bude zřejmě v tomto případě spíše formalitou. Pochvalně mohu hovořit také o hudebním podkladu, který ke scénám pasuje natolik, že jej až zapomínáte vnímat. Naopak v dramatických scénách se hlasitěji ozývá klasická hudba, která dokáže diváka probudit z menší letargie a navrátit ho zpět k pozornosti.
Kamenem úrazu může být tempo, které je velmi pozvolné. Vztah milostné dvojice je vykreslován velmi podrobně a chybějí zde rychlé zvraty a častý střih, na což je moderní divák zvyklý. V první řadě je tedy nutné přistoupit tvůrcům na hru a bavit se narážkami, dialogy a mnohdy také dlouhými, až statickými záběry, které však mají v příběhu své důležité místo.
Zatímco první polovina filmu běží v tradičnějším duchu, druhá jde hlouběji pod povrch a ukazuje divákovi nepříjemné pravdy, které bublají v nitru postav a formují jejich charakter, který byl v úvodní části filmu mnohdy nepochopitelný. Snímek však neříká nic naplno, a tak si budete muset řadu věcí domyslet. Některé scény, které jako by svou podstatou do filmu nezapadaly, vám k tomu budou dobrým vodítkem.
Phantom Thread je čistě oscarový film, který rozhodně není pro každého. Když však přistoupíte na jeho pravidla hry, dokáže se vám dostat hluboko pod kůži a ještě dlouho po opuštění sálu budete přemýšlet o důvodech chování hlavních postav. Možná v nich najdete i kousek sebe. 8/10
