Spory však neprobíhají jen mezi lidmi, ale mnohdy i mezi námi samými.
Nacházejí se jak v intimní sféře, tak v globálním pojetí. Konflikty jsou přirozenou součástí našeho života a je jen na nás, zda se s tímto faktem smíříme a budeme je vnímat jako konstruktivní způsob pokroku a dosahování nových cílů, nebo je budeme ignorovat a při každé možné příležitosti je potlačíme do pozadí. Vznikají dennodenně a jsou přítomny ve všech druzích společenského prostředí.
Naneštěstí, většina z nás je stále vnímá jako nesmírně negativní jev. Dostatečně to vyobrazují i prvotní myšlenky, které lidi obvykle při slově „konflikt“ napadnou. Běžné jsou: hrozba, hněv, destrukce, válka, stres, napětí, neshoda atd. Jednoduchý průzkum zhotovil český doktor přírodních věd Jiří Plamínek, který se mezi lety 1994 až 2011 zeptal 2912 respondentů na otázku „Máte rádi konflikty?“. Pouze 1 % dotazovaných odpovědělo „určitě ano“, 26 % „spíše ano“, 45 % „spíše ne“ a 28 % „určitě ne“.
Ve společnosti navíc převládají názory, že konflikty by se neměly stupňovat, měly by probíhat slušně a disciplinovaně či dokonce, že jejich výskyt je nenormální a podmíněný osobními problémy jedince. Na úspěšném vyřešení konfliktu se přitom do značné míry podílí i spontánnost, emoční otevřenost a upřímnost. Jinak řečeno, dobrý konflikt neznamená příjemný konflikt.
Jak říká ruský psycholog Alexej Leontiev, vnímání představuje subjektivní odraz objektivní skutečnosti. A o vnímání se v souvislosti s konflikty mluví z jednoho prostého důvodu. Právě odlišné vnímání každodenních událostí podmiňuje vznik mnoha konfliktů. Zjednodušeně řečeno, právě nedorozumění mezi lidmi, která vznikají v důsledku odlišných názorů, potřeb a priorit jsou základní hybnou silou konfliktů.
Konflikty však nejsou jen mezilidské. Jak praví snad nejznámější psycholog Sigmund Freud, psychika člověka je v neustálém rozporu, protože její práce je spojena s neustálým překonáváním konfliktu, který vzniká mezi biologickými touhami a sociálně-kulturními pravidly.
Jednoduše řečeno, časté konflikty zažíváme i sami se sebou. Předmětem takových konfliktů jsme tedy my sami, naše „já” a naše vnitřní rozpory, které jsou úzce propojeny s dosažením cíle, naplněním našich potřeb, realizací zájmů, přičemž konflikty nejsou závislé na druhé osobě či vnějších vlivech. Rychlé řešení problému, které vzniká v mysli každého z nás, otevírá možnosti osobního rozvoje a urychluje proces sebepoznávání. Naopak dlouhodobě neřešený vnitřní konflikt podmiňuje vznik úzkosti či deprese. Vnitřní konflikt můžeme prožívat v následujících podobách:
Když jsou možnosti stejně atraktivní
Člověk čelí stejně zajímavým příležitostem, přičemž by nejraději uspokojil obě z nich, avšak možnosti k dosažení cíle má pouze u jedné. Např: Ve stejný večer mám možnost jít na pivo do hospody nebo na party do klubu. Obě možnosti jsou zajímavé, ale ať už z časového nebo finančního hlediska mohu uspokojit pouze jednu z nich.
Něco za něco
Potřeba, o jejíž dosažení člověk usiluje v sobě skrývá pozitivní i negativní aspekt. Pro člověka je tedy zároveň přitažlivá i odpudivá. Pro lepší pochopení nám může sloužit příklad s vyhnutím se písemky ve škole. Pokud chci, mohu se vyhnout obávané zkoušce, abych se jí však vyhnul, budu muset jít například k zubaři nebo darovat krev. Pozitivní událost je tak do jisté míry podmíněna něčím negativním.
Menší zlo
Člověk je vystaven dvěma negativním možnostem. Přirozenou reakcí je odsouvání rozhodnutí, jelikož to v člověku vyvolává nepříjemné pocity. Je třeba si vybrat tzv. menší zlo.
Konflikty mezi lidmi
Na rozdíl od vnitřního konfliktu, konflikt mezilidský probíhá mezi dvěma nebo více individuálními osobami, které disponují vlastními názory, postoji a cíli. Patří sem v podstatě většina situací, které jako konfliktní běžně vnímáme – spory manželské, sousedské, přátelské, či mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Konflikt nabírá na intenzitě, když si lidé uvědomí, že chtějí odlišné, resp. stejné věci.
Nekompatibilita cílů se objevuje ve dvou podobách. Prvně, pokud chtějí obě strany tutéž věc, avšak vnímají, že nelze uspokojit potřeby obou stran. V druhém případě hovoříme o odlišných cílech, kdy mají obě konfliktní strany značně odlišnou představu o řešení situace. To, jak bude mezilidský (interpersonální) konflikt probíhat závisí na věku, pohlaví, temperamentu a komunikačních schopnostech zúčastněných jedinců. Ve velké míře se na konfliktním procesu podílí i místo a čas.
Pokud sis myslel, že konflikty mezi lidmi nemají žádnou strukturu a jsou značně chaotické, hned tě vyvedu z omylu. I zde se totiž nacházejí jisté zažité postupy, které ať chceš nebo ne, najdeš v téměř každé konfliktní situaci.
Iniciační fáze
Účastníci začínají vnímat neshodu a nesoulad. Objevují rozdílný pohled na věc, přičemž může být přítomno zvýšené emoční prožívání i dynamika samotných emocí. Chování je však i nadále pod dostatečnou kontrolou. Postoje zainteresovaných se pohybují na škále spolupráce – soupeření.
Polaritní fáze
Konflikt se prohlubuje. Strany směřují k protichůdným stanoviskům. Kooperativní (spolupracující) postoj k vyřešení konfliktní situace se vytrácí. Spořící strany hledají argumenty, jak se prosadit, přítomné je soupeření a snaha vyhrát. Na myšlení, chování a rozhodování se výrazně podílí emocionalita, tím pádem dochází ke zkreslenému vnímání situace. Přítomny jsou zejména hněv, pohoršení, úzkost a pobouření.
Segregační fáze
Charakteristikou této fáze je vzájemné odcizení soupeřících stran. Konflikt se vyvinul do stádia, kdy si jednotlivci nemají co říct, navzájem se odcizili a potřeba stýkat se pominula. Emoce i nadále dominují, avšak od bouřlivosti v předešlé fázi inklinují spíše k pasivnímu odporu a pohrdání.
Kruciální fáze
Někdy nazývaná také jako fáze destrukce je příznačná pro iracionální rozhodnutí, ke kterým soupeřící strany dospějí. Cíl je přitom co nejvíce druhou stranu poškodit, očernit, zdiskreditovat. Pasivní emocionální prožívání odporu se začíná měnit v silné afektivní stavy. Konflikt kulminuje, dosahuje největší intenzity. Člověk nabývá potřebu odplaty a pomsty, která se tvoří především z pocitů ponížení, zklamání a bolesti.
Fáze únavy
Typické emoce pro poslední stadium jsou zklamání, vyčerpání a únava. Prožívání konfliktu už je natolik vyčerpávající, že obě strany chtějí mít od sebe klid. Pokud se však protivník rozhodne pro „útok“, máme tendenci destruktivní podnět přijmout a v konfliktu i nadále pokračovat. Konflikt se pak může dlouhá léta pohybovat ve stádiích destrukce a únavy, tehdy mluvíme o tzv. devastujícím konfliktu, který má devastující vliv zejména na naši psychiku.
Jak ale konflikty řešit?
Řešení konfliktu představuje širokou škálu postupů a technik, jejichž cílem je zvrátit nepříznivý vývoj konfliktu. Mezi nejvýznamnější postupy v této oblasti lze zařadit techniky směřující k deeskalaci konfliktu a techniky překonávající rozdílnost zájmů sporných stran. Pokud dokážeme vzájemné neshody racionálně konfrontovat, často najdeme nová řešení, která jsou oboustranně uspokojivá.
Buď mistr ve vyjednávání
Účelem tohoto procesu je najít stav, kdy se obě, respektive všechny strany, dohodnou na takových kritériích, která jsou pro ně akceptovatelná. Úspěch při vyjednávání je podmíněn faktory, které můžeme jednoduše rozdělit na objektivní a subjektivní. Za objektivní můžeme považovat zejména politickou, společenskou a sociologickou povahu tvořící prostředí. Opomenout však nemůžeme ani vyjednávací potenciál účastníků, se kterým se do vyjednávání vstupuje. Jde zejména o míru společenské prestiže a moci.
Za subjektivní pak pokládáme osobní prestiž, vycházející ze schopností každého jednotlivce a odborných znalostí, dostatek konkrétních informací, znalost vyjednávacích technik a strategií a v neposlední řadě schopnost efektivní komunikace. Vyjednávání v sobě skrývá celou řadu požadavků a návrhů, při kterých jsou účastníky vyjednávání používány různé strategie. Hovoříme zejména o změně vlastních zájmů, změně požadavků druhé strany a vyjednávání založené na zájmech.
Změna vlastních požadavků
Situace, kdy snižujeme z vlastních nároků a přibližujeme se tím protistraně. Výzkumy ukázaly, že čím větší jsou počáteční požadavky jedné strany a pomalejší ustupování druhé strany, tím menší je pravděpodobnost dosažení dohody, avšak jakmile už k dohodě dojde, přítomné strany vykazují mnohem větší míru spokojenosti.
Změna požadavků druhé strany
Tento způsob je zaměřen na komplex postupů, při kterých se snažíme, aby sama protistrana ze svých žádostí ustoupila. Nejrozšířenějšími postupy v této rovině jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a použití hrozeb (vyhrožování).
Vyjednávání založené na zájmech
Identifikací společných zájmů se řeší vzniklé problémy. Tento přístup je zaměřen na dosažení takového řešení, aby byly spokojeny obě strany, čímž byl zaznamenán ústup ze zažitých pozic vyjednávání (win-lose), při kterém je na konci vyjednávání jedna strana ve výhodě. Za základní taktiky tohoto typu vyjednávání můžeme pokládat: zaměření se na zájmy, ne na pozice a najít takové možnosti, které stranám přinesou oboustranný zisk.
