Česká tanečnice vystupuje po boku Seleny Gomez, zabodovala v prestižní americké soutěži a patří ke světové špičce ve street dance (Rozhovor)

Je mladá, okouzlující a nesmírně talentovaná. Řeč je o šestadvacetileté tanečnici z České Kamenice, která své lásce k řeči těla zasvětila celý život. Jája Vaňková se s pořádnou dávkou ambicí a dřiny propracovala až mezi špičku světové street dance taneční scény. Jen těsně ji uniklo vítězství známé americké soutěže So You Think You Can Dance (SYTYCD), kde nejen porotu svým výstupem naprosto uchvátila už při castingu. Mezi její srdcovky patří hlavně krump a animation, ale během kariéry už si vyzkoušela celou řadu dalších stylů.

Nyní v Americe žije, tanec učí, hraje ve filmech a vystupuje po boku takových hvězd jako Selena Gomez nebo Ludacris. A ani široký oceán nám nezabránil tuhle tancující holku z Česka trochu vyzpovídat.

Jak se tanečník z České Kamenice octne v LA? Pověz nám prosím tvůj příběh hezky od začátku…

Tancovala jsem už od malička. Moje sestra vymýšlela různé choreografie na školní akademie a já jsem se vždy chodila koukat na její tréninky. Obdivovala jsem ji. Tak mě naučila některé choreografie. Vymýšlela jsem si i své tanečky a vystupovala pro svou rodinu v obýváku nebo na zahradě. Když mi bylo 10 let, začala jsem chodit do taneční skupiny Tizzians v České Kamenici, kam mě přivedla moje kamarádka ze školy. Ve 14 letech jsem se odstěhovala do Prahy kvůli škole i tancování. V Praze jsem začala chodit do taneční skupiny Out Of Bounds. S ní jsem jezdila na různé národní i mezinárodní soutěže, pracovali jsme na divadelních představeních a tak podobně.

V 16 jsem poprvé na měsíc odletěla do Los Angeles, abych tam mohla trénovat a v tancování se zlepšovat. O rok později jsem letěla znovu. V 18 letech jsem se tam odstěhovala. Nejdříve do Houstonu a poté, co jsme se skupinou IaMmE vyhráli America's Best Dance Crew (ABDC) do LA. V České republice na Street dance kempu a Hip Hop Meetingu mě viděl známý americký choreograf Phillip Chbeeb. Ten mě do skupiny pozval. Líbil se mu můj unikátní taneční styl a to, že umím choreografie i freestyle. Od té chvíle jsme s celou skupinou cestovali po celém světě, vystupovali a učili se.

Rodina tě vždy podporovala? Nepředstavovali si tě rodiče spíše jako doktorku nebo právničku, jak už to tak často bývá?

Mamka mě vždy podporovala ve všem. Taťkovi to vždy chvíli trvalo, než si na mé rozhodnutí zvyknul. Do školy jsem chodila na právní administrativu, kterou jsem kvůli soutěži ABCD nedokončila těsně před maturitou. Maturitu jsem si musela udělat v Americe.

 

 

Účastnila ses v Americe dvou řad známé soutěže So You Think You Can Dance – v roce 2014 i 2015. Čím si vysvětluješ, že v tom druhém ročníku jsi byla úspěšnější a umístila ses na druhém místě? Co se za ten rok změnilo?

První rok, na který jsem dělala konkurz, byl zaměřený více na klasické tance a hip hopové tanečníky, kteří tyto klasické tance umí. Já klasické tance nedělám, nejsem v nich trénovaná. Druhý rok tato pravidla organizátoři změnili a vymysleli koncept Stage vs. Street – tedy klasické tance proti streetovým stylům. Sice jsem stále musela tancovat klasické tance, ale mnohem méně. Proto se octlo 10 klasických tanečníků a 10 streetových tanečníků v Top 20.

 

V soutěži jsi tedy měla možnost pracovat na choreografiích úplně jiných stylů, než na jaké jsme u tebe zvyklí – třeba právě klasický tanec v páru. Byla to pro tebe výzva, nebo zkrátka něco, co ti šlo samo?

Těšila jsem se na to. Je to pro mě spíše herectví než tanec. A to lidi, kteří sedí před obrazovkama a tanci tolik nerozumí, osloví mnohem více.

 

Co pro účastníka SYTYCD tato soutěž znamená a představuje?

Je to zkrátka příležitost a zkušenost. Pracovala jsem ta s mnoha známými choreografy. Otevřelo mi to nové dveře k práci.

 

Kromě jiného jsi měla možnost tancovat i ve filmu. O co přesně se jednalo?

Můj nejznámějši film byl Step Up All In. Hrála jsem tam Robot Girl. 

 

Můžeš nám přiblížit, jak těžké je se v takové konkurenci umělců, herců a tanečníků v Americe prosadit?

Je to nesmírně těžké. Musíte být jiní, unikátní. Je tu spoustu tanečníků – na konkurzu někdy i tisíc dalších holek. Mnoho tanečníků se do LA přestěhuje, dostane se do agentury, ale až pak zjistí, že konkurence je obrovská a nezvládnou to. Musíte si být jisti, že je to něco, co vás opravdu baví, co chcete opravdu dělat a být v tom opravdu dobří. A samozřejmě hodně věcí je tu o networku.

 

Dnes už jsi dávno na špici a tancuješ po boku velikých světových hvězd. S kým třeba?

Selena Gomez, Ludacris, Kevin Hart.

 

 

Jakým způsobem si tyto celebrity své tanečníky vybírají?

V Los Angeles probíhají konkurzy, kam vás agentura pošle. Tam buď děláte type cast, anebo se rovnou učíte choreografii. Popřípadě vám choreograf nebo director rovnou zavolá, že vás chtějí bez konkurzu.

 

Přicházíš s nimi i do nějakého familiárnějšího kontaktu? Jak se ke svým tanečníkům chovají?

Záleží na tom, s kým pracujete. Já jsem měla štěstí, že se všemi, s kterými jsem pracovala, to bylo super. Vždy přišli na trénink, bavili se, objali nás, ptali se, jak se jmenuji nebo odkud jsem. Jako normální lidé. Ale samozřejmě ne každá celebrita je taková.

 

S kým jsi měla v tomto ohledu nejlepší zkušenost?

Selena Gomez, fajn slečna.

 

Jaký je rozdíl mezi profesionálním tancem v USA a u nás? Je možné to vůbec nějak porovnávat?

U nás bohužel není rozvinutý taneční průmysl. Los Angeles je mekka všech reklam, filmů, videoklipů – je tu veliká možnost se zlepšit. Ten level je tady mnohem vyšší.

 

Co je podle tebe pravdy na tom, že talent tvoří jen velmi malé procento pozdějšího úspěchu a největší zásluhu má na něm pořádná dřina a píle?

Myslím, že je na tom hodně pravdy. Já sama věřím v to, že mám v sobě více té dřiny než talentu. Bylo kolem mě mnohem více talentovaných tanečníků, ale těm zase chyběla ta píle, kterou jsem do toho dávala já.

 

Když se dívám na tvá vystoupení, je to dokonalá kombinace až fascinujícího využití snad každého tvého svalu, ale i výrazu ve tváři. Tanečník musí být v tomto ohledu i tak trochu herec, že? Je to něco, co z tebe vyplývá přirozeně, nebo tomu věnuješ čas už při přípravě choreografie?

Myslím, že tanec je hodně o herectví. Nikdy to nebylo něco, co bych trénovala. Měla jsem to spíše přirozeně. Baví mě vystupovat a tak se snažím vžít do perspektivy diváka a přemýšlím, jak si získat jeho pozornost. Samotnou mě baví dívat se na tanečníky, kteří umí tancovat i obličejem, a ne jen tělem.

 

 

Jak vypadá tvůj běžný den? Dodržuješ pevný režim, nebo si naopak užíváš to, že díky tanci prožíváš každý den jinak?

Pevný režim bohužel dodržovat nemůžu, jelikož pořád cestuji. Hodiny se mi neustále mění. Když chci trénovat, tak trénuju, když chci odpočívat, tak odpočívám. Každý den je to jiné. Pořád se děje spoustu událostí, soutěží, akcí, konkurzů i cestování. Rozvrh se mi klidně mění z minuty na minutu a normální lidé to občas nechápou.

 

Máš vůbec nějaký volný čas, který by jsi nevěnovala tanci? Co kromě toho ráda děláš?

Čtu hodně knížek, jezdím na snowboardu, chodím po horách, ráda vařím nebo objevuji nové, dobré restaurace. A samozřejmě ráda cestuji a objevuji nová místa.

 

Stýská se ti po Česku, nebo by sis tady už nedokázala svůj život představit?

Rozhodně se mi po Česku stýská. Myslím si, že kdybych mohla dělat v České republice to, co dělám tady, tak bych tam rozhodně zůstala. Chybí mi rodina, kamarádi a český humor.

 

Co ty sama vlastně považuješ za svůj největší, nejen taneční, ale i životní úspěch?

Nedělám rozdíly mezi úspěchy. Každý úspěch je jiný a přináší zase jinou příležitost. Pokaždé nabídne něco jiného.

 

Je nějaký cíl, který máš v současnosti stanovený? Za čím si teď půjdeš?

Většinou si žádné cíle neplánuji a beru příležitosti tak, jak přijdou. Žiji v přítomnosti a soustředím se na to, co je teď a tady, než abych přemýšlela, co bylo nebo co bude. To mi připadá moc stresující. Nikdy nevíte, co se stane a jaká příležitost přijde zase zítra. Takže neplánuji.

Budou mít zájemci možnost se podívat někdy na tvé vystoupení i naživo v Česku?

Občas v Česku učím na Street Dance Campu nebo Hip Hop Meetingu. Občas učím i v Praze. Loni jsem tam třeba organizovala jednu akci. Rozhodně něco připravím i do budoucna.